Řeknu vám to takhle: opravovat propagační texty pro sportovní nápoje plné keců o lahodné chuti, snížené sladkosti a rehydrataci organismu bylo nad moje síly. Po třetím opravovaném dokumentu jsem už nevydržel. Ne, nevyběhl jsem si koupit lahev s modrou tekutinou, o níž jsem celé odpoledne četl, ale dostal jsem po dvou nebo třech litrech čaje chuť pro změnu na dobrou kávu.
…
S brauzrem jsme zamířili do Portheimky. Ano, já vím, mají tam odporné Alfredo, ale řekněte mi, která kavárna má zahrádku v parku uprostřed města ve stínu překrásné stavby od Kiliána Ignáce Dienzenhofera? A neměl bych zapomenout na opravdu výjimečný tvarohový dort.
…
Mě to vždycky naštve. Jel jsem za brauzrem sedmičkou a na Albertově přistoupil revizor. Rozhlédl se po voze, přistoupil k dobře vypadajícímu pětatřicátníkovi v od pohledu nové kožené bundě za nejméně osm deset tisíc a zkasíroval ho o osm stovek. Nikoho dalšího už nekontroloval a vystoupil. Měl vyděláno. Proč mě to štve? Od doby, co nejezdím na černo, mě ještě revizor nekotroloval. Oni mě tedy nekontrolovali ani předtím, ale to mě tolik neštvalo.
…
V parku před Portheimkou bez přestání bubnovala partička teenagerů na bonga. Nevím proč, ale tam mi to prostě nesedí. Jenže na Kampě hrát nemohli. Na pražských ostrovech probíhaly koncerty. Na Leningradské kovboje jsem se podívat chtěl, ale bylo mi jasné, že euro vstupného přiláká i lidi, kteří obvykle na koncerty nechodí. Přesto jsme se zvedli a pomalu se přesunovali směrem k Malé Straně.
…
Hele, a to jsme tu jako první?
vstoupili jsme do prázdné čajovny, která novotou přímo dýchala. Mám to tu asi týden, akorát ještě nemam vyřízené všechny papíry.
Až budeme zase se Zuzu hledat nějaké místo v okolí Centra, mohli bychom tam zajít. Byla to první čajovna, kde mi vysvětlili, jak rychle klesá teplota vody, jak dlouho mám nechat vyluhovat druhý a třetí nálev, aby nezhořkl a podobně.
…
Adéla s Pytrou dorazily do čajovny asi v půl desáté večer. =M=, znáš Václava Jamka?
Mno, jako osobně ne, ale jestli chceš, Adélo, tak— Já jsem se do něj úplně zamilovala, že je úžasnej.
Adéla pak zmizela na záchodě, a pak jakoby Jamek přestal existovat: Mimi, kde jsi koupil ty lavóry?
Nutno podotknout, že jsem nad stylovostí vybavení zíral i já. V čajovnách je obvyklý nevkus různých barev a tahů štětcem, ale tady to vypadá nadějně. Umyvadla jsou na zakázku.
Pytřin obraz Sexuální harašení má nového majitele. Zapomněl jsem se zeptat, kdo si ho koupil, ale podle všeho nějaký turista.
…
V půl jedenácté jsme poděkovali za čaj a vydali se… Pytra s Adélou do Stodůlek na pečené maso. Brauzr domů k milé a já přes Železniční most po překvapivě odkloněné trase tramvaje číslo osmnáct nahoru na Pankrác, kde v Centrálním parku dlela kumpanie. Už značně unavená.
O půlnoci jsem se chtěl podívat na ohňostroj, ale z parku u televize to nešlo. Když jsem se přesunul na ulici, shlížel jsem jen z výšky na Hrad. Ohňostroj vybuchoval někdo vpravo dole.
Krátce po mně dorazil k televizi i Jirka s Webským, a jelikož už se nic zajímavého nedělo, vyrazili jsme na Synkáč na něco k jídlu před spaním.
…
Servírka Lucie mě příjemně překvapila, když nám jídlo účtovala ještě s pětiprocentní daní, ale docela mě naštvala, že plzeň ještě podrobovala dvaadvacetiprocentní. Nic nezmohly moje protesty: Ale já si to pivo objednal až po půlnoci.
…
Domů jsem pěšky dorazil po půl druhé, ráno mě čekají zkoušky. Usnul jsem po půl třetí. ¶
Taky trpíte tím dojmem, že čím delší čas uběhl od maturity, tím jste méně schopní učit se nové věci a že spoustu věcí zapomínáte? Z toho důvodu jsem se přihlásil na národní srovnávací zkoušky, které pořádá Scio.
Už jednou jsem se jich zúčastnil, když jsem si chtěl dokázat, že nejsem úplně hloupej, co se češtiny týče. V roce 1997 mi ve Sciu vystavili certifikát, že jsem byl třináctej nejlepší v testu. Tenkrát jsem na ten papír koukal a říkal si, že je to nějak divné. Proč já flink bych měl být sakra takhle dobrej.
A pak mně to došlo: sice jsem byl třináctej, ale v devátém percentilu. To tedy znamená, že se tenkrát NSZ zůčastnilo něco mezi stovkou a dvěma stovkami lidí. Jistě uznáte, že s takovým certifikátem jsem se nemohl dožadovat ani přednostního přijetí na vysokou mezi pěti tisíci ostatních.
Jenže doba pokročila a mě už teď ani tolik nezajímá, jestli se dostanu na nějakou školu, protože s tou jednou zápolím už nepoměrně dlouho, ale prostě si chci ověřit, jestli bych neměl jít vrátit maturitní vysvědčení.
A proč o tom píšu? Byl jsem si na poště pro pozvánku a cvičné testy.
…
Pošta, 17.26 (nebo tak nějak). U výdeje balíků jsem se zaradoval, jdu hned na řadu. Ale pane, to je vobyčejný psaní,
vece úřednice a já se snažím chabě protestovat, Ale tady na tom papíře se píše, že velkých rozměrů.
U výdeje listovních zásilek (prostě dopisů) se fronta obmotala kolem telefonních budek a stálo v ní dobře … mno, hodně lidí. Mám z toho radost, protože na poště málokdy zažiju něco zajímavého a všichni jsou obvykle milí, ochotní a rychlí, kdežto tahle situace vypadá slibně. Čím víc se někde sejde lidí, tím větší je pravděpodobnost, že se ve skrumáži začnou vykreslovat nátury lidí.
V té chvíli černý muž přede mnou již pochopil, co mu zbytek fronty naznačuje, a tak už zbývalo jen, aby totéž pochopil i stříbrovlasý.
Škoda, že to netrvalo déle.
…
Přineste si na zkoušku černý fix. Krucifix, člověk jim zaplatí skoro půl druhého tisíce, a ještě si mám někde shánět černý fix?
…
Na pinec jsem dorazil asi o pětadvacet minut pozdě. Můj sparingpartner (partner se kterým jsme spárováni na stole) dorazil chvíli přede mnou. V sokolu je strašný puch. Přišli jsme v půl sedmé a hraje se tu od tří. Pot sportovců dělá v tomhle vedru svoje. Musíme najít jinou hernu nebo tu necháme duši, nebo při nejmenším oběd.
Projevují se na mně nálady, a to tak že docela silně. Prostě jsem nic moc neuhrál a Martin se se mnou musel nudit.
Zapíchli jsme to už dvacet minut před koncem. Nemělo to smysl.
…
A z hospody jsme šli po jednom pivu bez večeře. Zádumčivost.
…
Večer jsem se podíval na Celebrity od Allena. Mno, po pár záběrech jsem si vzpomněl, že jsem se už před lety v kině cejtil trapně až tak, že jsem chtěl odejít z promítání. To obvykle nedělám. Trpěl jsem u televize celé skoro dvě hodiny. Pořád jsem si říkal, jak je dobře, že nepíšu, protože když už i Woody píše takhle špatně, tak co potom já. ¶
Už třetí den jedu na Windows bez profilu. Nepoužívám Outlook. Zadávám ráno ručně znovu všechna hesla a úpravy továrních nastavení, aby je Windows večer znovu úspěšně zapomněly. A víte co? Je mi to jedno.
…
Beladona mi včera vylíčila, jak si užívá volného času o dovolené. No, neměl jsem ji dva týdny předtím provokovat textovkami o procházkách uprostřed dne, o čtení v parku a polehávání na farních schodech.
…
Říká se, že ženy mají rády zásadové muže. A správný muž ví, kdy své zásady porušit. Už mi z té práce hrabe. Sice jsem si včera slíbil, že veškerou zábavu odsunu na … no, prostě legraci až po práci. Vyrazím na křest Kostějovy knihy. Stejně si ze mě Baledona utahuje, že búhvíco se se mnou stane až se na křestu setkám s Belohorcovou. Ale co mně je do nějaké Belohorcové — ještě minulý týden jsem nevěděl, kdo to je.
Měl bych se oholit?
…
Tu Belohorcovou mi byl čert dlužen. Při druhém holení jsem se řízl do rtu.
…
Takže na místo určení (nebo určené místo? mně se ty fráze pletou) jsem mohl dorazit pár minut před půl šestou. Můj vytříbený smysl pro načasování příchodu na společenské akce se opět potvrdil. Skoro to vypadalo, že se zase čeká na mě. No, ale tak ostré to nebylo. Prostě jsem přišel akorát … akorát jsem se před začátkem parády nestihl už s nikým přivítat a zbylo na mě dost hloupé místo.
Postával jsem v místě, kam se tu a tam uchýlil nakladatel a Singl a odkud se WA s majitelem galerie předháněli při dražbě prvního výtisku, kdo dá vyšší cenu. Takže jsem se tedy pořád snažil unikat ze záběru kamery a fotoaparátů, což bylo nad mé síly, protože jistě uznáte, že za WA se těžko někdo skryje. No, WA vytáhl cenu na čtyři tisíce, majitel galerie přihodil ještě pětikilo a nakonec byla kniha jeho za pět a půl. Peníze poputují ke sto třiceti tisícům, jež už dříve Kostějovi přívrženci vybrali jako první splátku na leasing Fordu Transit pro dopravu dětí v Dětském domově Lichnov. Zdá se, že děti už brzy pojedou v novém.
Hned po křtu se vedle mě objevil Dárek, který si jako správný paparazzi fotil kmotru Zuzanu Belohorcovou. Nechápu, co z ní všichni byli tak auf (někteří viditelně), je to docela normální písnička. Paní moderátorka (nebo slečna? vážně nechci urazit) rozrušenému Dárkovi dokonce zapózovala a já sice nejdřív zvažoval, že i přes svůj (a White Dogův) odpor k fotografii (fotografie kazí paměť) udělám, že jakoby náhodou jdu kolem. No, ale pak jsem viděl, jak se Dárkovi třesou při focení ruce, a tak si myslím, že ty fotky budou rozmazané. Dárku, tak si ji vyfoť, až bude v televizi a pak ji na tohle pozadí s obrazama namontuj.
Poradil mu kdosi, a vypadalo to, že o tom Dárek uvažuje.
A začal raut.
Halina (Pawlowská, samozřejmě) by v téhle chvíli napsala, že se pilo a jedlo a všichni se náramně bavili. Já si šel obhlédnout obrazy Алєксандра Оніщєнка.
No, dobře, šel jsem se mrknout na raut. Potkal jsem krom Dárka i jeho „blogerku“ El. Milé děvče, skautka. Skautky u schodů byly nejspíš ještě pod zákonem a El se zapřisahala, že nebyly její. Měly odhalené pupíky a myslím, že jim musela být zima. Pozdravil jsem, koho jsem poznal (ne, Alfu opravdu nepoznám a mrzí mě to, snad příště). No, dobře, já vás vyjmenuju: Ahoj, White Dogu, kde je Arthur? Já se za ním teď na jaře chystám, on se mezi tolika lidma—
Jé, ahoj, Mirune, čau GeorgeKu, nazdar Kostěji, no, my už jdem, teda já jdu… Mahulena mě v tom krátkém sestřihu vůbec nepoznala (krátký sestřih měla ona), ale slušelo jí to.
…
U východu jsem potkal Jasnu, takže jsem se zase vrátil. Písničky-hostesky už ze mě měly legraci, tak jsme si od nich vzali aspoň juice. Jasna si ho — můžu prásknout, kam sis ho položila? No, dobře, tak to neřeknu. Ale myslím, že podstavec té sochy původně měl sloužit k něčemu jinému. Písničky z toho měly koledu.
Ani ne po pěti minutách odcházíme. Tentokrát už určitě.
U vchodu se Jasna seznámila s Kostějem, který na ni zvýšil hlas a vyhuboval jí. Snad jen on a já jsme věděli, že jí tak projevuje náklonnost a že to není hubování. Ale Jasna už se ho bála a házela na mě pohled: Zachraň mě, řekni mu něco, odveď mě pryč, proč mi tohle dělá, vždyť ho neznám.
Nakonec se jí to ale vyplatilo a odcházela s knihou.
Tak tedy napotřetí a definitivně: Ahóóój.
…
Trochu mě zarazilo, že se křest knihy obešel bez autorského čtení. Ale je pravda, že úvodní část nebyla krátká a na konec rautu už jsem nezůstal, takže třeba nějaké čtení bylo.
…
Jasna kulantně označila moje potíže jako problém kešflou a nabídla se, že mě pozve na vodu. Máme akorát Vittel.
No, kdybys mě, Jasněnko, vzala na víno, přišel bych tě levněji. Ale voda byla fajn a příště ti to vynahradim. Jasně, sejdeme se v Literární,
hlaholí vesele do telefonu Denisa. No, ale =M= kroutí hlavou, že už půjde domů,
informuje Jasna. No, víš, já vlastně nemůžu, co třeba zítra?
…
Góóólll!
ozvalo se z vedlejšího pokoje. Hele, brácha, dovolíš, já si jen pošlu mejl.
5 : 1.
…
Stejně mě mrzí, že Arsi je za Kanálem. To by bylo teprve veselo, kdyby přišla na křest svých kapitol.. ¶
Snad se Anne Lamottová nebude zlobit, když sem přepíšu odstavec z její knihy o psaní:
Před třiceti lety můj starší bratr — tenkrát mu bylo deset, zkoušel psát referát o ptácích. Na referát měl tři měsíce a odevzdat ho měl už následujícího dne. Byli jsme s rodinou na chatě v Bolinas. Bratr seděl se slzou na krajíčku v kuchyni uprostřed papírů, tužek a zavřených knih o ptácích, byl v koncích kvůli obrovskému úkolu, který ho čekal. Tehdy si k němu přisedl otec, vzal ho kolem ramen a řekl: ‚Jednoho po druhém, chlapče. Vezmi je jednoho po druhém.‘
Přesně tohle se mi dnes stalo. Jen táta nepřišel, aby mi poradil, jak se s tím mám vypořádat.
…
Takže pokud se mi nedovoláte, nebudu odpovídat na dopisy a nepřijdu večer na pivo a nezastavím se odpoledne na kafe, vězte, že sedím doma a píšu referát o ptácích. ¶
Jednoho teplého večera po lahvi vína a kávě kdesi před kavárnou V sedmém nebi:
Znovu jsem si uvědomil, k jak rozdílné strategii při výchově mojí a bratrově rodiče sáhli. Jestli jste byli na Cavemanovi, tak víte, co se stane, když u stolu sedí tři ženy s jedním mužem a dojdou oříšky. Pokud jste to vystoupení neviděli, tak to někdy zkuste v reálu. Je to poučné.
Definitivně jsem šel spát v půl páté ráno, a když jsem sklízel nádobí od počítače, všiml jsem si nádherně vonících, mákem sypaných, obzvláště vypečených rohlíků. Mohlo jich být tak deset. Usínal jsem s vidinou, jak vstanu a jeden dva ty rohlíky posnídám s jogurtem.
Jenže když jsem vstal, rohlíky nikde. Bráchovi asi už zase nevyšly peníze z vejplaty a bere si do práce svačiny z domova. Achjo, takže není ani debrecínka, které ještě před pár hodinami v lednici bylo dvacet deka.
…
Rodiče nás každého vychovali jinak. Nejstarší sourozenci se naučili, že o mladší se mají starat a chránit je (ještě teď mi ta péče občas leze na nervy), mně naučili, že mám s každým vyjít, a náš benjamín ví, že jako nejmladší se musí poprat a prosadit, utrhnout, co může.
Poučení pro příště? Vezmu dva rohlíky a schovám si je třeba do trouby. A pro jistotu jeden aspoň ochutnám ještě před spaním. Sedm rohlíků bráchovi k svačině musí stačit. A když ne, je tu ještě chleba.
…
Dneska mě postihla zvláštní věc. Přišel jsem o svůj profil ve Windows. Co to znamená? Pro mě skoro nic. Několik podobných pohrom v minulosti mě naučilo, že nejenže nezáleží na hmotném majetku, ale nezáleží ani na datech. Záleží jen na tom, co má člověk v hlavě (nebo ve svalech, ale to není můj případ).
Takže, o co jsem tedy přišel? O pět tisíc mailů z posledních dvou měsíců. O adresář kontaktů z Outlooku. (Jednou mi šéfka řekla, že pro ni mám cenu svých kontaktů z mobilu, snad jsem ji přesvědčil, že moje hodnota je vyšší.) O uložená hesla k různým webům a poštovním účtům.
Tohle vlastně není žádná pohroma. Vždyť je to jedno. Ale stejně se mi to nelíbí.
…
Obdivuju lidi, kteří se naučili cizí jazyk podle učebnic pro samouky. ¶
dneska jsi plakala, že ti vzali hospodu. Mělas pravdu, že hospodu nedělá logo. Zastavil jsem se večer na Roháči s Lůzrem. Byla to moje oblíbená hospoda.
Nepoznám sice, co je to za dřevo, ale stoly, lavice i židle byly z téhož světlého, stejně tak i podlaha. Ještě jsou. Stěny jsou natřené na tyrkysovo (pokud se můžeš spolehnout na můj barvocit) a jedna je z červených cihel. Metr nad každým stolem svítí bodové „kulečníkové“ světlo. Takhle bych mohl pokračovat. V tom našem centru na periferii města je to prostě jeden z mála stylově zařízených podniků. A přeci už to není, co bývalo.
Dosedl jsem na svoje oblíbené místo u okna a padl pod hlukem televizní estrady. Myslel jsem, že televize je nutné zlo po dobu mistrovství světa v curlingu, nebo kvůli čemu postavili u ČKD tu novou stodolu. Ale ani během zápasů se na bednu nikdo nedíval. Tohle je přeci hospoda, kam lidi chodí jíst a povídat si.
Druhá rána byla, když číšník neodpověděl na pozdrav. Třetí, když přinesl obě plzně tak pod míru, že mě na ni přešla chuť. Budu za ni klidně platit tři eura jako ve Vídni, ale sakra, nechodím jí tam pít na hektolitry, tak by aspoň mohla být dotočená. Další rána mě čekala na záchodě. Ano, u umyvadla chybělo mýdlo a papírové ručníky. A číšník mě dorazil při placení. Nedonesl účet z registrační pokladny, zkasíroval nás od oka: Vy jste měl tři a kolega dvě?
Nejsem Lůzrův kolega a třetí podmírák bych si určitě natočit nenechal. Zvedli jsme se a šli domů.
Hospodu opravdu nedělá logo. Nedělá ji ani stylové zařízení. Dělá ji dobrý den u dveří, centimetr piva ve sklenici a dva listy skládaného recyklovaného papíru u umyvadla. Z venku přes okno se rozdíl nepozná… I když přeci. Dříve bychom museli usednout na protekční místa štampgastů, dnes jsme si mohli vybírat, ke kterému stolu si sedneme.
Až půjdu příšte kolem, podívám se smutně do okna a pomyslím si: tady jsem dřív večeřel.
Tvůj =M= ¶Beladona mi tu nechala nějaké učebnice italštiny, a mně to nedalo. Kdysi jsem jel na nějaký výlet do Itálie, a tak jsem asi týden předem přečetl nějakých čtrnáct lekcí italštiny. Dneska z toho po nemálo letech neznám nic.
V žádné učebnici nikdy neopomenou zdůraznit, že italština è una lingua facile e molto bella. Jenže když za touhle větou následuje popis přízvuku v tomhle snadném a krásném jazyku…
V italštině je přízvuk obvykle na předposlední slabice. (V učebnici tvrdí, že na druhé od konce, ale mně přijde, že častěji je na předposlední.) Takhle je to bello a vůbec mě nedrásá, že slova jako perchè, caffè a unità se vyslovují s přízvukem na poslední slabice, protože tam se to pozná podle ďíjákříťíká. Ale co si počít se slovy s přízvukem na předpředposlední (telefono, opera nebo libero) nedejbože na předpředpředposlední slabice (telefonano)? To už není tak facile, že. Jeden nápad bych měl: naučím se to blbě s přízvukem na předposlední.
…
Tihle Italové to mají vůbec nějaké difficile. Ani abecedu nemají nějak jednotnou. Člověku z toho jde hlava kolem. Kousky jsou jako v té naší, kousky jako v anglické, kousky jako z řečtiny a kousky jak z německé dětské říkanky elle melle manze, schaumal, wie ich tanze nebo z české ene bene lexa, střeva lezou ze psa.
Připadá vám to pořád ještě facile?
…
Proti tomuhle těžkému kalibru, co na mě Janešová vytáhla hned v úvodu jsou další špeky už lépe pozřitelné.
Tak například výslovnost je úplně pohodová. Všechno jako v češtině, akorát že di, ti, ni se vyslovuje jako dy, ty, ny, což docela chápu, a c a g se čte před i a e jako č a gž, jinak je to k a g. Ale to všichni vědí, že výborná zmrzlina je dželáto ečelénte. Písmeno h se po c a g nečte.
Ještě ty zdvojený souhlásky. Mno, s těma si vůbec hlavu lámat nebudu, i když pro ně je taky nějaký pravidlo. Prostě se nevyslovujou zdvojeně a hotovo.
Dlouhý a krátký samohlásky? Pohoda. Všechno krátce, když tam neni čárka, akorát se dlouze říkaj přízvučn, když je za nima s + souhláska, skupina souhlásek s r na druhým místě, a ještě když je za samohláskou jen jedna souhláska. Ale víte co? Mám tajný tip: Prostě si poslechněte, jak se to vyslovuje, a naučte se to tak. Jakýpak pravidla.
…
Italština má jen dva rody: mužský a ženský. Tomu říkám jazyk! A víte, čím se liší? Jenom členem a koncovkou. Mužská koncovka je -o a ženská -a. 4leny jsou taky jednoduchý:
Podle rodu podstatných jmen se přizpůsobují přídavná jména la bella donna / il signore vecchio, jen přídavná jména zakončená -e se nepřechylují.
Mimochodem: il ceco je Čech, kdežto la ceca je mladý úhoř. Tahle italština je zábavný jazyk.
L’italiano è una lingua facile.
…
A ještě časování. To si, světe div se, docela pamatuju.
Ha, dvě lekce. To by pro začátek mohlo stačit, ne?
…
Dobře, tak ještě slovíčka. Spousta slovíček se bude pamatovat dobře. Třeba takové abitare, z toho ten byt přímo křičí. Taky cercare je dobře zapamatovatelný, pokud znáte anglické search. Pak je tu spousta mezinárodních slov jako sigaretta,
Ale co se mi opravdu líbí, tak babbo, raď pro mě ode dneška dostává nový náboj. Podobně asi přejdu při vyznačování termínu dokončení z dosud oblíbeného naňána na italské mai.
…
La lingua italiana. Comincio a studiare l’italiano. È una lingua facile e molto bella. Studio giorno almeno un’ora perchè desidero parlare presto e bene l’italiano. Parlo già il russo e l’inglese.
…
A na závěr opakování slovíček:
Taky váš štve, že ty slovíčka nejsou podle abecedy?
…
A to je pro dnešek vše. Úkoly na příště žádné, ale opakujte si, hlavně abecedu. ¶
Na to, kdy jsem šel spát, jsem byl hodně brzy vhůru. Nebylo ani šest. Venku svítilo sluníčko a Beladona ještě spala. Seděl jsem na posteli a díval se na její ostrými paprsky ranního slunce osvícený obličej. To jsou ty chvilky, které si zapamatujete na celý život.
…
Řekl jsem si, že doby, kdy bude Beladona na dovolené, využiju k sebevzdělávání. Konečně jsem si otevřel učebnici italštiny pro samouky. Maso.
…
Celý den mi kdosi volal z různých pevných linek a mně neznámých mobilů. Neměli by lidi nejdřív zavolat, než zavolají?
Proště nezvedám. Když někdo něco chce, ať napíše textovkou, o co jde. Nejsem hej ani počkej, aby mi mohl kdosi mýr niks týr niks volat, kdy si zamane.
…
Jednou z volajících byla Marie. Jsou to dvě jistoty: Jednou do roka vydá Viewegh bestseller — už drahně let je nečtu, Viewegh už mě nezajímá — a jedou za rok uvedou do kin nový film Allena Stewarta Königsberga. Obě příležitosti mi připomenou Marii.
S Marií žijeme v zacykleném času kairos. Jako mýtický pták fénix se jednou do roka rozpadne na popel a prach a jednou za rok zase z toho popela povstane.
Naše povstání z popela už mnoho let — možná už víc než deset — připadá na den premiéry Allenova filmu. Letos bych s Marií šel do kina na Cokoliv.
Psala mi minulý týden. Ano, Marie, půjdu rád, můžu zítra, nebo až přístí týden,
v hodinách psychologie jsem se naučil, že nemám působil negativně, takže nepíšu, že vlastně kromě zítřka až do konce týdne nemůžu, jelikož jsem pryč. Ale Marie je tvrdohlavá: Fajn, tak to půjdem v pátek.
Dobře, máš to mít: Dobře, tak já si udělám čas, snad to brauzrovi nebude vadit. Takže v půl šestý ve Špalíčku?
Snad Marii dojde, že když můžu zítra nebo až příští týden, znamená to zároveň, že v ostatní dni nemůžu. Ale jestli tedy za mnou dojede do Brna—
Dneska volala. Dvakrát z nějaký pevný linky, takže to neberu. Pak mi napsala textovku: Já bych to udělala, ale nevím jak, když mi to nezvedáš.
Zdá se, že volba uvítacího tónu se zdařila. Myslím, že lidi mi z pevný volaj, protože věděj, že to nezvednu a chtěl si poslechnout od Elly Fitzgeraldové vyčkávací píseň Let’s do it (Let’s fall in love). Takže půjdeme už v neděli.
…
Na kurtech se objevily bílé čáry. Každý den jsem něčím mile překvapený. Nechám se překvapit, jak to bude pokračovat.
…
Adam mi poslal odkaz na článek o nově otevřeném divadle v budově, odkud se kdysi vysílalo Studio Jezerka. Odepsal jsem mu, že už jsem to četl ráno. Jó? Kde?
Na záchodě.
…
Štěstí, že už je pátek. Vypadávají mi celá slova. Především jedno zvratné zájmeno mi připravilo hezkou konverzaci s jistou marketingovou ředitelkou mého zákazníka: Tak taky pěkný víkend a nezlobte.
…
Great Cornholio se připravuje na přijímačky na mezinárodní vztahy. Kdesi vyšašil nějaké testy, a teď mě celý den zásobuje otázkami, aby si ověřil, jestli jen on je takový ignorant, nebo jestli ty testy jsou zbytečně těžké. Když jsem tenhle důvod odhalil, nedalo mi to a před odpovědí se vždy mrknu na web.
Sakra, zase správně. Jak to deláš?! Já sem asi úplný lemro. Se na to vykašlu.
No, jak to dělám? Nevím, a když nevím, dávám cé. Cé je vždycky správně. No, ale minule to byl ten Comte a ten byl za dé.
Nojo, Comta si pamatuju, to takhle nesmíš. Však říkám, že dávám cé, jenom když nevim. Hele, ale to znamená, žes věděl zatim pořád, protože céčko jsi dal teď prvně.
Ale nevěděl. Název izraelskýho parlamentu jsem vybral, jenom protože se mi to slovo líbilo. A takhle jako už prolejzáš na škole sedum let?
A jak jinak. Kdybych znal odpovědi na otázky, mám to už hotový, nemyslíš?
Na dnešní večer je naplánovaná večeře informačních architektů. Zní to nafoukaně, ale prostě takhle jednou za měsíc zajdem s virtuálníma kamarádama na večeři a vzájemně se ubezpečujeme, jak jsme dobrý. Občas si někoho přizveme, abychom to slyšeli i od nezávislých.
…
Dneska ráno mi Beladona nenapsala, zato mi volala v poledne. Byl jsem zrovna na Nuselský před Komerčkou v největším provozu, takže jsem slyšel leda tak ho— hovořit ji melodickým přízvukem, který mám tolik rád. Bavili jsme se o ho— hotových nesmyslech. Proč mě nikdy nenapadne říct jí něco opravdu důležitého? Třeba Mám tě rád.
Zase byla huba rychlejsi než mozek.
…
Při výběru nemalé částky z bankomatu mě zaskočil trochu nižší zůstatek, než bych čekal. Hmm, asi už se stáhly ty poplatky za výběr na Slovensku, platba v penzionu a další účty za víkend.
Říkal mi brauzr, jak se mu líbí můj přístup k věcem. Nekoukat na jídelní lístek, objednat si, na co mám chuť, neptat se na cenu, a pak nechat nepřiměřené spropitné. Ta volnost, kterou vám dává kladný zůstatek na účtu a vědomí, že kontokorent nebo kreditní karta jsou výrazy, které nemusíte brát do úst.
Tak s tím bude konec. Budu šetřit. Jako Trill.
…
Tak nám na kurtech natřeli tyče, co drží síť. Na oranžovo. Natřeli jen je, takže teď svítí mezi tím zrezivělým a zašlým pletivem a stožáry. Kdo to asi udělal a proč?
…
Vyrazil jsem na pinec. Ty seš tu fakt jen na půl hodiny?
, no, odešel jsem po hodině a půl, přeci je tam nenechám ve třech. Adéla si zas zapomněla pálku a ani Martin neměl míček. To jsou lidi, co. Aspoň vím, proč toho vždycky nosím tolik.
Adéla mě zas nechala vyhrát. Dokonce dvakrát. Teda ona tvrdí, že mě nenechala vyhrát, ale znáte ženské. Taky Martinovi se dneska nedařilo a dostal jsem se v obou hrách přes patnáct.
Za mizerné výkony protihráčů asi může opravdu strašný puch, který se sokolovnou plazil. A když Martin otevřel na minutku okno, podařilo se hráčům od vedlějšího stolu vyhodit ven dva míčky.
…
Vybral jsem si z kešmešínu tisícovku a zařekl se: Večeři za tři kila, víc ne. A se zbytkem vydržím do poloviny příštího týdne.
…
Cestou na večeři jsem vystoupil na Výtoni z tramvaje a šel k Palackého mostu po nábřeží. Úplně bezmyšlenkovitě jsem si sedl k řece a koukal na racky kolíbající se na vlnkách.
Uvědomil jsem si, že na Beladonu tam čekám zbytečně.
…
Když jsem dorazil na Anděla ke kavárně, kde na mě čekal Karmi s pasem, připadal jsem si jak někde u moře. Stolky, malé stromky, spousta lidí a z lokálu se ozývala nějaká uhulákaná kapela — kuku-ru-ku-kúúú.
Chvíli jsem se rozhlížel, ale Karmi nikde. Vytočil jsem jeho číslo. Hele, =M=, kde jsi? Já tě nevidim.
Taky jsem ho neviděl: Stojím uprostřed toho blbýho atria. Hele: skáču,
a skákal jsem. Tahle metoda se mi už mnohokrát osvědčila. Je to lepší než říct „stojim u stromu“ (je jich tu mraky) nebo „mam tašku přes rameno“ (to tady skoro každej). Tyvole, to je debil,
ozvalo se dva kroky přede mnou a zároveň i v telefonu. Karmi s pasem seděli hned vedlě mě.
…
Na jídlo jsme se přesunuli někam, kde měli větší stoly. Snažil jsem se šetřit, ale stejně jsem měl zas nejvyšší účet. A to jsem si dal blbý nudle, půl litru konzumního vína, nějaký vody a listopad 2003 (v Coloseu dávaj místo dezertního lístku dezertní kalendář). Z mého litru upadlo čtyři sta pade.
Ani druhé předsevzetí neklaplo. Neodešel jsem domů v deset, jak jsem chtěl, ale až před půlnocí. Domů jsem pomalým krokem došel v družném hovoru s Karmim a noname2 až někdy před druhou ranní.
Beladona měla celý den špatnou náladu kvůli té dovolené (cestovní horečka, znáte to), a tak se celý večer ani neozvala, a když jsem přišel, už spala. ¶
Ráno mi Beladona napsala, že jsem číslo.
Šťastné?
…
Volala DK, chtěla vědět jak s tím naším problémem. Hmm, coby, zejtra je taky den.
…
Psal Karmi, chtěl vědět, jestli půjdu večer do CIANTu. Asi ano.
Nešel jsem.
…
Psal jsem Webskýmu, jestli mam přijít po CIANTu na pivo. To už je dneska?
…
Volal jsem Greatovi, jestli by šel na pivo. Mám blbou náladu, potřebuju vidět lůzra. Půjdeme. Supr.
…
Beladona pojede na tejden na dovolenou. Jak rád bych jel s ní, ale nejde to. Týden se neuvidíme. Achjo.
…
Rodina našeho trafikanta má extrémně špatnou paměť na obličeje. Pokaždé, když někoho z nich potkám (a to se děje už devatenáct let) a pozdravím, tváří se na mě, jako by mě viděli poprvé. Většinou ani nepozdraví. Výjimkou je Andrea a její syn, ale to jen v případě, že nejde s babičkou.
Ale to je jedno, oni jsou za blbce.
…
Když jsem se po třech letech vrátil z Pankráce, lidi mě často nepoznávali. Některé jsem zase nepoznával já. Ať už protože se nově přistěhovali, nebo jsem je ani dříve neznal. Nejvíc mě mrzelo, že mě nepoznává slečna z vedlejšího domu.
Vím, že bydlela u nás v ulici — no, odjakživa — ale nikdy mě moc nezajímala. Až teď se z ní vyloupla hezká písnička. Tak jsem ji, jak mě naučili na Pankráci, pokaždé pozdravil při venčení Singra. To se rozumí, nemůžete dělat jakoby nic, když to vaše chundelatý klubíčko zkouší oplodnit toho jejich uheráka. Singre, chovej se, jak se na slavnou značku patří, dobrý den, slečno.
Slečna poprvé na pozdrav odpověděla. Podruhé jen tiše něco jako ahoj. Potřetí už nic. Pak rok nic. Druhý rok jsem ji přestal zdravit, protože jsem si myslel, že je jí to nepříjemné.
Minulý týden jsem se k ní se Singrem blížil, cítil jsem se zase hloupě, a najednou mě Ahoj
pozdravila. Ahoooj,
jsem blbec.
A od tý doby zase nic.
…
To číslo mi pořád leží v hlavě. ¶
Přišel mi mail:
…a tak prosím nejpozději do 21. dubna uhraďte … na účet 123456009/2400…
To si zas někdo vzpomněl včas. Standardním bankovním převodem to snad ani nejde, a jestli si myslej, že půjdu skládat peníze na pobočku eBanky, tak to ani náhodou. Když jsem tam rušil účet, zařekl jsem se, že nepřekročím její práh.
Naštěstí se mi noname2 cítí být povinován a má v eBance účet. Tak to snad klapne.
…
DK: Tak si představ, že nám № 1 nechce dát, co po něm chceme. Že prý mu vadí blogger terrible a nechce ohrozit—
Já jsem ti to říkal. Achjo. Mno, uvidím, co se dá dělat.
…
A Beladona mě dneska vytočila. Pořád jsem si musel opakovat, že ji mám rád. Pořád jsem musel myslet na to, že když budu napětí řešit alkoholem, není to správná volba. No, neměl jsem se s tebou bavit o věcech, o kterých vím, že máš jiný názor.
Stejně jsem se nechal vytočit rád.
…
Zítra, 0.50. Přišla mi textovka. :-) ¶
Dnes mi z Univerzity přišel dopis nadepsaný:
Vážený Mgr. Xxxxxx YyyyyMáma se málem rozbrečela, že jí nedopřeju ani tu radost z promoce. Myslím, že mi pořád ještě tak docela nevěří, že jí s tím titulem nelžu. Já ale opravdu nejsem magistr! A ještě dlouho nebudu.
V obálce bylo přání k Velikonocům od firmy, která Univerzitě střeží objekty. Je hezké, že mi sekretářka přeposílá domů dopisy, které mi přijdou na Ovocný trh. Asi jí budu muset říci, že avízo emailem by úplně stačilo a pro poštu si budu chodit.
…
Až pak jsem pochopil. Celý dům hraje s Mladou frontou nějakou soutěž, a protože jsme jediná partaj, která kupuje noviny, maminka nechává za dveřmi lísteček s dnešními čísly, aby si je sousedi mohli opsat.
…
Webský si stěžoval, že překrucuju. Hmm, já si to přeci nebudu psát, ne. Takhle si to prostě pamatuju.
…
V rádiu: Jsem tak ráda, že už je tu jaro, venku krásně hřeje sluníčko…
Nevěřte rádiu. Při venčení Singra jsem v tričku málem zmrznul, a navíc jsem zmoknul. (Nezlobte se, =M=, ono to šlo ze záznamu.
) ¶
Nevím, kdo měl tak hloupej nápad, že si budeme celou noc povídat. Ty, brauzre, to je taková romantika, slyšíš to šumění?
zdálo se mi, že venku prší. Hmm,
našeho Severočecha to nedojmulo. Zvedl se a došel ten větrák na záchod vypnout.
V šest ráno jsme si uvědomili, že jsme radši měli spát, a tak jsme spali. Do desíti musíme vyklidit pokoj. Hele, a fakt jako přesně do desíti, jo?
…
Pár minut před desátou jsme vartovali u recepce s klíčem. Nechali jsme tam zavazadla a vyrazili jsme na snídani. Hele, tak jsme tu ještě nebyli v Grossetu. Určitě to nebude to Grosseto, co je u nás.
Grosseto je na Palachově, což je pro místní něco jako pro mě ulice Na Příkopech. Akorát že tady je míň lidí. Grosseto z venku vypadá jako špatný bufet, a tak jsme po vstupu zůstali úplně paf.
Máte míchaný vajíčka?
z brauzra jde strach, když se takhle ptá. A nechcete radši hemeneks?
Grosseto je boží.
…
Vrátili jsme se na zámek, abychom si vyzvedli kola, která pro nás recepční zapůjčila v turistickém informačním středisku už v pátek. Okem kritika sjel brauzr svůj bicykl a děl: Pumpičku vám k tomu nedali? Hmm. To nás bude pěkně bolet prdel.
…
Vydali jsme se přes lužní les do Lednice. Slabých deset kiláků. Víc to není. Ale brauzr pořád hulákal, jak ho z toho kola — Mě tak bolí prdel, hele, =M=, si to dynamo vypni.
Jestli jste byli někdy v Břeclavi, tak to víte, není tam žádnej kopec. Proto jsem přemýšlel, proč je na kole tak dobrá přehazovačka a tak špatný sedlo (a proč pučujou vyfouklý kola na tři dni bez pumpičky).
Pořád jsem brauzrovi ujížděl. Akorát tu a tam jsem na něj počkal, abych se přesdvědčil, že se mezi stromy neztratil, a párkrát jsem mu vysvětlil, že při řízení se nesmí telefonovat ani psát textovky. Víš, ty vole, jak v tý helmě vypadáš?
Já byl náhodou na svou přilbu pyšný. Chráním své zdraví. Přeci se hned první den na kole nenechám zrušit nějakym motorizovanym idiotem. Jako m-a-m-r-d. Hahahahahaha!
Strašně jsem se v tom pařil.
…
V Lednici v takové široké zatáčce, které tu říkají náměstí, jsme zastavili u legračního občerstvení. Sedli jsme si na zahrádku a povídali si. Hezký zvyk, nezamykat kola. Najednou jsme si všimli, že paní, co seděly u stolku vedle zmizely kamsi dovnitř a obsluha pořád nikde. Asi neni venku obsluha,
řikám. Jo, šla dovnitř.
Občerstvení se jmenuje U Lukášků, asi tušíte, že jsme se tu stavovali kvůli brauzrovi. Hale, pani,
ženy se rozdělily a každá si stoupla ke svému pultu, hale, pani, mam si dát pivo, nebo máte kafe?
zeptal se místo pozdravu brauzr. To musíte vědět vy, jestli chcete Litovel, nebo Nescafé.
Kdyby bylo na mně, rozhodl bych se před takovou volbou nejspíš pro minerálku.
Dali jsme si Nescafé, zmrzlinu, zákusky a minerálku. Cívoe, už zase.
Brauzr celý víkend trpí utkvělou představou, že mu smrdí sklenička od hadru. Nutno podotknouti, že smrdí.
Z Lednice jsme chtěli zajet do Valtic, ale brauzrova prdel prožívala nejtěžší žalář, a tak jsme se vydali po silnici zpátky do Břeclavi (prostě jsem blbě zahnul, no). Brauzr polovinu cesty kolo tlačil. Štěstí, že je to po silnici kratší.
Břeclav-Charvátská Nová Ves. Super. Už jsme tu.
…
Jenže to jsme opravdu netušili, jak je tohle město roztahaný. V Poštorné jsem už bolestí málem plakal i já. Totálně vysílený (ani nohy na takový záběr nejsou zvyklé) jsem si lehl na břicho (sednout si na zadek bylo nemyslitené) na strašně špinavou lavičku před nádherným historizujícím kostelem. Pudem si to aspoň obejít?
brauzr odhalil, že je to jediná památka, kterou v tomhle městě uvidí, a tak se chopil příležitosti.
…
Po deseti mitnutách ležení na břiše jsem svolil, že upíchneme kola do stojanu a obejdeme opravdu nádherný kostel Navštívení Panny Marie.
Když jsme udělali kolečko, přicházel ku kostelu jakýsi dobře vypadající pán, řekl bych padesátník, ale možná mladší. Dobrý den, mohli bychom se s vámi podívat dovnitř?
když už jsme tady, žejo. Ale jenom tak na pět minut
(Však to neni basilika Svatého Jiří, co bysme tam asi dýl dělali, žejo.)
Z chlápka se vyklubal fárař. Vyslechli jsme si zasvěcený komentář o stavebních úpravách. (Jedna ta cihla teď přijde na tři stovky, tady už to nikdo nedělá.
) Mohli jsme si kostel prošmejdit, vzali jsme si pohlednice a zavedli hovor na tu šílenost na náměstí TGM. No, chlapci, škoda, že není více času, vzal bych vás nahoru na věž. Ale že jste tak zvídaví, můžete vystoupit na kazatelnu a zkusit akustiku. To v Břeclavi nemají.
Kriste pane na nebesích, ať brauzr neřekne nic sprostýho.
…
Když jsme vrátili kola v penzionu, čekal na mě na recepci vzkaz. Sebrali jsme se a odešli na vlak. Podle mého bonzáčku měl jet v 16.11 vlak EuroCity až do Prahy. Měl jet i podle jízdního řádu a podle plakátu na nádraží. Leč na světelné tabuli se neobjevil. Ty, Lukáši, šel bys, prosím, vrátit příplatek? Já jsem moc nasranej, nebylo by to diplomatický.
Brauzr nám zachránil 120 korun. Jeli jsme ebyčejným expressem — do Brna.
…
Rozhodl jsem se odměnit brauzra za jeho udatnost neambivalentním pozváním na kafe. Zašli jsme ke Kapučínům. Co sem ti proved?!
Alfredo.
Takže jsme si dali kafe, minerálku, zákusek a horkou čokoládu. Čekali jste něco jiného? Taky jsme se znovu prošli k burkárně a brauzr si vzal burka. Ale musíš si ho vzít i ty.
Já náhodou borek kupuju právě u toho okýnka, co se mu tolik nelíbí.
Nechali jsme si ujet Smetanu a vsedli až do Johanna Gregora Mendela. Jede po osmé a je to poslední EC před půlnocí. Tomu taky odpovídá našlapanost. Kam se sunete, pánové, tam už je jen mašina,
no, hlavně, že to má dva jídelní vozy. Hele, tak prostě řeknem tomu pánovi s iBookem, ať nás nechá sednout,
a obsadili jsme poslední volná místa. Vlak se uprázdnil až v Pardubicích.
Cestu do Prahy s námi sdíleli nějací opilí Ostravani, kteří stáli u hajzlu a dělali strašnej bordel. Pili pivo (fuj, Starouš), halekali fotbalový a rasistický písničky a cosi rapovali o ministru silničních kontrol, zcizili ceduli s vyznačením trasy, a taky pořád otvírali a zavírali dveře. Prostě na zabití. Hele, ten, co nejvíc hajluje, je asi ze Stratošky. Ho znám.
…
Dojel jsem domů a Beladona mě už na prahu vítala šťastná, že se mi nic nestalo. Co by se mi asi tak mohlo stát? Jéžiš, já si od soboty nezap mobil? Promiň.
Jelikož brauzr rozhodl, že si uděláme o víkendu celodenní výlet do Vídně a do Brna a do Bratislavy, rozhodli jsme se, že vstaneme hned brzy ráno a v osm pojedeme Rastislavem na Slovensko.
9.13, v posteli. Dobře, tak Rastislavem ne, pojedeme tím rychlíkem, co se nijak nejmenuje a v Břeclavi staví dvě minuty před půl jedenáctou.
9.27, ve sprše. (buch buch, huhly huhly) Víš přece, že neslyším, když teče voda.
Otevřely se dveře a brauzr se dožadoval svého času na sprchu. Budiž. Při čtyřiceti minutách čekání, až se náš Severočech vypulíruje, jsem alespoň naladil televizi.
10.10, před penzionem. Konečně vyrážíme na nádraží. Bude to akorát. Dojedem do Bratislavy a dáme si rovnou snídani i s obědem. Projdem výstavy, okoukneme písničky, budeme se obdivovat centru, brauzr se podívá na most a—
10.13, mezi zámkem a náměstím. Hele, může se do Bratislavy s občankou?
Brauzr se vrací pro pas.
…
10.31, nádraží. Do hor! To ten vlak nemohl mít aspoň pět minut sekyru?
…
Zašli jsme na Palachově třídě do Lavazzy. Hned u dveří mě uhranuly dorty. Máte míchaný vajíčka?
zeptal se brauzr servírky, která vypadala poněkud přepadle. Ale ne tak přepadle, jako mladík, který okupoval stolek nejdál od vchodu. Servírka k mladýmu občas zašla, narovnala ho a mluvila mu do duše. Ona byla černovlasá a on (přinejmenším) opilý. Ona byla podle vzhledu o pěkných pár let starší. Cosi mi to připomnělo, a tak jsem se raději otočil na dřevěnou skulpturu a zakousl se do již druhého čokoládového dortu.
Za chvíli se servírka i s mladíkem vytratila do ulic a dlouho to vypadalo, že budeme muset odhadnout útratu a nechat peníze na stole, protože číšník za barem na naše posunky nereagoval.
Po čtvrthodině se naštěstí servírka vrátila. Můžeme vám dát svoje peníze?
lákal brauzr servírku. A taky poděkovat?
musel jsem to vylepšit. Zkama jste, chlapci?
houkla na nás (já vás nesnáším). Byla ve mně malilinkatá dušička, krve by se ve mně nedořezal. Brauzr ale ví, že se sem chci přestěhovat a že mi nemá dělat ostudu: Já jsem z Děčína.
Uff, spadl mi kámen ze srdce. Myslela jsem si to,
odpověděla nepřesvědčivě. Jó? A jak jste to poznala? Vy tam někoho znáte?
brauzr si nikdy nepomyslel, že je na něm poznat odkajkaď pochází. No, tak teď asi vás,
ale určitě chtěla říct něco v tom smyslu, že si stejně myslí, že jsme Pražáci.
…
11.50, na nádraží Hlášení o zpoždění vlaku. Mezinárodní rychlík—
12.25, ve vlaku Tak jsme nakonec jeli Csárdásem. Vypínám mobil, zapnu ho až večír, abych si nevybil baterku. Ta už stejně hlásí KO.
…
Ježiš tohle je ošklivý město.
Na brauzra nějak nepůsobí moje chlácholení, že v centru je to hezčí. Tady nemaj normální restauraci? To je jako hlavní město?
Snažim se ho zatáhnout ho Haciendy, kde jsme se minule tak poměli s Xychtem. Přeci nejedu štyry sta kilometrů, abych tady vlez do pražský hospody,
rozčiluje se.
Nakonec jsme uvízli na Michalský ulici ve Staroslovenské restauraci. Prostředí bylo přiměřeně kýčovité a odkazovalo nejspíš k tatarské historii. Zlatý bažant je Zlatý bažant. A fazolačku (fazolovou polévku) měli také fajn. Brauzr si objednal halušky. Ahoj, mami, volám ti z Bratislavy, že mám halušky. Co? Ne, ne. Né s brynzou. S něčím, já nevím, já neumím slovensky.
Já už také nevím, co jsem si objednal, ale musím říct, že při narovnání kurzu (219 SKK × 0,79) a úpravě DPH (173 ÷ 1,19 × 1,05) mi přišla cena oběda přiměřená. Akorát už nevím, kolik stály ty vyprážané zemiaky. V té době jsem ještě uvažoval, že si při cestě domů nechám vrátit přeplatek DPH, ale pak jsem si uvědomil, že za jídlo se nevrací. Nechal jsem servírce 40 korun spropitného — nepoděkovala. Brauzr nechal päťdesiať (Ten modrej papírek, to bylo pade, jo? A kolik je to na český?
). Taky nepoděkovala.
…
S plným žaludkem i opráskané omítky v centru města a domy na spadnutí vypadaly veseleji a živěji. Dívky a ženy byly o něco šikovnější a Národní divadlo — Nekecej, civoe, tohle je Národní divadlo? A neni nějaký malý?
Řval to tak, že ho slyšela i subreta s cigaretou v okně ve druhém patře.
…
Hele, vona na mě mluvila česky, a že prej nemá známky.
Napsali jsme pohledy (já brauzrovi, on mně ne), a vyrazili hledat kavárnu. Tady se snad nepije kafe?!
Vysvětlujte někomu, jak se pozná dobré kafe od špatného. Nějaké Illy nebo Lavazza? V Bratislavě?
Vlezli jsme do knihkupectví, abychom se přeptali dekadentních intelektuálů. Chtěl jsem se podívat na nějakou slovenskou literaturu, a co jim tu vychází o počítačích, a málem jsem se rozbrečel. Sto padesát let po smrti Čechobratra Protištúrského a dvanáct let samostatnosti a v knihkupectví najdete ve slovenčině jenom brak. Nesnáším Čechy.
Brauzr si konečně koupil blog, eh, totiž notýsek. Notýsek a číňana. Hele, voe, voni tady maj číňana, no já se snad—
A zeptali jsme se, kam máme jít na kafe. Najľapšie majú u Anjelov. Ale—
Byla to teploušská kavárna. To není problém, ale bylo tam narváno.
Hned vedle Angels’ byla další kavárna a zrovna se z ní linuly písničky: Děvčata, mají tam dobrou kávu?
Odpověď jsem si nezapsal, a tak jen volně a v překladu: Tady teda ne, ale jestli chcete opravdu dobré kafe, jděte pořád rovně a za druhou křižovatkou je to po levé straně — Divan. Tam mají megakapučíno, po kterém se vždy udělám.
To jsme si nemohli nechat ujít.
Kdybyste to hledali, je to Panská 9. Divan je opravdu skvělá kavárna. Akorát jsme nějak zase zapomněli, že tu neberou karty a naše hotovost se povážlivě ztenčila, takže jsem proti původnímu předsevzetí opět vybíral v zahraničí z bankomatu. Poplatky zas budou vyšší než útrata za dvě kafe, výtečnou minerálku a dva dorty.
Číšník byl poněkud kolotočářského zevzření a chování, ale zdejší Lavazza se nedala s tou z Břeclavi srovnávat. Ne, že by byla lépe uvařená, ale byla lépe servírovaná, a také prostředí bylo stylovější. Škoda, že jim na záchodě nesvítilo světlo. (V Břeclavi je nejlepší Illy v Shanon’s.)
…
Tywago, co tady v tom zapadáku budeme dělat? Já chci do velkýho světa. Vrátíme se už do Břeclavi?
škemral kryjetýf dájrektr. A tak jo.
…
19.49, Bratislava — Hlavná stanica. Sedíme v nacpaném rychliku Amicus každý ve svém kupé. Jedno je ještě volné. Lidé vždycky jdou kolem, kouknou na cedulku Zadáno a jdou dál. Že je na papíře včerejší datum a opačný směr, to nikdo neřeší. Asi se chtějí mačkat. Boty dolu, nohy na protější sedadlo a v Malackách si vyměníme kupéčka.
V Kútech jsem dostal nápad. Přelepil jsem cedulky z kupéček na vstupní a spojovací dveře vagónu. Měli jste někdy pro sebe celý vagón v přeplněném vlaku? ¶
Když mě pan Šebek viděl, docela se divil: Myslel jsem, že si s sebou vezmete na víkend nějakou větší tašku, když jste říkal, že ještě nemáte sbaleno.
Podobně později reagoval brauzr, když jsme se setkali na nádraží: Cíjo, ta taška je snad nafukovací.
No, je pravda, že si ji beru i na obchodní jednání.
…
Trable informačního architekta: Výdej karet Z na pražském hlavním mají na starost dvě poklady s označením D. Prošli jsme kolem A, B, C, a konec. D nikde. Na informační ceduli byla šipka kamsi šikmo dolu.
Když jsme s brauzrem dorazili do sklepa, jakýsi nádražák sice nevěděl, kde je pokladna D, ale zato nás správně nasměroval zpět nahoru. Pokladny D jsou před pokladnami A. Jak logické.
…
V automatu na fotografie jsem si pořídil dvě slušivé dokladové fotografie. Vylezl jsem z kabinky a blesk bliknul ještě jednou. Takže mám také dvě fotky prázdné fotokabiny.
…
Pokladní D byla očividně nervózní z našeho přání: Dvě karty Z a dvě jízdenky do Břeclavi écéčkem. Jede nám za tři minuty.
Ale nakonec to stihla, i když daňový doklad se asi tiskne ještě teď. Chvála jehličkovým tiskárnám.
…
Brauzr celou cestu pracoval. Smál jsem se mu, že jeho „Osral“ nemá v koridoru pokrytí a provokoval jsem ho svými: Pajgas tři čárky!
Když se mu podruhé snažil dovolat zákazník a on ho poprosil, aby zavolal do kanceláře, že on jede ve vlaku, utrousil jsem jízlivou poznámku: Už vidim, jak tam volá a chce tě k telefonu.
A opravdu. Zákazník si vzal radu k srdci: Cívoga, teď mi volal technickej ředitel, že mi do kanclu volal klient.
A co? Mno, řekli mu, že tam nejsem, tak prej zavěsil.
…
Kolik je?
Jelikož jsme v Pardubicích, tak 16.35. Kolem procházející průvodčí se mé naivitě jen zasmál.
…
V Pardubicích se vlak vyprázdnil, takže jsme konečně seděli po směru jízdy. Odvážil jsem se zout. Brauzr se na mě podíval: To jako myslíš vážně?
Ale v zápětí už byl taky jen v ponožkách s nohama na protějších sedadlech.
…
Čím víc jsme se blížili ku Brnu, tím zataženější obloha byla. Když jsme projížděli nádražím v Horních Heršpicích, na západě zbarvilo slunce oblohu do #B4CC0B a nad tím těžká poklice v temné šedé. Výjev jak den po apokalypse.
…
Jen co jsme vylezli z vlaku, strhlo se boží dopuštění. Lilo jak z konve, zima byla a do toho svítilo to postapokalyptické slunce.
Doběhli jsme k první kavárně za Grandem a totálně promočení usedli na koženkové potahy. Podívej, jak tady krásně hrajou,
rozplývá se kryjetýf dájrektr a nevšímá si, že tu mají jen Segafredo.
…
Po kafi, matonce a zákusku jsme vyšli ven. Po apokalypse ani památky. Vydali jsme se ulovit burek.
Burek už jsme cestou ku vlaku nepotkali a brauzr celou dobu plakal, že ho zase neochutná, a že za to můžu já, neměli jsme vystupovat.
…
Jedinou výhodou naší hodinové přestávky v Brně je, že Antonín Dvořák narozdíl od Slovenské strely není velkoprostorový, ale má regulérní oddíly (kupé). Boty dolu, nohy nahoru, vrzly dvéře:
…
Když jsme vystupovali z vlaku, brauzr byl zklamaný, že na peróně nejsou pionýři s vlaječkami a že nehraje muzika. Víš, brauzre, oni už jsou tady na vlaky zvyklí, tak je to už tak nebere, hudba teď hraje na jiným místě,
dělal jsem siláka, ale zařekl jsem se, že bez pionýrů a muziky taky už nikdy nikam nepojedu.
…
Tywago! My fakt budem bydlet na zámku?
No. A kolik nás to bude stát?
…
Po ubytování (Tys objednal postele zvlášť? Já se těšil, že se natáhnu na štorc.
) jsme vyrazili do víru (Cívoe, tady snad nemaj normální restauraci?!
) bývalého okresního města.
Obešli jsme čtrnáct restaurací, do pěti jsme nakoukli, ve třech jsme usedli ke stolu a nakonec jsme se shodli: Jdeme do Popokatepetlu (doporučuju, je u autobusáku).
…
Cestou zpátky jsme dělali blbý na autobusové zastávce. Tož to čekáte zbytečně, poslední jel v jedenáct,
přitočila se k nám děvčata cestou z diskotéky. Nedařilo se mi brauzrovi vysvětlit, že se nemůžeme s nima vybavovat, jelikož my jsme doma za deset minut příjemné noční procházky, kdežto holky jdou nejspíš přes celé tohle roztahané město. Ve čtyřech nikoho nestopnete.
…
Za Dyjí jsme holky konečně nechali na silnici samy a šli do penzionu slušně po chodníku. Na Masarykově náměstí nám sama od sebe zastavila nějaká hodná paní. Cížejo, teď k ní vlezem a vona nás voba—
ale byl jsem u dveří rychleji a přesvědčil domorodkyni, aby radši vzala domů holky. To jako myslíte vážně?
¶
Narazil jsem na zajímavou věc. Caterina v neděli vyzvala čtenáře svého deníčku:
- Vezměte nejbližší knihu.
- Otevřete ji na straně 23.
- Najděte pátou větu.
- Přepište tu větu do svého deníčku i s tímhle návodem.
Je to se mnou zlé, myslel jsem, že nejbližší kniha bude nějaká jiná. Co si takhle o mně pomyslíte.
Každý poslanec bude mluvit o sebeobětování.
(T. G. Masary: Jak Pracovat?) ¶
Tak si to představte, dneska jsem poprvé (a podruhé) vyhrál hru v ping-pongu. Set jsem tedy prohrál, ale i tak to pro mě byl jasný náznak, že se lepším. Tedy, vyhrál jsem nad Adélou, takže si nemůžu být jistý, jestli mě třeba vyhrát nenechala.
…
Pa Václav si nechal do hospody natáhnout dvě zvěrstva. Televizi a automat na cigára. Štvalo ho to stejně jako mě. Jenže já můžu po jednom pivu odejít, on musí zůstat do zavíračky. Pane Václave, víte, že se ta bedna dá i vypnout?
¶
A tahle slečna mi ještě před půl rokem říkala, že navazuje jen sexuální vztahy. Žádná láska, jen sex. A teď ji tu vidím, jak celá září, usmívá se na něj, sedá si k němu co nejblíž a nenápadně ho pošťuchuje. Dokonce si s ním takovým tím gestem miláčku, já už to nedopiju
prohodí zpola vypitý půllitr piva. Moc jí to sluší, když je zamilovaná.
…
Jo, a taky jsem byl na přednášce dvou týpků, kteří rozebírali ekonomiku v online hrách. Jeden pořád mluvil o vnitřní ekonomice her a druhý vykládal, kolik mu to hodí v internetových aukcích. Fakt síla.
…
Hehe,
zasmál jsem se a taxikář se hned začal omlouvat, že blbě odbočil. Já se proboha nesměju tomu, že mě bere o kilometr delší trasou. Směju se zprávám, které si pouští. Napište mi tam Bořivojka a u nás.
Opravdu nemám rád taxikáře, kteří nemají v taxametru pásku. A nestačilo by Vinohrady a Vaše čtvrť?
zkouší to, ale finanční úředníci by se tím asi nespokojili. Bořivojka je dlouhá, tam se nějakej kilometr navíc ztratí.
Proč já mám uklidňovat někoho, kdo mě nestoudně okrádá? Těch sto čtyřicet korun mi vůbec nepřišlo moc. ¶
Počkat, počkat, ono je to od šesti? A já už to slíbil? Proboha, kdo plánuje na první všední den po Velikonocích nějaké společenské akce? No, aspoň že je to koktejlbar.
Takže jsem dorazil o dvě hodiny pozdě, u vchodu jsem si nechal vysvětlit, co je zdarma, a za co si musím zaplatit sám. Dám si Virgin Mery,
hlásím hned mimojdoucí servírce. Prepáčte, ako ste to povedali?
Taky by mě nenapadlo, že Bloody Mery bez vodky se takhle může jmenovat, ale našel jsem to v nápojovém lístku tohodle baru na webu. Šest desiať korún,
až tak?
Co to piješ za sračky, dej si pivo,
uvítala mě bývalá celebrita. A už si to ke mně hasil kdosi, kdo se mi musel představit. Jak vidím současnou situaci? Mno, asi takhle —
pokud si myslíte, že celebrity chodí na večírky proto, aby se dostaly k informacím nebo aby se nechaly vidět a nepřišly o svou celebritičnost, tak jste vedle. Málokdy se mi zadaří, abych se něco dozvěděl.
Takže z toho si my analytici odvodíme co?
uvolnil jsem atmosféru, ve které na sebe hostitel cosi prozradil, že chystáte novej katalog.
Nojo, a je to venku. Po chvíli vykrucování a úskoků opravdu šéf firmy uzná, že opravdu katalog chystají a já se nechávám obdivovat za rychlý a přesný úsudek. To se mi to machruje, když mi před odchodem na párty došel mail. Vážený … protože připravujeme nový katalog…
Na párty to bylo opravdu hezké. Nikdo nechtěl dort, a tak jsem si přivlastnil třetinu. Kam ten cukr ukládáte, drahý =M=?
Netušil jsem, že se má někam ukládat, normálně ho vždycky hned spotřebuju.
A pak už jsem donutil Dušana, aby vyprávěl historky, které prožívá se svým plyšovým drakem, kterého pořád nosí s sebou. Měl ho i dnes. No, a já takhle nechám dráčka, aby lidem lítal před obličejem v hromadné dopravě a oni dělaj, že ho neviděj.
Při té představě, jak mi nějakej internetovej celebrit strká před nos plyšovou hračku, jsem se neubránil: Šmarjá, člověk aby se ve Slanym bál vlízt do metra!
No, co byste čekali, ta hláška sklidila úspěch.
…
Každá celebrita musí mít pro podobné příležitosti připravenou únikouvou cestu. Shání vás tu někdo z redakce Deníku. Čeká na vás nahoře.
A vida, tohle je vážně důležité, asi nějaký průšvih nebo co a musím se vzdálit… Jenže tentokát to nevyšlo. Pavel za mnou slezl do baru a když jsem přiznal, že spolu chceme vyrazit někam na pivo, hostitel se zakabonil a řekl, že pivo je tu grátis, tak kam bychom, že takhle v noci.
Nedal jsem se udolat, a tak jsem se oblékl a vyrazil k východu. Ty už jdeš?
zastavila mě na ústupu Zuzu, To už se se mnou nebavíš? Jsi v poslední době nějakej cynickej.
A tak jsme s Pavlem postáli u baru se Zuzu a hodinu si vykládali. Škoda, že patřila ansámblu a nemohli jsme ji odvest s sebou.
…
Jelikož jsem chtěl stihnout s Beladonou prohodit pár slov před spaním, v půl jedenácté jsem opravdu zmizel po francouzsku (Francouzi říkají zmizet po anglicku).
Pavel míří do centra města za Prahou, a tak jsem zase měl příležitost svézt se vlakem. V motoráčku z hlaváku do Vršovic to bylo fajn. Projeli jsme tunelem, nad kterým jsme v pátek s Webským rozkládali a nestavěli jsme každých pár metrů, jako kdybych jel tramvají.
…
Jenže pak na mě dopadla nějaká smutná nálada, a ak z povídání nebylo nic. Šli jsme spát a Beladona mě objímala, abych už nebyl smutný. Bylo to moc hezké, měl bych být smutný častěji. ¶
Ležel jsem ve sluníčku na schodech pod farou se zavřenýma očima a poslouchal zvuky města:
Noname2 je o Velikonocích na chalupě. Nebo na chatě. Myslím, že on ten rozdíl nedostatečně explifikuje. Nezašel bys na kulec?
ptá se Webský. Hele, nezlob se, já mam moc práce, jděte sami.
…
Mamka sedí už několikátý den u televize a sleduje mistrovství světa ve snookeru. Jóóóóó!
ozvalo se z obýváku. Co se děje, mami?
Ještě nikdy jsem neviděl maminku takhle zaujatou nějakým sportem. Davis už se nedostane na stůl.
Nechal jsem si vysvětlit, kdo je kdo, jaká jsou u snookeru pravidla (podle maminky, ne podle asociace) a kdo má šanci vyhrát zápas. Prý se hraje na devět vítězných. To může znamenat až sedmnáct her,
vece maminka. Tedy, po sedmnácti hrách podle mého musejí hráči padat únavou natolik, že jim nějaké mistrovství může být ukradené.
…
Při venčení Singra jsem potkal Great Cornholia: Nějak na mě to jaro doléhá. Mám z toho depky. Asi mi chybí— Včera mi dala číslo barmanka v klubu. Dneska jsem jí volal, jestli by— A ona prej, ať se ozvu, až budu chtít něco nazpívat. To je hrozný. Mělo mi bejt podezřelý, že pořád mluví o bandu. Navíc nemam ani korunu. Já bych se na to— To je život k—
Vzal jsem ho na kulečník.
Fíha, nalevo hraje Webský, napravo hraje brácha.
Po půl hodině.
Do pěti minut zmizeli.
…
Když jsme hráli 4 : 1 (černá je zrádná), tak už mě Great prosil, ať ho nechám na pokoji. Další hru jsem ho teda nepustil na stůl. Kdyby Great věděl o Beladoně, nikdy by s kulečníkem nesouhlasil; cítil jsem se proto provinile. Webský s protihráčem se zatím vytratil dopředu na večeři a my ho s Greatem následovali, abychom si v klidu dopili pivo.
V televizi právě vrcholil šampionát ve snookeru. Davis prohrál, přesně jak předpověděla odpoledne maminka. Měl jsem si vsadit, kurs byl výhodný. ¶
Začal velikonoční víkend. Včera se Webský ještě podivoval, proč mu všichni přejí hezké Velikonoce a co že je to ten Velký pátek. My ateisti tohle prostě nikdy pořádně nedoceníme. Co kdybychom v sobotu jeli na výlet?
Tak zněl původní plán. V sobotu se trochu posunul.
My se domlouvali na výletě?
Webský už mě začíná trochu štvát. Kdybych věděl, že bude chrápat do dvou, šel bych někam … třeba do Sedlece. No, a nemohli bychom spíš někam na jídlo? Já mam hlad.
Jó, Průhonice? To já znám, vezmu ještě kolegu, vyzvednu tě autem a zajedem do Průhonic na čínu.
Posléze se vysvětlilo, že si Webský plete Průhonice s Počernicemi. Kolega zůstal doma, a já cestou navigoval: Tady zahni doleva nebo doprava, to je jedno.
Webský trochu znejistěl. Zvlášť ve chvíli, kdy jsme dojeli ke značce zákaz vjezdu. Klid, jeď furt dál. Tohle je tady, aby to odrazovalo lidi, co nevěděj, že se to dá projet.
Dalo se.
Zručně jsme se vyhnuli dálnici a dojeli na kraj Průhonic. U Hliněné bašty jsem navrhnul, že vystoupíme a dáme si něco k jídlu. No, =M=, já tě mám sice rád, ale na oběd za pět set s tebou nepůjdu.
Za těch pět set bychom se ale museli hodně uskromnit. Spíš by to bylo za sedm nebo osm set.
Sedli jsme do auta a jali se hledat nějakou restauraci pro méně majetné. Webskýho Mazda má na přístrojové desce lepší kompjutr, než je ten, na kterém teď píšu.
Dojeli jsme menší oklikou (Teď zahni doleva nebo doprava, to je jedno.
) až na náměstí. Webský třikrát přeparkovával. Hned na rinku je pizzerie Grosseto. Ohromná usedlost přestavěná na hogo-fogo hospodu. Na zahrádce sedět nebudem, je ještě zima,
rozhodl Webský. A tak jsme vešli. Uvnitř restaurace na nás vrhla zrak uvaděčka: ani Webský, ani já jsme nebyli oholeni. Já měl na sobě vytahané, uválené triko plné kočičích chlupů různých barev. Webský taky nebyl jak ze žurnálu. Já navíc v ruce držel cyklistickou mapu okolí Prahy. Uvaděčka na nás vyjeveně houkla, co že tam jako pohledáváme. Dobrý den, měla byste stůl pro dva na nějakém hezkém místě?
Myslím, že jsem ji trochu svou sebejistotou přesvědčil, že se nemusí bát uvést nás do společnosti bohatých motorkářů s luxusními spolujezdkyněmi s odhaleným pupíkem, rusky mluvící řidiče Audi TT a majitele rančů ve stylu podnikatelského baroka. Opravdu nám přidělila poměrně hezké místo.
Grosseto v Průhonicích je vestavěné do patrového hospodářského stavení s otevřeným středem. Z ochozu je vidět nejen na lokál dole, ale i na veškerý šrumec v kuchyni kolem pece. Ostré jarní slunce vytvářelo nádhernou světlohru v citlivě sladěném interiéru, kde převládaly teplé pastelové tóny, dřevěné obložení šikmého stropu a kamenné zdi. Tak nějak to bude za pár dnů vypadat u Beladony.
Nahoru se jídlo dostává důmyslným výtahem — skutečně výtahem, kuchař musel jídlo nahoru vžycky vytáhnout. Zatímco Webský studoval, čím se ta „lanovka“ brzdí, k našemu stolu dorazil číšník-piťař: Pivo,
zaskočil mě Webský, nealko,
opravil se. Piťař pak Webskýho překvapil Radegastem.
Když se piťař vzdálil, nesměle jsem nahlédl do nápojového lístku. Fresh stojí 65 korun. (A sakra.)
Nechápu, proč v té restauraci všechno tak dlouho trvalo. Jak dlouho jsme čekali na pití, a na jídlo, a na zpracování platby kartou… Číšník-kasíř zmizel s našimi debitkami kamsi dolu a deset minut se neukázal … Když jsme pak odcházeli, uvaděčka neřekla ani sbohem. No co, chodit tam nemusím.
…
Zavolal jsem Markovi. Jo, stavte se.
Šlo to hladce. Marek nám v Říčanech objevil vinárnu U Anežky, kde měli kávu pro mě neznámé značky, již jsem si nezapamatoval. Byla výborná, přístě si to zapamatuju.
Navíc to bylo Znojmo. Prošel jsem? Hehe. Ne,
tyhle testy jsou nespravedlivé. ¶
Tohle je deníček o mých večeřích s Webským.
Ano, už zase jsme šli s Webským na večeři. Trval jsem na tom, že půjdeme na pivo, on chtěl někam mezi lidi. Webský nepije. Vůbec. Tedy, vypil mi jednu plechovici Murphy’s, ale k tomu jsem ho donutil, a vypil jednu desitku dneska při obědě, ale k tomu ho donutil jeho kolega v práci. Webský už nepije.
Na večeři jsme šli do Barretty, indiánské pizzerie. No, ano. Máme tu husitské synagogy a indiánské pizzerie. A to pivo jsem si dal. Bouchací Bernard. A ani jsem si při té příležitosti nevzpomněl, kdo mu dělá reklamu na billboardu u dálnice na Brno.
Po večeři jsme šli splnit i to druhé předsevzetí — vyrazili jsme mezi lidi.
Ukázal jsem Webskýmu svoje místo nad Nuselskými schody, kam si vodím děvčata — tedy, no, to je jedno. Pod Nuselskými schody začíná tunel, kterým jezdí vlaky na hlavní nádraží. Hu-húúú. Jeden právě jel.
Webský nejdřív vykládal, jak ho zajímá tep měst. Pak vykládal, jak má rád sýkorku. Potom přešel na to, jak se celý život jenom stěhuje. Došlo na to, že kdyby věděl o týden dřív, že se bude stěhovat do Prahy, nekoupil by si Mazdu 3. Týjo, tady je obchodů. Chápeš to? Cigarety-textil. Šel by sis do takovýho krámu něco koupit?
Vykládal, jak by si po Praze vystačil s nějakou Fábií. A tohle mě vždykc ynasere,
zastavil se nad červeným Lamborghini, takový auto bych taky chtěl, ale sere mě, že na něj nemám.
Taky zmínil další věci, až se zarazil: Co je? Seš nějakej zamlklej.
Jo, zamlklej: Webský, já nejsem zamlklej, potřebuju čůrat.
Za dvě hodiny jsme přešli od Barretty ke Casablance přes Vinohrady. Čtvrt hodiny jsem čekal na poslední autobus a krátce po půlnoci dojel úplně ucaptanej domů.
Nic moc zážitky? Ale hezky jsem se prošel. ¶
12.52, u nás. Před domem stojí taxi pana Šebka, pojedeme na Letnou. Kam to bude? Oukey doukey
. To je legrace, kavárna, co se dříve jmenovala Globe, stojí v ulici Janovského. Jestli to, Yuhů, čteš, aspoň už víš, kde si s tebou budu chtít dát schůzku.
Nepojedete teď někdy do Evropy? Měl bych tady zase nějaký eura…
Obchodovat s taxikáři, to je radost. Výhodnější kurz už mají snad jen České dráhy. Ty počítají euro za 27 korun. Taxikáři jsou o tři koruny dražší, ale pořád jsou o dvě levnější než národní banka. Když každej tejden koupim pět eur, za rok na tom vydělám pětikilo.
To je samozřejmě legrace. Ale eura se hoděj.
…
13.05, Holešovice. Až Radimovi vyjde ta kniha, koupím si ji. Neznám moc inženýrů, kteří by svou diplomovou práci mohli vydat vlastním nákladem, aby se nemuseli bát, že se neprodá … V Oukey doukey jsem seděl před necelým měsícem s Denisou a Jasnou. Byla to náhrada za výlet na Okoř. Jasna mi nabídla půlku svého medovníku, čímž si mě kromobyčejně naklonila … Před čtyřmi lety jsem na stejné židli u stejného stolu seděl s Nadyou. Některá místa e nemění … promiň, Radime, cos to říkal? Já už budu muset běžet.
…
14.10, o pár ulic výše. Schůzka u bývalého chlebodárce byla přesně podle mého gusta. Přišel jsem o deset minut později a nikomu to nevadilo. Po patnácti minutách jsem se významně podíval na hodiny, načež se marketingová ředitelka omluvila, že mě nechce déle zdržovat, a šlo se domů.
…
20.00, zase u nás. V ping-pongu se lepším. S Adamem jsem jednu hru prohrál za stavu 22 : 20 a s Adélou dokonce 24 : 22. No, kulečník to není. ¶
Jestlipak je ještě něco nudnějšího než prostředek týdne? Večer volám Webskýmu: Vidíš, já na to úplně zapomněl, my se domluvili na dneska?
Grrr.
Ale po pravdě: nebyl jsem si jistý, že Webský vážně přijde, takže jsem se pro jistotu domluvil i s brauzrem. Mimochodem, on prý má deníček. To je pěkný deníček. Už ti někdo řekl, že deníček má každý den nějaké psaní? Ne jen za jeden den? Brauzr má takový jednodeníček. Jako jsou jednoleté květiny letničky, tak jsou i jednodenní deníčky.
Ve Westu nám zase rezervovali stůl, aniž jsme cokoli předem dali vědět. Lucie je zlato. Ale jo, máš pravdu, je hezká,
usnesl se brauzr. Lucie je dokonce moc hezká a nadávejte si, jak chcete, tu stovku zpropitného si zasloužila. Však jsem ji taky platil ze svého. Grrr! Dneska mi to tu nějak grčí.
Nechápu, jak to Webský dělá, že má vždycky poloviční účet než já, a je … jak on to říká … prostorově výraznější. Nojo, nedal si předkrm. Je to jasný. A nepil víno.
Napadlo mě, že si s brauzrem dáme lahev vína. Lahev? Celou? Ježiš né.
No tak né, dali jsme si teda jen dvojky. Máme rozlejvanýho Müllera, Lambrusco—
teď jsem zas jéééžiš křičel já. Proč nikde nemají rozlejvané normální víno? Neříkal jsem, že chci odstraňovat rez z prstýnků, chtěl jsem se něčeho napít, —a červenou Frankovku.
Eh. Slyšíš, co to řiká?!
zařval brauzr na celej salonek, až se Dlouhovlasá začervenala a ani já si nebyl úplně jistej, jestli je to hodnocení výběru, nebo jestli kryjetyf dájrektr nedoslýchá.
Frankovka byla hnusná. Dělá se to vůbec z vína?
…
Vysvětlete mi, proč lidé v zaměstnaneckém poměru pořád chtějí platit penězma z Dostihů a sázek. Normální lidi přeci platí buď státem emitovanou měnou, nebo platební kartou. Strč si ty vobrázky někam! Až budeš mít peníze, tak mi to vrátíš.
¶
