Dneska po půlnoci jsem se díval na jakýsi film o americkém běžci, který nevyhrál olympijské hry v Mnichově a před hrami v Montrealu se zabil při autonehodě. Celou dobu jsem přemýšlel, proč zrovna takový námět si Tom Cruise vybral k produkci.
V tom zbytečném filmu mě ale dostala jedna věta. Běžec si přišel k trenérovi pro radu, jak vycházet se ženami:
Nemusím vědět, co si zrovna myslí. Ale musím věřit, že mě miluje.
Na tom se rozhodně shodneme. Jinak bych už dávno zešílel.
Mimochodem: Ke konci se ukázalo, že trenér toho běžce později založil značku Nike, takže asi proto. ¶
Na dnešní den jsem se domluvil s Great Cornholiem, že se projdem na Vyšerad a v restauraci Na hradbách si na zahrádce dáme pivo. Takže jsem zajel na Smíchov za brauzrem a oznámil mu, že jsem na večer slíbil Adbarovi zkouknout bakuli, pročež nebudu pít alkohol. Brauzr souhlasil, a šli jsme do Portheimky na Hoegaarden Forbidden Fruit.
Cože si dáte? Jaký zakázaný ovoce? Jo, Forbidden Fruit,
nadává číšník: Já vám dám zakázaný ovoce. To vám nikdo neřekl, že se názvy nepřekládají?!
Nojo, no, ale proč to nikdo neřekl Staropramenu? Ten skutečně tohle skvělé holandské pivo prodává jako Forbidden Fruit, ale v zemi původu si ho můžete objednat buď jako Verboden Vrucht (tak mu říkají Flámové), nebo jako Le Fruit Defendu (tak pro změnu Francouzi).
Hned jsem si začal dělat legraci a překládat to do různých jazyků: verboten Frucht, запрещенные фрукты… Hele, učíš se ještě italsky?
ptá se brauzr provokativně. Il frutto vietato. ¶
Ahoj, =M=, nepůjdeš ven? Já se musím učit na absolutorium,
některá děvčata mají docela zvláštní důvody, proč si na vás vzpomenou. Fajn, tak si chce odpočinout od učení a já ji rád uvidím. Navrhnul jsem Milušce kafe, ale v tom vedru jsme chtěli někam na zahrádku.
Skončili jsme v pankráckém Centrálním parku u České televize v kavárně Na půl cesty. Cestou mi volal brauzr: Tak jsem byl v úplně skvělý kavárně a chtěl jsem ti říct, že tam budeme chodit. Ale mají tam Ségrafrédo.
Jinými slovy, zavolal jen tak, abych ho slyšel. Možná chtěl jenom někomu zavolat před svou milou.
Pak mi volal brauzr ještě jednou, aby mi řekl, že na Andělovi mu přinesli Illy v hrnku smrdícím hadrem. Ptal se čím to je, že se to stává jen jemu, a tak jsem si vzpomnel, jak to vysvětluje Karmi: Už vím, čím to je: ksichtem.
Když se Miluška ztratila v útrobách kavárny pro další objednávku, zavolal jsem prozměnu já brauzrovi: Maj tady Burghof.
Neměl slov.
…
Jen pro pořádek: Ano, brauzre, Beladona Milušku zná (z fotek) a odcházel jsem od Milušky sice ve dvě v noci, leč stále jako nepolíbený a nepošahaný panic. Ale večeře mi chutnala. ¶
Fandor mě včera přesvědčoval, ať s ním jdu Mezi ploty. V Bohnicích je fajn a o víkendu má bejt krásně, tak proč ne. Jenže pak jsem zjistil, že zrovna o tomhle víkendu nepojede metro do Holešovic. Když si představím, jaká štreka je to do Bohnic autobusem, nějak mě nadšení přešlo.
Naštěstí se mi dneska svou rozmařilostí povedlo udělat dojem na Týnu a Medvědovi jsem vtisknul do ruky pár korun, takže jsme uzavřeli dohodu: já budu o víkendu pracovat, oni se budou bavit za mě (a nebudou otravovat doma).
Kromě toho, proč bych jezdil přes celou Prahu někam do Bohnic, když přístí týden máme festival za humny. Takže teď nikam a příští týden na Habrovku. Hlaste se, kdo jdete se mnou. ¶
Zatímco to včera po návratu od doktora vypadalo, že je Julča už v pořádku a dnešní injekce měla být jen pro jistotu, po návratu od doktora ztěžka oddychoval, byl malátnej a nedůvěřivej k okolí.
Před chvílí jsem Medvědovi zavolal taxika a jedou na veterinu znovu. Něco mi to připomíná.
…
Po půl hodině už jsem nevydržel sezení na zadku a zavolal Medvědovi, co s Julčou je. Uff, oddechl jsem si. Jen horečka. Tedy, jen 42,5 °C. Pak nemá být malátnej.
Dostal další injekci, zavolal jsem mu odvoz zase domů, a teď tady už dvakrát dostal pronmluvení do duše, že nemá prohánět Pištu, Piráta a Klaudii, že nemocní koucouři mají hlavně odpočívat.
Ale vysvětlujte někomu, kdo ještě před hodinou umíral, že se nesmí radovat ze života.
…
Medvěd na mě zíral: Jaks věděl, že to bude stát kilo?
podával mi zbytek peněz a účet z taxika. Já se za kilo taxikem nedostanu ani ani…
Matka, která jela taxikem z veteriny s Julčou, Medvědem a Týnou taky, na mě uhodila: Jakýho taxikas‘ to volal? Já za tyhle peníze jezdím s nákupem ze samošky.
Holt my metrosexuálové, no. Normálně jsem zavolal na ten nejprovařenější dispečink. Tak jsem jim dal číslo na áčka; dobře se pamatuje: 14014.
Nejsem tak bohatej, abych mohl jezdit levnými taxiky. ¶
Fotbálek prostě hrát neumím. Cestou z banky jsem rezervoval stůl v Barettě, kde pořádáme takovou Sovu v Nuslích. Teď už bez Marka, ale o to častěji. Žádné velké srocení jako dřív, pěkně v rodinném kruhu.
Přemýšlel jsem, jestli opravdu jen každý pátý Čech má problémy s nadváhou. Hmm, asi to tak bude. Sedělo nás u stolu sedm, tři z nás tlustí. Ale opravdu to nevypadalo, že by někdo s tou nadváhou měl problém.
Karmi se snesl u stolu s brauzrem. Brauzr mi dneska psal, že se snažil chovat jako džentlas. Mno, říkal jsem si, že je asi nemocnej. Skoro žádný vtipy neříkal, nikoho o ničem nepřesvědčoval, nepoužíval osobní slovník… Nebyl to prostě on.
Sešlost se opravdu vydařila. Webský nemluvil o telefonních hrách, Jirka příliš nemachroval s pédéáčkem, noname2 nebyl zachmuřenej z pracovních problémů, Machal byl Machalem jak se patří, Karmi neterorizoval všechny flešem a já nikomu nevnucoval, že jsem ředitel. Na zahrádce pod lampou už bylo léto.
V Barettě nemají kafe, tak jsem si dal Alfredo. Brauzr řekl, že pak někam na kafe musíme zajít. Už jsme nešli. Asi už jsem opravdu dospělý. Jinak si nedovedu představit, že jsem jel domů už v půl jedné. Obvykle to dopadá hůř. A také relativně za střízliva. Půllitr vína a dvě piva za pět hodin, to je prd.
Cestou na večeři jsem chtěl napsat Beladoně, jestli už má svůj stříbrnej notýsek. Ale pak jsem si uvědomil, že v sedm asi ještě těžko. A později? Vzpomněl jsem si, ale chtěl jsem ještě chvilku v sobě udržet tu zvědavost. Podívám se na ten šperk až doma. ¶
Od počátku měsíce si všímám toho, že mi nějak nefungují některé bankovní služby. Především mně to vadilo u těch, které jsem se po sedmi letech vedení účtu rozhodl využít poprvé.
Že musím? Doklady za tři roky? Nic jako promiňte
? Ha. Nebylo by snazší ten účet prostě zrušit a založit nový? Třeba u jiné banky? ¶
Třikrát jsem jí to odřek, dvakrát zrušil, pětkrát přesunul, až dneska na mě uhodila. Tři zprávy v mobilu, jeden telefonát. Tereza umí lidi uhánět. Ve tři čtvrti na pět jsem jí zavolal, že to zase přesunu, ale z napětí v jejím hlase jsem odtušil, že by mi to už neprošlo.
Nechal jsem ji, chudinku, čekat čtyřicet minut. Přestože jsme měli sraz v kavárně, čekala celou dobu venku na zastávce. Nerada sedim sama v kavárně.
Přemýšlel jsem o nějaké výmluvě, ale na konec jsem si řekl, že o nic nejde. Při nejhorším už to ode mě nebude chtít.
Vlastně při nejlepším. Já už nevím.
Před dvěma měsíci mi od ní přišel dopis. Bylo pro mě neobvyklé už jen to, že mi píše. Tím spíš mě zaskočilo, když jsem si v dopise přečetl vyznání z lásky … k jinému chlapci. Chtěla odpověď. Proč vlastně ode mě? Naštěstí jí mohu oplatit stejnou mincí.
Nedaroval jsem jí to snadno. Kromě příjemné hodiny a půl nad kávou a medovníkem jsem ji proti původnímu svému i jejímu plánu přesvědčil, aby šla domů pěšky. Doprovodil jsem ji kolem Botiče, profláklé husitské synagogy, tělocvičny, kam chodíme s Adbarem na pinec, školy, kam jsem chodil do první třídy, viadutku, kudy jezdí vlaky do Říčan, a velkého bílého finančního úřadu, kterého se bojím víc než vrahů ve sklepě.
Říkají o ní, že je nafoukaná, přehnaně sebevědomá. Nesmysl, Terezo. Z té kavárny se mi nechtělo. Zase to zopakujeme, doufám. ¶
Jůlie se vůbec nechová jako nemocnej kocour. Normálně tu lítá s ostatními, vyhřívá se na sluníčku… Akorát noc prospal zalezlej ve stoupačkách a vylezl z nich až ve chvíli, kdy matka odešla do práce.
Dneska odpoledne ho čeká další návštěva zvěrolékaře. Jsem zvědavej, kam mamku kousne tentokrát. ¶
Brauzr mi poradil, ať si koupim ajbůk od jablek. Fandor přišel s tím, že tři kila jsou na přenosnej počítač moc. Prej měl takovej menší dobrej noťas, a byl i docela levnej. Akorát se pak ukázalo, že byl kradenej.
¶
Náš nejmladší kocour Jůlie včera nezvracel jen tak z dlouhé chvíle. Vypadá to jako řídkej lógr a strašně to smrdí?
naše doktorka umí perfektně rozeznávat nemoci po telfonu: Tak to nic neni.
Jenže naše doktorka říkala, že to nic není, když jsme za ní přivedli Denyho, a on pak ťunťa umřel na neléčenej zápal plic.
Julča capkal k doktorovi. To je pane jinej kalibr. Pan doktor vyléčil sestřina jorkšíra. Teď je zdravej, akorát strašně ztloustnul, je dlouhej půl metru a vysokej třicet cenťáků v kohoutku. Holt trochu přerostl.
Julča se po pěti injekcích, nedobrovolném odběru moči a nuceném půstu začal bát matky. To zas bude v noci v posteli tlačenka. Ale co, Julča se se Singrem maj docela rádi. ¶
Včera ráno jsem v poštovní schránce našel nabídku práce. Splňovala obě podmínky:
Takže jsem odpoledne ve dvou větách odepsal, že mě to zajímá, večer jsem si po telefonu domluvil schůzku z částí představenstva a dnes po obědě jsem na pohovoru pochopil, že ten, kdo si vybírá, jsem já. Takže jsem udělal první ředitelské rozhodnutí a nabídku přijal.
Slibuju, že se nezměním. Jdu si koupit permanentku na squash.
Mimochodem, potřebuju do kanceláře vertikální žaluzie. Brauzr říká, že mám napsat do deníčku, třeba se někdo ozve. ¶
Přišla mi odpověď na můj pokorný dotaz, jestli mi brněnská univerzita uzná aspoň výsledky NSZ, když už mě nepozvali včas na přijímačky. Šéfka studijního mě celkem potěšila: Výsledky z Národních srovnávacích zkoušek se Vám započítají.
Mohli by mě vzít jaksi v nepřítomnosti, kontumačně. Aspoň jsem minulou sobotu nemusel vstávat před polednem.
Vzhledem k tomu, že tuhle štrapáci podstupuju hlavně jako morální podporu Greatovi, je nutné říci, že ho asi dost štvu. Zjistil jsem si, že na kombinaci mediálních studií a mezinárodních vztahů berou jen dvacet lidí. Great při zkoumání správných odpovědí úpí, že mezi finalisty nejspíš není. Ale co, naděje umírá poslední.
Při nejhorším si někde u Brna najdu holku, abych měl nejakou motivaci dojíždět do školy. ¶
Mám takový zvyk brát si s sebou na procházky se Singrem knihu. Obvykle to dopadne tak, že mě krok od zápraží napadane nějaká opravdu zajímavá věc, a kniha pak funguje jen jako rekvizita. Vždycky vás vidím s knihou. Co študujete?
V posledním měsíci je tou rekvizitou učebnice italštiny. Člověk by se nejradši sebral a odjel už někam do tepla k moři, že pane =M=.
Koukal jsem na starého spoluvenčiče jako sůva z nudlí a vůbec jsem nechápal, co má namysli. Žeby počasí? Učíte se pár slovíček na dovolenou? Co? Gelato, stracciatella, bounasera, signorina…
Aha. Ale ne. Beladona na mě mluví italsky, když ji něčím vytočím. Tak chci aspoň vědět, na čem jsem.
¶
Je to zvláštní úkaz. Ráno, když vstanu, začnou jeden po druhém naši kocouři zvracet. Měl bych si to brát osobně? Nemůžu přeci celý den dělat, jako bych si ničeho nevšiml. Už se mi ani nedělá špatně. Je to dobrá průprava na přebalování dětí.
Neboj, Beladono, já to tak nemyslím.
Dneska měla svátek Jana. Tak časté jméno a já žádnou Janu přes den nepotkal. Hmm. ¶
Ráno jsem koukal ven do deště. V poledne jsem oblékl kraťasy a tričko s krátkým rukávem a v sandálech se vyšel slunit na farní schody. Odpoledne jsem si bral bundu a čepici. Večer jsem na zahrádce krušovické hospody seděl ve svetru. To je počasí, co? A to už máme konec května.
Za to může Špidla. ¶
Tak jsem se rozohnil. Rozcupoval jsem protivníka, získával přihlížející na svou stranu, a už už jsem se chystal definovat svoje jasné stanovisko: To nejdůležitější ovšem je, že—
A nic. Už ze mě nevyšlo ani jedno slovo. Sakra. Ticho. A do toho ticha se ozvalo typicky učitelsky vlídné: No tak, =M=, nejdůležitější je…
a já tam stál a nic. Lidi se začali pochechtávat a já si myslel, copak vy víte, co je opravdu nejdůležitější?
A pak to kdosi za mnou rozlousk: Na to ser, hlavně zdraví.
¶
Stála v chodbě složená, opřená o zeď. Byla mi povědomá. Ale ano, to je první, ve které jsem spal. Dětská postýlka.
Matky i své dospělé syny oslovují zdrobnělinami, které na ně jejich přítelkyně jízlivě vypálí obvykle ve chvíli, kdy je to nejvíc raní. Ale matkám to nemůžete mít za zlé. A přítelkyním už vůbec ne.
Mezi další vlastnosti matek patří schopnost neodpovědět na otázku. Ale tou schopností neoplývají jen matky. Beladona na podobné odpovědi má skvělý protiútok. Zamračí se, nasadí dotčený obličej, kterým říká, že na takové dětinskosti je už opravdu velká, a pak střelí: To budeme slovíčkařit i tady?!
A pak následuje cestopis naší postýlky. Před třiceti čtyřmi lety ji rodiče pořídili pro mou sestru. Po pár letech se přesunula k příbuzným do Neratovic. Od nich se k nám vrátila, abych měl kam uléhat já. Po mně v ní spávala sestřenka z Trutnova. Pak Medvěd … prostě prospalo se v ní do života nejméně deset nemluvňat.
Venku padaly kroupy a uvnitř melancholie.
V posledních letech na matraci z postýlky, kterou matka uložila v mém pokoji na skříň, pospávali kocouři. Kde teď budou lehat? A jaký život čeká dceru kolegyně mé matky? ¶
Vím, že to není žádná pohroma, když přijde bratr se synovcem na návštěvu, ale na tenhle víkend jsem si opravdu naplánoval docela hodně práce a štve mě, když se se mnou nikdo nedomluví. Matka prostě řekně: Jasně, budeme stejně doma, rádi vás uvidíme.
Od pátku je tu Týna, jako každý týden, a ráno dorazil brácha se skřetem. Nechápu, kde to ten skřet vzal, ale on pořád špičkuje. Když mu dojdou slova, tak do vás strčí. Možná se to hodí ve fotbale, na rodinnou návštěvu si ale opravdu nejsem zvyklý brát chrániče.
Týna už v pátek přijela nachcípaná. Aby nebyla! To tele musí ukazovat, že má pevný břicho a piercing. V takový kose! V sobotu ráno mě probudila kašlem. Všichni dělali, jako by to nic nebylo, což mě dožralo. A přestože ji normálně ignoruju, tentokrát jsem do ní cpal vitamíny horem a vystříkal jí dutinu jódem. Ani se nebránila a Medvědovi to bylo fuk. Nesnášim nemocný lidi.
Nadávám, žejo. No, jsem vytočený. Z práce jsem zase nic neudělal. Brácha si vzpomněl, že by chtěl jít na vejšku, takže když jsem se tiše vytratil a posadil se k počítači, už u mě seděl a chtěl, abych mu tu univerzitu v Bystrici našel.
Pak došlo na vysvětlování, co je megapixel, jak dostane do mobilu uvítací tóny, jestli se dá DVD opakovaně přepalovat a podobné věci. Vůbec nechápu, kde rodina bere tu jistotu, že tohle vím. Nakonec se bratr pochlubil nahou babou na pozadí displeje mobilu. Takže přecijen není tak úplně digitaly impared.
Odstěhuju se a hotovo.
No nic, nebudu si stěžovat, běžte číst něco jiného. ¶
Docela jistě vím, že se mi v noci zdálo o puntíčkovaných trenýrkách. Já mám skoro všechny puntíčkované.
Jednou jsem se vypravil za vizážistkou a ona začala tím, že se mě zeptala, jaké barvy myslím, že mi sluší, jaké bych měl nosit střihy a vzory. Tak jsem jí to řekl. Vizážistka pokývala hlavou a zeptala se, proč to tedy nedělám.
Možná to bude mít co dočinění s tím, jak si kupuju oblečení. Jdu kolem obchodu, zajdu dovnitř, vyberu, zaplatím a jdu dál. Žádné šmejdění od obchodu k obchodu a vybírání ze sta kusů. Vybírat oblečení tak, aby pasovalo do mé barevné škály a vhodných střihů, je prostě časově náročné.
Jednou bych chtěl mít tolik času (nebo peněz, což je vlastně totéž), abych si mohl oblečení navrhovat sám. Nebo aspoň s nějakým šikovným šičem. Šaty dělaj člověka.
No, ale já zatím musím působit hlavně svou osobností.
…
Puntíčky uspořádané do pravidelného vzoru (::) jsou pro spodní prádlo těsně obepínající tělo dobré. Tedy, pro mé trenky rozhodně. Když totiž nemáte velké hýžďové svaly, ale chtěli byste, aby tak působily, pravidelné opakování puntíků se naruší a hýždě budí opticky propracovanější dojem. Možná to je právě ta podpora, kterou mi spodní prádlo může nabídnout. ¶
Když jsem se dneska odpoledne utíral po sprchování, zahlédl jsem se letmo v zrcadle a bylo mi to jasné. Ale to víš, že jo, =M=, přijď. Zrovna mi jeden odvolal termín.
Teď si můžete myslet lecco, ale šel jsem k holičce. I teď si můžete myslet lecco, ale šel jsem se nechat ostříhat. Spokojeni? Tak. Zdržel jsem se tam proti očekávání ještě hodinu a půl po zametení vlasů z pod holičského křesla.
Alenka vždycky nadává, že ty moje krátké, řídké vlasy ani strojek nebere, ale doba, kdy si u ní budu hlavu nechávat jen přeleštit, ještě nenastala. Byla se mnou hotová jedna dvě. Jako vždycky. Sahal jsem do kapsy a těšil se na každoměsíční smlouvání o cenu. Ona obvykle chce jen pár korun a já ji přesvědčuju, aby si vzala víc.
Tentokrát mě ale zaskočila. Sáhnu do kapsy pro stovku, a ona vyrazí do útoku: Dneska je to na účet podniku. Támhle si sedni. Uvařím ti kafe? Teď až do pěti nikdo nepřijde (bylo půl čtvrté), já bych se tu sama ukousala nudou.
Ani jsem se nezmohl na nesouhlasné gesto a už jsem seděl u okna. A slyším se říkat: Prosimtě, kafe ne. Dej mi nějakou vodu.
Vždyť jsem se tu nechtěl zdržet?! Teď už si zase můžete myslet leccos. Ale vzápětí se otevřely dveře a do kadeřnictví vstoupila matka Alenčina přítele.
A tak jsem tam s nimi seděl a povídal si. Vždycky mám radost, když se někomu daří. V místě, kde má Alenka kadeřnictví, už se jich vystřídalo několik. Alenka to místo ale zvelebuje, a jak tak pozoruju, když jdu kolem se Singrem, vždycky u ní někdo sedí. Má to své výhody, když provozujete živnost v místě, kde všechny dobře znáte.
Hned ze začátku mě ale vlasstřihačka vystrašila. Kupuje si na hypotéku dům ve Slaném. Taky si z útulku vezme koně. Páni, netušil jsem, že jsou koňské útulky. Budu si zase hledat holičku. Přitom už jsem si tak zvyknul.
…
Cestou k domovu se zatáhla obloha a začalo mírně krápat. V dálce už se ozýval hrom a po obloze rejdily blesky. Zastavil jsem se ještě u paní Matulíkové. Její malé království galanterie mě vždycky fascinovalo. Vzpomněl jsem si na malé krámky v centru Vídně. V květnu tam zavřelo knoflíkářství, ve kterém jste mohli dostat perleťové knoflíky ze stejné šarže, z jaké nakupoval ještě císařský dvůr. Kamarádky scénografky si tam jezdily vybírat.
Když už jsem v galanterii stál a povídal si s milou živnostnicí, rozhodl jsem se, že si něco také koupím. Nakonec mám nové bombarďáky. Když jsem si je vybíral a paní Matulíková se mě ptala, jestli nosím raději slipy nebo trenky, po pravdě jsem přiznal, že nevím. Z venku nakoukl pán, co venčí jezevčíka, který v ulici bydlí možná stejně dlouho jako já, a poznamenal: Od spodního prádla očekávám totéž, co od žen. Trochu té podpory a dostatek volnosti.
Tenhle bonmot už jsem někde slyšel. Nebo četl. Kdyby to říkala žena o mužích, chápal bych. Ale takhle. Snažím se vybavit, kde by mě spodní prádlo mělo podpořit. Paní Matulíková mi zatím vyložila na pult snad všechna eLka: Tyhle jsou z lycry, to je—
Vím, co je lycra, ale posledně jsem si je koupil, a obávám se, že při mém způsobu praní tenhle materiál trpí. Po pár týdnech z trenek zůstává jen neforemné cosi.
Dívka, která přišla do krámu jen na kukačku spiklenecky mrkla a pronesla cosi o mužích, kterým záleží na tom, jak vypadá jejich spodní prádlo, ale paní Matulíková se zkušeností zralé ženy odpověděla v tom smyslu, že až na tom bude skutečně záležet, nebudu si moci spodní prádlo kupovat sám.
Tak nevím.
A jaké, že jsem si tedy nakonec koupil trenýrky? Hmm… No přeci nové. ¶
Brauzr šel včera na džetroutal, ale ještě předtím jsme se stihli dohodnout na snídani v Retru. Kavárna Retro stojí na Francouzské, kousek nad Mírákem v místě, kde dříve byl autosalón Alfa Romeo. Přesvědčoval jsem i řetězu, ale její představa snídaně v půl jedenácté mě nenadchla.
Ráno jsem se probudil někdy kolem šesté a napsal brauzrovi: Zaspíme?
Ve tři čtvrti na devět přišla odpověď, že asi i jo. Takže snídaně v Retru nebyla.
Tedy nebyla. Byla. Ne sice v Retru, ale i tak byla výtečná. Matka mě včera sepsula, že když jednou udělá něco teplýho k večeři, že to tam klidně necháme s Medvědem do druhého dne. Tak jsem hrdinně polil seschlé šunkafleky lžicí mléka a dal je do mikrovlnky změknout, aby matka nehudrovala.
Když jsem se tím slizkým hnusem napral do sytosti, vytáhla matka z trouby nadívané žampiony. To mi udělala schválně! Ale studené byly ráno stejně dobré.
…
Jelikož je čtvrtek, tak si ještě, milý deníčku, zapíšu něco o ping-pongu. Ale nejdřív ti ještě řeknu, jak jsem šel do banky. Ty tu historku určitě znáš, protože já takhle chodím do banky vždycky:
Banka zavírá v pět, ve čtyři padesát devět jsem vstoupil dovnitř a začal vyplňovat převodní příkaz, kterým platím za připojení k Internetu (když ti mantáci z UPC neumějí přepsat smlouvy bez chyby do počítače a nevědí, že mám povolené inkaso).
Paní v pokladně se už ani nedivila, když jsem jí oznámil, že nemůžu najít průkazní lístek. Začal jsem hledat pas, ale ona mě zarazila: Já už ten váš účet mám otevřený, pane =M=.
Jestli přemýšlíte, jestli mě pokladní zná z televize nebo z divadla, tak ne, ale pravidleně chodím do banky jako poslední klient dne. Na podzim budeme mít výročí. Sedm let. Banka mezitím změnila název. Já si jméno ponechal.
Výhodou, téhle banky je, že mi vyplácejí peníze na ksicht a přijímají převodní příkazy na pokladně, abych nemusel stát frontu ještě k přepážce (zatím nemají sběrné urny, ale chystají je).
…
No, a pak jsem šel na pinec. Poprvé v životě jsem do tělocvičny dorazil dřív … o dvě minuty. Adam objednal dva stoly, a tak jsem se chystal jeden odřeknout. Ovšem, nebylo třeba. Správce nám totiž jeden stůl iniciativně zrušil sám od sebe. A pak se divte, že jsem fatalista.
S Adbarem se hraje zvláštně. První hru jsme zvládli za sedm minut. Další za čtyři. Za hodnu a půl jsme včetně pauzy na cigáro před tělocvičnou odehráli asi patnáct her. Adbar všechny vyhrál, ale některé opravdu nechtěl. Jednou mě dokonce za stavu 20 : 12 nechal skoro vyrovnat.
…
Z tělocvičny jsme zamířili na Květnici. Jela tramvaj, znáte to: Ty neběžíš?
Proboha, proč bych dobíhal tramvaj, spěcháme snad do hospody? No, dobře, to je ta tramvaj, co si ji necháme ujet, abysme mohli jít pěšky,
odtušil Adbar ve chvíli, kdy jsem si to rozmyslel.
Na Květnici pod kaštany sedělo už hodně lidí a večer docela foukalo, ale smaženej hermelín měli skvělý, i když mi blonďatá písnička s namalovanýma kruhama pod očima kydla půlku hranolek na stůl. Great už včera hlásil, že na Kětnici změnili dvojici Platan—Gambrinus za dvojici Staropramen—Staropramen, takže jsme se nemuseli rozhodovat, co budeme pít. Na Adbara zapůsobily deštníky nad stoly, pil matonku.
…
Volám kamarádovi z vejšky, nyní nakladateli:
¶
Medvěd včera na moji poznámku o tom, že mu hučí nohy, kontroval tím, že Singr by potřeboval do vany. Uznávám, že se Singr nemyl, ani nepamatuju. No, dobře, před spaním jsem ho postavil do vany, osprchoval, šampónem umyl, a dokonce jsem mu zastřihl obočí, vousy a chlupy na podbřišku i leckde jinde.
Singr mě zaskočil svou odevzdaností. Dřív se mi snažil z vany uprchou. Byly to takové komické momenty, kdy se přede mnou snižl schovat u mne. Abyste rozuměli, Singr k ostatním obyvatelům obydlí mnoho nepřilnul, a tak se ke mně chodí schovat pokaždé, když cítí, že mu někdo činí příkoří. Například, když mu chci vyviklat klíště, nastříkat repelentem, zkrátit srst a podobně.
Tentokrát ne. Dokonce jsem riskoval, nechal ho stát ve vaně samotného a odešel si do kuchyně pro nůžky. Neutekl. Čekal.
Mimochodem, ve které místnosti míváte nůžky?
Za Singrovým klidem se ale skrývala zlotřilost, již jsem mohl předpokládat. Asi už věděl, že se přede mnou nemá ke komu schovat, a věděl, že by ho sprcha a stříhání neminula, tak si zatímco jsem ho chválil za rozumnost, připravoval odplatu.
Jen co jsem ho pustil z koupelny, vletěl na mé rozestlané lože a žádně je zaneřádil.
Povlíknu až ráno.
…
Medvěd drží zmrzlinovou dietu. Přiznal se k tomu, když jsem na něj řval cosi o tom, že když je ze čtyř dětí, měl by se přeci umět dělit. Ještě včera jsem na vlastní voči viděl v mrazáku dva polárkáče. Když jsem dneska v největším parnu naporcoval ananas, nebylo v mrazáku po zmrzlině ani památky.
…
Brauzr mě schválně provokuje. Volal mi z Portheimky, že tam mají zakázané ovoce. Vy to neznáte? To je Hoegaarden. Sakra. A že prý má zrovna směnu ta hezká servírka. A že když se v těch nových hrníčkách zalije to hnusný kafe galonem mlíka, není skoro poznat, že je to Alfredo.
…
Do toho mi Beladona posílá tak nadšené a radostné kátézetky, že jsem vážně musel přemýšlet, jestli se raduju s ní, závidím jí, nesnášim ji, nebo co vlastně. Tedy musel jsem nad tím přemýšlet jen při odpovídání, protože mě nejdřív napadlo jen: No konečně, to to trvalo,
což by jistě neocenila.
Radoval jsem se s ní … sobecky kvůli sobě … nám.
…
Řeknu ti, milý deníčku, jednat s nakladatelskými redaktory, to je někdy o nervy. Vím, co je normostrana, znám autorský arch, jsem zvyklý rozsah počítat na tisíce znaků i na kilobajty, ale s mírou stránek ve Wordu si opravdu nevím rady.
Ale kniha vyjde. Až ji dopíšu, tak vyjde. Nezbohatnu na ní, neproslavím se, ale budu mít knihu.
…
U pana Václava už nehraje televize. Když jsme tam dneska zavítali s Great Cornholiem, nebyl tam pan Václav, Pavel nestál za pípou, ale seděl u štampgastenského stolu a u baru se šmrdlala paní Olinka. Alespoň jsme dostali pivo na míru, protože Pavel nám schválně dává podmíráky, aby nás naštval.
Cornholio plánuje velký projekt. Tak jsem mu slíbil, že mu na něj přispěju litrem. Myslím, že projekty financované přáteli, příbuznými a blázny jsou ty nejsympatičtější.
…
A víte co? Dneska je moc krásný den a já celý den přetékám láskou. ¶
Měl bych do deníčku psát svoje postřehy ke článkům v novinách? Neměl, že. Nebo jak to je. Prostě až dnes jsem si konečně udělal čas na přečtení sobotních novin (to víte, resty).
Byl tam článek o lidech, kteří odkládají sňatky. Tedy, v celém dvoustránkovém článku o tom byl jen odstavec a stejně nevím, co nového by k tomu mohli napsat. Ale docela mě překvapilo, jak Vladimír Kučera a Slavomil Hubálek hodnotí odsouvání prvního pohlavního styku a plození dětí.
Slavomil Hubálek říká: Budu trochu sarkastický, ale možná, že by si ti rozumní mladí měli občas také při své poučené a plánované souloži připomenout, že první věta, kterou Bůh oslovil člověka, byla ‚Milujte se a množte se!‘
O co tomu chlapovi vlastně jde? Neznám nikoho, kdo by nechtěl mít děti. (No, kromě Denisy, ale ta tu teď neni.) Holky kolem třiceti dělaj psí kusy, aby mohly otěhotnět ještě v termínu. U kluků to sice není tak vyhrocené, ale jak se tak koukám kolem sebe, aspoň jednoho sviště nebo dva brzy po sobě by rád učil fotbal skoro každej.
Jenže co znám svoje vrstevníky, kteří si pořídili děti dřív než je teď zvykem, tak z většiny z nich jsou sociální případy. Holky jsou z velký části rozvedený. Ti, kterým to spolu vydrželo se museli nastěhovat k rodičům, kteří jim pořád finančně vypomáhají. Mnohdy jsou oba nezaměstnaní.
Spolužačka, když jsem ji včera potkal zase s bubnem, se červenala a přiznala, že se museli odstěhovat na vesnici, aby měli aspoň zahrádku a slepice, a ona stejně už čeká třetí dítě, protože se jí nepodařilo najít se dvěma dětma práci a už jí bude končit mateřská.
Naopak moji kamarádi, kteří si rodinný život naplánovali až k té blížící se třicítce, ti většinou mají školu, znají jazyky, jsou zcestovalí, mají vybudované profesní kontakty, platí si hypotéku a leasing na auto, které už rovnou kupovali větší, aby se jim do něj vešli mladí svišťové.
No, dobře, to jsem to přikrášlil. Ale většinou ti lidé už počínají děti s tím, že vědí, co chtějí, a jsou taky připravení (v rámci možností). Že těm lidem je kolem třiceti a někdy i víc? To je pravda. Jinak to asi nejde, pokud se nechcete propadnout do absolutní chudoby a připravit o důstojnej život sebe i své potomky.
Časy se mění, pane doktore.
…
Brauzr nakouknul do deníčku a neodpustil si připomínku, že už to tady není taková legrace. Jenže, milý brauzre, když se nic zajímavého neděje, není co zajímavého zapsat. Zjištění, že žijeme nezajímavé životy, je sice kruté, ale nutné.
Další možností je, že se snažím Webskýho přesvědčit, že o nic nepřichází, když ho s sebou nikam neberu, nebo se možná snažím nudnými historkami bez pointy odradit lidi, jichž mi do deníčku leze čímdál víc. ¶
Mám takovou zásadu: Nezvedám neznámá čísla. Tedy, zvedám je jen v dobrém rozmaru. V půl osmé ráno jsem v dobrém rozmaru nebyl. Z telefonního čísla 461...807 nikoho neznám, a tak jsem prostě vypnul zvonění.
Odpoledne jsem si řekl, že přecijen zkusím na to číslo zavolat zpátky. Haló, tady sekretariát. Na mobil? Ráno? To nevím, sekretářka má teď dovolenou a já tu jen zaskakuju.
Tak vidíte, nic důležitého to nebylo.
Jenže červík zvědavosti ve mně hlodal, a já si uvědomil, že jsem se nezeptal sekretariát čeho, že to byl. Když je to sekretariát, tak budou mít číslo na webu, že. A taky jo. Sekretariát poličského starosty. Google jako reverzní telefonní seznam.
Koho znám v Poličce? Hmm, asi nikoho. Akorát Otakara, ale to je světlý ležák.
Jsou to záhady, třeba se jen poličský starosta překlepl na telefonu.
…
Starostů se dneska urodilo. Mezi ztracenými čísly mám také starostu města Odry. Volal. Ráno. Nevzal jsem mu to. Kdybych věděl, že volá starosta Oder, dopnul bych si i knoflík u krku. Když jsem jemu volal odpoledne zpátky, už to nikdo nebral.
Proč mi ráno volají starostové? Starostenské spiknutí? ¶
Poctivě hlásím, že dnes se nic zvláštního nestalo. Matka se vrátila z výletu do Bayroithu a k mé velké radosti přivezla pár místních speciálů. Dunklbír sice vypila sama, ale o světlý pils lager se podělila a já si zase uvědomil, že je sice hezké, že máme nejlepší pivo na světě, ale bohužel máme jen to jedno nebo dvě, skoro zaměnitelné.
Zítra si brauzr půjde sednout do Portheimky a objeví v ní Hoegaarden — zakázané ovoce. Kromě Hoegaardenu tam mají i nějaký kriek, tak ho musíme brzy testnout. Nechápu, proč se kríky nevařej i v Čechách. Je to lepší než ty blbý alkolimonády, a některý ty slabší s půl procentem alkoholu se dají pít i v největším parnu.
Jojo, budu muset říct Greatovi, ať se cestou z letiště staví na Veleslavíně pro nějaký dobrý pivo. ¶
Vpředu seděl Great a vedle něj Radim. Radim vypadá drsně jak nějakej hardcorista z New Yorku. Vyholená lebka, dlouhá bradka, polní uniforma. Když jsme s černým BMW zaparkovali na dohled Akropole, připadal jsem si při vystupovaní z auta jako velkej drsoň.
Vlezli jsme do sálu a já se bál, že jsme si popletli datum. Všude se chichotaly mladičké dívky v odvážně střižených oblečcích, jako by přišly balit chalany na vesnickou diskotéku. Raději jsme si našli místo úplně vzadu u schodů a blízko východu. Minutu poté vedle nás stály tři čtyřicetileté matrony.
Matrony jsem pochopil — kluci z Post it mají křest prvního alba, tak se maminky přišly podívat. Tak to má být. (Pozn.: Pozvat matku na křest své první knihy.). Ale ty dívenky mi nešly na rozum. Ale co, ze schodů byl parádní výhled a Radim působil jako někdo z ochranky, takže jsme měli klid.
Dívenky se záhy vysvětlily. Také často znějící slovenčina už mi nenamáhala mozeček (Co mají Post it společného se Slovenskem?). Jako předkapela vystoupili slovenští Desmod.
Připadá mi to jako dobrý tah. V Praze žije a pracuje hodně Slováků, a ti vyhledávají slovenskou kulturu. Můžete do Prahy přivézt ze slovenska téměř jakoukoli kapelu, a budete mít plno. Stejné dívenky přijdou na Elán jako na Desmody.
Přemýšlím o tom. Desmod je podle všeho asi na Slovensku docela známá kapela. Tři vydané desky, klip v hudební televizi. Kuly má opravdu dokonalý hlas. Karel Gott hadr. Ale měl by asi zpívat spíš rock’n’roll. Úplně ho slyším, jak zpívá For, my darlin', I love you / And I always will.
Nejen mně připadali Desmodi nějak vyměklí, nějak sladcí. Great mě sice stále přesvědčoval, že když chce mít kapela úspěch, tak ji tohle asi potká Podívej na Limp Bizkit,
ale nepřesvědčil mě. Bylo to měkký.
Pak si ovšem Radim a Great stoupli každej k jednomu mýmu uchu a začali tvrďácké nasládlé písničky doplňovat svými vokály. Teď to dostalo grády. Chlapci, řekněte si o nahrávku a pořádně jim to zremixujte.
A teraz vám zazpieváme piesničku, ktorá sa volá príznačne: Posledná.
Kulymu to ale nějak s ovládáním davu nevyšlo, a tak Radim trpce poznamenal: Já vás chci upozornit, že to bude trvat hodinu. I s přídavkem, který si vynutíte.
A tak Desmod odehrál ještě dvě skladby. Poslední uvedl Kuly tak: A táto je od slavnej americkej kapely Bob Marley, volá sa No women no cry a my sme ju malučko zrychlili.
A musím říct, že těch několik prvních taktů, než zase nástroje zpomalily a vypadly z rytmu a než Kuly zase vyměk, byl ten remake nejlepším zážitkem večera.
…
Aha, Post it! Málem bych zapomněl. Post it byli skvělí. Opravdu si smlouvu s BMG zaslouží. Slovenské publikum využilo sponzorské nabídky na panáka zdarma a občas přerušovalo produkci skandováním Slovensko! Slovensko!
Vzpomněl jsem si na můj a brauzrův dubnový výlet do Bratislavy a řekl jsem si, že je to asi trest za naše tamní vyvádění.
Když sympatická zrzka Markéta Turková z Noci s Andělem přišla společně s nějakým pořezem, jehož jméno jsem zapomněl, pokřtít cédéčko, publikum dlouho hučelo. Nepomohlo ani rozhození několika sponzorských energy-drinků. A tak se místo kmotřina proslovu pouštělo video, od kterého zase vypadl zvuk. Stejně by přes hučení nebylo nic slyšet.
Za stále trvajícího hučení Markéta polila desku sponzorskou vodkou a pořez sponzorským energy-drinkem a frontman rozhodil do hučícího publika několik triček s přehledem Post it tour 2004. A pak se zase konečně hrálo.
O Postittutech toho opravdu moc nenapíšu. Mám je rád už od doby, kdy začali u nás na Reitknechtce zkoušet. A že už je to hodně let. Málo co mi na nich přijde tak nové, že bych to musel zvěčnit. Už je prostě dobře znám. Great, který s nimi jeden čas hrál, si stěžoval, že Porne zahrál na jeho ibanezku jen jednu písničku Ta má zvuk, co? Nojo, nic jinýho by nebylo slyšet, ale je to nářez. Ta už je slavnější než já.
Přibližně ve chvíli, kdy Kapínovi praskl popruh, pročež si vyžádal křesílko a Čenda zanotoval u stánku na levnou krásu, Radim mě a Greata zkásnul o lístky a šel si na bar vybrat panák zdarma. Našel tam hodně kamarádů a všichni měli lístky.
Pražské klubové koncerty končí kolem desáté, takže jsme Radima zastihli ještě docela ve formě. Great nám oznámil, že je dnes naším řidičem, centrálem zamknul dveře, a poté nás upozornil, že vzhledem k tomu, že vypil jedno pivo, pojede raději pomalu. Radim to kvitoval s radostí a otevřel si okýnko, aby se trochu okysličil. Mě to dost štvalo, ale dveře nechtěly povolit. Navíc vzadu nebylo kam upnout pásy. Po magistrále jsme uháněli rychlostí sedmdesát za hodinu.
…
Když jsme konečně dojeli na Pankrác a přesvědčili se, že tramvaj kolem bavoráka bezpečně zaparkovaného u jízdní dráhy projede, vydali jsme se na půlhodinovou procházku kolem Jezerky a Květnice na náměstí Bří. Synků do Westu. Posmutněle jsem si objednal oříškový dort, kafe a matonku a snažil se pohledem očí dlouhovlasé servírce nedat najevo, jak mě mrzí, že dnes nemá službu Lucie. Ale přepočítal jsem se. Po pár minutách se Lucie vylíhla odkudsi ze zákulisí a pro mě vysvitlo slunce. ¶
…a již od dětství měl nejoblíbenějšího kamaráda Lojzu, s kterým chytali čolky, spolu vopíchali první holku, spolu sežrali prvního psa a slíbili si kamarádství na život a na smrt, jak už to tak chodívá na malých vesnicích mezi nedospělými hochy.
Přesně tak se to zpívá v jedné populární Baladě od Tří sester a tak nějak je to i mezi mnou a Great Cornholiem.
Nedávno jsme si slíbili, že se spolu přihlásíme na vysokou školu. Tedy ne, že bych už toho neměl dost, ale Greatovi se nějak nedaří uspět u přijímaček. Nejdříve k nim dorazil o měsíc později, pak jen o týden, a nakonec už vůbec. Letos s mojí podporou to bude jinak, slíbili jsme si.
Nejdříve jsme na podzim hledali nějaké studijní programy, které by Greata mohly zaujmout. Pak jsme v zimě obešli všechny dni otevřených dveří. Společně jsme vyplnili přihlášky a zaplatili poplatky. Společně jsme chtěli dělat přijímačky a vystudovat.
Odpoledne jsem zavolal Greatovi a ptal se ho, co podniknem: Cože, to už bylo jako dneska? Do hor!
Ukázalo se, že mezi těmi obálkami, které včera došly poštou, byla i pozvánka na dnešní přijímačky. Vrtá vám to hlavou? Mně taky. Nejvíc to sdělení, že změny mohu nahlásit do 21. dubna.
Nu což. Alespoň mi Great povyprávěl, jaké to bylo maso a že to bylo mnohem, rozumíš, mnohem těžší než ty moje srovnávací zkoušky, od nichž jsem mu nezištně poskytl zadání.
Tak koukám na podmínky k přijetí a na webu Masarykovy univerzity se píše, že k úspěšnému vykonání zkoušek stačí 120 percentilních bodů v součtu z obou zkoušek a že se uznává lepší z výsledků, pokud uchazeč absolvoval srovnávací zkoušky. No, to nevím, jestli to vůbec dosáhnu. Všude tam byli nadrcený maturanti.
Fajn, já mám 175 percentilních bodů, tak se odvolám.
Že by mě na vysokou přijali tentokrát kontumačně? ¶
Nezvoní nám zvonek. Už několik let. Chce to vyměnit v bytě interkom. Kvůli tomu, že nezvoní zvonek a já jsem ráno línej chodit otvírat listonošce na bušení do dveří (chodí nahoru od té doby, co jsem jí jednou otevřel nahý — asi si to posledně nestihla prohlédnout), nacházím jednou, dvakrát za týden ve schránce oznámení o uložení zásilky a chodím si ob týden poštu vybrat k přepážce.
Tentokrát tam byly zásilky tři. Mezi nimi jedna s nápisem Národní srovnávací zkoušky. Docela jsem z toho měl legraci. Tvrdili mi, že do dvanáctého nejpozději dostanu výsledky poštou, a na obálce bylo razítko z třináctého. Slibotechna.
Výsledky mě potěšily. Po tolika letech ze školy jsem čekal horší než 84,48. percentil ve studijních přepodkladech, 85. v češtině a literatuře a 90,92. v základech společenských věd. I když teda jako zase po sedmi letech na vejšce, kde studuju vlastně totéž … nic moc, co. Ten percentil je vpodstatě o ničem. Říká to, kolik procent lidí bylo horších než já. Před lety jsem měl z češtiny 93. percentil.
Daleko zajímavější pro mě bylo vyhodnocení odpovědí. Udivuje mě oslovení Vážená slečno, ale to ostatní sedí. Nejhorší skóre jsem měl u češtiny: 58,6667 bodů. Z devadesáti šesti odpovědí bylo 28 špatně a jen 68 správně. To by mě zajímalo, jak to vorali ti ostatní. Letos musel být setsakra slabý češtinářský ročník.
Češtinu jsem dělal úplně na konec. Byl jsem hotovej jako jeden z prvních a šel jsem po testu hned domů. Měl jsem toho už dost. Dost jsem riskoval. Kdybych odpověděl opravdu jen na otázky, co znám, a nezkoušel štěstí, možná bych měl bodů víc.
Naopak nejvíc bodů jsem měl z disciplíny, kde jsem byl nejhorší. Z obecných studijních předpokladů 76,8333 bodů. Z toho 80 správně, 12 špatně. Takhle to má vypadat. Akorát teda ostatní měli být mnohem horší.
Nejlepší jsem ale byl se 67 body v základech společenských věd. Tam jsem hodně taktizoval a docela se to vyplatilo. Se 72 správnými a 15 špatnými odpověďmi jsem dosáhl docela dobrýho pořadí, co myslíte.
Za špatné odpovědi se odečítá buď třetina bodu, když jsou tři možnosti, čtvrtina u čtyř možností, nebo pětina bodu u pěti možností. Bodově nejvýhodnější je riskovat u otázek a největším počtem možných odpovědí. Z hlediska pravděpodobnosti je to naopak nejlepší u otázek se třemi variantami odpovědí. Je to prostě risk pokaždé
Tohle je důležitej moment. Nepíšu to sem jen kvůli svému egu (podívejte, jsem mezi 15 procenty nejchytřejších … mezi maturanty), ale třeba se to může hodit někomu, kdo půjde na testy za rok. Otázek je obvykle kolem 95 až 105. Ale jak vidíte, tak 67 bodů stačí k tomu, aby 90 procent lidí bylo až za vámi.
Klidně až třetinu otázek vynechte. Jde o houby. Odpovídejte jen na ty, kde jste si jisti.
Ale to vám ego nedovolí. ¶
Dnešek byl opravdu všednodenní. Pracoval jsem. Pro vás to možná není nic neobvyklého, ale pro mě je to něco jako úkaz. Jako to zatmění měsíce nedávno. Vyskytuje se to i v podobných intervalech.
Ale dobře, konec provokování. Lavoro ogni giorno, mnohdy o víkendu, mnohdy i dlouho do noci. Co se dá dělat. Dneska jsem si ale vydělal jen nějakých sedm stovek. Je to hodně nebo málo? Inu, je to méně než průměrná mzda. Kdo ji má, že.
Jenže navíc je to hrubé. Tak hrubé, že od toho nejsou odečteny daně, sociální pojištění, zdravotní pojištění a podobné státní vykořisťování. Takže je to vlastně méně než pět set. A to je i na umírněné metrosexuálování pekelně málo.
Takže jsem se vlastně flákal.
No, flákal, dělal jsem na svých nekomerčních věcech. Cosi jsem namaloval, cosi jsem přeložil do češtiny, cosi jsem přeložil na příští týden.
…
Při nočním venčení Singra jsem narazil na Rudu Záře. Ruda Zář je jedním z těch lidí, kteří zachraňují pověst Čechů coby pracovitého a přičinlivého národu.
Ruda Zář přes týden vede hospodu na kolejích, kterou si najal snad ještě za studií, a o víkendech jezdí kus za město opravovat vesnický pivovar, aby jednou mohl vařit vlastní pivo.
Tohle je další z věcí, které mě fascinují. Schopnost rozhodnout se změnit ze dne na den svůj život. Zavřít živnost, jít do práce. Nebo jako Webský, přestěhovat se do cizího města kvůli lepší práci. to bych taky chtěl umět. ¶
Ačkoli je středa, zašli jsme s Adbarem na pingpong. Ale jenom na hodinku, já musim dopsat tu bakalářku.
Adbar má do konce května odevzdat bakalářskou práci. Jak ty seš vlastně se školou?
Já vlastně nevím, kromě schůzí senátu a občasných trestných výprav do bufetu jsem ve škole nebyl už nejméně dva roky. Dokonce i Bittner bude dřív doktor než já učitel.
Než jsme ale mohli vyrazit do tělocvičny, muselo proběhnout klasické vyjednávání:
Bylo to snad poprvé, kdy jsem přišel dřív než Adbar. Dostali jsme stůl v druhém patře. Tak jsme hráli v prvním. Ten v druhém je absalátně nejhorší. Kolem nás chodili pořád nějací sportsmeni, Kteří za zavřenými dveřmi tělocvičny hrají skutečný ping-pong. Ne jako my s Adbarem, a už vůbec ne jako já.
Hodina je málo. Zvlášť když hrajete jen čtyřicet minut, že Adbare.
Dohráli jsme a Adbar mi nenápadně začal vnucovat pade. Zatajil jsem mu, že stůl stojí pade na hodinu, a když jsme šli jen na jeden stůl a jen na jednu hodinu, tak by mi měl vnutit jen polovinu. Nevzal jsem si ani korunu, a tak Adbar drsňácky (zas to naše vyjednávání) navrhnul pozvání na kafe. Tak jo, ale jenom presso,
vyjednávám. Mno, jaký jiný kafe myslíš, že za ty peníze pořídím.
Nad kafem (a vyjednanou matonkou) jsme pak rozebírali úskalí jeho bakalářky. Mno, a Olbrajton odjel do války, takže s nim rozhovor můžu udělat, až měsíc po odevzdání.
Adbarova bakalářka bude zajímavá. Těším se, až si ji přečtu.
Před měsícem jsem půjčoval knížku ze své odborné anglické knihovničky Radimovi. Píše diplomku. (Každej bude inženýr dřív než já.) Radim je jedním z lidí, kteří mě příjemně překvapují svým sebevědomím. Samozřejmě pochybuje, jestli to bude někoho zajímat, ale už teď připravuje svou diplomku do tisku — nákladem vlastním.
(Předchozí odstavec je vzkazem pro fandora, že je stále ještě v pořadí, protože si dotyčnou knihu vyzvednu až s autorským výtiskem na začátku června.)
Když jsme dopíjeli a chválili panu Václavovi, že vypnul televizi, zmínil jsem se, že noname2 a karmi spolu chtějí napsat knížku. Adbara to zajímalo, a pak řekl, že on se na knížku vrhne hned po bakalářce. Když prozradil téma, zatrnulo mi. Mám mu to říct, nemám? Dobře: Adbare, na to téma píšu už já. Ale jestli chceš, pošlu ti osnovu a můžem to zkusit spolu.
Takže s Adbarem píšeme. On bakalářu a já … zatim jen tenhle deníček.
Kolik knih já už jsem rozepsal a nedopsal? Ale tohle bude jiný. ¶
Když se vracím domů ze Smíchova, nikdy nenastupuju přímo na Andělu, ale vždycky se projdu alespoň do Zborovské. Brauzr, když mě doprovází, nikdy neopomene: Cíja, vona je tam nahatá!
nakouknout do herny v domě, který dříve mohl být stejně dobře továrnou, kostelem i trafostanicí — z průčelí to nepoznáte. Jéžiš, si zakryla kozy.
Nahá paní je tam pokaždé.
Na Zborovskou nechodím kvůli nahotině, ale aby mě neokradli. Je to jen jedna zastávka, ale vyhnete se tak střetu s gangy kapesních zlodějů. Když nejdu s brauzrem, stává se, že si řeknu, že přejdu ještě most a počkám na tramvaj na Palackého náměstí. Pak si obvykle řeknu, že cesta kolem Vltavy je příjemná … na Výtoni zatoužím projít se mezi kubistickými perlami pražské architektury … na Ostrčilově náměstí zahnu automaticky do parku pod mostem sebevrahů … a na náměstí Bratří Synků? Ten kousek už dojdu.
Včera ne. Včera jsem jel ze Zborovské nacpanou tramvají číslo sedm až k Vršovickému nádraží. Překvapivě jsem kolem sebe měl dost místa, protože hned za mnou stál starší Cikán, z něhož měli všichni respekt. Udělal mi místo, tak jsem se usmál, poděkoval a stoupnul si před něj. Vypadal jako slušný člověk a choval se jako slušný člověk.
Neslušná ovšem byla paní, která stála za mým levým ramenem. Celou cestu mě hřbetem ruky dráždila hýždě. Dělal jsem, jakože nic, i když si musela všimnout, že se mi hýžďové svaly napínají.
Nejdřív jsem si myslel, že si prostě jen drží kabelku a její ruka se mého zadku dotýká vinou tísně v tramvaji. Když jsem se konečně odhodlal otočit, usmívala se a mrkla na mě … a kabelku držela v druhé ruce.
Kdybychom si prohodili role, byl by z toho nejspíš skandál. Ale můžu si za to sám — nemám se oblékat tak vyzývavě.
Zítra zase bude Beladona hubovat, že do deníčků se mají psát jen věci, které se skutečně staly. No není ona beruška? ¶
Seděli jsme na zahrádce u Anděla, když brauzr zvedl oči k nebi: Tohle si napiš do deníčku.
A tak tedy, milý deníčku, v plzeňce na Andělovi mají opravdu skvělou klobásu za padesát pět korun.
Klobása je delší — no — než byste čekali. A k ní se na prkénku tulí jezero hořčice, hora křenu, lány salátu, závěje cibule, feferonek, paprik a rajčat. Plzeň tu točí z tanku, takže má říz jako málokde.
Normálně bych se bál, když vám tohle řeknu, že příště už na zahrádce v plzeňce u Anděla nenajdu volné místo. Nebojím se. To spíš volné místo nenajdete vy. V plzeňce je pořád narváno. Ale jesli máte rádi dobrou plzeň, vypijte si ji tam třeba vestoje u baru. Stojí za to.
…
Ovšem, než jsem se vůbec mohl zakousnout do klobásy, prošli jsme se s brauzrem od Malostranského náměstí k Andělu pěkně vycházkovým tempem a nechali svoje chuťové buňky trochu potrápit pohledem na nabídky míjených restaurací.
Na Malostranském náměstí jsem na brauzra čekal po půlhodinovém lelkování na Kampě. Obvykle touhle dobou se tu prohánějí písničky na kolečkových bruslích pořád kolem a dokola, aby si vytvarovaly stehna. Ovšem od minulého týdne — přesněji ode dne, kdy jsme hráli Quixo — je počasí chladné a nevábné, takže písníčky dovádějí nejspíš jinde a v parku byli jen punkeři a turisti.
…
Na Kampu jsem skoro utekl z čajovny. Pai Mu Tan v čajovně u Mimiho byl výborný, ale při povídání se Zuzu jsem pořád myslel na Beladonu a zdálo se mi, že si mojí nesoustředěnosti Zuzu začíná všímat.
Do čajovny jsem dorazil pozdě. To je u mě docela normální, ale tentokrát jsem dorazil později o půl hodiny. Zuzu se zrovna bavila vyplňováním vízových formulářů, takže ani moc nenadávala.
Takhle ve srovnání s ódou na klobásu tu vypadá zmínka o Zuzu taková nijaká, krátká, málo nadšená, až skoro urážející. Měl bych o té hodině a půl napsat něco víc, něco zajímavého, skandálního… Ale bůhví, komu všemu padne můj deníček do pazourů, ještě bych třeba zavdal vzniku nějakým drbům.
Což je ostatně dobrý nápad. Poměrně dlouho jsme u Bílého jeřába (nebo jak se jmenuje) seděli skoro sami. V salonku seděli dva velcí psi a u baru postával opuštěný kočárek. Takže kdybychom chtěli, mohli bychom si povídat i o jiných věcech, než je literatura, cestování a vůbec — co je komu do toho.
Mimi má konečně nápojový lístek. Právě když jsme u něj seděli, knihař je přinesl. V jídelním lístku jsem objevil tousty s jablkem a skořicí. Před chvílí jsem Zuzu říkal, že nechápu, jak si mamča může na rohlík namazat nugetu, mně se zdá divný i chleba s marmeládou.
Tak jsem si ty tousty dal se šlehačkou. Byly výtečné, že, Zuzu.
…
Odchod z bytu jsem odkládal do poslední minuty. Venku lilo jak z konve a já tak nesnáším deštník. Nakonec jsem se sebral, hodil si deštník přes rameno a vyrazil: Ahoj, Zuzu, mohla bys vyjít o něco později, abys dlouho nečekala? … Asi deset minut.
Hodná holka.
Jenže jak jsem vyšel ven, najednou — zrada — vysvitlo sluníčko a po dešti ani památky. S deštníkem jsem vypadal jako nenapravitelný pesimista. Na obloze už se neobjevil ani mráček.
Autobusy se zadrhly na křižovatce, o které psaly i noviny. Když se auta vyhrnula z křižovatky, ucpala ulici až dolu do Nuslí a autobus jel k Vršovickému nádraží čtvrt hodiny.
…
Před spaním, po klobáse a dobrém pivě jsme se s brauzrem vydali hledat kavárnu. Měli jsme ze sebe radost. Bylo teprve deset a Illy na Andělu přesně splňovalo naše očekávání. Na podlaze měli zajímavou kompozici, nábytek vypadal subtilně a vytvářel dojem velkého vzdušného prostoru. Palmy uvolňovaly atmosféru a vytvářely pocit soukromí. Po mé levici byl kýčovitý obraz s námětem Coca-Coly, takže jsem se otočil směrem k záchodům, kde visela grafika, která ve veřejném prostoru neurazí.
K laté jsme si objednali due torte di carote. Vy to umíte takhle krásně říct? Řekněte to ještě jednou, prosím, prosím,
žadonil brauzr, dokud mu přílivem obdivu zmatený číšník nevyhověl: Una torta carota
. Tak nevím. Ale to se musí nechat, že mi piace questa torta di carote. Medovník dostal těžkého soupeře. ¶
Při venčení Singra jsem u fary natrefil na Šikiho a Hoeniga.
¶
Při pondělku mě probudilo troubení. Vykoukl jsem z okna, nojo. Troubí ten mercedes, co stojí na místě vyhrazeném pro invalidu. Proč troubí? Protože invalida, pro nějž je to místo vyhrazené, zablokoval výjezd z parkoviště.
…
Když jsme před pár lety zakládali družstvo a odkupovali od města dům, nabídli nám městští úředníci, že si můžeme za levný peníz přikoupit i přilehlá parkovací místa. Podívejte, soudru—, totiž sousedi. Mně to přijde zbytečný. To parkoviště tam je tak jako tak, tak proč za ně platit.
Jenže v devadesátých letech si lidi v ulici přikoupili dost nových aut a míst k parkování se přestalo dostávat. Když navíc v sousedství vyrostly administrativní budovy, tak už tuplem nebylo kde nechat auto stát.
Na začátku ulice dostavil restituent pozemků dva nové domy a jelikož nebyl líný, na jeho parkovišti je velký nápis: Soukromý pozemek, nebezpečí odtahu. A samozřejmě také správce vždycky odtahovku volá — má z toho provizi.
Někteří to vyřešili tak, že si skutečně parkovací místo najali. Zaplatíte za něj skoro tolik, co byste dali za rok v garáži na konci ulice. Někteří, jako třeba soused se škodovkou, kvůli které mi tu nějakej nedočkavej hlupec troubí v půl šesté ráno, si zažádali o invalidní důchod a dostali parkovací místo a terčík s kriplkárou jako pozornost.
…
Vždycky, když mi pod okny znějí klaksony, vzpomenu si na průpovídku z Cimrmana: Takový důl, to je díra
v zemi. Ten vám nikdo nevezme.
¶
Těšil jsem se, že když jsem se o skřeta staral v sobotu, udělám si neděli jen pro sebe a … ale člověk míní, Medvěd mění: Jedu s Týnou do Vystrkova, vrátím se v úterý.
Katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat: Tati, teda Medvě—, totiž strejdo, když je dneska neděle, půjdeme na ten pingpong?
Souhlasil jsem: Tak si vem s sebou nějaký trenýrky, tričko a boty na přezutí a vyrazíme.
Jenže švagerka myslela, že se skřet bude celej víkend válet u televize a nebo si nějak poradíme. No, když nemáš nic na převlečení, tak nemůžem jít. Celej den bys tu pak smrděl.
Jenže máti mě spražila pohledem, takže jsem podnikl ještě jeden zbytečnej pokus se zapůjčením výstroje. Jenže skřetovi byly Medvědovy tenisky moc velké, matčiny malé a moje kraťasy ho škrtily. Tak se nikam nešlo.
Seš sakra pedagog,
vece matka, tak si nějak poraď.
Raději jsem pomlčel, kolik vychovala ona narozdíl ode mě dětí a že by mi mohla dát aspoň tip. Zahrajem si prší, a pak se mrkneš na hokej a já si půjdu číst.
Skřet souhlasil, takže jsem matce vybral z bridgeových karet dvaatřicet na prší a jeli jsme. Ale na deset her a tři vítězný,
kladlo si podmínku smrádě. Myslel jsem, že to znamená, že budeme hrát deset her a vyhraje ten, kdo bude mít o tři výhry víc.
Spletl jsem se. Hráli jsme mač o třikrát deseti hrách. Po dvou hodinách prší už jsem fixloval a při rozdávání podsunoval skřetovi tu tři esa, tu tři svršky nebo sedmičky. Hele, strejdo, podívej, to je náhoda, hahahaha.
Vysvobození přišlo až s hokejem. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ty se na to nebudeš dívat se mnou? Mě to samotnýho nebaví.
¶
Čau, Týno, ty už seš tu zase?
Včera odpoledne dorazila bratrova milá. Naštěstí už pochopila, že z jejích pravidelných návštěv má radost jen bratr a pro mě a matku je to spíš zklamání, že ani o víkendu nebudeme mít klid. Milenci vyrazili do kina na Kill Bill 2 a vrátili se až před půlnocí, takže jsem relaxoval.
Ráno v osm k nám starší bratr odložil syna (tedy mého synovce). Beladona se mě ptala, kolik mu je. Vlastně nevím. Do které chodí třídy? Ha? Teď bude dělat talentovky na sportovní školu, tak je asi v páté, to mu může být tak deset. Nechápu, proč se tomu říká talentovky, snad výkonnostní zkoušky, ale talentovky?
Medvěd (mladší bratr) se chytil těch talentovek a naložil skřetovi (synovec) nějaké dřepy, kliky a sklapovačky. Skřeta to dost unavilo, takže od něj byl chvíli klid. Medvěd s Týnou se rozhodli políbit na Petříně pod rozkvetlým šeříkem. Marně jsem vysvětloval, že když nejdou prvního, je to vcelku jedno a mohli by vzít s sebou skřeta. Prostě zmizeli a vrátili se zase až před půlnocí.
Skřet mě doprovázel všude. Oblíbil si mě. Sice mi střídavě říká tati nebo Medvěde, ale mě tím neoblbne. Chtěl jsem si v klidu na procházce se psem přečíst články o navigačních systémech v metru, jimž je věnováno aktuální Tajpou, a tak jsem skřetovi hned za dveřmi naložil nějaký početní příklad, aby se procvičil.
Už po pěti minutách mlčení a počítání na prstech se začal bránit. Ty to snad neumíš vypočítat bez kalkulačky? Prosimtě, vždyť je to snadný. Kolik je čtyři sta osmdesát devět děleno třemi?
Skřet to tedy ještě jednou zkusil, než příklad vzdal: Tati, teda, Medvě—, =M=, já si nemůžu zapamatovat ani ten příklad. Půjdem na hřiště, já vyšplhám na tyč.
Snažil se mi dokázat, že jeho lidské kvality mají těžiště v jiných partiích než je výpočetní centrum. Svojí otázkou jsem tnul přesně: Proč?
Skřet pochopil, že se mnou žádná legrace nebude.
Pak jsem skřetovi neprozřetelně navrhnul, že si zahrajeme pingpong. Zavolal jsem do sokolovny, ale nikdo to tam nebral. Sakra. Státní svátek. Zrušil bych státní svátky. Co je to vlastně za blbost? Proč se na služby vztahujou dny volna? Když člověk není v práci, chtěl by si zajít třeba zacvičit, a co? Zavřeno.
Skřet ale na pingpongu trval. Moje vysvětlení, že je zavřeno, nebral v potaz.
V tu chvíli se otevřely dveře a do pokoje vletěl bílej pes. Singr je černej, takže to nemohl být náš pes. Aha? Záhada se vzápětí objasňuje: tetka s dcerou (tedy sestřenkou) nás poctily návštěvou a vzaly nám ukázat psa. No, aspoň někdo (pes) dojedl ty oschlé zbytky, co nechaly kočky a Singr na miskách. Pro mě to už ale bylo dost lidí. Máma, Medvěd, Týna, skřet, tetka, sestřenka a já. Bylo nás jak psů.
Sedm nás naposledy bylo… No, pocházím z velké rodiny. Jen bratři a sestra … počítat to nebudu — nemůžu si zapamatovat ani ten příklad.
Tak jděte na kulečník,
rozhodla mamka, aby se byt alespoň trochu vylidnil. Jelikož se bílej pes právě vysral doprostřed obýváku a v předsíni se objevila louže, kterou si v těch místech z dřívějška nevybavuju, řekl jsem si, že to sice možná není výchovný tah (jako když Medvěd skřeta posadil před počítačovou hru od Bechera), ale jeden z nejlepších pro tuhle situaci.
Trochu jsem zapomněl, že když jsme se s Beladonou loučili, nabila mě za zámeckou branou polibkem a hormony: Mno, tak takhle to budeme hrát. Tohle byla jen ukázková hra,
vysvětlil jsem skřetovi, když se po rozstřelu už nedostal k tágu, a trochu jsem si ujasnil, že jsem si nepřišel zahrát kulečník, ale zabavit skřeta. Borci s vlastním hadrem na otírání koulí u vedlejšího stolu na mě hleděli jako na někoho, kdo mučí malé děti.
Skřet tak tak, že viděl na stůl, tágo by ovšem potřeboval zhruba poloviční. Ne, já chci hrát s tímhle dospěláckým.
Začal jsem tím, že jsem vysvětlil pravidla. Jó, to je brnkačka.
Pak jsem v obavě o plátno skřetovi přikázal používat jen základní postavení a přímý šťouch.
Tati, totiž strejdo, mně to neklouže.
Hmm, tak to byl vážný problém. Ten prcek držel tágo vykloubenou paží těsně před těžištěm, místo strků prováděl dloubance, a teď se mu ještě potí ruka. Máš kapesník? Ne? Tak moment.
Došel jsem si na bar pro ubrousky, do jednoho se skřet vysmrkal, druhým jsem obalil tágo a hned to klouzalo tak dobře, že jsem chvíli přemýšlel, že bych tenhle fígl použil příště na noname2.
Nakonec už to dopadalo tak, že jsem skřeta nechal šťouch opakovat tak dlouho, než prostě kouli potopil. Vau, já vedu, strejdo, já jsem vyhrál!
Ta radost byla nehraná. Já měl taky radost, protože jsem po dlouhé době stihl směnu, ve které v Balabušce neobsluhuje ta oplácaná blondýna, takže bylo příjemné sledovat, jak písničky kmitají kolem stolů (Mohla byste mi k tomu kafi ještě donýst minerálku?
) a jak se jim (A nemáte něco sladkýho? Co? Před skřetem ne. Myslel jsem spíš nějakej oplatek… Dobře, tak já si pro něj přijdu dopředu.
) pohupují boky (Mohla byste ještě přinést minerálku pro skřeta? Děkuju.
).
Když jsem po dvou hodinách prohrál i podruhé, řekl jsem si, že už toho bylo dost a ve třetí hře jsem skřetovi párkrát nenechal opakovat šťouch. Nenápadně jsem potopil pár vlastních koulí a ukončil tah ponořením černé: Tak, černá je tady vlevo dole, kam myslíš, že ji potopím? Hmm? Jo, to je dobrej nápad, ale já ji trefím tady přes mantinel, odrazim ji od těhle dvou koulí a potopím ji naproti uprostřed.
Borci se skládacím tágem a jednoprstou rukavicí u vedlejšího stolu pochvalně zamručeli, tak jsem se tvářil, že takhle hraju vždycky. ¶
Chtěl jsem napsat o dnešku pravdu. I se vším možným maskováním je ale jasné, že byste mě brzy odhalili. Čert to vem. Ale nejspíš byste odhalili i cosi o firmě, o které jsem měl Mirkovi něco zjistit. Tedy přesněji: odhalili byste, co jsem odhalit nechtěl ani já.
Prostě jsem se snažil získat nějaké inforace o službách a cenách společnosti, ale když se se mnou nikdo nebavil, prozkoumal jsem její okolí. Kdo ji vlastní, s kým obchoduje, kdo za ní ve skutečnosti stojí a podobně.
Zúčastněné jsem vylekal a začali ke mně uplatňovat krizovou komunikaci. Chtěl jsem profil společnosti, kopii obchodních podmínek, ceník a pár firemních letáků. Místo toho jsem otevřel Pandořinu skříňku.
Pane =M=, poradili jsme se o tom společníky, a došli jsme k tomu, že jde o citlivé informace. Takže navrhuju osobní setkání,
v tuhle chvíli půjde buď o zastrašování (přijďte k nám do firmy), nebo o úplatek (přijďte v neděli do našeho skyboxu v Aréně). Jak by vám vyhovoval oběd v úterý v hotelu Hoffmeister?
(úplatek a zdržovací taktika)
Nejlepší, co mě v té situaci napadlo, bylo sepsat poznámky a poslat je Mirkovi, ať si o profil, letáky a ceník řekne sám. Zase jsem si vzpomněl, proč už nedělám, co jsem dělal.
…
Mimochodem, dvě krabice mlíka dneska padly na pudink. Vždycky mi přijde trapný prostě jen rozmíchat prášek z pytliku v mlíce s cukrem a zahřát ho, a tak se to snažím něčím vylepšit. Teď jsem třeba neobjevil nic než pár rozinek, zmraženej rybíz a zázvor. Řeknu vám, že zázvorovej pudink je docela chuťově zajímavej. Docela se divím, že ho ještě nedělaj. ¶
Ráno po vítězství ve Quixu a prohře v pivu mi zvonil telefon už v půl osmé. Já vím, já vím, prsil jsem se tu nedávno, jak se probouzím v půl sedmé. Nuže, tentokrát jsem počítal, že se proberu tak v půl dvanácté. Ale telefon jsem si nevypnul, což ze současného pohledu, uznávám, byla chyba.
V posteli, 7.37 asi. Ahoj, prosimtě, jak jsi mi posílal mail o těch … mohl bys o tom dneska zjistit víc?
Eh, Mirku, zavolej v poledne a řekni mi to znovu.
V posteli, 11.12 přesně. Telefon:Ahoj, jak ses teda, zjistíš, kdo za tim stojí a o co vlastně jde?
Mirku, sakra, kde jsi? Mno, ve škole.
Dobře, ve škole, ale jsi třeba v Bukurešti? Nebo v Helsinkách? V Káhiře? V Jeruzalémě? Co blbneš? Sem normálně v Praze, hele, tak co? Zjistíš to?
Mirku, já jsem řikal, že máš zavolat v poledne.
Myslím, že jsem mu něco slíbil, otočil se na druhý bok a usnul spánkem spravedlivých.
…
Po zbytek dne jsem se bavil s Patrickem o tom, že po mně vždycky někdo něco chce a nemám ani chvilku klidu, abych udělal něco pro sebe. Nejlepší by bylo dojít na web té firmy, něco opsat a měl bych klid. Jenže ta firma je neprůhledná, až to hezký není.
Patrick mi radil, ať se teda na všechny vykašlu, že na něj taky všichni kašlou. Asi tím myslel moje razantní odmítnutí jeho prosby (z formálních důvodů, samozřejmě).
…
Večer dovezli nákup. Musím tu firmu sakra pochválit: Z-Market. Výborně se tam nakupuje. Tedy vzhledově nic moc, jouzability nic moc, ceny tak akorát, výběr přiměřenej, ale hlavně: dovezou to plus mínus, kdy chcete, a nemusíte se nikam mlátit do samoobsluhy a tahat s nákupem.
Tak tu máme tři kartóny mlíka, tři kartóny vody, třicet jogurtů, krabici čokoládových sušenek… Snad s tím nějakej čas přežijem.
Ať žije rozvážka, ať žijí nákupy do domu.
…
Sakra, zase jsem si zapomněl objednat depilační vosk. ¶
Takhle to dopadá, když chcete napsat něco o hokeji. Tedy ne vy, já. Ano, chtěl jsem psát o hokeji. Ne ty žvásty o antických nádobách. Brauzr má pravdu. Ať si psychologové říkají co chtějí, dva týdny dovolené svědčí jen Beladoně, já už po ní šílím.
…
Takže jsme vyrazili na hokej. Tedy ne do Husákova obejváku, ale do Pankrácké hospůdky. Ja nevim, jak bych ti to vysvětlil, je to prostě, jak je zastavka Na Veseli, pičo,
snaží se mi to Machal nějak ujasnit, ale mně netřeba. Na Pankráci jsem strávil tři roky a na tuhle hospůdku je přímý výhled z vězeňských cel.
Viš co, ty už se radši neptej, pičo.
Proboha, vždyť jsem toho tolik neřekl. Jen jsem se zeptal: když je na tabuli napsáno Česko 2 : 1 USA, znamená to, že jsme dva dostali, nebo jsme dva dali?
Ani nevím, jak to dopadlo. Machal při jednom z posledních přerušení kvůli reklamě utrousil: Ti Pražaci neuměji fandit, mělo se hrat v Ostravě.
A při závěrečné hymně už si kolemsedící prozpěvovali „Baničku naš“ a pochvalně hodnotili stav zápasu Monaco : Chelsea. Hospodskej Pořízek nás vykopal, že jde někam na pivo, a tak my šli o dům dál.
Boči měl v sobě osm piv a nějaké panáky, a přesto mu to při quixu myslelo líp jak mně. Málo piva,
řekl by noname2.
Quixo je desková hra; hraje se s pětadvaceti šestibokými kostkami. Kostky mají čtyři boky prázdné a na dvou protilehlých je křížek a kolečko. Zpočátku jsou kostky uspořádány do čtverce prázdnými boky navrch a hráči postupně odebírají kostky po obvodu, otočí je na svůj symbol (křížek nebo kolečko) a posunou ostatní kostky v řadě tak, aby otočenou kostku mohli umístit na kraj čtverce. Kromě neotočených kostek mohou hráči manipulovat i s těmi krajními kostkami, které mají jejich symbol.
Uff. Prostě jsou to piškvorky a vítězí, kdo seřadí pět svých stejných symbolů do řady (svisle, vodorovně nebo úhlopříčně). Jasný?
Vtip je v tom, že kostek je dvacet pět, takže jeden z hráčů se může dostat do výhody tím, že otočí o jednu kostku navíc. Ne vždy to je ale ten, který hru začal, protože v téhle hře je nutné pekelně taktizovat.
Tak to je hezka hra, to se mi libi, pičo,
vece Boči, když už pět minut hrajeme s otočenými kostkami. Díky jeho alkoholovému hendikepu se necítím jako úplné lemro. A teď už je to jasne, hehe, neni uniku, pičo,
vrací mi kibicování Machal a já hraju. Tak to je hezka hra, to se mi libi, pičo,
hodnotí můj tah Boči. Ty mě vždycky něčim překvapiš, pičo.
¶
Jedno je jisté: symbolem krásy se vždycky stávají ženy známé na veřejnosti,
bude se zítra psát v Magazínu MfD. A mně to nedá spát. Pro mě je symbolem krásy dívka ze sousedství.
Tuším, že pojem dívka ze sousedství se v polovině devadesátých let minulého století ujal i pro označení určitého typu postavy a tváře. Jejím znakem byly přiměřené poměry boků, ňader a pasu. Hezká, ale nesyntetická tvář. Prostě přirozenost. Přesně takové jste mohli najít v pictorialech Playboye.
Pro mě je už mnoho let symbolem krásy dívka, která na veřejnosti známá není. Na Olžině trochu bledém obličeji vždy najdu takový záhadný úsměv … jednou mi z Paříže poslala pohled s karikaturou La Jacondy. Má velkou hlavu a ty máš velký věci rád,
napsala mi na zadní stranu pohledu.
La Jaconde od Botera má velkou hlavu, krátké baculaté ruce a nepřehlédnutelné poprsí, ale když ji srovnáte s tou původní Monou Lisou od da Vinciho, zjistíte, že pohled v očích a půvab mají obě podobný.
Olga nemá kulatou tvář ani baculaté ruce a pohled jejích hnědých očí je stejně laskavý jako na obou obrazech „padlé madony s velkými balonky“. Její úsměv stejně nesměle prozrazuje, že ví něco, co si ještě ani já dost dobře neuvědomuju.
Hezkých dívek je všude plno. Čím jsou starší, tím víc jejich krása vyniká. Mladičké písničky kolem sedmnácti let sice už vypadají jako ženy a jejich krása až bere dech. Ale jak dívky dospívají, začínají si na své ženské tělo zvykat. Odhalují své silné stránky a učí se dělat vzrušující přednosti i z chyb.
Nejkrásnější jsou ženy mezi pětatřiceti a čtyřiceti. Tehdy už povrchní krása ustupuje půvabu, který vychází z nitra duše. Vzhled zralých žen odráží jejich životní zkušenost a osobnost.
Probíral jsem se fotografiemi svých spolužaček ze střední školy. Teď, sedm let po maturitě, všechny zkrásněly. Jsou si víc jisté samy sebou, získaly rovnováhu, a to jim sluší.
Symbolem krásy pro mě zůstanou obyčejné ženy a dívky, které potkávám v samoobsluze, v kinech, vlacích, kavárnách a … doma. ¶
