Hledám dívku z autobusu do Brna

Hledání Poláka

Nevěřil bys, milý deníčku, čím jsem se v noci bavil. Hledal jsem Poláka, který by uměl přeložit něco z češtiny nebo angličtiny do polštiny. Kamarád takyředitel teď zastupuje v Praze jednu polskou firmu. Chtěl jsem si z něj vystřelit a pobavit ho.

Nějaké Poláky jsem našel v adresáři ICQ. Proč si ale ti lidé píší, že mluví česky, anglicky a polsky, když na ně pak otevřete klávesnici a oni lámanou angličtinou odpovídají, že vám nerozumí? Jak u blbých na dvorečku. Jednoho jsem přesvědčil, že to zkusíme. Píšu mu: A Polish investor browse in the Czech pond, a on mi to překládá jako Rybník je malym stawem dla ryb. Tak jsem blbej já, nebo on?

Možná bych měl s tou svou angličtinou něco udělat. Ale ne teď. Teď pošlu jedné paní smsku a půjdu si konečně lehnout. To zas byla noc! A jestli mi Zmije zase bude tvrdit, jak mi závidí můj bohémský život, udělám mu na trupu uzel.

Dobré jitro! ¶

Zkratka

Vyšel jsem si večer se psem na procházku. Během těch čtyřiceti minut jsem potkal nemnoho lidí. Se třemi jsem se postupně dal do řeči. Všichni mluvili slovensky. Sakra, ten postup Evropské unie je rychlejší, než bych čekal. Slováci to sem mají poměrně blízko a je jim rozumět, ale co až se sem dostanou třeba Dánové. Mno pivo jim asi chutnat bude, i když ho tu máme navýběr méně.

…

Prepačte, ako sa dostanem do hostinca Sparta? Tak jsem se divil. Ukázal jsem tím směrem a vysvětlil, že na konci ulice se má paní dát doleva a pak druhou doprava, že hospoda je na rohu. To jsem ovšem nečekal, že doleva zahne už na první odbočce, že shodou okolností ji druhá do prava vrátí na hlavní ulici a na nejbližším rohu opravdu najde kýženou hospodu. Divili jsme se oba. Ona, jak rychle jsem se tam pěšky dostal, já zase, odkud jede.

…

Ráno jsem si založil do kapsy u kraťasů noviny. Potkal jsem Falka, takže nebylo pomyšlení, že bych si něco přečet, a na záchodě jsem to nestihl. Úplně jsem na ty noviny zapomněl a nosil je celý den. Teď jsem je našel cestou pár metrů před domem. Noviny by se neměly číst při plném vědomí. Takový úchylárny! No, nechám si je zas do nebdělého stavu na ráno. Nebo ne, vykašlu se na ně úplně. ¶

Nejsem lempl

Proč mají někteří lidé pocit, že nic nedělám? Nebo, že to, co dělám, není důležité? Případně, že důležité věci záměrně odkládám? Asi je to moje chyba. Málo si stěžuju na práci, málo nadávám na nedostatek času, na komplikace. Málo hovořím o svých úspěších. Vždycky, když někdo zavolá, abych si někam vyrazil, mám čas a jsem pro.

A víte co? Štve mě to. Tak třeba dneska se za chvíli vydám na schůzku s člověkem, který mě seřve, že jsem za tři týdny v ředitelském postu udělal prd. Ba co prd, méně než prd. Jaktože nemáš vizitky?! Proč není cedule na domě?! Proč nevisí na webu nové stránky? A kdy už budeš mít ethernetové zásuvky? Co?! Jestli na to nemáš, tak to nedělej. Takhle nějak to proběhne. Mám ve zvyku si kritiku vždycky poslechnout, říct, že jsem za ni rád a pokusím se to napravit. Jak pokusíš?! Kdo chce, dělá, kdo nechce, hledá si výmluvy!

Cedule, vizitky a kabel na net jsou to poslední, co mě teď zajímá. Cedule nevydělá ani korunu. Půjdu tam a řeknu: Tak poslechni… Zase uslyším, že je můj problém, když ještě nemám podpisovej vzor a měl bych s tím něco udělat. Ale co? Mohl bych si od Webskýho půjčit bouchačku a zajít si do banky otevřít účet. Co jeden, všechny. Ruce vzhůru a dejte mi deset tisíc v malých bankovkách, musím dojít do papírnictví a taky koupit nádobí do kuchyňky a…

Co jinak, nepůjdem někam večer? Nebo odpoledne na kafe? Mám fůru času, vlastně nic nedělám a moje problémy jsou určitě nezajímavé. ¶

BTW: Tohle není vzkaz. Vaše problémy jsou také důležité, pro vás určitě více než ty moje. Jen mi prostě vadí, když o sobě poslouchám, jakej jsem lempl a flink.

Kuřátka

Ráno mě Adbar vyzvednul zase o trošku dřív, ale cestou zpátky do Nuslí jsme ten čas srovnali. Naštěstí už mám svědky, že běhám. U garáží pod Aralkou na magistrále totiž před odchodem do školy dýmily svými cigaretami školačky z naší základky, a s jednou z nich jsme si vyměnili dobrý den.

…

Odbočka. Povídali jsme si se soudcovým synem u vchodu, když jsem se vracel se psem domů. Mihla se kolem nás taková malá písnička. U těhle děvčat nevíte, kolik jim asi tak může být let. Něco mezi dvanácti a sedmnácti. Dobrý den, pozdravil jsem. Dívka se zarděla, protože jsem ji opět pozdravil dříve, než stihla pozdravit ona mě.

Ty jí vykáš? podivil se soudcův syn, vždyť jí je tak čtrnáct. Vykám každýmu, kdo pozná rozdíl mezi tykáním a vykáním, já na to. Nojo, ale tohle je mladá Tvárníková. Tuhle poznámku jsem nepochopil. Rodina Tvárníkova je u nás v ulici profláknutá. Otec pijan (nikoli ladič), matka asociální. Ale ta malá se jim povedla. Alespoň už vím, jak se jmenuje.

…

Po minutí kuřátek jsme proběhli delší trasou přes Reitknechtku a Adbar mě pozval na dort, kterým oslavoval svoje bakalářství. Takové nabídky se neodmítají. Dort byl moc dobrý. Ale stejně to zítra raději uděláme obráceně. Vyzvednu já jeho, a ať se domů vrací z Michle sám. My doma žádný dort nemáme. Přeci kvůli tomu běhání neztloustnu. ¶

Dohobitováno … prozatím

Tak jsem to dočetl, Zuzu. Ano, po čtvrt roce ti mohu konečně vrátit Hobita. Tohle opravdu není literatura pro mě. Příběhy o dracích jsem nikdy zvlášť nechápal. Vždycky mě na nich zajímalo jen, jak lidé na draky přišli. Kde se vzala představa podoby draka? Ano, ano, literární antropolog se ve mně nezapře.

A jestli něco nesnáším, jsou to dobrácky vyprávěné příběhy s výchovným podtextem. Například tahle věta pronesená v závěru knihy neohroženým Bardem:

Kromě toho bohatí mohou projevit soucit nezávislý na právním nároku a smilovat se nad potřebnými, kteří se k nim zachovali přátelsky, dokud sami dnešní boháči byli v nouzi.

Další z věcí, které neumím přijmout je dědíčné právo na celá území, na nadvládu a majetek. Ale to se třeba časem změní. Možná zase budu za levičáka, ale pořád věřím, že bohatství má sloužit pro dobro společnosti, ne pro osobní slávu. Ovšem nejsem žádný komundíra, a trvám na tom, ať každý naloží s tím, co vytvořil, podle vlastního uvážení.

Uff, ale dost politiky. Nejvíc mě zarazilo, že knihu přeložil František Vrba už v roce mého narození, a přesto ještě v dotisku třetího vydání z roku 1997 najdete každou chvíli nějaký překlep, chybu v čárkách nebo hrubku. Jestli je to kniha pro děti, tím spíš mě to mrzí.

A ty říkanky nejsou jen dětinské, nejsou jen kostrbaté a neobratné, ale i dost nablblé.

Ale jinak za půjčení knihy děkuji, Zuzu. Potřebuju si nějak doplnit základní vzdělání, zvlášť jestli někdy budu opravdu literaturu učit. A teď už se vrhnu na toho Pána prstenů. Pak hned popřemýšlím, jakou knihu ze své knihovničky ti půjčím. ¶

Verze 1.ßeta

Noname2 mě musí nenávidět. Když jsme k němu po večeři dorazili a vysvětlil mně, jak funguje noční proud, a že může přijít třeba ve tři odpoledne, vrhli jsme se na projekt, na jehož plánu je krásné datum z října 2002. Budeme mít brzy výročí. Možná bychom ho mohli dodělat.

Nejdříve jsme zhodnotili, kde jsme se za rok a půl ocitli, a pak jsem navrhnul, abychom začali úplně od začátku. Přibyla polovina prvků, které musíme zvládnout, ale přesto si noname2 myslí, že je to jednodušší, přehlednější. Jsem zvědav.

Plán jsem si obkreslil a teď s ním tady zápolím. Přidávám vlastnosti, rozkresluju jednotlivé případy, mno, máme na další dva roky zase co dělat. Ale tohle vymejšlení je na tom nejlepší. Možná bychom se na realizaci mohli úplně vykašlat. ¶

O hubnutí

Tlusté prase brauzr se rozhodl hubnout. On není skutečně tlustý. Ovšem pro vysokého blonďáka je dost nepříjemné zjištění, že mu roste břich. Tedy nepříjemné je to zjiště ní i pro nás skrčky, co už si ani nepamatujeme, jakou barvu naše vlasy měly, dokud rostly.

Zásadní problém je ten, že nejsme tlustí, nemáme kam hubnout. Naším jediným vykoupením je posilování povolených břišních svalů. Jenže to je ta nejspropadenější partie. Existuje jen jeden způsob, jak z toho ven. Totiž posilovna a dohled trenéra. A v tom je ta potíž. Komu by se chtělo přes léto chodit do posilovny.

…

Ještě ztratím slovo o hubnutí. Brauzr začal hubnoout dietně. Žádné jídlo večer, na chuť jen zelenina, přestat pít pivo. To jsou prosím blbostě. Také Webský hubne, zakázal si těstoviny a palačinky, tedy moučné výrobky. Jí jen maso a okurky.

Myslím, že je potřeba jít na to jinak. Viděli jste, jakým způsobem se stravují notoričtí hubeňouři? Ano, ano. Dortíků, kolik libo, jídlo třeba ve dvě v noci, pivo bez omezení. Chcete zhubnout, chovejte se jako oni. Ale nezapomeňte, že životní styl neurčuje jen jídlo. Taky musíte hodně jezdit autem, ležet u televize a tak podobně. ¶

Jeden běžný telefonní hovor

Zvoní mi kapsa.

=M=

Co chceš?

noname2

Jdu zrovna na záchod, tak ti volám.

=M=

No, to je super, že to vim. Dík.

Nakonec se ukázalo, že to bude poněkud nudnější záležitost než přímý přenos ze záchoda.

noname2

Se pro tebe stavim a zajdeme k Václavovi, co říkáš?

=M=

Ježiš né, ten zas bude nadávat.

noname2

Proč?

=M=

Včera jsem u něj byl po ping pongu s Adbarem a Turbošem a nedal jsem si jídlo. Oni dva jo, a tak na mě kouká, chvíli dělá, jakože ten vtip pochopil, ale pak mu došlo, že to neni prdel. Houknul na mě, co že mám proti jejich kuchyni, že už jsem tam tenhle tejden potřetí a nic jsem ještě nejed. Tak jsem mu nakecal, že mám zažívací problémy a nemůžu jíst.

Tak ti pak dám vědět, milý deníčku, jak jsem dopadl. ¶

Doběhnutý

Ranní běhání je překvapivě příjemnější, než jsem se obával. Asi to bylo tím, že jsem si v polovině cesty na dvě hodiny odpočinul u čaje. Adbar doběhl do Michle docela rychle, za necelých deset minut. Cesta k Adbarovi do Nuslí mi ale dala zabrat.

Už u magistrály jsem sotva popadal dech. Možná jsme neměli dělat siláky a měli jsme při běhu raději mlčet a soustředit se na náááádech a výýýýdeeeechhhh. Pomalou chůzí jsme se pak přesunuli na Reitknechtku a chrabře doběhli těch posledních dvě stě metrů.

Zpátky už to bylo jednodušší. Po překonání stoupání z Ochozu na Reitknechtku je to už jen z kopce a po rovince. Doběhl jsem domů na jediný zátah. Čas jsem neměřil. Běžel jsem opravdu pomalu, pro mě je důležitější, že to uběhnu bez zastavení, než nějaká rychlost.

Jen mě mrzí, že jsem cestou nepotkal žádného známého. Copak běhám kvůli sobě?! ¶

Kdo tě honí, co?

Včera po ping pongu jsme se s Adbarem dohodli, že si půjdeme ráno zaběhat. Má mě v půl osmé vyzvednout doma. Vidím to tak, že doběhnu k tobě a půjdu pomalu domů. jestli to vážně bude tak, řeknu si Adbarovi asi o klíče a než půjdu domů, vypijeme si u něj čaj.

Příště bychom to mohli udělat obráceně. Doběhnu já k němu, dám mu svoje klíče a on mi uvaří čaj, než se doploužím domů.

Moment, zvoní mi telefon, že by Adbar, už byl tady? ¶

O čem

Deníčky na webu jsou od toho, aby se do nich psaly věci, které zajímají každého, jen jejich zapisovatele nikolivěk. Tak například si sem nemůžu poznamenat, co mě trápí. Nemůžu si sem poznamenat, co cítím. Nemůžu si tu nic. Proč? Protože byste si to přečetli.

Když jsem začal psát deníček, řekl jsem si, že v něm nebudu nechávat vzkazy. Stejně je tu hledáte. Řekl jsem si, že tu nebudu řešit rozpoložení svého nitra. Bylo by to zbabělé.

Ano, ano, ten veselý, bezstarostný kluk má problémy, a nemá si o nich s kým promluvit. Asi se z toho zblázní. :-) Nebo vyběhá.

Dobrou noc. ¶

Blogerský

Milý deníčku, dneska už jsem si psal třikrát, ale pokaždé jsem se nakonec rozhodl, že moje vzpomínky na dětství nejsou zajímavé ani pro mě, natožpak pro tebe. Také poznámky o útrapách, které postihly moji rodinu a podobné věci jsou možná až moc soukromé na to, abych na ně třeba jen pomyslel.

Snad to nebude depka. ¶

Nepropojíš!

O víkendu se u nás stavoval starší bratr. Objednal si obrazové zpravodajství z fotbalu do mobilu, a fotky už se mu v telefonu hromadily a chtěl si je uložit někam na disk. Někam znamená ke mně. Fajn, vzali jsme jeho noky, zapli u ní infraport a položili ji k mému notebooku. A pak jsme na sebe koukali, jak se nic neděje.

Řekli byste, že když vám prodají telefon s nějakým rozhraním, a počítač s rozhraním, že je prostě položíte k sobě a uvidíte na počítači telefon a na telefonu počítač. Zadáte přístupové heslo a šup.

Chyba lávky! po několika telefonátech jsem pochopil, že nám chybí něco důležitého. Totiž software, který by těm dvěma červeným blikátkům řekl, kdo je kdo a co se s tím dá dělat. Utilitka. Myslel jsem si. Ale ona je to kráva o velikosti přes dvacet megabajtů. Co je horší, nezjistil jsem, jak ji po skončení akce vypnout. Takže obslužný soft šel po přenesení fotek zase pěkně z mého počítače pryč.

…

Akce druhá proběhla v pondělí. Přijel jsem do Karmiho podkrovního bytu a zatímco jsme pili kávu na terase a kochali se výhledem na město a řeku, nechali jsme naše počítače, aby se propojily přes WiFi. Mysleli byste si, že někde klepnete na propojit přes Wifi, uvidíte pár počítačů kolem, jeden vyberete, zadáte hesla a šup.

Chyba lávky! Nějakou dobu to trvalo, než jsme nastavili neveřejné IP adresy, brány a masky podsítě. pak jsme zjistili, že se vidíme, spojili jsme se, ale na počítače si nevlezeme, protože tak nějak nejsme správným způsobem sdíleni.

Nakonec Karmi ke mně viděl, já k němu ne. Ale což, mě zase může hřát u srdce, že jsem na Karmiho terase přijímal signál z jeho počítače, síť CZFree.Net, jakousi síť z Barrandova a občas probliklo ještě cosi slabého, kdežto Karmi viděl stále jen mě. IBM má opravdu asi lepší antény než Apple.

…

Pokus třetí nastal zrovna ve středu. Dorazil jsem do své ředitelské kanceláře, kde jsem měl spicha s předsedou rady, jenž mi chtěl cosi nacpat na notebook. Legrace, řekl jsem si. Mám tu kroucený kabel.

Mysleli byste si, že zapojíte kroucený kabel do počítače na jedné straně a do počítače na druhé straně, a pak se vzájemně uvidíte jako místa v síti. klepnete na sdílenou složku, přihlásíte se heslem a prohodíte si dokumenty.

Chyba lávky! I tady je třeba nastavovat jakési sítě jako v případě Wifi.

…

Takže ono to opravdu není tak úplně snadné, když někam chcete jen přijít s notebookem, propojit se, předat dokumenty a odejít. Je to opravdu odpudivá představa, že bych pokaždé měl vytvářet nějaké speciální nastavení.

Ale musím říct, že tenhle notebook má jednu úplně skvělou věc. Profily připojení. Takže už tu mám profil na připojení u Karmiho, profil na připojení ve firmě vedle v domě, profil pro připojení k počítači mladšího bratra, profil pro připojení k internetu přes kabelovku, profil…

…

To prosím ještě nemám rozhraní buetooth. Ale já si ho pořídím. To bude taky něco. Nakonec bude asi nejlepší pořídit si USB-disk.

…

Á propos! Pokud se budete divit, proč to rychlé infračervené připojení jede tak pomalu, zkuste vypnout rezidentní ochranu antiviru. Ono to na ty čtyři mega za sekundu vyběhne. ¶

Zdraví nebezpečný váleček

Je to zvláštní věc. Před časem jsem na domovních dveřích se zaujetím četl, jak se pražským vodárnám ztratil váleček, který mikrovlnným spojením informuje o haváriích na potrubí. Psalo se tam, že je to zařízení zravotně nebezpečné a že je třeba jej odborně deaktivovat.

Zajímavá věc. O tom nebezpečném mikrovlnném válečku se totiž nic podrobnějšího nepsalo. Přemýšlel jsem nad tím, kde asi takhle zdraví nebezpečné věci jsou instalované, že je může někdo ukrást. Taky mi vrtalo hlavou, jak dlouho takový ukradený váleček může mikrovlnit a co všechno ještě kromě závad na portubí je schopný někomu prásknout.

Od té chvíle vždycky zpozorním, kdykoli někde zahlédnu cokoli válečkovitého. Nevěřili byste, kolik věcí v našem okolí má tvar válečku. Pár takových věcí máme už nekolik let v kuchyni. Několik jich je v koupelně, a ano, i ve svém pokoji jsem válečků našel až až. Žijeme v nebezpečném světě. ¶

sk

Není nad stručnou komunikaci:

H

ď

=M=

nz rss

H

ok zso

=M=

np

¶

Kráva a já

Noname2 mě večer vyhecoval, a tak jsem pod rouškou tmy došel za GE Capital Bank, noname2 mi jel vstříc ve svém novém Favoritu a pomohl mi na hřbet, a pak jsme spáchali tuto fotografii. Pořád jsem se bál, aby mě ten papundekl unesl. Bylo to dobrodružství, srdíčko mi bilo o závod, ale mám fotku s krávou.

Děti, tohle doma raději nezkoušejte. ¶

Kravparáda

Běsný Kokot do města vypustil stádo laminátových krav. Jedna se pase naproti Brumlovce, další utekla ke Spořitelně na Budějovické a zbytek stáda se rozprchl převážně po obchodních třídách ve středu města.

Vydali jsme se s noname2 a jeho milou zdokumentovat kravky, ale nečekejte tu fotky. Jednak kravin je jinde dost, jednak fotografie kazí paměť. Ale stejně mě mrzí, že jsem se nenechal zvěčnit jako kaubój. No, nic, kdyžtak se nechám vyfotit s nějakou jinou krávou.

Na kravparádě je nejhorší, že na těch asi dvou stech objektů se opakují náměty. Originály typu mapokráva na náměstí Repu, kráva sobotní noci od Embrya u Staré celnice, snově surrealistické krávy v Černé růži, džínokráva naproti Myslbeku, kávokráva u Kolkovny, těch je dost, ale utápějí se v zástupech kravin.

…

Po padesáti kravách nebo více nás zastihl déšť, a tak jsme proběhli iDnesem, divadlem v Celetné a Ungeltem do Modré laguny, snědli jídlo, vypili pivo a počkali na brauzra. Noname2 se pak šel připravit na večerní kulábr a milou nám nechat nechtěl, takže jsme ještě zazvonili na konec na zvonec kravky u Kamenného zvonu a rozešli se po svých.

Brauzr by asi chtěl, abych řekl, že jsme v Husově ulici našli zmrzlinárnu, kde jsme za blbých čtyřicet dostali běločokoládovou zmrzlinu, která je nejlepší na celém světě. V Platýzu na zahrádce Káva Káva Káva jsme si pak vykládali, co bychom dělali, kdybysme nebyli =M= a brauzr.

O kulečníku nic nenapíšu. Ale byla tam moc sličná písnička, co se líbila Dyzízovi natolik, že zapomněl, že chtěl vyhrávat. ¶

Na mostě sebevrahů

Včera jsem jsem se vracel s Great Cornholiem od Pavláku domů. Great sveřepě trval na tom, že nepůjdeme přes Nusle, ale vezmeme to přes most sebevrahů. Šílená myšlenka.

Když jsem byl na podzim s Marií v Paříži, říkal jsem si ve zvonici chrámu Matky boží, že je to naposled, co někde lezu po vejškách. Letadlo ani vysoký domy mi překvapivě nevadí — pokud se nemusím naklánět z balkónu nebo stát u okna na štaflích.

Ale vlastně mě to láká. Vím, že závrať je psychologickej problém. Nechoď tak blízko k tomu zábradlí, nebo tam spadneš, takhle mě strašili jako malého. Naše kocoury nikdo nestraší, a tak se klidně procházejí na balkoně po zábradlí (ale občas spadnou). Zuzu skočila na gumě a říkal jsem jí, že nerozumím tomu, proč to dělá. Ale asi bych to taky zkusil, kdybych tu možnost měl.

Na mostě se držel co nejvíc u jízdního pruhu a sledoval jsem přibližující se světla aut. Great šel kolem zábradlí a střídavě koukal dolů: Podívej, jakej maj ty lidi na dvorcích mrdnik. Já bych chtěl bydlet v domě s dvorem, a střídavě se snažil dokázat mi, že protisebevražedné zábrany jsou k ničemu, protože se po nich dá dobře šplhat. Jasně, je to jen čtyřicet metrů, ale i tak jsem měl dost.

Když jsme těch necelých půl kilometru přešli na pankráckou stranu, odmítal Great přestávku v kavárně na doplnění cukrů a místo toho mi začal udílet rady, jak se mám chovat k ženám. Přestal jsem ho poslouchat v okamžiku, kdy pronesl první větu: S touhle se rozejdi, ta pro tebe není. On tohle říká o každé mé dívce. ¶

Šaty dělaj ředitele

Sice jsem sliboval, že se nezměním, ale něco jsem přeci trochu změnil. Zjistil jsem, že problém s řemeslníky je možná daný mým oblečením. Když jednáte s ředitelem, potřebujete mít slavnostní pocit. Takže jsem udělal chybu, když jsem na setkání s krtečkem přišel v kraťasech, tričku a sandálech. Dokonce ani plátěné kalhoty a kostkovaná košile se nesetkaly s respektem. Dnes jsem poprvé přišel do práce v obleku. A pro jistotu rovnou v černém.

Změna dreskódu opravdu zafungovala. Správce domu už se neptal, zda mám podpisové právo, a elektrikáři, kteří si přistavili plošinu k mému oknu, aby sousední firmě oprášili neon, byli slušnost sama. Podobně to zafungovalo také na síťaře, který mi přišel natáhnout ethernetový kabel. Správce mě nevolal k sobě do kanceláře, ale dvakrát za mnou vyběhl do druhého patra a omlouval se, že ruší. V obleku jsem se v zaprášené kanceláři necítil zrovna dobře, a tak jsem správce hned poprosil o kontakt na firmu, co uklízí chodby.

Je to zlé. Myslel jsem si, že oblek budu mít v práci pověšený na ramínku ve skříni a budu se do něj převlékat jen při jednáních. Teď to spíš vypadá, že si do skříně hodím šortky a tričko a budu se do nich převlékat, až půjdu s kamarády na oběd.

Jen si proboha nemyslete, že nemám obleky rád. Naopak, cítím se v nich dobře, ale v posledních letech formální oblečení lekalo jak moje kolegy, tak lidi, se kterými jsem přicházel pracovně do kontaktu. Soubor triček s krátkým rukávem jsem si pořídil teprve nedávno. Teď už se těším jak malej Jarda, až si budu moci jít vybrat nové košile. ¶

Tady nebude klid?!

Bláhově jsem se domníval, že po hokejovém šílenství nastane nudné léto. Takové, jaké mám rád. Jenže právě začalo Euro. Fotbalová horečka nás nepustí alespoň měsíc. Připočtěte vyvrcholení SuperStar a potom Olympiádu … neodpočineme si.

Byl jsem včera večer u pana Václava. Pobíhal tam v čepečku Jack Daniels a vnucoval nám panáky. Do toho odporně řvala televize, kde právě probíhal přenos z fotbalového Portugalska. Když klimatizace přetížila síť a vyhodila pojistky, pan Václav jak má ve zvyku, opustil lokál a šel: nahodit Temelín, jak sám říkal. Za tu chvíli, co byl pryč, hospoda stichla.

Ukázalo se, že stůl, kde sedím s Webským a Jirkou, je patrně jediný, kterému nevadí, že je televize bez proudu. Kromě toho, pan Václav už klimatizaci nenahodil, takže jsme dopili a šli se schladit do Webskýho přibližovadla jménem Mazda 3. Úchylnost. Určitě to nebylo ekologický počínání.

Hledám hospodu bez televize. ¶

Trampoty s krtečkem

Včera mi zavolal asi ve dvě odpoledne krteček:

Krteček

Haló? To je pan Kofroň?

=M=

Ne, pane Krtečku, tady =M=, ale voláte nejspíš správně. Jak vám můžu pomoci tentokrát?

Krteček

Koukám, že jste si ještě v Rumunský nevyzvednul klíče.

=M=

No, víte, já se nechtěl v kanceláři motat, když schly zdi.

Krteček

Vždyť už je pondělí odpoledne. Hele, já jdu nahoru, donesu vám klíče a dám vám fakturu.

=M=

Kam nahoru?

Krteček

Do kanceláře. Nebo vy tam nejste?

=M=

Já nemám klíče, pane Krtečku, tak bych se tam nedostal. Ty druhý klíče jsou pořád ještě vedle v obchodě. Ale jestli chcete, tak za půl hodinky můžu být na Pavláku.

Krteček

To já tady kvůli vám nebudu tvrdnout. Hodim vám ty klíče do obchodu a fakturu přivezu ve čtvrtek. Nashle.

Eh, no, co byste mu řekli.

Za pět minut volá šéf firmy z vedlejšího domu. Ahoj, =M=. Teď tu byl nahoře Krteček. Byl na tebe strašně vytočenej. Že prej nedržíš slovo, že jsi mu měl připravit klíče, a pak jsi nepřipravil. Že jsi měl v sobotu ráno přijít otevřít, a čekali na tebe až do osmi. Taky sis prej ty klíče nepřišel vzít a nepřevzals vymalovanou kancelář. Tak jsem si od něj vzal klíče a podepsal jsem mu fakturu, ať je klid.

Za hodinu jsem dorazil do kanceláře. Na faktuře je psacím strojem dvakrát překřížkované číslo účtu a napsané znovu. Na místo odběratele je ručně naškrabáno cosi, co je skoro podobné názvu firmy. Kancelář je hezká, Krteček odvedl výbornou práci. A účet za zatmelení děr ve zdi, vymalování 110 metrů čtverečních, olištování dvou místností, zakytování a natření dveří, zárubní a trubek suma fimfárum šest tisíc. To mi přijde fér. Je to šikovnej a levnej krteček. Kdybyste někdy potřebovaly takovýho šikulu, řekněte si o kontakt. Já jsem spokojenej.

Zajímalo by mě, jak dlouho z něj budu tahat skutečnou fakturu. ¶

Á propos! Na čtvrtek jsem si domluvil lištování a síťování. Jsem zvědavý, jaké bude pořízení s těmihle řemesníky.

Brouček byl u lékaře

Tohle je historka z agentury JPP: Známý mého kamaráda je náruživý fotograf, a tak když si pořídil svůj první digitální fotoaparát, fotil s ním opravdu všechno. A když všechno, tak i guláš na plotně. Jenže ouha, v páře nad hrncem se známému kamaráda aparát vysmekl a žbluňk do guláše.

Fotograf nelenil, vylovil aparát, propláchl ho ve studené vodě, otřel dosucha, vyfénoval s baterií zvlášť a vydal se do záručního servisu. Nefunguje. Nevím, jak se to mohlo stát, asi je to rozbitý. Ani nenaběhne.

Když pak opravený přístroj přebíral zpět, obluha servisu se na něj culila a zezadu se na známého kamaráda přišli podívat i přítomní technici. Fotograf si s růží ve tváři na předávacím protokolu přečetl — Příčina závady: guláš.

…

Nu, a já to měl podobné. Včera jsem odkvačil řešit důležité věci k Adbarovi, a pak jsem se nechal pozvat od noname2 na kulečník. Byla neděle, hrálo se Euro a vypadl Sámer, takže byla herna prázdná. Doufám, že si Nova na další neděle nachystá obdobně účinný lapač diváků, abychom nemuseli měnit tradici nedělních strků.

Když jsem se vrátil domů, u notebooku nefungovala klávesnice. Tedy fungovala, jakoby byla stále stisknutá klávesa Fn. Mohl jsem si přepínat zvětšení obrazovky, zpínat a vypínat wifinu, uspávat a probouzet, zesilovat a zeslabovat… Leč nemohl jsem psát. To je určitě tím winupdatem, hlásí zasvěceně Medvěd, něco to vyplo v BIOSu.

Tak jsem ráno bafnul noťas pod paži a metelil do záručáku. Vyzkoušeli všechno, až technik oznámil, že vymění klávesnici. A hele, ono to fungovalo. Takže závada v klávesnici? Tak mi ji grátis vyměníte, že? snažím se pomoci smějícímu se technikovi se závěrem prohlídky.

Nakonec to tedy na záruku nebylo. Vycáloval jsem téměř pětikilo za vyčištění klávesnice a poslechl si radu, abych do notebooku nelil šťávu, že slepuje klávesy. ¶

Krteček a volby

Čím to, že mimopražští vždycky považují za samozřejmé, že bez mrknutí omluvím jejich zpoždění, kdežto ode mě se očekává dochvilnost. Krtečkovi, který si mě tentokrát vyžádal v sobotu v půl osmé ráno do kanceláře, jsem se s rozpačitým úsměvem na tváři omluvil za své desetiminutové zpoždění. Poznámku o tom, že na první schůzku dojel o hodinu později a pracovat slíbil v týdnu, nikoli o víkendu, jsem si nechal pro sebe. Příště ho bez milosti seřvu, protože vím, že v týdnu jistojistě přijede pozdě.

Odjistil jsem alarm a odevzdal krtečkovi svoje poslední klíče. Ty druhé si přál uložit vedle ve vchodě do obchodu, kde mu jsou samozřejmě mimo pracovní dni k ničemu. Domluvili jsme se ještě, že mi zavolá asi hodinu před odjezdem, abych si mohl vzít klíče zpět a pustit alarm.

…

Cestou do Michle jsem si prošel v tramvaji volební lístky. Hmm, proč nemám ve volbách žádného favorita?

Ve volební místnosti jsem byl v sobotu ráno první. Á, pan =M= je ale nedočkavý volič. Jste ani dospat nemohl, že. Mě to taky vždycky strašně nabudí. Ta možnost vyjádřit se, ovlivnit… předseda volební komise kecal, ale mám mu tvrdit, že jdu z práce, kde jsem šaškoval kvůli řemesníkům? Letos jsem poprvé dal hlas tak, aby nepropadl. A mám z toho docela radost.

Po tomhle mimomísném uvítání mě pak bránili využít voloební právo, když se dohadovali, jestli jako průkaz totožnosti stačí pas. Proboha, všichni mě tam znaj už dvě desítky let osobně. Držel jsem ústa za zuby a četl si. Nemusím se s nimi přeci hádat o něčem, o čem stejně vím, že mám pravdu. Když už nevěděli jak dál, vytáhnul jsem z obálky návod k použití, kde se psalo, že pas dokonce nemusí být ani český.

…

Tos tam nechal toho řemesníka o samotě? To tě natáhne, matka má zkušenosti s divokým kapitalismem. Na moje upozornění, že pánové si účtují sto padesát korun za hodinu a že to nebude tak drsný, kontrovala: Oni jsou dva? To tam budou do čtyř.

…

Ve tři odpoledne. Tak my už jsme hotoví a jedem domů. Ha, jakto, přeci jsme se domluvili jinak. Tak já vám nechám klíče v Rumunský, tam je ostraha objektu, zazvoňte si a nashle. A sakra, tak to už mám druhý klíče někde v cizim domě. Zavolám v pondělí, domluvíme se, jak s fakturou. Jen upřímný obdiv k manuálně zručným lidem mi zabránil, abych krtečkovi řekl něco od plic. ¶

Jak se bude jmenovat?

Akce notebook pokračuje. Zatímco ještě v pátek jsem nevěděl, kolik budu moci za notebook utratit, v pondělí jsem si nebyl jistý modelem a v úterý mi Jirka tvrdil, že zrovna tenhle je jediný, který nemají k dodání do dvou dnů, tak ve čtvrtek už jsem si broučka nesl jako pyšný novomajitel domů. Osobně, metrem, v dešti.

Doma jsem zjistil, že i instalace Windows může být příjemná. Otevřel jsem notebook, zapnul, odpověděl na třech obrazovkách otázky z Milionáře (žádné Riskuj!) a bylo nainstalováno. IBM mi chytře rozdělila disk na jeden malý, skrytý a jeden velký použitelný. Sice mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, kam se mi těch sedm giga ztratilo, že prostě jen nejsou vidět a sedí tiše ve tmě pro případ, že bych potřeboval zachránit, ale nakonec jsem to i bez volání na zákaznickou potvoru pochopil (kdybych nad tím nepřemýšlel zrovna v pátek večer, klidně bych zavolal, ale takhle mi to přišlo dobrodružnější).

Takže očekávaná přeinstalace Linuxem se, noname2, odkládá. Mně se ty Windows líbějí. Ano, Karmi, není to sice takový krasavec, jako PowerBook, ale taky je na něm poznat, že je to značka.

Pořád objevuju nové vychytávky a jako malej kluk, kterej dostal novou hračku, otravuju kamarády. Právě teď mě baví osvětlení klávesnice. Snad tu nebude mnoho překlepů. Výborná blbost je softwarová lupa, která jakoby virtuálně sníží rozlišení na polovic. A taky jsem si aktivoval funkci, které říkám žabka. Když klepnu na Ctrl, udělají se kolem kurzoru kruhy jako, když hodíte kámen do vody. Aspoň už ho nemusím hledat.

Bohužel mě v posledních dnech nenavštěvuje múza, tak nevím, jak bych měl svému malému příteli říkat. Singr se taky podle útulkového očkovacího průkazu jmenoval nějak jako R2D2-XFO-CZ007, ale když jsem na něj tímhle jménem jednou zkusil zavolat, lidi se otáčeli a pes nechápal. Tomu bych se chtěl vyhnout, takže vyhlašuju casting na jméno pro svůj počítač. Jména, hlaste se. Odměnou je účinkování na mém harddisku. ¶

Velký návrat zašprajcovaného kocoura

Neslyšíš mňoukat kočku, =M=? matka se přihnala do pokoje jako velká voda a nebezpečně se vykláněla z okna. Počkej? Hmm, ne. Nic neslyším.

Matku to ale neodradilo, vyrazila ven do lijáku a opravdu pod okny našla Jůlii. Byl zašprajcovanej v okně do sklepa. Nemohl dovnitř ani ven a řval.

A pak věřte tomu, když vám někdo tvrdí, že kam se kočce vejde hlava, tam už projde celá. Možná za pár dní, až by Jůlie zhubnul, procpal by se. ¶

Jůlie v čudu

Už máme jen tři kocoury, ne čtyři. Jůlie zdrhnul. Zablesklo se, zaburácel hrom, a Jůlie se splašil. Skočil z balkonu a vzal dráhu. Naštěstí bydlíme v prvním patře a pod balkonem je záhon.

Všichni kvůlu němu šílí a koukají na mě jako na blázna, když říkám, že to přeci nevadí, že Jůlie je venkovní kocour. Však ho matka kdysi zvenku přinesla. Po okolí se ještě pořád trousí několik jeho sourozenců. Jenže já jsem samozřejmě za necitu.

Nevěřím na letáčky s obrázkem a srdcervoucím sdělením o ztrátě milované bytosti. Jůlie přeci neumí číst a nemá s sebou ani mobil, aby nám mohl zatelefonovat, jak se má a co dělá. Samozřejmě, že mě mrzí, že zdrhnul, byl můj nejoblíbenější. Navíc je teď po nemoci a venku pořád prší a je dusno.

Naposledy zdrhnul, když nám zaváděli kabelovku. Skrývá se před návštěvami do stoupaček. Jenže právě stoupačkami vedou dráty s televizním signálem. Takže když do jeho úkrytu vrthli vrtači, spáchal pokus o sebevraždu skokem z okna a metelil, co mu tlapky stačili bůhvíkam.

Po třech dnech se sám vrátil. Teď je pryč teprve jeden den. Takže čekám. Co jinýho taky. ¶

Budete si přát?

Mám jeden deficit, tím je slabý hlas. Učili nás v rétorice rozeznívat hlavové a hrudní dutiny, ale jak máme rozeznít stéblo trávy? Prostě hospodu nepřeřvu. To mi přináší potíže při objednávání.

…

Tak kupříklad v sobotu jsem si přál pivo:

Servírka

Trojku?

=M=

Ne, normálně do půllitru.

Přinesla mi dvojku sprite.

…

Před časem v restauraci:

Servírka

A jakej džus chcete?

=M=

Obyčejnej pomerančovej.

Donesla mi pivo.

…

Dnes v domě, kde bijou bloggery jsem se asi minutu ptal na jednotlivé dorty z nabídky. Nakonec jsme se shodli na sacheru.

Servírka

Ke komu tu oříškovou?

Dodavatel piva

Já jsem chtěl s malinama. Ale mohla byste mi na ni dát šlehačku? Kolegyně tvrdila, že to není problém.

Servírka

(Usoudila, že tedy oříšková je moje a odešla postříkat malinový pohár šlehačkou.)

=M=

Promiňte, slečno (nevěřím na vdané servírky), chtěl jsem sarchdort, ale klidně si tu oříškovou zmrzlinu nechám, v tom případě už ovšem nechci ten sachrdort.

Servírka

Promiňte, nějak to vyřešíme.

Nechala mě napospas roztékající zmrzlině, aby se po chvilce vrátila, beze slova mi ze stolu sebrala pohár a zmizla. Sachr se objevil v zápětí.

…

Nejzajímavější to ovšem bylo v McDonald‘s: Promiňte, říkal jste jahodovou? No, tu jsem ještě nikdy neměl: Klidně ji zkusím, jestli máte. Slečna popadla prázdný kelímek a chvíli postávala u automatu, než se rozesmála a otočila se na mě: Promiňte, jahodovou colu bohužel nemáme. ¶

Spací den

Začalo to už v sobotu. Z gauče v obýváku jsem se jen neochotně přemístil do postele někdy v půl páté. V půl šesté jsem vstal a začal zařizovat. Matka jela do Wachau, tak jsem ji šel kus vyprovodit. Do postele jsem se dostal kolem jedné v noci.

V neděli jsem vstával v šest, abych v půl deváté mohl posnídat ve vlaku EuroCity číslo 73, Smetana, který mířil do Brna. Zdravíme Nikittu! Nikitta sice tvrdí, že můj deníček nešpízuje, ale někdo z jejich sídliště zcela jistě, poněvadž tu necháváte otisky. Domů, do Prahy, do … a tak dále jsem dorazil sice poměrně brzy, leč postel mě přijala až dvě hodiny po půlnoci.

Pondělí bylo neméně ďábelské, jelikož jsem v osm hodin měl být kdesi směrem na Plzeň. Metro tam jede věky. Myslel jsem, že se potkám s Terezou, ale ta zůstla kdesi na nábřeží, a Nau jsem zapomněl zavolat. Po návratu domů jsem pak ještě pracoval, což bylo skoro k ničemu, protože se mi chtělo pekelně spát. Nakonec jsem vypnul počítač až v půl čtvrté nebo páté, to nevím jistě.

Taky úterý nezůstalo bez ranního vstávání. Chtěl jsem být v kanceláři první. Šukal jsem po místnostech, hromadil odpad, utřel prach, dojednal kosmetiku prostředí (salón přes chodbu má dovolenou, takže vytrhávání obočí až jindy), představil se správci objektu, zapamatoval si vstupní heslo a naučil se pracovat s tím velkým klíčem.

A to bylo teprve půl jedenácté. Čekalo mě přebírání agendy, schůzka s předsedou rady, dojednání připojení na síť, potvrzení objednávky notebooku, který nebude za dva týdny, ale dnes nebo zítra, a tak podobně. Jsem asi blázen, ale ve dvě hodiny už jsem neměl nic na práci a šel jsem se podívat domů na Totally Spies, Třídu 402 a podobně. V půl čtvrté mě ale únava zmohla a přesunul jsem se do postele.

Když jsem se v půl osmé probral, kontroloval jsem postavení slunce, abych se ujistil, že je stále včera a ne už dnes. A pracovat už jsem nešel. Dnešek jsem si vyčlenil na přípravu zítřka. Taky mám ve tři schůzku s dodavatelem piva, na to se těším. Zítra mám jet do Hradce, ale mám tam být v osm. Abych to stihl, musel bych v půl páté z Prahy a od půl sedmé bych tam mohl trapčit. Nejspíš zítřek zruším. Čtvrtek nebude. Chcete někdo využít můj volný den? ¶

Drtikol a já

Během Muzejní noci jsme s brauzrem a Bobem dorazili po mnoha útrapách a veselí na zahradu Umělecko-průmyslového muzea. Právě se tu štosovala nějaká kapela. Čtyři saxofony. Skvělý. Zmerčil jsem Miše a jeho famílii. A za saxofonem stála jeho milá. Akorát mi tam chyběly stolky a kafe.

V suterénu muzea operovaly písničky z peďáku a nabízely mimojdoucím, že si je mohou sejmout, vyretušovat, vytisknout a vypálit. Eh. Chvíli jsem zvažoval, jaké pózy nechám modelku zaujmout, ale pak jsem si řek, že na tyhle kejkle je vždycky dost času u přátel v ateliéru.

V prvním patře jsme proletěli výstavu Drtikolových aktů. Tedy, Drtikol tam byl nahý jen na jedné fotce, ostatní byly modelky — živé, nebo vystřižené z papíru. Zanadával jsem si, že hanbaté fotografie jsou vždykcy malé, ať jsou v jakémkoli rozměru.

V prvním patře jsem se chopil uhlu, přitiskl Boba na zeď a řádně ho obtáhl uhlem. Konečně mají nějaké moje dílo v u(p)m na zdi. Jděte na Drtikola, v patře je tam jedna kresba od =M=. ¶

Špidlovy nové boty

Milý =M=, tyhle boty ti koupil strýček Špidla — tak nějak to mohlo dopadnout, kdybych byl o něco mladší. Patřím mezi kastu nezaopatřených dětí, takže mi Špidlova vláda seslala předvolební úplatek pod krycím názvem jednorázová kompenzace zvýšení DPH.

Milé děti, vláda, která týden před volbami plošně rozdává nesystémové mimořádné sociální dávky… Takhle by mohla začít vyučovací hodina, kdybych se neflákal, dodělal školu a vydal se konečně učit na vysněné dívčí gymnázium v malém městě.

Ne, milý deníčku, nebudu si poznamenávat politické postoje. Nebudu nadávat. Kdybych byl opravdu pravicově zásadový, sociální dávky bych odmítl, vrátil. Já si za ně ale šel koupit nové boty. Za ty peníze to nebylo vůbec snadné. Jednak ve třech obchodech, které jsem v hypermarketu v Letňanech navštívil, neměli pořádný výběr, jednak mám schopnost neomylně sáhnout po nejdražším modelu — a Špidla příliš štědrý nebyl.

Volit ale půjdu. Nevím koho, ale jedno jsem si slíbil: v mých botách sociální demokracie do evropského parlamentu nedojde. ¶

Ambivalentní

Adbar se chtěl v pátek opít. Šel jsem, protože se mi nikam nechtělo. Bál jsem se, že začne pršet, a tak jsme si sedli na zahrádku. Na Květnici se mi líbily nové pisoáry a stýskalo se mi po močení do žlábku. Bál jsem se, že se opiju, a tak jsem si objednal pivo. Neměli jsme náladu mluvit, a tak jsme si povídali.

Cítil jsem se jako zhmotnění ambivalence.

…

A u vedlejšího stolu se jedna slečna převlékla ze sukně do kalhot. ¶

Malinkého ptáčka

Tak tedy nevím, kočky — netuším která — přinesly do bratrova pokoje úlovek. Malinkého ptáčka. Z toho by se dalo usuzovat, že bratr je hlavou rodiny a kočka se mu přišla pochlubit. Jenže v tom pokoji jsem zrovna úřadoval já, takže to vypadá, že ho přinesla ukázat mně.

Ovšem bratrův pokoj má pod oknem stříšku, kde kočka ptáčka pravděpodobně ulovila či našla. Takže ho nejspíš vzala domů, a v půlce pokoje usoudila, že už se s ním tahat dál nebude.

Co uděláte, když najdete uprostřed bratrova pokoje mrtvého ptáka? Nic. Je to přeci bratrův pokoj.

Hele, tady leží pták, říká Medvěd, když za mnou přišel do svého pokoje. Kde, uka? odpovídám překvapeně. Tady na zemi. Musels kolem něj už projít. Co myslíš, jakej je to pták? Tak na tuhle otázku odpověď znám: Mrtvej.

Kterou kočku mám vyhubovat? Všechny se tváří, že by ani ptáčkovi neublížily. A kdo mrtvého ptáka odklidí? Hele, Medvěde, tak popadni ptáka a vynes ho do popelnice. A vyvenči při tý příležitosti psa.

My muži umíme vyjednávat.

A dojdi s košem. ¶

Ředitelské starosti

Dneska jsem si šel vyzvednout klíče od nové kanceláře. Když jsem kilovým svazačkem železných šrapnelů točil na ukazováčku, přešel jsem vchod.

1. Objednat mosaznou ceduli ke vchodu.

U domovních dveří jsem zvažoval, který z klíčů do nich asi pasuje. Odpovídaly by dva. A opravdu, oba. Už je to tak, dali mi dvě sady klíčů. Akorát mě udivuje, že jich je celkem sedm.

2. Objednat směrovku s číslem patra.

Bezpečně jsem poznal, ve kterém patře budu teď úřadovat. Když mi kancelář na závěr pohovoru ukazovali, všiml jsem si, že hned naproti je salón krásy. I z toho důvodu jsem tu práci vzal (mikromasáž očního okolí: 150 korun).

3. Objednat tabulku na dveře.

Řekli byste, že nově najatá kancelář bude uklizená, vytřená, bez prachu, vymalovaná a veskrze opravená a funkční? K našemu pronajímateli se to ještě nedoneslo. Pod stolem v zasedačce se válely letáčky castingové agentury, ve vitrině ležela krabice se šrouby, klikou a zámkem, v umyvadle leží igelitka s čímsi. A do toho závěje prachu, obouchané zdi a provrtané dveře.

4. Nechat zasádrovat a vymalovat zdi.
5. Nechat zatmelit díry ve dveřích, obrousit a nalakovat.
6. Nechat zalakovat oprýskaný nábytek.
7. Nechat uklidit.
8. Nechat zakrýt umyvadlo.
9. Koupit pracovní židli.
10. Objednat instalaci žaluzií.
11. Objednat se na masáž.
12. Seřvat správce, předložit mu účet za opravy a chtít slevu na nájemném.

Tak to je tucet mých ředitelských starostí na pondělí. Myslím, že to bude dobrá průprava. Až mě to ředitelování omrzí, můžu se živit jako správce nájemního domu. ¶

Neuvěřitelné

Great Cornholio bude naštvaný. Nejdřív jsem mu měl jen poskytnout psychickou podporu u přijímacích zkoušek, které jsem nakonec prošvih, a teď mě ještě ke všemu přijali. Kdyby se mi nau nepochlubila se svými (lepšími — granuluju) výsledky, nejspíš bych se ani nepodíval.

Že bych do toho Brna vážně začal dojíždět? Sice bych tam byl za exota, ale možná bych to mohl dodělat. Mezinárodní vztahy, to zní docela hezky. Možná to Greatovi udělám naschvál, těmi řečmi, že jeho otec byl diplomat, a proto má lepší předpoklady tu školu dělat, mě docela naštval. Ostatně jako mě štvali synáčkové a dcérenky majitelů tiskáren na střední škole. Ale víte co? Nakonec je to pravda. Mohl jsem být největší šprt, a stejně jsem nevěděl, jak to v tiskárně chodí. Něco na tom je. Great by si to zasloužil. Už kvůli otci. Možná by akademické tituly měly být dědičné — vyřešil by se tím nedostatek míst na vysokých školách.

Taky přemýšlím, že bych se odvolal, protože dostat pozvánku den před přijímačkami je vážně divné. ¶

Carr, Carr, Carr

Jak rozšířené je asi jméno Carr? Poprvé jsem si ho zapamatoval jako jméno člověka, kterého vždycky cituje BBC, když jde o pedofily na webu. Podruhé jsem na něj narazil při čtení Ekonomu, kde dotyčný pán tvrdí, že na informačních technologiích nezáleží. A pak na mě vyskočil v Mladé frontě ve článku o britském listonošovi, který nedoručoval.

Je možné, že je to pokaždé stejný Carr? ¶

Plechové deštníky

Včera jsem si cestou do čajovny uvědomil dvě věci:

1. Za deset minut se z Michle hromadou na Smíchov nedostanu.
2. A tu druhou věc sem napíšu, hned jak si vzpomenu. Ale určitě byly dvě.

Je s podivem, kolik lidí vytáhne z garáže plechové deštníky, když se v Praze rozprší. Jediným účelem je ucpat ulice a postavit se s autem do jízdní dráhy tramvaje či zablokovat průjezd autobusu.

Včera pršelo, a tak jsem zvolil jinou trasu než obvykle, abych se vyhnul autům. Autobusem jsem sjel k Bohemce, odtud jsem pak šestkou přes Ípák dojel až k tanku. Je to sice bez zácpy, ale o deset minut delší, než kdybych jel sedmičkou po nábřeží a od Anděla došel pěšky.

V čajovně Bílý jeřáb zase skoro nikdo nebyl, takže jsme si mohli opravdu vybrat a osedět několik míst, než jsme se usadili na poduškách na pódiu. Když jsem viděl, jak je Zuzu po týdnu v Africe opálená, upřímně jsem ji nenáviděl, ale v uších mi stále zní Fandorovo výhružné: Dyť nic neděláš, tak co to meleš o dovolený.

Brauzre, Mimi ti vzkazuje, že jsi slíbil představit milku. Už je to od čarodějnic dlouhá doba, nejvyšší čas přestat se ožírat s pochybnými sousedy. Určitě by se jí tam líbilo.

A ještě jedna drobnost: Půjdete v sobotu v noci do muzea? Co kdybychom si smluvili nějaké tajné znamení? Já budu mít síťovku s rohlíkama. Teda, jestli cestou narazim na večerku. Jinak si zajdu ve Spálené na Gyros. ¶

S Terezou v koupelně

Tereza mi vpadla do koupelny právě v okamžiku, kdy jsem zalezl do vany. Ale nemám jí to za zlé, jednak mi z pěny koukala jen hlava, jednak asi nemohla čekat, že se někdo bude koupat v jednu odpolene.

A proč že mi to vlastně esemeskovala? Aha! Že prý mají na Rohanském ostrově medovník za dvacet korun. Dvacet korun! To už je skoro svatokrádež. A hlavně to mám zruky.

Taky psala, že venku sněží. Tak jsem si připustil trochu horké vody. ¶

Si Nema Vyliž

Šli jsme tuhle s brauzrem na kafe a na Andělu nás zastavil vysoký mladík v meruňkovém saku:

Meruňka

Mládenci, chodíte do kina?

brauzr

Jasně, každou chvíli.

=M=

Máte volný lístky a hledáte někoho, komu byste je dal, žejo.

Meruňka

No, vpodstatě tak to je, ale musíte pro to něco udělat. Chodíte do kina s někým?

=M=

Ne, my chodíme sami.

brauzr

Totiž my chodíme spolu.

Meruňka

Do toho mi nic není, ale podívejte. Mám tu takovej blok plnej slevovejch kupónů, když zajdete k pokladně…

=M=

Nojo, ale to nejsou lístky zadarmo.

Meruňka

Když půjdete několikrát, nebo když vás půjde několik…

Tohle jsou nabídky, na něž nejsem ochotnej přistoupit. Chodím do kina dost často, ale nedovedu si představit, že se upíšu k tomu, že bych chodil pořád do téhož jen proto, že jsem si někdy blbě koupil slevový kupóny.

Pojďme se schválně podívat, co bych v tom zlevněném kině mohl za svou těžce koupenou slevu vidět za film tenhle týden: Silný kafe, Kill Bill 2 nebo Český sen a spoustu nesmyslů. Hmm. Navíc je to v tom domě, kde bijou bloggery.

No, prostě, já se stydím říct si o slevu do 26 let, nejsem držitelem ani karty ISIC, městskou hromadou jezdím za plnocenné jízdné, proč bych měl u pokladny kina žebrat o slevu. Dokonce ani nesbírám etikety od Dobré vody, víčka od Mattoni, ani obaly od Lentilek. Nemám kartu do Delvity.

Co tim chci sakra říct? Aha: strčte si svoje slevy někam. ¶

Sakra, začínám nějak pixovatět.

Miss mokrá trička

Ano, ano, říkali mi, že bude pršet, ale když už jsem si připravil na ráno ty světlé kalhoty a košili s krátkým rukávem, tak přeci nebudu trapčit s deštníkem. Z domova na autobus, z autobusu na metro, z metra na tramvaj, z tramvaje do kavárny a tak dále a tak dále — pointou je, že jsem si myslel, že to proběhnu.

Mířil jsem na snídani do Louvre. Snídaně v kavárně prostě patří k tomu, že jsem metrosexuál (i když jen umírněný), a když jsem teď ředitel, tak musím snídat v centru. Ale však já lidi přesvědčím, že snídaně se dají dělat i na trase tramvaje číslo 11.

Cestou ze snídaně jsem zavolal brauzrovi a prošli jsme se po Florenci a říkali si, že když lije jak z konve a my tam chodíme jak dva vocasové bez deštníku, je to celkem vpořádku, ale vždycky jsme si mysleli, že písničky nosejí v kabelkách deštníky. A ono prd, takže centrum Prahy vypadalo jak promenáda soutěže miss mokré tričko.

Zastyděl jsem se. Kdyby tričko zmoklo na mně, nemám čím ostatním zpříjemnit den. Asi podstoupím nějakou plastickou operaci, která mi dodá hrudní a pažní svalstvo. Alespoň v náznacích. A kdybych mohl mít takové ty čtverečky ze svalů na břiše, vůbec bych se nestyděl. ¶

Hledání Atlantidy

Mám teď zase trochu televizní období. Strašně se mi líbí seriál o vývoji angličtiny, akorát moje matka nadává, že všechny ty zajímavé postřehy nechávají nedabované a dabují jen průvodní slovo. Mě na tom zase spíš udivuje, že před začátkem dílu o ustavení angličtiny jako literárního jazyka v období renesance považovalo Spectrum za důležité odvysílat upozornění, že pořad není vhodný pro děti. Možná by děti raději neměly chodit ani do školy.

Moje oblíbená trojice programů je Spectrum, Discovery a především Fox Kids (mým tajným snem je celodenní vysílání animovaných špionek Totally Spies). Včera bodovalo Discovery, když jsem si z jednoho z dokumentů o lidské sexualitě zapamatoval následující větu:

Pro skutečně dobrý sex potřebujete celý šedesátičlenný orchestr.

Ale což. Po téhle větě následoval dokument o masturbaci, takže nevím, jak to mysleli.

Úplně nejlepší na Discovery je ale jejich současná sebepropagační kampaň. Když chlápek zmateně popojíždějící ulicemi Londýna zastaví u chodníku, stáhne okénko a kolemjdou cí ženy se nešťastně zeptá: Prosímvás, kde je Atlantida? Věděl jsem přesně, jak to myslí.

Připomnělo mi to moje dotazování Bratislavanů, abych zjistil, kudy se dostanu do Babylonu. Nebo když cestou do centra Blavy u mě přbrzdil favorit s bratislavskou značkou a chlapec zpoza volantu na mě houknul pomístní otázku a já ho místo odpovědi nesměle upozornil, že v celé Bratislavě má to štěstí zeptat se na cestu zrovna turisty. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.