Hledám dívku z autobusu do Brna

Žluté špendlíky

Matka říká, že jsou to mirabelky, ale já stejně vím, že jsou to špendlíky. Chodím se na ně dívat už od začátku července. Z nedočkavosti vždycky tak jeden utrhnu a usoudím, že ještě tak dva tři dni…

Jenže jeden z těch špendlíkových keřů už dozrál. Maličké, žluťoučké plody jsou krásně měkoučké a slaďoučké. (Tak, to jsme si procvičili deminutiva.) Kdykoli jdu kolem, utrhnu si tři pro zlepšení nálady. Ostatní v ulici jsou nejspíš podobně ohleduplní, protože od pondělka, kdy jsem si všiml, že se to dá jíst, zůstalo na větvích špendlíků dost. Asi si jich ještě nevšimli smradi, co nám pod okny orvali tvrdé nedozrálé meruňky (ze kterých je tak skvělá bublanina a plněné knedlíky).

Jenže teď, co hlídáme Skřeta, dostal dozrálý špendlíkový keř pěkně zabrat. Nejenže Skřet si oblíbil moje samotářské večerní procházky se psem a sdílí moji samotu a otravuje snahou o rozhovor o pitomostech, ale navíc nechápe, proč když na větvích ještě špendlíky jsou, měl by se spokojit se třemi.

Jsem měkkota, nevydržel jsem a narval jsem mu jich z výšin dva tucty do trika. Myslel jsem si, že tím vyřeším jak jeho otravnost, tak taky nutnost konverzovat. Tohle množství by mu mělo nějakou dobu vydržet.

Jenže nejdřív Skřet zkusil překonat světovej rekord v množství špendlíků v puse (nedalo se to polknout, takže je zas vyplivnul). A potom se mi jal ukazovat, jakej je to machr, že si špendlík nadhodí a chytí do otevřené pusy. Měl asi padesátiprocentní úspěšnost. Většina těch slaďoučkých, žluťoučkých, měkoučkých špendlíků zůstala rozšlapaná na zemi.

Měl jsem si včas vzpomenout na závody v plivání pecek do dálky, to by aspoň ty špendlíky snědl. ¶

Písnička na přání

Vzpomněl jsem si, jak jsem se přesunoval odnikud nikam a řidič autobusu naladil rádio z roku 1988: Tuhle písničku posíláme na přání paní Světlany Králové z Poříčan řidiči autobusu Tondovi… a pak už následovala nějaká skočná.

Ve středu jsem jel poprvé tykadlem. Tedy určitě ne poprvé v životě, ale poprvé, co si pamatuju. V třetině života, právě včas zažívat věci poprvé. Bylo to krásné, věřte mi, ale to strašné parno a hluk, ty byly opravdu k nevydržení. Dokonce ani bezpečnostní pásy tam neměli (tuším, že ani u řidiče).

Vzpomněl jsem si na písničku na přání, když jsem zálibně šmíroval jednu svůdnou domorodkyni (v Praze už tykadla nemáme). Nejdřív jsem samozřejmě myslel, že bych si přát mohl pro sebe, ale pak jsem si uvědomil, že za chvíli vyjdu na čerstvý vzduch, kdežto chudák pan řidič je asi v polovině šichty a ventilace neventiluje, sluníčko pere (suší, ale nežehlí), vůz hlučí a černí pasažéři najust dobíhají až na poslední chvíli.

Tak tedy tu písničku posílám všem řidičům tykadel, šalin a eletrik i autobusů. A koneckonců všem, kdo se paří v práci. Ruc-tuc-buc-kuc á, rudutů tůdutů, rutu putu, rudutů tůdutů… ¶

Nenapustíš!

Pár věcí mě vrací zpátky na zem a dvoutýdenní odstávka teplé vody patří k těm, které se mi zaryjí tak hluboko do podvědomí, že se z toho po zbytek roku léčím horkými sprchami a vyvalováním v připouštěné vaně.

Teď veškerou moji mozkovou kapacitu zaměstnává jediná myšlenka: ke komu se vetřu do sprchy? S Míšou to včera nevyšlo, neb bydlí jen kousek odtud a asi na stejném hřadu.

Nesmí to být moc daleko, aby veškerá ta slast nezmizela v potu při návratu domů. Proto odpadá možnost plavecký stadion. Na otužování a mytí v kýblu mě neužije. Možná si pořídím permanentku do nějaké blízké posilovny … tedy, pokud má vlastní teplou vodu. ¶

Každou chvíli v jiném městě

Ráno po šesté za mnou ve Žďáru zavírala Barka dvéře bytu. Po poledni jsem nahlédl do Nikittina modrého dívčího pokojíčku v Brně. A večer jsem v Praze objímal Míšu pod stromem za cvrkotu cikád.

Byl to opravdu náročný den i na umírněného metrosexuála. ¶

Illy

V poslední době jsem neměl štěstí na dobrou kávu, takže jsem dnes brauzrovi sobecky oznámil, že si v šest zajdu do Retra na Illy, a ať s tou informací naloží, jak uzná. Nakonec jsem v Retru seděl ještě o půl hodiny dřív, protože se mi povedlo sjednat si tam fikaně obchodní schůzku.

Brauzr dorazil včas. Nenošení hodinek má tu výhodu, že časem dojdete k tomu, že vám je jedno, kolik je přesně minut a sekund. Takže brauzr dorazil včas hned poté, kdy jsem dopil presso a vyhlížel z okna pěkné písničky skrz sklenici Mattoniho kysilky.

Brauzrovi se do vysoké židle nevešel zadek, takže jsme se přesunuli ven do pohodlných křesílek na zahrádku. Milý homosexuální číšník nám nad hlavami roztáhl markýzu a odměřená lesbická servírka se tu a tam zasmála brauzrovým pokusům o svádění (o lesbickosti a homosexualitě nám referoval Vláďa, který tu nedávno cosi ztropil).

Tlusté Američanky se učily česky vysomrovat cigaretu a oheň a my se kochali hezkými i ošklivými děvčaty kolemjdoucími (ty ošklivé jsou mnohdy hezčí). A Illy chutnalo i jako kapučíno. Illy chutnalo i s čokoládovým šlehačkovým dortem. A Illy chutnalo i s dortem medovým (nikoli medovníkem) se ztuženým termixem. A vlašský ryzlink chutnal i bez Illy.

Chladnější počasí si přímo říkalo o procházku. Byli jsme se podívat, kde prodává rohlíky bývalý milenec Freddieho Mercuryho, prošli jsme kolem Muzea, zaplatili pět korun za vyčůrání u McDonalds’ a zakotvili v Kamzíkové ulici v kavárně na Dilmah, aby si pak brauzr v průchodu do Celetné mohl koupit od proklatě dobrého cestovní brkaši.

Na korunovační cestě byla tak pětina turistů oproti stavu mimo sezónu, a tak tam bylo krásně. Na tvarohovou krávu, jejímuž zvonu kdosi vyrval srdce, jsem si zvučně zazvonil přívěskem od ČSOB, a pak už jsme vycházkově zamířili k Betlémské kapli, nábřeží a Nadnárodnímu divadlu. A byl to moc krásný večer. ¶

Resty

Při dnešní návštěvě zahrádky v Barettě jsme s Adbarem nenarazili na Osmou z desíti, takže mám aspoň prostor poznamenat si věci, na které jsem zapomněl dřív.

…

V úterý jsem byl nucen změnit svůj hodnotový řebříček. Po Shrekovi jsme s brauzrem vykonali návštěvu podniku Back Doors. Je to slovenská hospoda na Bělidle, tedy u Anděla. Jako všude na dohled od Staropramenu tam čepují Hoegaarden a Stellu. Mají tam také hnusné teplé víno, dýdžejuje tam maník z rádia Expres a tak. Zařízení je vcelku podobné jako v Dog’s Bollocks.

Objednali jsme si s brauzrem pro jistotu to samé, abychom si pak nemohli závidět. Po dotazu na značku kávy jsme slyšeli cosi, co jsme dosud neznali. Essso. Tak tedy shodli jsme se, že je to káva, ale po společné poradě nyní konec řebříčku zní: Segafredo, je lepší než Alfredo. Alfredo, není horší než Essso. Prostě nepít. Rozhodně ne jako presso, snad s mlíkem jako latté, když nebude nic jiného v okolí.

Takže do Back Doors leda na Hoegaarden.

…

V pondělí jsem byl místo Medvěda vracet disk se Shrekem jedničkou do videopůjčovny. Na otázku, na jaké adrese mají katalog dévédéček, jsem se dočkal odpovědi, jako bych to vymyslel sám: Budějovická 1126/9, což je tady, milý pane. Můžete si prolistovat těchhle deset desek.

A tak když jsem po třech minutách listování nabídkou půjčovny zvedl oči, půjčovač se optal:

Půjčovač

Tak, co jste si vybral?

=M=

(s úsměvem) Asi jinou půjčovnu.

Půjčovač

To vás fakt nic nazaujalo?

=M=

Jo, ale všechny čtyři filmy už jsem viděl a na Želary teď nemám náladu.

Půjčovač

A nechcete se podívat, co mám schovaný pod pultem?

=M=

Obávám se, že tam máme schovaný to samý.

…

Ve středu jsem se cítil vážně pod psa. Měl jsem pocit, že úterní večer jsem zkazil svou nenáladou sám. A jelikož sport se mi osvědčuje, rozhodl jsem se pro nohejbal. Boči pro mě dojel k Eurotelu a odvezl mě až na hřiště. Nikdo mi nenadával, že kazím podání. Je tedy pravda, že jsem nebyl úplně na ránu.

Po hře jsme si chtěli doplnit tekutiny, a tak jsme se auty přesunuli k Gallu (samozřejmě je to sport bar) do Nuslí. Svému rozhodnutí Tři piva a půjdu domů jsem dostál. Ale vodky jsem přestal počítat po šesté. Nakonec mě řidič-abstinent dovezl téměř před dům. A mělo to ten příjemnej vliv na moji psýché, že jsem se i oholil.

…

V sobotu ráno před běháním jsem potkal Greata, který jel právě na letiště. Dohodli jsme se na večer na pivo. Den jsem prospal. Hned po poledni jsem zalehl k televizi a prubudil mě až Colombo.

Great se pozval na dvě plzně do palačinkárny a čtvrt hodiny telefonoval se svou milou. Poté se mě přeptal, jestli ji s ním navštívím ve městě, odkud není brauzr. Tedy, raději snad ne. A pak mi oznámil, že pro mě má nevěstu. Je jí 24 let, je menší (nevím, co pořád má s tou výškou), že má problémy s kluky a dal jí moje icq.

Nevím, proč zrovna já bych měl bejt ten bezproblémovej. Jen děvčata napište, ať slečna ví, do čeho jde. Mno, ty netlačíš na pilu. A Terka se divila, že nikoho nemáš. Takže jsem raději zaplatil a šel domů. ¶

Silicon Way

Člověk se stěhuje do klidné buržoazní čtvrti, jejíž klid ruší jen hluk z magistrály a vlakové seřadiště, a najednou tam vtrhne nadnárodní skleníkový mor a při pohledu z okna blýskají odlesky skleněného pekla.

Říkají tomu BB Centrum, ale klidně by tomu barabyznyscentru mohli říkat Silicon Way. Sestěhovaly se sem firmy jako Microsoft, Eurotel, Hewlett-Packard… Barokní věž kostela se odráží ve skleněném plášti sídla Duhové společnosti. Za chvíli jich bude ještě víc. Vedle dějiště SuperStar se staví další megabudova a také sama Brumlovka ustoupí skleněnému moru.

Rozhlížím se po okolí s územním plánem a říkám: Tady, tady, tady všude vyrostou barabyzniscentra. Večer to od metra domů bude bojovka. Mezi opuštěnými skleníky pofičí vítr, klapot podpatků v ozvěně zazní jako v černobílém hororu a stíny se budou zlověstně natahovat po prázdné ulici. Vylidněné, mrtvé město. ¶

Fotrovatíme

Když jsme se vraceli včera s Webským ze strahovské oslavy nonamových narozenin, probrali jsme fotrovatění. Vzpomněl jsem si, jak jsme s kamarádama ještě kdysi v šestnácti jezdili k Zásmukám na srub. Žádná tekoucí voda, bez elektriky, jen venku potok, louka a okolo lesy. Ani silnice ke srubu nevedla. Jedinou vymožeností byl krb.

Na srub jsme se dopravovali autobusem nebo vlakem. Jedli jsme, co si kdo uvařil. Pili jsme všechno, spali málo, v noci pěli písně u ohniště.

Neuplynulo mnoho vody a na srub jsme jeli nejdříve vlakem do Kolína a odtud se svezli škodovkami a embéčky. O rok později na louce před srubem parkovaly audiny a oktávky. Už jsme nevařili, jezdili jsme do Zásmuk na obědy a večeře autem. Chodili jsme spát brzy a dělali motorizované výlety do širého okolí.

Teď plánujeme filmový maratón. Uděláme ho na srubu. Jakto? Vždyť tam není elektrika. Buď v klidu, přivezeme dieselagregátor.

Možná už je na čase přiznat si, že už jsme zpohodlněli. Minulý týden jsem kroutil hlavou nad sruby na Posázavské stezce, ale vidím, že nám hrozí totéž. Tak proč si to nepřiznat, nesmířit se s tím a opustit naše staré životy.

Není návratu. Těžko bychom zase přijeli autobusem, v zálesáckém oblečení, s ruksakem na zádech, spacákem v ruce, se švýcarskými zavíracími noži, paštikami v plechovce…

Je čas přemýšlet už nudně dospěle? Leasing na auto, hypotéka na dům, dovolená na Mallorce, dítě v soukromé škole? Peníze, vydělávat peníze. A na co? Přinesou nám nezávislost, volnost. Přinesou i štěstí?

Budoucnost už není, co bývala. Ale mezi námi … mně se tahle budoucnost líbí víc. Asi už vážně fotrovatím. ¶

První pozitivní s. r. o.

Včera jsme zrušili večeři v Barettě na zahrádce, takže když jsme tam pak s noname2 přišli, dorazilo jen pár lidí, kteří se dopisem o zrušení nenechali odradit. A bylo to fajn. Pěkně tam hrajou. Noname2 říká, že 8/10. Hunya dodal, že při osmnácti stupních je to standard. Zwíře se smál, když jsem oznámil, že neznám nikoho, kdo by chtěl čekat, až hodnocení klesne. Takže to byla pánská jízda.

Na můj vkus byla ochotná odhalit málo chyb, než abych pro ni mohl ztratit hlavu.

…

A dneska ráno jsme konečně s Adbarem navázali na běhy. Poprvé jsem vyzvedl já jeho. Poprvé jsme si nedali během běhu pauzu. Adbar sic nadává, že jsme běželi pomalu, ale já říkám, že důležité je, že sme uběhli celou trasu. Od samé radosti jsem pak Adbara na zpáteční cestě ještě doprovodil ke kostelu. A víte co? Měli bysme si udělat delší trasu. Třeba k pekárnám, pak podél Botiče k Jezerce a nahoru na Reitknechtku. Ať to stojí za to.

A první pozitivní? První pozitivní zážitek mám z práce:

Lang

Dobrý den, my od vás nemáme fakturu.

=M=

Koukám, vidím, neposlali jsme ji. A nepošleme. Nic nám nedlužíte.

Lang

Ale my chceme dostávat faktury.

=M=

Já tady vidím v zápisu z dubna, že jste si je už nepřáli dostávat.

Lang

To bude nějaká mýlka. Jen je klidně pošlete. Klidně za celej rok.

=M=

Tak víte co? Tak jo.

Zatím nám jenom všichni psali, že už od nás žádnou fakturu nechtějí. Pana Langa začínám mít rád. ¶

Slušný člověk

Ámen. Se smutkem ámen. Ámen se sevřeným žaludkem. Ámen se zběsile tlukoucím srdcem. Ámen s třasem rukou. Ámen s tupou bolesí v temeni hlavy. S lítostí ámen. I s náladou do pláče je ámen. A dík za to patří Bočimu a jeho partě Frydečaku z nohejbalu, pičo.

Ráno jsem vstal později. Fanoš už tam nebyl. Sebral svoje saka paka a zůstalo po něm jen prázdno. Ale dobrá nálada. Pobrukoval jsem si, usmíval se a rádio přeladil z jazzu na funky. V koupelně jsem na to usmívající se zarostlé cosi chvíli spiklenecky pomrkával, a pak už to šlo ráz na ráz. Kartáček, sprcha, žiletka, deodorant, čisté tričko.

A sprchlo. Vzduch se schladil a vyčistil. Je krásný den. A to nejlepší na tom všem? Mám tě rád. Ale už to nebolí. ¶

Kakofonie všedního dne

V půl deváté mě z koupelny vytáhl telefon. Ne mobil. Stabil. Přivezli okurky-zavařovačky. Překvapivě volali z kanceláře, ne z toho auta pod okny. Kolegyně přijela v červeném Polu, čeká vás před domem.

Venku žádné polo, natož červené. Jen zelený Nissan a v něm žena s košem okurek. Poznal jsem ji na první pohled.

…

Pán, který blokoval dveře v metru: Hele, ani nemusíš volat. Prostě zavolej, a přijeď.

…

Jedna z moudrých vět, které si pamatuji a občas se tím i řídím: Jak mám udržet tvé tajemství, když i ty ses o něj musel podělit se mnou?

Dřív jsem si myslel, že matka na potkání vypráví intimní detaily jen z mého života. Sprchoval jsem se, když dnes odpoledne přišla z práce. Zastavil jsem vodu a slyším, jak v předsíni telefonuje. Nevím sice komu, ale je mi jasné, že sestra by se asi divila, kolik lidí ví, jaký počet vajíček má na kterém vaječníku.

…

Volala Miška, jestli bych s ní nešel na kafe, projít se a popovídat si.

=M=

Jé, já zrovna dneska jdu do kina. Ale co bys řekla třeba snídani?

Miška

Jo, proč ne, v kolik ti to kino končí?

=M=

S tím si nedělej starosti, mně ranní vstávání nedělá potíže.

Miška

No, já abych věděla, v kolik tě mám večer čekat.

=M=

Počkej, nechápu, snídá se přeci ráno, ne?

…

V Back Doors na Smíchově:

Emil

Od tý doby, co posiluju, už necítím ani ten chtíč, prostě na ženský nemyslim.

=M=

(Napůl pod vousy.) Zajímavej tip, asi to taky vyzkouším.

Emil

Promiň, cos to říkal?

=M=

Ale nic, taky bych měl asi začít posilovat.

Emil

Jo, měl bys vidět, co s ženskejma dělaj moje břišní svaly … všim sis tý v modrozeleným?

…

=M=

Ja, brauzre, tak jsem rezervoval ty lístky. Nevěděl jsem, jaký mám vyplnit název registrace, tak jsem tam napsal „ruce vzhůru“.

brauzr

Jak se to tento?

=M=

Normálně, musí se pro ně dojít aspoň půl hodiny předem. Prostě zajdeš ke kase a řekneš: Dobrý den, mám tu dva lístky na Shreka s titulkama od osmi. Ruce vzhůru.

brauzr

Ja se pose*u. :D

Proč se cítím trapně, když si v předraženém multikinu vyzvedávám lístky se studentskou slevou? Asi proto, že nemám, jak svoje studentství prokázat. Uznali mi průkazku do knihovny. Je dva roky propadlá. ¶

Večeře u Greata

Až vám někdo bude vyprávět, jak nakupují muži a jak ženy, klidně se mu vysmějte. Vyrazili jsme s Greatem do Delvity na Pankráci. Podle všeho by jakožto muž měl hned na kraji samoobsluhy obhlédnout bojiště, vytýčit nejkratší trasu mezi bodem A a pokladnami přes kóty: maso, sýr, kuskus, víno a celá operace by neměla trvat déle než pět minut včetně stání ve frontové linii a placení.

Jenže milý Great ještě ani při třetím zmateném návratu s prázdným košíkem do oddělení zeleniny nedovedl odpovědět na otázku: Hele, a co teda budeme vařit? a nic nedbal na moje doporučení: Tak uděláme špagety, jsou rychlý, jednoduchý a nemůžeme na nich nic zkazit. Měla to být první večeře, na kterou zve Terku domů, a tak se chtěl vytáhnout něčím neobvyklým. Moje opakované spády k útěku vždycky včas zarazil. Karty jsou rozdány, budu dělat křoví.

Po celodenním trmácení po chatových osadách na Posázavské stezce, bychom všichni uvítali spíš sprchu, něco jednoduchého k jídlu a klid na lůžku. Uondaný. To bylo klíčové slovo toho večera. Proto jsem odmítl plandat po samošce a uklidil jsem se v dětském koutku ke stavebnici. Terka tam přirostla do minuty a Great stále nakupoval ty tři čtyři věci.

Pojď nám vybrat nějaký víno. Terka pije bílý. A než jsem mohl zhodnotit nabídku, už se sápal po Tramínu. Namítal jsem, že je to takový docela násilný víno ke kuskusu s curry, ale hlavním důvodem odporu byl fakt, že šlo o nejlevnější víno v regálu (když nepočítám Buška a Svíci za padesát).

…

Zatímco já beru lidi domů ulicemi plnými zeleně a mezi vilkami, Great protáhl Terku přes parkoviště Bauhausu, nájezdovou rampu pod magistrálou a přes rozoranou náhorní plošinu na Reitknechtce, odkud je široširý výhled na jihopražská sídliště. Proboha, jak se dostáváte domů? Sídlištní romantika. Cesta kolem staré vodárenské věže a barokního kostela je nejspíš pokrytecká.

…

Jelikož mi ani poslední pokus o útěk neprošel, vystoupal jsem do Greatova skvělého příbytku a dělal Greatovi časomíru, zatímco Terka si šla na chvíli lehnout. V mezičase dorazila i Greatova sestřenka Petra, tudíž jsem se zase už přestal cítit nepatřičně. Příjemně jsme si popovídali o lidech odmítajících transplantace ledvin, o plánované dovolené v Egyptě (všimli jste si, jak zlevnily zájezdy do Istambulu?) a lásce v odloučení (Petřin milý pracuje v Rakousku). S Terkou jsme později probrali krátkou historii a vznik sedmnácté z fakult, již ona začne studovat a já ještě pamatuju, když fungovala jako Institut základů vzdělanosti coby cizopasnice na pajdě, socce a přírodě). Konečně příjemný večer.

Jelikož Great nejí rajčata, tudíž zeleninu, kuřecí maso s kuskusem bylo suché. Víno bylo překvapivě standardní, nebylo špatné. Po ochutnání a pochválení kuchaře jsem si polovinu krmě polil sojovkou a druhou polovinu ultrapálivou thajskou omáčkou. Great zuřil, ale tvářil se, jakože se ohromně baví. Tak jsem si to ještě dosolil. Great si začal bubnovat prsty do stolu a ostentativně postavil na stůl kečup. Přidal jsem si.

Po večeři místo bujaré konverzace Great zavelel k televizi. Vanilkové nebe mi připadalo kruté. Ale zvykám si. Sakra. Jsem tak vztahovačný, že bych něco osobního viděl i ve složení energydrinku. Co když jsem mrtvý, hybernovaný a ztratil jsem vládu nad svými lucidními sny? Technika! Technika! Chci technika! ??? Nic. Bylo by to příliš snadné vysvětlení.

…

Po filmu jsem zatočil svazkem klíčů, zamával a se slovy: Nemusíte mě vyprovázet, jsem se vytratil do tmy.

Bylo ještě brzy, a tak jsem po krátkém úřadování sáhl po stříbrném disku s prvním dílem Shreka. Ještě jsem ho neviděl a potřeboval jsem usnout a zapomenout u něčeho… Sakra, ten film není dabovaný? Tak to neusnu.

V noci jedna podoba, jiná denní,

tak to bude a léku není.

Dokud nenajdeš tu pravou lásku,

jejíž polibek zas tě změní v krásku.

Podruhé už jsem si ten film pustil bez titulků a nad ránem jsem usnul.

Shrek se mi prolnul do snu. Byl jsem dračice nebo snad marcipánový panáček? To je jedno, každopádně jsem si uvědomoval, že spím. A to bylo uklidňující. Zároveň to znamenalo, že jsem si neodpočal.

Zpropadené lucidní sny. ¶

Na posázavské stezce

Normálně jsme se domluvili, že pojedeme vlakem dopoledne v 11.11.

Doma v posteli, 9.14, zvoní telefon. Já jenom, že se pro tebe stavím dřív, abysme stihli něco koupit s sebou. Tak já se osprchuju a vyrazím. Haha ha. Great Cornholio je zábavný. Kam chce jet nakupovat, a co? Normálně by stačilo vyrazit z domu před tři čtvrti na jedenáct.

V deset zvoní pod našima okny. Achjo. A to je prosím sobota. Jiný lidi v tuhle dobu teprve vstávají. Tak jsme byli už o půl jedenácté vybavení na cestu (bagetu jsem nakonec nesnědl a mattoni zůstala na jakémsi odpočivadle cestou) a cábrovali si to po Wilsonově nádraží. Terka přijede až ve tři čtvrti, nechtěl jsem, aby tu pak musela tvrdnout. Hezký, tak aspoň koupíme jízdenky.

Pro ty z vás, kteří neznají jízdní řády a čtou můj deníček, aby se dozvěděli, kolik to kam stojí, upozorňuji, že skupinová zpáteční Praha—Kamenný Přívoz pro tři dospěláky přijde courákem na cca 190 korun, takže ušetříte asi šedesát korun, než byste jeli jen na karty Z, a 170 korun, než byste jeli za plnou cenu. Kouzla a čáry. Kdybychom jeli z Budějovické autobusem, platili bychom za každou cestu po třiceti korunách. Kdybychom uplatnili jízdné až od hranic města… Ale nechci vám to komplikovat. Mimochodem, průvodčí v Praze nechodí, objeví se až za Zbraslaví.

Takže jsme měli koupeno a pětadvacet minut jsme seděli ve vlaku. Aspoň jsem si mohli vybrat místa. Mě si na nástupidišti vybrala nějaká maminka a ptala se, jestli tím vlakem může s námi až do Benešova: Mladáá pani, tenhlee jedee jeen doo Čeerčan, a já navííc vystupuuju už v Přívooze, ale tamhlee ten panťáák by mohll jet dáál. Great se mi smál a řekl Terce, ať si toho nevšímá, že občas napodobuju, jak lidi mluví, že to studuju. Nepochopil jsem.

Vyskočili jsme v Přívoze z vláčku po hodince cesty a skončili rovnou na nástupišti ve výčepu. Great nezklamal, 41 korun za dvě a půl piva vycáloval na korunu přesně. Určitě takové taky znáte:

=M=

Co to pijem?

Great

Já mám sklenici od Gambáče.

Terka

Já od hořčice.

=M=

Na to nesmíš spolíhat. Co bylo za pivo na pípě?

Great

Nevim, popelníky jsou Ferdinand.

=M=

Hmm, a slunečníky Staropramen, asi pijem Braník.

Terka

Á, pánové jsou znalci. Záleží na tom?

=M=

Jo, zapamatoval bych si to. Je hnusný.

Tady si vzpomínám, že se šlo přes nějaký hřiště… Na to jsme odhlasovali, že se rozdělíme. Já a Greatova milá půjdeme po červené turistické, ať už vede kamkoli, a Great půjde hledat hřiště. Sejdeme se u řeky.

Great hledal hřiště zrovna na té červené, co jsme po ní šli. Nejsem blbej, abych na vás pak čekal. Hřiště jsme nepotkali.

…

Za mostem jsem hlásil, že tu máme na výběr. Buď doprava, nebo doleva. Terka si bláhově myslela, že se mluví o turistické cestě, Great si všiml, že na obou stranách jsou hospody se zahrádkou. Tady půjdem kousek do kopce, a pak si tam nahoře uděláme piknik, vzal jsem deku.

To mi připomnělo, jak jsme jeli s Greatem stanovat do Adršpachu. To už je let, ale pořád si pamatuju, jak nás přesvědčoval, že si někde nahoře ve skalách zatlučeme stanový kolíky, že tam je taková paseka, hotový tábořiště. Nakonec jsme stanovali na sjezdovce a jeden z cancourů jsem v deset v noci v pološeru přivázal za jakousi ceduli, z které se ráno vyklubala taková ta se státním znakem a výkřikem o chráněné krajinné oblasti Sakra, kluci, to jste to nemohli postavit aspoň z druhé strany? Takhle to bude za padesát.

Na kopci byla chatková kolonie, paseka žádná. Tak jsme šli dál po červené. Naštěstí dolů s kopce. Great a Terka se zamilovaně drželi za ruce, šel jsem dva kroky za nimi a ten pohled nedělal mému rozervanému srdci dobře. Teď si to prohodíme, vepředu půjdu já. Už mám dost pohledu na sedací části vašich prdelí, zahlaholil jsem a vyrazil směle vpřed.

Kdesi v lesi, pět kilometrů od Kamenného Přívozu. Zvonil telefon, Great se tázal, jak daleko jsem jim utekl. Představ si, mají tady Jiráskovu vyhlídku — a hned pod ní je občerstvení s krásnými panoramaty. Na protejším kopci mají trempové na chatkách satelity. Dal jsem si ruskou zmrzlinu, bylo strašný vedro. Great si vybalil matonku a bagetu, Terka našla v batohu pomeranč. Šenkýřka z nás měla radost, Great vycítil nepřátelskou náladu a vyjednal si gambáče. Pít jsem ho musel já.

…

Pak už jsem jim utekl a počkal až na devátém kilometru a rozjímal o tom, že to byl blbý nápad. Je sice od Greata šlechetné, že se mě ujmul a nenechal mě trápit se doma samotného, ale neměl to proboha spojovat s představením svojí milé. Tak co říkáš na Terku? Co na ni říkám? Vždycky jsou mi sympatické dívky mých kamarádů. Nejsem ten typ, co by řekl: ser na ni, nestojí ti za to. Fajn holka, máš štěstí a ona na tebe, a myslel jsem to přesně tak, jak jsem to řekl.

…

Posázavská stezka je úchylnost sama. Pás země se sruby zařízenými elektrikou, telefonem a tekoucí vodou. Každých pár metrů dřevěná korouhev s nápisy jako „Osada Dakota“, nad sruby vlají jižanské vlajky, nejčastěji texaská. Na střechách satelitní antény. U řeky plácky s posekanou trávou a skládacími bazény. Celých deset kilometrů co krok to zaparkované auto. Masňáci.

…

Na zastávku v Petrově jsme dorazili právě včas, jel vlak. Po celodenním pražení byl pěkně vyhřátý, což jsme všichni v třicetistupňových vedrech ocenili. Už nikdy nebudu nadávat na klimatizaci v maďarských ecéčkách. Při průjezdu krajem michelského seřadiště jsem si neodpustil svoje obligátní: Támhle bydlím, podívejte, ještě jsme minuli budovu finančního úřadu pro Prahu 4 a 10 a vzápětí jsme vystupovali ve Vršovicích.

Těšil jsem se, jak se slušně rozloučím, dojdu domů, osprchuju se a budu si smutnit. Zvu tě k nám na večeři. Jenže člověk míní…

Ale to už je jiný nudný příběh. Výlet to byl hezký. Příště bychom mohli třeba na kolech. Pojedu jak ďas. ¶

Sladké

Týna

Proč to jíš tak pomalu? Vypadáš směšně.

=M=

Tak se jdi koukat na Medvěda.

Týna

My už jsme všechno snědli. Ty jíš pomalu, abys nás tím štval.

=M=

Víš, jak dlouho se taková bábovka peče? Jak dlouho se připravuje, jak dlouho pak budu mýt mixér, mísu, formu — do myčky to nenacpu. Přeci nebudu hodinu čekat a dělat, abych pak snědl to sladké, nadýchané potěšení na dvě tři hryznutí.

Týna

No, a nechtěl by ses rozdělit?

=M=

Jasně, sedni si, můžeš na mě koukat a já ti budu u čaje vyprávět, na jaké hezké okamžiky při tom pojídání bábovky vzpomí…

Týna

A můžu si vzít?

=M=

To jsou moje hezké okamžiky. ¶

Hypoglykémie

Už od včerejška mi chybí cukr. Sladké! Sladké! Večer mě zachránila matka, když přinesla jahody a maliny. Tedy, myslel jsem, že mě zachránila, ale obojí bylo kyselé. Nebo jsem si to sugeroval?

Ať tak či tak, nepomohla mi ani diačokoláda. Ha! Zkuste si žít s cukrovkáři. Cukr! Chci cukr. Nepomohly ani plněné papriky, ani pomazánka á la co dům dal. Přežral jsem se, ale chuť na sladké nepřešla. Žeby nervy?

Dneska jsem se s touhou po sladkém už probudil a rozhodl jsem se to řešit akčně. Žádné kupované buchty, žádný závin ochotně-a-rychle-přivezeme-z-Michle, žádné bonbony ani sladké tyčinky. Stoupl jsem si ke kuchyňské lince.

Nedávno jsem v lince objevil úplně novou, ještě netknutou teflonovou formu na bábovku. Tak ji zaučíme. Piškotová je pro začátek dobrá. Hlavně bude rychle. Sakra, ta forma je ale velká! Z kolika vajec já tu bábovku udělám? Hmm, ze všech? Ne, no, z osmi? To abych přisypal aspoň půl kila polohrubé mouky.

Kde je polohrubá mouka? Kam se z té piksly poděla? No nic, bude holt polohladká-polohrubá. Polohrubá. Sypat ji na váhu se mi nechtělo, cukr předtím také ne. To nějak odhadnu. Podle jakýho receptu to děláš? Baj-voko. A bude tam kakao? Z půlky.

A už se hicuje trouba, podstrčit pod formu pekáč s vodou, ať to není přesušené, a už to voní, sliny se stékají, očka se blýskají, najednou je v kuchyni plno lidu. Ty už jsi vzhůru? A pečeš? Co pečeš? To je najednou zájmu. Peče bábovku, ty ji necejtíš? Bude s kakaem. Jen z půlky.

Z teflonu je bábovka taková hladká, nablýskaná. To ještě neznám. Osm vajec udělalo svoje, jak ta je nadýchaná. Hmm, ale forma je fakt velká, klidně by to dvě vajíčka a po půl hrnku cukru a mouky ještě sneslo. A už se na kulatý skvost snáší vločky moučkového cukru. Sněží! To je krása. ¶

O matonce Korunní bez bublinek

Ježiš, nic mi nevyprávěj. Napiš si to do deníčku, já si to tam přečtu. Tak jo.

Café Fischer, Masarykova třída, Brno:

=M=

K tomu kafi bych si dal nějakou minerální vodu.

servírka

Máme matonku, může být?

=M=

Mattoni? To bude skvělý.

A představ si, koukám jak puk, postavila přede mě Korunní.

=M=

Slečno, mně je to sice jedno, ale nenabízela jste mi matonku?

servírka

Když my máme matonku jenom Korunní.

šéfka

Můžeš ji pít každý den.

…

No, a představ si, jak jsme pak šli do té vinotéky nad Zelným trhem, tak tam mi nabídli Korunní bez bublinek. Oni to vážně dělají. Trochu teda perlí, ale k vínu úplně boží. ¶

Leasing

Sousedka se mé matce smála, že dává kocourům kočičí jména. Nejdříve si ji dobírala kvůli kocourovi Klaudii, a pak kvůli kocourovi Jůlii. Rozhodli jsme se totiž ignorovat realitu, a tak je Julča hodná kočička, i když se zrovna chová jako ošklivý kocourek.

Nedávno podarovala sousedku snacha kotětem. Sousedka kotěti říká Lízinka. Dnes měla Lízinka jít poprvé k panu doktorovi na očkování, a protože sousedka nemá přepravku a já stejně celé dny jen sedím doma u počítače a nic pořádného nedělám, vydal jsem se na Sdružení na veterinu se sousedkou i Lízinkou.

Zatímco pan doktor kočičce dával injekci, asistentka vypisovala žlutý očkovací průkaz: Jak tomu kocourkovi říkáte? Sousedka ztuhla a vytřeštila oči: Lí— Kocourkovi?! Krve by se v ní nedořezal a já se musel usmívat. Váš kocourek se jmenuje Lee? ptal se zvědavý pan doktor. A jak se to píše? L I E? ptá se asistentka.

Sousedka pořád ještě rozhozená a zmatená koktá: Lí— Líz— Lízin— A tři páry napjatých očí se k ní upírají a čekají na definitivní znění kotěcího jména.

Asistentka je záhy hotová: Tedy, takhle neobvyklé jméno pro kocourka jsme tu dlouho neměli, a podává sousedce oočkovaného kocourka, který má v čerstvém očkovacím průkazu slavnostně vepsnáno — Jméno: Leasing. ¶

Myšlenky s relační slevou

Vlak od Budapešti nabral do Brna patnáct minut zpoždění. Zpropadeně! Chodím na nádraží na poslední chvíli, aby mi nebylo teskno, a teď tady koukám na vlaky, které jedou tam, kde už jsem dlouho nebyl.

Na peróně mě oslovila o hlavu nebo dvě vyšší unylá brunetka s polodlouhými vlasy staženými do culíku a nevšedně hezkým hlasem. Stála před nákresem řazení vagónů a ptala se, na kterou stranu ten vlak pojede. Maj to nakreslený správně, sám sebe jsem zaskočil, jak příkře jsem ji odpálkoval. Nikdy bych si nepomyslel, že z mého hlasu půjde takový chlad a pohrdání — měl bych s tím něco dělat. V tu chvíli se mi začala líbit.

No, eh. Před flirty mě chrání neschopnost okamžitě zhodnotit situaci a přeměřeně zareagovat. Holt zase budu sedět celou cestu až do Prahy sám. ¶

Intelektuální potrava

Opravdu už to počasí na dálnici mám zmáknuté. Přijel jsem včera do Brna za jasného svitu slunečních paprsků a světelný panel na Zvonařce oznamoval příjemných 24 stupňů Celsia. Ještě v autobuse mi došla textovka od šéfky, kterou budu dnes večer a zítra ráno obtěžovat svou společností: Sejdeme se v kavárně u Fischera na Masarykově třídě. Nevím, jaké mají kafe, ale dobře vaří. Trefíš? Netrefím, ale vrozená metrosexualita mi nedovolí přiznat.

Navíc jsem během chvilky zprávu smazal a zapomněl, kam že to mám jít. Musel jsem si potupně vyprosit opakování instrukcí. Jenže jak jsem bloumal od Zvonařky přes schody u Grandu, najednou se přede mnou objevil velkej modrej nápis Fischer, a mně to seplo. Pak se divte, že jsem fatalista.

V modré kavárně Fischer jednoduchého zařízení z Ikey servírují kávu Bristot. Na její hořkou chuť zvyklý od pana Václava. Šéfka se objevila ve dveřích právě v okamžiku, kdy mi definitivně zkolabovala baterka v mobilu. Během večeře jsem vyprávěl o performerech, kteří považují své tělo za umělecké dílo a vylepšují ho sebepoškozováním. Jako například ten Sagmeister, na kterýho se podívám až za dva týdny, až se budu do Brna vracet kvůli zápisu.

Přišla řeč na citát, že umění je něco, co si můžete odnést, který jsem tu nedávno použil. A tak jsme rozmýšleli, na kolik by přišlo postavit si pořezaného Sagmeistera do předsíně (jestli z něj crčí krev, tak snad raději do koupelny). Možná by pořezaný performer mohl být putovní. Až by nám vyjedl ledničku, vyřezali bychom si do něj svoje jméno a prodali ho dalšímu uměnímilovnému pošahanci.

…

Obchod se znetvořenými těly jsme prozatím odložili a vyšlápli na Zelný trh do Husy na provázku. V půl osmé tam ve sklepě vedle záchodů začalo autorské čtení Tobiáše Jirouse. Nevím, jak na to minulý týden přišla řeč, ale Denisa o něm několikrát ve Vídni mluvila. Potkali se v Paříži a on tamní expaty bavil doplňováním reálných jmen za přezdívky svých literárních postav. Asi jsme o něm mluvili, protože je svým způsobem deníčkář jako všichni blogeři.

To je na tom to zajímavé. Jirous píše v knize Počkej na mě, Valentýne o svém životě a lidech, které potkal. Kdo to řekl, že když člověk přežije svoje dětství, má už dost materiálu na knihu? Tobiášovi zhasli jeviště i hlediště a nechali mu svítit jen ostré světlo lampy na čtení. Autor občas otočil světlo lampy do sálu a pátral mezi posluchači — jsou tam ještě? Nudí se? Jak se tváří? Jeho tvář vypadala v tom ostrém světle nelichotivě a při čtení některých pasáží bylo vidět, jak mu cukají koutky, chvějou se rety, tryskají slzy… Až budu psát o smrti svého otce a o svých nenaplněných láskách knihu já, jedno vím jistě. Musím si vylhat humor.

Tu knihu si koupím. Jirous je totiž hlavně básník, a tak je jeho kniha sentimentálních sraček vyšperkovaná spoustou kýčovitých básnických obrazů a barvitých obratů, které jsem si v té tmě nestihl zapamatovat, ale které určitě budu rád citovat. ¶

Včera neděle byla

V půl desáté ráno mi zazvonil telefon a v deset už se jelo do porodnice. K Apolináři. Jestli čekáte přírůstek do rodiny, zklamu vás. S panem Kapacitou jsme si v téhle krásné budově z hnědých cihel dali randevů kvůli jejich webu pro těhotné matky a porodníky. Narozdíl od jeho ženy a dětí jsem byl rád, že se můžeme setkat v neděli dopoledne, protože jinak bych za ním musel do Irska, kde je teď na stáži.

Vždycky jsem se těhle pánů doktorů obával. Teď sedíme v jeho kanceláři, tykáme si a vymýšlíme, kde vzít a nekrást.

…

V poledne jsem urazil matku. Pochválil jsem jí totiž nedělní oběd. Především ty dva plátky masa z velkého kuru, mezi kterými se tísnila kolečka oliv, eidam a kdovíco ještě, byly přímo delikatesní. Proč se matka urazila? Inu, zjistila, že jsem si na její výtvor nastrouhal nivu: Jak můžeš tvrdit, že to bylo dobrý, když jsi každou chuť přebil tím výrazným sýrem? Hromobití, které se snaslo na mou hlavu zastřelo skutečnost, že si bratr skvost z kuchařky Jamieho Olivera polil kečupem.

…

Večer mě probudil telefon. Proč se v poslední době budím zvonkem telefonu? Já jsem si zdřímnul? Haló? Volá Zwíře, tahá mě na kafe, aby zabil čas do příjezdu Muflon na Wilsonovo nádraží. Fajn, tak vyrážím. U zastávky autobusu projistotu volám já Zwíře:

=M=

Hele, kdy vlastne Muflon přijede?

Zwíře

Za dvacet minut.

=M=

Půjdem na kafe s Muflon?

Zwíře

Ne.

=M=

Tak já jdu zas domů. Za těch dvacet minut bych akorát přijel.

Přemýšlím, co s volnou jedenapůlhodinovkou, než vyrazím s noname2 na kulečník. Mohl bych si přečíst zase kousek z Teplouše.

Píše Zwíře. Vlak má excelentní sekyru.

…

Noname2 netajil překvapení, že jsem mu šel k GE naproti: Seš tu nějak brzy, ne. Řekl jsem, že jsem teď ředitel. Nevěřil mi, ale raději se neptal, jaktože jdu včas. Šli jsme se mrknout na krávu, co stojí u billboardu na magistrále. Při naší poslední výpravě jsme si jí nevšimli.

Chápu moc dobře, proč se jmenuje zelený element, ale vůbec mi není jasné, co to ten zelený element je.

V Balabušce bylo jak po vymření. Sál kulečníkové herny byl opuštěný a zhasnutý. Standardní otázka: Máte otevřeno? vyvedla tentokrát písničky za pultem natolik z míry, že šly překontrolovat, jestli nad vchodem svítí firma. ¶

Zápisky z autobusu do Brna

Milý deníčku, ujelo mi v půl třetí écéčko do Brna, takže teď sedím v autobuse na sedadle hned za druhými dveřmi a rozhlížím se, jestli náhodou nenatrefím na tu, která dala název mému deníčku. Dvě třetiny míst v autobusu jsou volné, ale i tak tu o hezké písničky není nouze. Autobusák je smutný, všichni teď jezdí vlakem nebo tím luxusním žlutým autobusem. Aspoň mám klid.

Průjezd Prahou trval dvacet minut, největší skrumáž byla samozřejmě v ulici, kde jsme míjeli mou kancelář. Ted na dálnici už je to pohoda, akorát už jsem si odvykl na drncání a rámus od motoru — to v écéčku nemají.

…

Je zajímavé srovnávát pražské grínpísáky s vídeňskými. V pražském metru je teď potkávám nejčastěji na I. P. Pavlova, ale jeden dva mi křížili cestu i na Florenci. Co sakra mají proti Temelínu? Ti vídeňští pobíhali u výstupu z U3 a U6 na Westbahnhofu. Zatímco čeští grínpísáci v plátěných kalhotech a modrém tričku s bílým nápisem Greenpeace vypadají jako skupinka terénních marketingových tazatelů, ve Vídni tenhle džob obstarávala partička pankáčů, která by si co do módy nezadala s povaleči pod hodinami na Čáře (nebo za Tescem na Národní).

…

Paráda, počasí nezklamalo. V Praze jsem nastupoval za svitu sluníčka, u shellky před exitem na Kácov se nebe zahalilo do oceli a za koly kolem jedoucích automobilů vzlétá vodní tříšť. Počítám, že se počasí vystřídá ještě dvakrát, abych do Brna zase přijel za svitu slunce. Jsou čtyři, tak ještě dvě hodiny.

…

Do postele jsem se dnes zase dostal až někdy nad ránem. Přišel jsem kolem půlnoci z kulečníku a ze zvyku se před spaním podíval na došlou poštu. To jsem neměl dělat. Z ředitelského diáře na mě vyskočily hned dva úkoly, které měly být do rána hotové. Nevím, jak vy, ale já věřím, že kdybych se nepodíval, ty úkoly by tam prostě nebyly.

…

V sobotu jsem si pročítal noviny. Poslední měsíc čtu jenom svodky, šetří mi to nervy. V sobotu jsem udělal výjimku a přečetl si v Mladé frontě Víkend a Kavárnu. Pořád jsou tam ty samý ksichty. Už je dokonce umím rozeznávat podle témat a stylu. Tak například Koubskýho jsem trefil hned — vzal si za východisko Carrův článek Na technologiích nezáleží a po krátkém úvodu, kdy psal, že Carr objevil Ameriku, vložil několik odstavců o tom, jaké patálie ho potkávají při cestování s notebookem. Rychle jsem přelistoval na rozhovor se Sagmeisterem. Sagmeister je grafik a asi po dvou otázkách jsem si uvědomil, že mně ho doporučovala nau, po třetím odstavci mi došlo, že rozhovor napsal Kočička a na úplném konci už mi bylo jasné, že se v Brně musím zastavit na grafickém bienále.

V těch novinách mi hnula žlučí dvoustránka o mobilní nevěře. Není to můj problém, i když vlastně … teď naposledy jsem se zamiloval přes webový deníček, první mám tě rád jsem napsal do kecálka a první krásné pocity jsem zažíval jen díky textovkám z mobilu. Ale já nejsem nevěrný, ani v náznacích — jsem holt už takovej trouba (jedna líná veš říká: romantik).

Co mě na tom tak rozlítilo? Příběhy: Dívka odhalila chlapcovu nevěru tak, že mu četla emaily. Chlapec odhalil dívčinu nevěru slíděním v jejím mobilu. Jsem snad jediný, kdo považuje soukromí za nedotknutelné? Aspoň, že ten Slavomil Hubálek, kterého si vzali za experta, má rozum. Nevěru přeci můžete odhalit ze změny chování, nemusíte kvůli tomu klesat na úroveň spiclů.

Jsem opravdu asi trou… romantik.

…

Dost z novin. ¶

Popárty a spol.

Nebudeme si nalhávat, že jsem jel do Vídně kvůli nějaké konferenci. Pravým lákadlem měl být výlet s Denisou, Webským a Adbarem. Jenže Webský odjel raději na chatu a Adbar se nechal zlákat a jel na svou. Nu což, sami s Denisou… Snad Pavel moc nežárlil.

Už doma jsem si zaškrtnul v kulturním programu dvě výstavy, na které opravdu musím. Kandinsky a Popart s minimalismem. Tedy, mě tu vůbec nic nezaujalo, kazí mi plány Denisa: když o tom nemůžu napsat, tak je mi to k ničemu. Nakonec jsem jí oznámil, že místo oběda jdu aspoň na ten minimalismus, a ukázalo se, že raději přetrpí výstavu, než by se někde ploncala sama.

Denisa totiž trpěla představou, že všichni Rakušáci jsou studení čumáci, nemají ji rádi a dělají jí naschvály. Na mě byli hodní. Dokonce mi dělali rozličné žertovné naschvály, které mi neumožňovaly za den utratit celé stosedmdesátieurové kapesné. V Albertině nám například při placení vstupného oznámili, že v den, kdy k nim zavítá =M=, mají právě akci 2 v 1. Takže místo osmnácti eur za Erwachsenen-Eintritt jsme platili jen devět dohromady a nic nám nepomohly protesty, že taková cena není ani v ceníku. Paní byla navíc tak drzá, že nám tajně místo vstupenky na Popart a minimalismus vytiskla vstupenky do celé Albertiny. Denisa samozřejmě zásadově odmítla jít na Michelangela: Co budem koukat na nějaký starý mazaniny.

Výstava Pop Art & Minimalismus byla přesně podle mého gusta. Co obraz to stěna. Takže jsem u první stěny mohl inteligentně zahalekat: Takže tohle je ten popárt! a u druhé pro změnu A tohle je minimalismus! prostě znalec vidí a pozná.

Protože si lidi obvykle myslí, že jakožto absolvent grafické průmky umění rozumím, očekávají u každého výtvarného počinu nějaký zasvěcený komentář a názor. Z tohodle pohledu mi popart vyhovuje, protože popart prostě napodobuje komerční vizualizu a pokud nezbožňuje, tak paroduje — jde jen o to, poznat, co je vlastně na obrázku. Je mi fuk, jestli to Andy Warhol někdy řekl, ale líbí se mi to: Umění je něco, co si můžete odnést. Minimalismus je ještě lepší. Aneb slovy Franka Stelly: What you see is what you see. (Ve Stellově případě si ovšem musíme klást otázku, co to vlastně vidíme. Ale on není minimalista.)

Jestli máte rádi kecy o umění, tak si stáhněte anglickej nebo německej presskit v PDF.

Z popártu jsme šli ještě vedle na výstavu fotek, který pořídil Seiichi Furuya. Denisa si myslela, že by to mohlo bejt zajímavý. Prostě fotky. Fotografie kazí paměť.

Přestože fotky nesnáším, dvakrát jsem se opravdu nahlas rozesmál. Poprvé u tří obrázků s názvem Kam až oko dohlédne (nic na nich nebylo vidět) a podruhé u fotky s puntičkovanou látkou na sušáku. Hned mě ten smích ale přešel, protože jsem musel přemýšlet, jestli puntičkovaná látka je autotypickej popárt, nebo vlastně jen minimalistický opakování tvaru. Aspoň už víte, proč nemám rád fotky.

Vídeňská muzea a výstavní haly mám rád hlavně kvůli obchodu, který je vždy na konci návštěvnické trasy. Očekává se, že si koupíte katalog, ale my udělali výjimku: Voni zas nemaj katalog v angličtině? Šovinisti rakouský zasraný. Denisa si koupila bichli anglických textů o minimalismu. Zas bude mít z čeho citovat ve svých potrhlých článcích. Já se uspokojil nákupem knížky s obrázky od Eschera, které posléze posloužily jako dárek pro Týnu a poděkování za venčení Singra.

A teď ještě pro ty tašky a hurá na oběd. Když jsem viděl s jakou námahou šatnářka zvedá na pult tašky, v nichž máme všechno naše cestovní vybavení a tříkilové notebooky k tomu, bylo mi jí líto. Es ist ja schwer, nicht wahr, sagte ich und die Fräulein hat gelacht: Schwer? Ja, als die Schweine. Úplně vyčerpaná a zaskočená, jak jsou ty dvě taštičky těžké, podala Denise moji a mně její tašku a s úsměvem vece: Danke schön, ale Denisa si nenechává líbit, že na ni v šatně promlouvají v jazyce, kterému nerozumí, a hned milou blondýnku opravuje: No, thank you.

No, to je skandál. Oni mají jezdící schody jen nahoru. Dolu musíme po svých! ¶

U snědeného krámu

Doma nebylo vůbec nic k jídlu a můj hlad se nenechal utišit. Nevydržel jsem a otevřel ledničku, jestli tam přecijen nenajdu něco, z čeho by mohlo být něco k snědku. A hele, sekaná. Oni ji schválně dali do ledničky, abych ji nenašel!

Chtěl jsem si sekačku ohřát v mikrovlnce, jenže ouha. V mikrovlnce je grilované kuře. Proč někdo schovává kuře do mikrovlnky? Jak ho tam asi mám najít?! Abych si mohl ohřát sekanou, musel jsem nejdříve přemístit grilované kuře z mikrovlnky do trouby.

Ale ale, schválnosti neberou konce. Kuře se do trouby nevejde, protože v ní je pekáč s hovězím se zapékanými brambory na smetaně. Komplot!

Pak nemám být jak lunt, když doma není nic k jídlu. Málem bych šel spát o hladu. ¶

Hard day

Spal jsem s Nedvědem

Ptala se mě, kde budeme bydlet, a já po pravdě přiznal, že nevím. V pondělí v sedm jsme dojeli do Vídně a vyzvedli si na infopunktu letáček s hostely. Je to už drahně let, kdy metrosexuál spal v hostelu. Řekl bych sedm.

Dorazili jsme do pokoje jako první. Bylo asi půl jedenácté. První skupinka dorazila asi za hodinu. Denisa už spala. Byli velmi tiší. Dvě dívky, jeden chlapec. Přáli si buona noche a ráno jsme pak na sebe s jednou z těch krásných Španělek na sebe koukali z palandy na palandu.

Asi v půl jedné se rozběhly dvéře a do pokoje vpadli tři skopčáci. Prolezli celou ložnici, prohlídli si tváře spících a vypouštěli jim do ksichtů kouř a jeden z nich mi típl cígo o pelesť. To už bylo i na Denisu moc a vykýblovala je. Blbečci, zaklela neinternacionálně.

Ti skuteční souležníci dorazili zase po další hodině docela v tichosti. Denisa se nevzbudila. Já ano. Where are you from? ptal se mě Nedvěd ještě v dresu.

Celou noc dělali na chodbě bordel malý Nemci. Celou noc pod okny dělali rámus Srbové. Byla parná noc a nedala se zavřít okna. Už nikdy do hostelu. Nebo jen do těch křesťanských s večerkou v deset.

Denisa mě vzbudila ráno v půl sedmé s tím, že už nezůstane v tomhle hostelu ani minutu. ¶

Čekání na…

Přišel jsem ve dvě hodiny z kanceláře. Áááá, já už vidím, jak vás to irituje. Bylo strašné vedro, a já myslel jen na jedno … dvě až tři. Taky se svlíknout z obleku. Začal jsem obvolávat kamarády podle abecedy. Na pivo? Jóóó, na pivo bych šel. Teď právě lezu na Praděd. Co? Ne. Ne na to pivo, na ten kopec. Nahoře si dám asi Radegast. Co? Ne, ne tu sochu, to pivo. Co? To pivo necháme na neděli, teď lezu na Praděd na Radegast.

Nakonec mi účast přislíbili: Turboš v pět (přišel v šest), Great Cornholio v osm (přišel v půl) a Zwíře (přišel v půl desáté): Můžu třeba hned … hned jak mě přijde vystřídat kolegyně.

Dneska jsem se přsvědčil, že není radno spoléhat se na Greatův úsúdek. Opravdu do mě projektuje svoje představy. Například mi oznámil, že si našel menší, mladší brunetku. Ale o to nejde. Já mám v těchhle věcech docela jasno. I když tedy v poslední době dělám skopičiny. Hlavně mi Great řekl, že je blbost schovávat se před deštěm do hospody, že to přejde. Ano, nechal jsem se zmanipulovat, i když jen z části. Schovali jsme se pod slunečník.

No, tedy, od určité chvíle jsem začal počítat intervaly mezi zábleskem a zahřměním. Pak jsem se rozvzpomínal na zprávy o úderech blesku do jírovců u sokolovny nad restaurační zahrádkou, a když i zafoukal vítr, zběhnul jsem do lokálu.

Mezitím Zwíře čekal na tramvaj, tramvaj měla zpožění, uvízla na kreuzungu a Zwíře šel pěšky v největším lijáku.

Na to jsme vypili dvě piva, přislíbil mi na středu setkání s černovláskou (já se té brunetky snad nedočkám) a metelili jsme domu, protože dopršelo, doblýskalo, dohřmělo.

A abys, milý deníčku, měl o čem přemýšlet, tak teď skončím. Tož tak. ¶

Krugerstraße 18

Hned, jak jsme se ubytovali, jsme s Denisou vyrazili do centra města hledat nějakou kavárnu. Kousek od pěší zóny, která spojuje Operu s dómem svatého Štěpána, na Krugerově ulici 18 jsme objevili naprosto fantastickou restauraci. Jak jsme se vzdalovali od hlavní turistické tepny, ceny klesaly s každým metrem.

Denisa

Tohle není moc pro nás, co?

=M=

No, to rozhodně. Měli bysme si hledat něco přiměřeného našemu věku.

Denisa

A jé, to budeme sedět každý někde jinde.

=M=

Hele, co tohle? (Ukazuju na neón s nápisem 1516.)

Denisa

Hmm, zas tak stará nejsem.

=M=

Patnáct až šestnáct?

Nevím, jestli tam pivo vaří opravdu od roku 1516, ale každopádně vím, že u nás by taková hospoda měla nad dveřmi stylizovaný erb, kdežto tady to vzali sprejem. Sympatické, i když už mi také není patnáct šestnáct.

Objednal jsem si řezané pivo a chutnalo mi. Denisa si objednala světlý ležák, a mně chutnal taky.

Sice jsem se před malou chvílí napráskal u Západního nádraží burkem, ale byl tak odporný (S Brnem se to nedá srovnávat!), že jsem si dal kuřecí burritos za necelých sedm eur. No, a nedojedl jsem ho. Snědl jsem placku s masem, ale zeleninu kolem už ne. Nevešla se. Zatracenej burek.

Slečna z obsluhy se dvakrát ptala, jestli nebyl s jídlem nějakej problém. Neurazil jsem ji, že jsem toho tolik nechal? Vážně jsem se styděl, protože to místo je opravdu milé. No, asi dost.

Tak jsem se snažil napravit dojem při placení.

Kellnerin

Es gibt neunzehn vierzig.

=M=

Fünfundzwanzig und danke sehr schön.

Kellnerin

Sorry, it’s nineteen forty euro.

=M=

I see, round it at twenty-five. We’re very glad. Thank you.

Kellnerin

Thank you VERY MUCH, sir, you’re always welcome.

=M=

Tak co? Co myslíš?

Denisa

Myslím, že ses draze vykoupil.

=M=

Když nad tím tak přemýšlím, pětadvacet procent je opravdu asi přehnané spropitné. Ale co.

Asi proto jsme tak dlouho hledali restauraci se zahrádkou, dobrým jídlem a pivem a nízkými cenami, abychom tam pak mohli nechat tyhle šílené peníze. Ale ta chuť a atmosféra vážně stály zato. ¶

Konkurz na společníka/společnici na oběd

Někteří by nadávali, že musejí pracovně občas do Brna, ne tak já. Naopak, využívám pracovní cesty jako záminky pro navštěvování přátel a jiných kulturních institucí. Tak například normální ředitel by jel na schůzku v úterý v jedenáct ráno někdy kolem deváté z Prahy. Jenže já nejsem normální ředitel.

Takže jsem si už odpoledne domluvil spaní … ne, zklamu vás, žádnej drahej hotel. Přespím u šéfky. A hned půjdeme na Měsíc autorského čtení. Vybrali jsme si pošuka Jirouse, který píše povídky o reálných vztazích a zážitcích svých kamarádů a známých. Ještě pár knížek a nebude mít o kom psát, poněvadž se na něj všichni kamarádi vykašlou. Ale autorský čtení je snad bezpečná záležitost.

…

Mno, a jelikož do Brna nejezdím moc často (jen tak dvakrát do měsíce), domluvil jsem si i rande s jednou miss z Internetu. Tedy rande to není, no, to by mi nau vynadala. Prostě zajdeme na zmrzlinu v jejich VELIKANÁÁÁNSKÉM městečku před Brnem.

Moc se na to setkání těším. Viděli jsme se na posledy … to už je let. Tenkrát jsem se vydával za novináře a snad jen díky tomu se mnou šla na čokoládu a zákusek do cukrárny pod věží v takovém tom městě, co je přes něj na D1 most.

…

Ten most je strašně zajímavá věc. Jednou jsem se stavoval v Meziříčí za kamarádem, už byla tma a já vykouknul z okna. Na horizontu, několik desítek metrů nad městem jsem viděl červená, žlutá, bílá a modrá světélka, kterak chvátají zleva doprava a zprava doleva. Ufo! Ufo! Karle, já vidím ufo!

Ani se mi moc nesmál.

…

V pondělí z Prahy vyjedu už ráno, takže v Brně budu před polednem a kdybyste někdo měl chuť, hlad nebo zájem, mohli bychom tak od půl dvanácté do jedné zajít někam na oběd.

Uzávěrky přihlášek stanovuji do nedělního poledne na webu, nebo do pondělního rána na mobilu. Výsledky sdělím ex post v deníčku. A když nevyhrajete, neplačte, za dva týdny jedu do Brna zas. ¶

Řekněte mi to v eurech

Při zpáteční cestě jsme se s Denisou uchýlili do jídelního vozu. Na Südbahnhofu jsme sice nastoupili do kupé, kde seděl jen mlčenlivý Kanaďan, ale v Břeclavi k nám z jakéhosi přípoje od Bratislavy přistoupila rodinka s malým dítětem.

Jestli Denisu znáte, tak vás nepřekvapí, že zatímco já se na andílka usmíval a podával mu prst, Denisa přemýšlela, jestli by soud uznal, že sprovození dvouletého spratka ze světa ještě spadá mezi metody postkoitální antikoncepce.

Ne ne ne. To jsme riskovat nemohli. Jídelní vůz byl v nacpaném écéčku jedinou možností. Sedačky tu jsou pohodlné, je tu volněji a vzduch není vydýchaný.

Když jsme přijížděli do Prahy, objevil se nám na stole účet za vypitá dvě piva, dvě matonky, kafe a zákusek. Suma fimfárum lehce přes čtyři stovky. Prudce jsem se vymrštil a s naštvaným ksichtem si to namířil ke stewardovi:

=M=

To přeci nemyslíte vážně. Kolik to dělá v eurech?

steward

Dvanáct osmdesát.

=M=

No, vidíte. To je cena. Tak čtrnáct a budeme si kvit.

Ceny v jídelních vozech JLV jsou vysoké i na metrosexuály, ale v eurech tak hrozivě nevypadají.

Poslední

Jak brauzr řekl, tak také udělal. Úderem půl páté vystupoval z autobusu a celý zářil. Jednání se zdařilo. Koukám, žes šel v civilu, ale oni už tě vlastně znají, asi by se divili, kdybys přišel slušně oblečenej. Tenhle člověk se mi zamlouvá. Už rok dělá ředitele, a ještě jsem neviděl, že by si oblékl něco jiného než kostkovanou košili a světlé kalhoty. Saka nerostou. …přišel a řiká mi: zejtra si na sebe vem kvádro. A já na to, že na něj prdím. A taky jo, druhej den přišli bankéři v teplákách. No dobře, tak né v teplákách, ale normálně v džínech. Naši vypadali jako by utekli z tanečních.

Po poslední zkušenosti s mnohospodou je k mým výběrům lokálů trochu podezíravý, ale když jsem mu řek, že jdeme do krepérie, úplně ožil: Lavazza, jasně! Vstoupili jsme dovnitř a praštila mě do nosu vůně dřeva. Krepérie se jmenuje Noe a uvnitř to skutečně vypadá jako na palubě dřevěné lodi.

Rozhlédl jsem se po prázdné palubě, kde seděla jen blondýnka s kočárkem a dvěma dětmi. Moje oči zabloudily k hloučků plavčíků, kteří na téhle lodi tvoří posádku. Vybral jsem si malou zrzku s úžasně živýma očima, širokým úsměvem a dlouhými kudrnatými vlasy. Zůstali jsme stát hned na velitelském můstku a budili dojem, že čekáme na stewardku, až nás uvede do kajuty:

=M=

Slečno, ukážete nám svou zahrádku?

brauzr

(Neudržel se smíchy.)

zrzka

(Zajiskřila očima a odvedla si nás do podpalubí.)

Přes podpalubí se skutečně zaoblenými stěnami, jak se na loď sluší, jsme prošli na horní palubu, kde černovlasý plavčík právě sklidil slunečníky a lehátka, protože podle radiových zpráv měl přijít déšť. Vymohli jsme si výjimku na vlastní nebezpečí.

Já fakt nebudu jíst, brauzre, teď jsem dojedl šest jahodovejch knedlíků. Brauzr vyprávěl, jak teď málo spí, jak brzy vstal, jak je hladovej a vůbec. Dneska žádnej alkohol, jako bych já byl nějakej pijan. Tak mi dejte tu slanou palačinku, salát, jemně perlivou bonaqu a lahev Modrého portugalu, ročník 2002 z Templářských sklepů. Brauzr se zatvářil, jako bych ho snad sváděl ke špatnostem. Neboj, pak si dám nějakou sladkou palačinku ještě ke kafi.

Suma fimfárum jsme tam za dvě hodiny nechali sedm stovek. Prohlédli jsme si celý staff, protože se nejspíš nudili a chtěli se přijít přesvědčit, jestli skutečně mají zákazníky. Deset jich být mohlo, včetně kuchaře. Brauzr mě asi nenáviděl, ale já vážně neměl hlad. Vyšli jsme ven a začalo pršet.

…

Vysvětlil jsem brauzrovi, jak má u Bohemky přesednout na sedmičku, že bude za čtvrt hodinky doma na Andělu. Za půl hodiny zvoní telefon.

brauzr

Jsem už doma?

=M=

Nevím. Jsi?

brauzr

Vůbec nic tady nepoznávám.

=M=

Že tys nevystoupil z tramvaje.

brauzr

No, nevystoupil, ještě jsme nebyli na Andělu.

=M=

Aha, tak to seš v Hostivaři.

brauzr

Hele, já vidím metro.

=M=

Strašnice?

brauzr

Skalka.

=M=

Tak to nejedeš sedmičkou.

…

V sobotu jsem po poledni vyběhl na poštu vybrat uložené zásilky za poslední dva týdny. Je tam i netrpělivě očekávaný dopis z Masarykovy univerzity. U okénka mě dostihl Great Cornholio a nedal jinak, než že s ním půjdu na nákup: Potřebuju jen čistý cédéčka.

Vlezli jsme do obchodu, který připomínal bludiště, protože jsme museli projít kolem všeho, než jsme se dostali konečně k cédéčkům. Tak jsem si jich pár taky koupil. Budu zálohovat. Oni to tady mají udělaný schválně jako bludiště. Jdeš pro cediče kolem domácího kina, a když už jsi tu, třeba si jedno dvě koupíš. Mno, a jelikož nebydlíme daleko, co kdybysme přibalili i novou pračku, Great se hezky rozčiloval. Mě napadlo, že jsme mohli pro cediče dojít přes pokladnu.

Pak jsme museli do metra, aby si vybral hotovost, a když už jsme šli kolem Delvity, tak si Great udělal zásoby. A jelikož už jsme byli v metru, svezli jsme se dvě stanice na Kačerov. Je to špatný, když z domova jdu na poštu pěšky a zpátky musím metrem a přesedat na autobus. V každém případě na nás ten marketingovej když-už-jsem-tady trik platí.

Skončili jsme zase na zahrádce. Zrzka tam byla. Byl tam vlastně celý včerejší personál. A přestože jsme si dali každý jen jedno pivo, zase se u nás tři lidi otočili.

Už se těším, až jim zdi porostou popínavkami a v zimě jak budu vysedávat v klubovkách u krbu. Asi jsem našel novou oblíbenou hospodu. Není sice obyčejná, ale je blízko. ¶

Člověk musí něco ztratit, aby něco našel. Když neztratí, nebude hledat. A obvykle najdete až na posledním místě. Kdo by taky hledal dál, když už našel, že.

Zapsal: =M= 4. července 2004, 2:10, Komentáře (2)

Sobota, 3. července 2004

Máme se tu bídně, jedeme do Vídně…

Pojedu v neděli do Vídně. Tedy nevím, možná pojedu do Vídně až v pondělí ráno. Moc rád bych jel do Vídně až v pondělí ráno. Každopádně z Prahy vyrazím už v neděli. Možná už v neděli ráno. Moc rád bych vyrazil už v neděli ráno. Ale to je teď podružné.

Snažil jsem se spočítat si cenu jízdenky. Normálně můžete v Praze přijít k mezinárodní pokladně a říct: Jednou z Prahy do Prahy přes Vídeň, se slevou na kartu Z, prosím, a paní za okénkem by zašveholila: Jeden tisíc pět set devět a čtyřicet. A vy byste zaplatili a jeli.

Taková mezinárodní zpáteční jízdenka má svá plus. Platí hodně dlouho, každých sto kilometrů cesty si můžete udělat pauzu a počkat na další vlak a neplatíte příplatky za vlaky vyšších kategorií.

Jenže mě napadlo, že bych třeba mohl ušetřit, kdybych tu cestu rozkouskoval. Poslední nádraží na české straně hranic je v Břeclavi a z Prahy do Brna funguje relační sleva. Když tedy koupím v Praze jízdenku do Brna a z Brna do Břeclavi a zpáteční Břeclav—Vídeň a z Břeclavi do Brna a v Brně si udělám pauzu a pak si tam koupím jízdenku do Prahy, tak ušetřím třicet devět korun. Stejně bych v Brně měl pauzu. Kdo by vydržel šest hodin ve vlaku v kuse. Jenže kvůli třiceti korunám takovou blbost dělat nebudu. koupím rovnou zpáteční z Prahy do Vídně.

Pak mě napadlo, že při koupi kilometrické banky za dvanáct set taky neplatím příplatky a kilometr vyjde na šedesát halířů. To už bych ušetřil dvě stovky. Kilometrická banka je přenosná, takže by na ni mohlo jezdit klíďo víc lidí. Jenže to už bych dal hned najednou o sedm stovek víc. Uvidíme.

A úplně nejlepší je koupit si síťovou jízdenku na celý český dráhy. Třeba na čtvrt roku. Hmm, to stojí šest a půl litru. Ale já zas jezdím dost daleko a dost často… Ale šest litrů? Hmm, týdenní by se mi nevyplatila. Ale je to zajímavý tip, určitě na něj nesmím zapomenout.

Tak mě napadá: Kdo se v tom má vyznat? Aspoň už vím, na čem ty dráhy vydělávají. Mají tak složitý systém jízdného, že v určitou chvíli člověk řekne DOST, a koupí cokoli.

Tak mě napadá, ony dráhy vlastně nevydělávají. Hmm, možná to je nepřehledným jízdným. Vždyť kilometrická banka je levnější než autobusy. Achjo. Samá komplikace. ¶

Zapsal: =M= 3. července 2004, 0:45, Komentáře (6)

Pátek, 2. července 2004

Obyčejný život

Večer jsem se probudil o desáté a stavil se u Great Cornholia. Všiml jsem si novinek. Z jejich nejhnusnějšího paneláku v ulici se stává rezidence. Vchod pečlivě uzamčen (pročež mám klíč) — hned dvoje zamčené zasebou. Výtah už není počmáraný a nesmrdí v něm moč a po dojezdu se dveře otevřou až po dvou vteřinách. Světla se sama rozsvicejí i zhasínají. Akorát Great je pořád týž.

Když jsem v půl jedenácté večer přicházel, našel jsem ho u počítačových her, všiml si mě až po chvilce. Jako kulisu si pouštěl něco mezi metalem a hard corem. Něco ti pustím. Zajímá mě, co si o tom myslíš. Jako bych tomu rozuměl.

Pustil starý klip od Michaela Jacksona. Že zrovna on. Tak co? A teď co říci, že. No, starej Žakson. Dobrý. Usmívá se, prošel jsem. Síla co? Chtěl bych mu natočit hardkórovej tribut. Aha.

Zvláštní, že kdykoli ke Greatovi přijdu, má rozpitou lahev červeného vína. A nikdy to není táž. Jak můžou lidi pít doma sami? Já si doma nedám ani kafe, protože mě to samotného nebaví. Ochutnal jsem z jeho sklenky, povaloval jsem na jazyku, a nechtěl jsem mu říct, že je to na mě moc sladké a těžké, tak jsem se jen zeptal: Chile? Měl očividně radost, že už jsem si zapamatoval, odkud mu to vozí. Kdyby to bylo na mně, mohlo to být klidně Španělsko. V cizích vínech se nevyznám. V červených tuplem.

Pro mě si přichystal něco speciálního. Greate, já takhle večer už nepiju. A tvrdej už vůbec. Odzátkoval cosi s nápisem Starorežná. Ještě tyhle patoky. Čichám, čichám, voní po medu. To mi přivez otec z Moravy, já to nepiju. Tak dobrá, že je v tom med (respektive E276), odplachtil jsem pro panáka.

Tyvoe, a pak že nepiješ, kouká na mě úplně u vytržení. Nojo, nalil jsem si přesně dva centilitry. Zlatavý mok se zastavil přesně na rysce. A to jsem nekoukal. Náhoda. Trénuju doma s vodou, abych neprodělal, až si otevřu tu hospodu.

…

Chtělo by to pointu, že. Ale je váš život vždycky zábavný a s překvapivou pointou? Neměli bychom být rádi, když prostě je takový obyčejný?

Zapsal: =M= 2. července 2004, 3:00, Komentáře (8)

Čtvrtek, 1. července 2004

Obchodní rozhovor

=M=

Dobrý den, pane Insolvente, díval jsem se dneska na přehled došlých plateb, a těch deset tisíc od Vás tam není. Je týden po splatnosti.

Insolvent

Milej pane, já bych vám mohl vyprávět, jak nám platěj zákazníci.

=M=

To ale není ten důvod, proč volám.

Insolvent

Ne? (překvapeně) A proč teda voláte?

=M=

Volám, abychom se domluvili, že se zítra stavím u vás ve firmě a zaplatíte mi v rámci dobrých vztahů v hotovosti.

Insolvent

V hotovosti?! Vy jste dobrej, my nic neplatíme v hotovosti.

=M=

Nevadí, tak si vezmu šek.

Insolvent

Vy mně asi nerozumíte. My vám to zítra nezaplatíme.

=M=

Nojo, tak třeba v sobotu. Já ji klidně obětuju.

Insolvent

Ani zejtra, ani v sobotu, ani na svatýho Dyndy. My vám prostě zaplatíme, někdy v půlce měsíce.

=M=

No, to ano, ale to měl být červen. Teď už je červenec.

Insolvent

Právě. Je červenec, začínají prázdniny. Děti chtějí jet na tábor, manželka k moři… Přeci byste neměl to srdce připravit moji rodinu o dovolenou.

=M=

No vidíte, to opravdu nemám. Tak víte co? Já zavolám vašemu klientovi a vysvětlím mu, v jaké jste těžké rodinné situaci a pošlu mu tu fakturu k proplacení. Určitě v tom nebude problém.

Insolvent

To si zkus ty čú…ku! (zavěsil)

Zapsal: =M= 1. července 2004, 16:58, Komentáře (5)

Vrať mi prachy, recenzente

Kamarád napsal knížku a vydal si ji vlastním nákladem. No, není špatná, co se obsahu týče, ale je napsaná totálně zbabranou češtinou a lektoroval ji nejprofláklejší tlučhuba. Když jsem se doslechl, že ji autor-nakladatel poslal k recenzi do Magacínu, úplně jsem se vyděsil a ve slabé chvilce jsem zavolal šéfredaktorovi, že ji chci recenzovat — raději já než někdo cizí.

Byla to blbost, já vím. Přepisoval jsem ji snad natřikrát. Zgruntu. Dneska v noci jsem si řekl, že bych ji mohl napsat už konečně načisto. A jak jsem si předsevzal, tak se i stalo. Krásných šest a půl tisíce znaků. Nic jsem nezamlčel, a přesto Webský tvrdí, že jsem příliš laskavým recenzentem.

A tak už mám jasno, knihy kamarádů recenzovat nebudu. Lektorovat, to jo. To mi jde. Hádat se s autorem donekonečna o drobnostech, nechat ho, ať věc pořádně vysvětlí, tlačit ho do srozumitelnosti… Ale recenze? To máte navybranou, jestli urazíte člověka, který do svého odvážného dílka investoval fůru času a veškeré úspory, nebo jestli naštvete tisícovku čtenářů, kteří si koupí knihu, aby pak zjistili, co v recenzi nebylo.

Takže to tam je, všechno. Nehodlám riskovat, že mi budou naštvaní čtenáři posílat své výtisky s účtenkami. Ale myslím, že ani autora jsem nezruinoval. Ta kniha je dobře propracovaná a má smysl koupit si ji a myslím, že si ji koupí lidí habaku. ¶

Zapsal: =M= 1. července 2004, 15:45, Komentáře (0)

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.