Hledám dívku z autobusu do Brna

Chcete být blázen?

Nedávno jsem u Akkona četl o ordinaci psychiatričky a četl jsem, jak ah má skákavé tendence. Takže přiznávám taky, byl jsem u psychiatričky-neuroložky. Když začala naše první setkání mlácením do psacího stroje, tak jsem si říkal, že to snad někam napíšu.

Už během vyplňování rodinné anamnézy měla jasno. Vám umřel otec? A takhle se vám třesou ruce pořád? Tak to je jasné, předepíšu vám antidepresiva. Informaci, že už je to mnoho let, nebrala jako relevantní. Tak jsem pár dní ty prášky jedl, a pak jsem si řekl, že když se otec ani po vyžrané krabičce nevrátil, bude to nejspíš šarlatánka. Aspoň, že ten třas už není tak silnej.

Hned po dosednutí na židli si mě přeměřila, vzala ode mě průvodní žádost o vyšetření, posunula si brýle trochu níž a přes obroučky na mě koukla: Co jste jim tam ukázal, že vás poslali k psychiatrovi rovnou z odvodu? No co, v půl třetí jsem se šel zeptat, kdy bude oběd. Seděli jsme tam od sedmi. A to je naštvalo? Asi se cítili hloupě, žádný oběd pro nás neměli. Aha. To je všechno? Pak jsem zorganizoval vzpouru a ještě s deseti branci jsme zběhli. Zběhli? No, zběhli jsme vedle do hospody na oběd. Když jsme se za půl hodiny vrátili, vyhrožovali mi polním soudem. A to poslali k psychiatrovi oni vás?

Pomyslel jste někdy na sebevraždu? To asi každej ne? V mým věku. Jak byste se zabil? Ptáte se, jak bych se zabil, nebo jak jsem uvažoval o svý sebevraždě? V tom je rozdíl? Kdybych se chtěl zabít, předávkuju se práškama. To je rozumný. A jak jste teda uvažoval o tý sebevraždě? Myslel jsem, že bych skočil z okna. Kdy vás to tak napadá? Když v noci ležim v posteli a nemůžu usnout. A proč jste ještě neskočil?

Já mám pokoj v prvním patře a pod okny růžové keře. Ten první jsem tam zasadil, když mi bylo pět. Představil jsem si, jak skočím z okna, a celej pomlácenej a popíchanej od trnů se v pyžamu snažím vylézt zpátky do okna, abych zkusil skočit znovu a líp. Jenže já jsem nemehlo, asi bych musel obejít dům a zazvonit na zvonek, aby mi mamka přišla otevřít. Přeci si s sebou na sebevraždu nevezmu klíče. Nevím, jak bych mamce vysvětlil, že jsem v noci venku v pyžamu.

Nenapadlo vás skočit z větší vejšky? Když já se vejšek bojím.

Naštěstí ale byla uznalá: Chcete bejt blázen? Ona je to otázka rozhodnutí? Je to otázka mého rozhodnutí. Nechci bejt blázen. Nejste blázen. Vážně? Kdybych řekla, že jste, nedostal byste řidičák a nesměl byste vyučovat. A má to bláznovství vůbec nějaký výhody? Co třeba invalidní důchod? Hmm, zní to lákavě. ¶

Drobné radosti

Trvalo to celé jen pár vteřin, ale potěšilo.

Přecházel jsem přes tenisové kurty. Na půlové čáře ležel žlutý míček. Pomalu jsem se k němu přibližoval. Z obloučku jsem akceleroval. V nejvyšší rychlosti jsem namířil, a —

Kopnul.

Ozval se dutý zvuk a míček se prudce vznesl do výšky. Opsal oblouk vzduchem a s řinkotem se zastavil o plot za autovou čárou. Plot se zavlnil a míček se zlehka sesunul po pletivu k zemi.

A tak to má být. ¶

Aha

…, řekl jsem.

To je vážně škoda, řekl Foster.

…, řekl jsem.

(Brautigan, Richard. Potrat: historická romance 1966)

…

Vyrazili jsme s Adbarem do palačinkárny, a teprve u vchodu jsme si všimli, že mají neděli.

…

Podíval jsem se na oblohu, abych se ujistil, že kalendář nelže. Je úplněk. Musel jsem se zasmát. Jistou dobu jsme se s Marií setkávali jenom při úplňku. Ne nějak plánovaně, prostě to tak vyšlo. Plus mínus den. Tak už zase.

Teď se dívám do kalendáře, abych se ujistil, že nebe nelže. A divím se, co je tu jmen.

…

A ona na to: Aha. A já na to: No tak promiň. A ona na to: Aha. Chvíli jsem měl pocit, že mluvím s tou druhou. A tak jsem se omluvil znovu. Ona na to: Hm, aha, hm, přidej. A to mě dopálilo.

Pak mi její manžel popřál k narozeninám.

Vykal mi.

Čekal jsem, že se omluví. Mně to zase jako taková legrace nepřišlo… Když nad tím tak ale přemýšlím, měl by se spíš omluvit jí. ¶

Pokud máte rádi knihy Richarda Brautigana, mrkněte na jeho bibliografii. Několik jeho knih vyšlo i česky a najdete je v knihovnách.

Kostrouni a tak

Dnes je den, jako každý jiný.

…

Zazvonil mi mobil. (Kdo čekal něco jiného, ať zvedne tlačítko a stiskne ruku.)

=M=

Co chceš?

Marie

Chci tě slyšet.

Trvalo to jedenáct let, než Marie přistoupila na tuhle hru. Jedenáct let to tedy bude až v pátek a samozřejmě trochu přeháním, protože mobil mám (světe div se) až od devětadevadesátýho.

Dřív se Marie rozčilovala, někdy prostě položila telefon. To musím něco chtít, když volám? To nemůžu zavolat prostě jen tak? Co je špatného na tom, když někomu zavoláte prostě proto, že ho chcete slyšet? Proč se vymlouvat na jenom tak?

Je těžké říci: Chci tě slyšet. Vím to. Sám to neříkám. Nikdo se neptá. Nikam nevolám. Nechci obtěžovat. Měl bych. Je hezké to slyšet. Je hezké to říkat.

Za těch jedenáct let to byla vždycky Marie, kdo volal. Já obvykle beru do ruky telefon, jen abych řekl něco jako přijedu asi o čtvrt hodiny pozdě nebo fakt to nestíhám, nezlob se, sejdem se až před kinem, a jednou dokonce jdi sama.

…

Oholil jsem se, vzal si čisté trenýrky, kalhoty, ponožky, košili. Přeleštil jsem si boty a mrknul jsem na telefon. Dneska zůstaneš doma. Domluvili jsme se na čtvrtou do Kolébky. Když jsem lehce po čtvrté šel kolem zahrádky Příčného řezu, Marii skloněnou u stolku jsem poznal už z dálky. Doma na mě čekala zpráva, že má Kolíbka zavřeno.

…

Poděkoval jsem? Mám pocit, že Ti nikdy nepoděkuju dost.

…

A přeci není den, jako každý jiný. Ale do komentářů mi to nepište. ¶

Zaujalo: Hvězdičky se ze státních znaků přestěhovaly do hlav poctivých lidí, kteří chtějí hlavně pořádek, rovnost, spravedlnost, služby státu zadarmo a pro všechny stejné, a především — keš k utrácení v hyperPriorech a hyperJednotách. (SvB)

Voní hezky

Mám rád lidi se schopností opravdově se rozčílit. Já obvykle místo zdravého rozhoření upadnu do stavu lítosti, nebo naopak absolutního pochopení příčin a důvodů šlendriánu: Všichni choděj pozdě! JÁ jsem snad JEDINEJ, kdo ještě chodí VČAS! burácel včera večer na celou palubu Turboš.

Na spáncích mu hrály modravé žilky a na čele červeném zlostí vyskočily krůpěje potu. A co ho rozčílilo? Řekl jsem mu, že jsem ve středu čekal na Greata u Václava na dohodnuté večeři od šesti do půl deváté, než konečně přišel.

Mě to neštvalo. V tomhle případě mám pro Greata pochopení. Navíc jsem se mezitím navečeřel s Plzeňákem, Webským, s Jardou z Ejčpí a jako milé překvapení pak z dortu vyskočila Miška.

Když jsem v největším lijáku vyrazil do palačinkárny za Turbošem, hodil jsem na sebe mikinu, kterou na sobě večer před tím měla Miška. Hezky voní. Tak sladce. Možná proto jsem měl celý večer dobrou náladu, přestože jsem byl už řádně po probdělé noci unavený.

Dneska jsem tu mikinu vzal na sebe ráno při venčení Singra, ale bude muset do prádla. Ne že už by byla tak špinavá, ale dneska svítí sluníčko a na tu sladkou vůni se mi slétají vosy. ¶

Když já na sebe vždycky všechno prásknu

Jsem si v noci asi zaleh brejle, říká mi Webský ráno po probuzení. Já si zase říkám, že jsem vůl, že jsem to na sebe napráskal zatepla do deníčku. Mazat to přeci nebudu. Aha, říkal jsem si, že je to docela nepravděpodobný. Hmm, stejně byly poškrábaný, říká a směje se na mě v brýlých se slepenou nožičkou.

…

Sýkorka mi od rána spílá, že Webskýmu vodím děvčata do bytu. Nojo, a Miška ze mě navíc ráno v metru vytáhla adresu deníčku. Kruciš. Krom toho mě David vyfotil, jak ležím v obejváku na gauči ve spacáku. Myslel si asi, že to neslyším. Jenže já dneska asi ani nespal. Zase jsem si uvědomil, jak je Míša milé děvče.

…

V noci jsem si povídal s jednou mou oblíbenou literární postavou. Irsai Oliver je opravdu hravé víno. Myslím, že jsem Jade říkal něco v tom smyslu, jak je zrádný, že si s literárními objekty touhy můžu povídat, některé dokonce navštívit, osahat — mno, to by mi strach nedovolil. Jsem úplně ztracenej a nevím, jak se vyrovnat s tím, že svět snů se mi naboural do reality. Říkal jsem literární postavy a myslel jsem Jade, Loar, Alloru, Nau, Sofii, Řetězku, Trillian, Rebe… A vedle v pokoji ležela skutečná dívka™. ¶

Kdyby

Tenhle večer mi byl čert dlužen. Kdybych nejel s Webským do Čakovic, mohl bych prožít s Míšou večer sám. Teď spí vedle v pokoji a já datluju cosi do počítače. Kdybych napsal, co mám, během večera, nemusel bych to nechávat na dobu, kdy ostatní spí. Kdybych notebook nevytahoval ze zásuvky, neuspal by se. Kdybych si nešel na chvíli lehnout do obejváku, nezůstal by počítač bez provozu a nespal by. Kdybych si posledně nechal o Webskýho nadiktovat heslo k počítači, nemusel bych ho budit ve čtyři v noci. Kdybych se na to vykašlal, nešel bych k němu k posteli a nešlápl bych mu na brejle, co mu leží na zemi. Kdybych mu na ně nešláp, neulomil bych jim nožičku. Achjo. Ten bude zuřit, až se to ráno dozví.

Tenhle vejlet mi byl čert dlužen. Jako kdybych to nevěděl. ¶

Skoro vulgární

Dneska jsme se s Adbarem nějak neshodli. U Václava jsem čekal včas. Adbar u Dlouhonohé také. No co. Adbar teď nemá mobil, takže jsem k Dlouhonohé vyrazil, až když jsem se ujistil, že nejspíš k Václavovi už nedojde. Dorazil jsem o čtvrt hodiny pozdě.

Adbar právě dojídal, když jsem si všiml, že u Dlouhonohé Dlouhonohá není. Člověče, tady je to dneska zajímavý, říkám hledě Adbarovi přes rameno. Ani se neotočí a vece: Mně to už přijde vulgární. Bejt její otec, pošlu ji domů, ať se převlíkne.

Tedy chápu, že Adbar nepotřebuje při jídle koukat na nahé maso, a také jsem si uvědomil, že servírka byla … ale to by bylo také vulgární. Každopádně jí nechal překvapivě vysoké dýžko.

Adbar koukal přes rameno mně. A narozdíl ode mě asi na objekt svého zájmu nedohlédl. Ale přesto poznal, že se hází oštěpem a běhá kolem stadionu. Šebrle prej může ještě vyhrát, odpovědel na moje mlčení. ¶

Zaujala: Je ale zvláštní pocit pokusit se uniknout problémům a dilematům mého anglického světa tak, že změním jazyk. Získám skutečně jinou perspektivu? Uvidím něco nového? Vyjádřím se jasněji? Rozhodně je to dobrý pocit, řekla bych, že je to hlubší pocit nebo pojem, že ten, kdo píše, je mé skutečně já, nebo nějaké hlubší já. (DK)

Nepožádáš snoubenky zaměstnavatele svého

Tenkrát jsem pracoval jako temp. Je to příjemná věc. Normálně pracujete u svého zaměstnavatele, ale v případě potřeby jdete někam na hostování. V mém případě to byly reklamní agentury.

Jednou jsem zaskakoval za někoho, kdo se odjel na měsíc potápět do Mexika. Po pár dnech jsem zjistil, že za něj nejspíš nebudu zaskakovat jen v práci.

=M=, drahoušku, udělal bys mi jednu laskavost? obrátila se na mě Mexičanova milá, doprovodil bys mě? Právě skončila jakási garden party a bylo opravdu pozdě, něco po půlnoci, takže jsem si odmítnout nedovolil, tím spíš, že jsem to měl při cestě domů.

Víš, tady u nás je taková noční cukrárna, mohli bysme si tam zajít na šláftruňk. A tak jsem seděl u long-drinku s moc hezkou brunetkou a postupně jsem zjišťoval, že ode mě chce doprovod až nahoru do bytu a nejspíš nejen to…

Jsem praktický člověk (nesmějte se), takže jsem přemýšlel, jestli mám s sebou prezervativ, a jak to budu fakturovat. Taky mě napadly etické konsekvence a nebylo mi tak úplně jasný, jestli se to nepodepíše na mojí karmě.

Slečna se ovšem mezítím sťala, takže dilema vyřešeila za mě. Kromě jiného jsem zjistil, že u sebe nemám ani korunu. Naštěstí jsem se asi zdál obsluze důvěryhodný, takže po mně nechtěla ani žádnou zástavu (no, a já se snažil vylepšit si karmu, tak jsem tam hned ráno došel zaplatit).

Jen si pořád nejsem tak docela jistý, jestli jsem se opravdu chtěl dopustit něčeho zlého. Já vím, já vím. Ale teď mě mrzí, že jsem ji nechal opít. Alespoň bych z těch výčitek měl lepší pocit, kdyby k plánovanému náhodnému sexuálnímu styku došlo. ¶

Na koni do vejtahu

Strejdo, já chci na koně, prosila ta žába, a protože je čímdál jasnější, že se vlastních potomků nikdy nedočkám, začínám si budovat pozici hodného strejdy, aby se o mě měl ve stáří kdo starat. Taková milá neteř, která za mnou jednou za týden přijde do domova důchodců přečíst noviny a kousek z knihy, se mi bude jednou sakra hodit.

A tak neprotestuju a chodím s ní na velké hřiště, věším se za nohy hlavou dolů z lanové prolejzačky, houpu se s ní na houpačce a přidržuju ji, když leze na totem. V poslední době k tomu přibyla také doprava na hřiště a ze hřiště, když Beruška zjistila, že jsem sice rachetické postavy, leč jejích třicet sedm kilo za krkem unesu. Strejdo, já chci na koni i do vejtahu.

A víte co? Mně se to vážně líbí. Haló, slečno, vy jdete pro to máslo někam do skladu? volám na pískovišti, když hledá po okolí kamínky-zboží, které mi pak prodá za jiné kamínky-peníze. A začínám chápat Jirkovo zvolání: Neumím se postarat o svou kariéru, tak chci pevně držet v rukou alespoň svůj život.

Jenže já pořád ještě věřím, že tu školu dodělám. Jsem už asi jediný. ¶

666 rohlíků

Moudří už vědí, že jsem Medvědovi dal ve čtvrtek litr, ať nakoupí, aby matka v sobotu po návratu z dovolené nenadávala, že doma není ani chleba.

Koukám do otevřené lednice a volám na Týnu vedle do pokoje:

=M=

Koupili jste včera mlíkó?

Týna

Jó.

=M=

Kde jé?

Týna

Jsme dělali k večeři bramborovou kaši.

=M=

Z litru mlíká?

Týna

Nó, řikala jsem Medvědovi, že si má přečíst návod.

=M=

Kde je ta kaše?

Týna

Snědli jsme ji.

=M=

A co jste k ní mělí?

Týna

Uzený.

=M=

A to je kdé?

Týna

Už nezbylo.

Prošel jsem spíž i lednici, a pak jsem na Týnu uhodil a zeptal se, co teda vlastně koupili. Dneska je všechno drahý. Co koupíš za tisíc korun? Ta otázka ve mně hloubala. Otevřel jsem stránky obchodu, který nám vozí nákupy, a jen tak cvičně zkusil zjistit, co se s tím litrem dá podniknout.

Samotného mě to překvapilo. Za tisíc korun koupíte padesát litrů mléka. Mně by stačila dvě tak na tři dni. Nedokážu si představit, co bych dělal se 4,7 kila hermelínu. Co s patnácti litry jogurtu nebo 87 litry kofoly. A přestože miluju studentskou pečeť, tak s 5,3 kila bych už měl potíže. Kolik kalorií má 1,3 kila ticataců? Jak dlouho bych jedl 5 kilo nutelly nebo 6,3 kila BeBe dobré ráno? A jak dlouho dvacet třených bábovek nebo vánoček?

…

Místo snídaně jsem si dal šumivej multivitamín. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jim mám nějak nadávat, vyčítat nebo vyhrožovat. Ale pak jsem si řekl, že to jednak neumím a cítil bych se u toho divně, jednak jim to stejně nijak nepomůže a mě to nenasytí.

Při téhle příležitosti jsem si vzpomněl, jak mi před lety dvakrát třikrát po zaplacení nájmu zůstaly tři tisíce na měsíc a z nich jsem ještě kupoval konzervy a granule pro Singra. Jenže já zas takovej hrdina nejsem, protože jsem s tou stovkou na den hospodařil tak blbě, až jsem v Jezerce omdlel z hladu.

Zkušenosti jsou nepřenositelné a dobré návyky jakbysmet. Jsem vlastně rád, že Medvěd s Týnou nemusejí řešit základní lidské potřeby a že si to ani neumějí představit. Stejně jako jsem rád, že už nemusíme jíst maso jenom v neděli, že existuje aspoň devítiletá povinná školní docházka a můžeme volně cestovat, pokud to není do Spojených států.

Konec konců, dal jsem Medvědovi s tou tisícikorunou také svobodu rozhodování. Je na něm, jak s tou svobodou naloží a ponese za to také důsledky. Když peníze utratil za pivo a cigarety, nebude mít s Týnou dva dni co jíst. Člověk má právo dělat chyby a nikdo by mu to právo neměl brát.

No nic, někdy je vážně těžké být učitelem občanské výchovy. Jdu se podívat, co se dá uvařit z hrubé mouky, vody, maku a kokosového prášku. Mám hlad. ¶

Nudle s jahodama

Na to, že jsem přišel v noci promoklý (v kraťasech, čtverečkované košili a sandálech — fily, vím, že letos nejsou in) asi ve dvě, tak už od šesti nevím, co v posteli. Himmlherrschuster! Asi jsem se přehoupl do období mánia. Zase budu vstávat v šest a usínat v jednu. Včera touhle dobou jsem teprve šel spát. Nu což.

…

Už od soboty je matka na dovolené na Vranovské přehradě. Nesnáší dobře vedra, takže myslím, že je spokojená. Před odjezdem provedla skvělou věc, vece k bratrovi: A Medvěde, jelikož jsi tenhle měsíc opět nepřispěl na domácnost, budeš se ten tejden, co budu pryč, starat, aby doma bylo pořád co k jídlu a budeš živit i =M=.

Znělo to mým uším výborně, ale nadšení mě přešlo záhy poté, kdy Medvěd hned v neděli udělal rizoto (Medvěde, kdyžs udělal dvě kuřata a víš, že se to nesní, tak ober kosti a udělej s toho něco s rejží, ne.) a já mu musel položit nevšední otázku, zda rýži před vložením do trouby uvařil. Medvěd před časem rodinu překvapil servírováním smaženého sýra obaleného v moučkovém cukru, takže mě už máloco zaskočí.

Včera už dospělo hospodaření mého bratra (od soboty není nakoupeno) do té míry, že mi k obědu nastínil zbytek nudlí, co zbyl po nesnězených špagetách, s rozmraženými jahodami. Chvíli jsem hodnotil situaci, a pak jsem se rozhodl, že mu dám ještě jednu trenérskou radu: Nudle s jahodama? Tak si to sakra aspoň posyp makem a cukrem a zalij roztaveným máslem. Dal jsem Medvědovi tisícovku, kladl mu na srdce, aby nakoupil poživatiny, a pak jsem se šel raději najíst do restaurace.

…

Než jsem usedl k deníčku, pojal jsem bláznivý nápad. Medvěd před chvílí odešel do práce, tak bych mohl prošmejdit špajz a ledničku a zjistit, co včera koupil. Tak trochu se toho kroku obávám. ¶

O autorovi

Proč se na blogu podepisuju jako =M=? Není to přezdívka, je to iniciála jména. Podepisuju se tak do emailů, na ručně psané vzkazy, vlastně kromě příkazů k úhradě všude. Většinou jen jako M, ta „rovná se“ kolem, to je spíš jen forma vyznačení, že to M není jen zapomenuté písmeno, uklepnutí na klávesnici. Pokud se známe, nejspíš už jste můj podpis viděli a autora tohodle deníčku jste odhalili. Když někoho z vás bude zajímat, jak se jmenuju a co dělám, rád odpovím.

Psaní pod vlastním jménem mi bere svobodu nebrat ohledy, co si pomyslí čtenář o mé práci, a čtenáři to bere svobodu číst můj deníček bez předsudků daných tím, co už ode mě četl jinde.

A to se nejmenuju ani Michal David, ani Miloš Zeman, ani Michal Viewegh, ani … ale na tom opravdu nezáleží. Nejspíš jste o mně nikdy neslyšeli, ale kdybych tu nechával svoje jméno, spojili byste si to. Proč vás zatěžovat tím, kdo skutečně jsem. Není příjemnější nepátrat a nepřepínat a prostě si jen užívat anonymní nahlížení do cizích životů? Vždyť já z vás taky netahám jména, rodná čísla a životopisy.

Takže, pokud víte, jak se jmenuju, kde bydlím, co dělám, jakou mám barvu zubů, kolik očí a jak dlouhé vlasy — fajn. Ale nejspíš přicházíte o možnost nezatíženého a úplně uvolněného čtení a posuzování. Tak to nekažte. ¶

Krskova sestra ve sprše

Vždycky, když napíšu článek pro nějaký obrázkový magazín a redakce trvá na tom, že mi vyplatí honorář, nechávám peníze poslat na nějakej dobročinnej účet. To není, že bych byl takový humanista, ale obvykle diktování toho dobročinného účtu doprovodím hláškou: Mno, to mě fakt vytrhne. Radši to pošlete na dobročinnost. A jestli mi příště nedáte aspoň litr za stránku, tak ani nevolejte. Ona je pravda, že tak často zase pro obrázkové magazíny nepíšu a ony tak špatně neplatí.

Včera měl Michal Krsek narozeniny a rozvernou náladu. A protože ve svých třiceti konečně jachtu už má, souhlasil, že honorář za jeden ze svých článků převede na konto kočičího spolku. Nejlepší je vždycky pumpnout kamarády. Jenže jako na potvoru si vybral článek, za který nebude nejspíš víc než třeba sedm stovek. Koho by zajímaly plány nějakých politických stran na informační politiku. Je to dlouhé, nezáživné a politické, takže příplatek za čtenost se nejspíš nemůžeme očekávat.

Michal měl ale super nápad. Mám prý o tom článku napsat do svého deníčku. Ten má coby bulvár určitě vyšší čtenost než jeho seriózní články na vážná témata (nemá). A aby to prý čtenáře navnadilo, měl skělý nápad: Anoncuj to pod jménem: Moje sestra ve sprše. Nevím, nevím. Řekl bych, že jestli Michal takhle radí ministrům, máme se nač těšit. Ten článek je pro kočku. ¶

O lichých ponožkách

U muže v domácnosti, toho času na Ostrově mě zaskočila jeho příhoda se ztrácejícími se lichými ponožkami (skoro až na konci). Allora se bude smát, ale já jsem to konzultoval s některými přáteli a došel jsme k názoru, že se jedná o světový unikát. Neznám nikoho dalšího, komu by se ztrácely liché ponožky.

Provedl jsem bleskový výzkum a získal několik neprůkazných dokladů o ztrácejících se lichých ponožkách. Někteří autoři se dokonce problému vyhýbají tvrzením o nespárovatelných ponožkách, že Jade.

Nakonec si dovolím jednu drobnou hypotézu, jejíž prokázání nechám až na svých následovnících. Podle mého názoru se liché ponožky neztrácejí. Ztrácejí se naopak ty sudé a liché pak zůstávají.

…

Můj aktuální stav: Za poslední dva roky, kdy to eviduji, jsem zaznamenal ztrátu 24 sudých ponožek. To tedy v průměru představuje jednu ponožku měsíčně. Ztrátu celého páru neumím dosledovat.

Jak zacházíte s lichými ponožkami? Skladujete je? Jak dlouho? Vracíte je zpátky k prádlu na vyprání, nebo pro ně máte samostatnou přihrádku v komodě? Kupujete si stále stejné ponožky, abyste liché mohli mezi sebou kombinovat? Dají se sudé ponožky pojistit proti ztrátě? Existuje burza lichých ponožek? A co Jan Tleskač? ¶

Rozuzlení…

Výlet na Kokořín

Tenhle blog by se mohl jmenovat Probudil mě telefon. Volal Great a říkal, že má dneska volno, že bychom si mohli udělat výlet. Beze slova jsem to položil. — Volal hned zpátky: Asi to vypadlo, nebo co. Odkázal jsem ho do jistých mezí a zakončil hláškou, že slušný lidi v noci spěj. Bylo devět.

Ve dvanáct už mě tížilo svědomí, tak jsem Greatovi zavolal zpátky a navrhnul vejlet na Kokořín. Proč na Kokořín? Proč ne. Vy už jste byli na Kokoříně? Není to daleko od Prahy a mohlo by to bejt fajn. Navíc se jede přes Mělník, kde má rodiče jedna písnička, co teď bydlí s jedním nabouchancem v Kralupech. Chtěl jsem vidět soutok Vltavy s Labem. Prostě melancholie.

Domluvili jsme se na druhou a já pochopil, že výletu se účastní i Čépa, tudíž nebudu sedět vedle řidiče. A pojede i Dan, takže při nejhorším bude na palubě i skorolékař. Snad to není patolog. To horší překvapení byl automobil, kterým nás Great hodlal odvézt. Tedy hodlal, on nás jím prostě odvezl. Nic proti Škodě Fabia, ale od člověka, kterej pracuje v autopůjčovně, bych čekal větší smysl pro styl. Málo to žere.

Great má novej telefon. je to véčko a je to PDA. Což znamená, že bez tužky nepřijme hovor, nezavěsí, nevytočí. Potřebuje tudíž obě ruce. A ty jsem chtěl vidět dílem na volantu, dílem na šaltrpáce. Při prvním hovoru při přejezdu křižovatky vedle Kauflandu, kde jedou zprava auta z Jižní spojky, odbočují tramvaje a přejíždějí autobusy a hordy nákupníků, jsem oznámil, že budu sedět za řidičem, Čépa držel ústa a volant.

Při druhém volání v serpentýnách při vjezdu na Zahradní město jsem tiše poprosil, ať mi Great zastaví. Nezastavil. Sviňa. Když smskoval při odbočování na světelné křižovatce v místě, kde jsme posledně viděli namaděru rozšvihaný BMW 6, jsem zařval pár sprostých slov. Greata zaskočilo, že jsem zařval. Čépu, že sprostá slova. Oba pochopili. Pro jistotu si vypnuli telefon oba.

Hlavní důvod, proč mi vadila Fabka, byl ten, že ono to úplně jinak vypadá, když na koupališti vylezete ze Superbu. No, ale čert to vem, hlavně, že je večírek. Dojeli jsme ke Kokořínu, kam až to šlo, majitelé pozemků se v okolí hradu přeorientovali na hlídače parkovišť. Za padesát na celej den to jde. Zvlášť když za hodinu hrad zavírá.

Vybrali jsme si tu z modrých turistických, která byla psaná jako pohodlnější varianta. Pročež to mládenci v polovině vzali přes šutry do kopce, aby si zkrátili cestu. Nahoře jsme chytili jednu z posledních prohlídek. Francouzské turistky měli asi z výkladu prd. My se jej snažili ozvláštnit. Na těch čtyřech místnostech totiž bylo houby zajímavého. Snad jen, že to poslední předválečnej majitel zařídil jako chalupu a nechal si na zdi namalovat šílený sgrafita, u nichž jsme se shodli jednohlasně: přemalovat.

Nejzajímavější bylo poslední patro, které je celé ve dřevě a strop vypadá jako dno lodi převrácené k nebesům. Fakt paráda. Když nám průvodce, který z neznámých příčin při výkladu mluvil velrybsky, objasnil, že tu je od padesátýho šestýho roku elektrika a později i telefon, ujasnil jsem si, že v posledním patře si zřídím pracovnu.

Great se rozčiloval, že musil platit plný vstupný (nikdo ho nenutil a paní u pokladny ani nechtěla, aby prokázal, že nemá nárok na žádnou slevu) a za svých čtyřicet nás vytáhl i na věž. =M= má závratě. Jsi v pohodě, =M=? Kdyby ti bylo blbě, =M=, my tě nějak dolu dopravíme, ujišťoval mě i ostatní turisty, pročež se kolem mě udělalo hodně prostoru, kdybych třeba chtěl zavrávorat nebo tak něco. Ale vylezte na třicetimetrovou věž, abyste pak zakláněli hlavu k pohledu na vrcholky okolních kopců. Jo, to Notre Dame, to bylo něco jiného (největší závrať jsem měl ve zvonici na dřevěný konstrukci s pohledem hluboko pod sebe, ale stejně jsem měl největší závrať z Marie, hezkou).

Průvodce nám stihl ještě říci, že se na hradě smí fotit, ale se stativem se Dan mlátí zbytečně. Výjimku by snad mohl udělat jen kvůli novináři. Nechápu, proč se všichni koukali na mě. Každopádně nám ještě prozradil, že tu straší černá paní (v průvodci o černé paní není ani písmenko) a prý že do hradní studně by se věž vešla dvakrát (možná nadrolená).

Chlapci si nasbírali kameny, Great na telefonu nastavil stopky a rozhodli se experimentálně ověřit hloubku. Vyšlo něco mezi šedesáti a sto dvaceti metry. Zbytek cesty k autu jsme se dohadovali o vlivu tření a tmy na padající předmět. Ten nápad s tmou, byl můj vlastní a opírám jej o kvantovou mechaniku. Když nevíte, co předmět dělá, může dělat cokoli. A vy jen předpokládáte, že padá.

Great nás u auta vybídnul, abysme mu udělali návrh, jaký bude další program. Moje civění na soutok vyřadili demokraticky. Návrh většiny, abychom tedy jeli do Konětop k rybníku, zavrhnul Great s tím, že musí vrátit auto. A tak se jelo. Vykýbloval nás kdesi na Bateriích, takže jsme poslední hodinu cesty trávili v MHD. Bylo mi to jasné, měl vrátit auto, a proto nás vzal na výlet, aby nemusel zpátky sám.

No, co, zakončili jsme úplně vyprahlí z cesty v autě bez klimatizace a po zkušenosti s městskou hromadou na zahrádce u Chameleona a vychlazená, orosená Plzeň měla říz jako vychlazená, orosená Plzeň. ¶

Pracovní pohovor

Aby to nebylo jednotvárné, tak tentokrát zazvonil telefon Sylvě. Tedy ženě mého bratránka. Dobrý den, tady hjůmen risórs dipártment nadnárodní kurýrní služby, kde žádáte o zaměstnání. Máte chvíli času na pohovor? A pak následoval pohovor v češtině i angličtině, kterým Sylva patrně prošla dobře, protože následoval dotaz na očekávaný plat:

Sylva

No, tak asi dvanáct tisíc nástupního platu bych si představovala.

Hjůmen risórs

To ne, u nás se na nástupní nehraje, řekněte rovnou, kolik chcete, dvanáct je málo. Kolik jste měla v minulém zaměstnání? Řekněte si tak o deset dvacet procent víc.

Sylva

No, já brala dva tisíce dolarů…

Hjůmen risórs

(Chvíli se neozývalo nic, pak ticho.) Hmm, takže já napíšu šestnáct tisíc, co myslíte.

Já myslím, že ten kurz dolaru je opravdu den ode dne horší a horší. ¶

Muži po práci

Jé, promiň, omlouvám se noname2: zrovna tady peču bábovku. Ale nonema2 pro mě má pochopení: Jo, v klidu, mixoval jsem čučoriedky. Holt moderní muži po práci…

Dneska jsem našel v lednici sedm vajec a litr mléka a Týna se na mě dívala prosebně a Medvěd výhružně: Tak tys včera dělal bábovku a nedals nám stranou?! No dobře. Jestli se sem zase mrkne Angela, jebne jí. Od začátku jsem hlásil, že tohle bude volně na motivy receptu na třenou bábovku. Ale nakonec největší úspěch sklidil nápad s vysypáním formy drcenými vlašáky. Když jsem bábovku vyklepl, ty pečené oříšky na jejím povrchu vytvořily sladce křupavou krustu.

Asi už u toho zůstanu. ¶

Nemovitosti

Zazvonil náš emergency phone. Totiž pevná linka. Ta zvoní, když někdo umře, když volá nějaký telemarketing, nebo teta Zdena. Jo, teď nedávno volala, že si bratránek koupil domek za Prahou. Představuju si, jak to muselo vypadat, když dorazil s kufrem plným peněz, které našetřili se ženou loni během služby na záoceánském parníku. No, to je jedno, teď nevolala teta, telemarketing, ani nikdo neumřel.

Místní hovor (Lübeck)

 

Včera večer

zavolal Thomas Mann.

 

Co mi může chtít,

pomyslel jsem si,

tihle mrtví

prostě nedajíi

pokoj.

 

Ale on jenom

vytočil špatné číslo.

 

(Michæl Augustin, transl. Ivan Wenisch)

Volal Great. Jeho sestřenka se stěhuje do najatého bytu na Spořilově. Great a jeho matka si na ni stěžují již skoro rok. Je to milé a tiché děvče. Jen kapku nešikovné, takže během toho roku pustila z rukou při mytí dva talíře, jednu sklenku, lehce prohnula sušák na prádlo a ulomila páčku splachovadla na záchodě. Důvod k vystěhování.

Určitě vím, že s Greatem bydlet nemůžu. Během uplynulého roku se mi povedlo vyvrátit dveře z pantů, rozprskla se mi v ruce sprchová hlava… Menší nehody nepočítám. Kvůli takovým blbostem bych děvče, které přijelo ze Slovenska, aby tu našlo práci ve směnném provozu, nevyhodil. Ale já taky nemám byt k pronajmutí, takže je to na světě zařízeno správně. Kam by to došlo, kdyby proletariát držel nemovité statky.

Proč mi volal Great? Aha! On bude v práci, takže zítra mám na Petřino vystěhování dohlédnout já a převzít klíče. To je strašný, nemyslíte? Hele, nemohla by se prostě odstěhovat a klíče ti přinýst, až budeš doma, nebo že by ses pro ně stavil? Spořilov je hned vedle, určitě bude ráda, když se za ní stavíš na návštěvu. Na druhé straně sluchátka bylo ticho, a pak se ozvalo: No jako zas tolik jsem toho po tobě snad nechtěl, ale když ti to je zatěžko.

Myslíte, že pochopil, že se mu snažím říct? ¶

Víkend, víkend

Předevčírem mě ukrutně bolela rostoucí osmička vlevo dole. Zrovna jsem chtěl jít spát jako slušnej člověk už v půl jedný. Nešlo to. Když jenom tak ležíte, bolest je k nevydržení. Třikrát jsem si šel zchladit hubu pod vodovod, potřetí to už nezabralo. Nakonec jsem usnul v pozici s pravou nohou z postele, levou pod hrudí, rukama objímaje deku zmuchlanou pod tělo a tvář.

…

Včera jsem očekával něco podobného, a tak jsem se rozhodl usnout u televize. Bolest se nedostavila. Hluboko po půlnoci jsem viděl dokument z koncertu Elly Fitzgeraldové v Praze roku 1969. Dovedete si představit, jaké to muselo být slyšet v okupovaném Československu naživo černou hvězdu jazzu zpívat Summertime?

…

Ráno se mě snažil probudit Great, ale já telefon umím skvěle ignorovat. Zvedl to medvěd: Zve tě na oběd. Ježiš, proč? Takže jsem mu volal před polednem, abych se přeptal, jak to myslí. Obědem myslel něco ve čtyři. Tak jsem si řekl, že mu aspoň upeču bábovku. Fak? Tak ale jenom malou, ať máme zákusek. Jenže malá nevypadá nic moc, mám teď ohromnou teflonovou formu.

Když jsem dorazil, zjistil jsem, že hláška Čeká se jen na tebe, znamená, že se čeká, až přijdu a začne se vařit. Uff. Takže jsme jedli krátce po páté. Ještě, že jsem se před odchodem najedl. Prosbě, aby nedělal půl kila těstovin, když jsme jen tři, se vysmál. Nechtěl jsem říct otevřeně, že mi přijde nějak málo omáčky.

…

Vydali jsme se „po obědě“ na procházku. Na schodech: Ahój, jdeme s Martinem a s Hankou na procházku, nechcete se připojit? Fajn, tak za pět minut na zastávce. V Terce by se krve nedořezal a já se dobře bavil. Není to tak dávno, co jsem se byl projít s Míšou a ona svému Tomášovi zvedla telefon s hláškou: Miláčku, =M=, to jsi hodnej, že voláš. Freude, Freude, vždycky na tě dojde.

Hance to samozřejmě trvalo čtvrt hodiny, ale slušelo jí to. Terka byla kapku naštvaná, protože Hanka nepatří zrovna k oblíbeným hvězdám: Nejdeme do hospody, že ne? a podívala se výhružně na Greta. Néééé, jdem se jen projít. Na Reitknechtku, přes Jezerku, k radnici, a pak spodem kolem Botiče zase domů. Všem kromě Terky bylo jasné, že mezi Jezerkou a radnicí stojí Květnice.

…

No nic, nemusíte vědět všechno, žejo. ¶

Garfield ve filmu

Ať si Balda říká, co chce, mně se ten film líbil. Ještě aby ne, když to platil Eurotel. Ale i tak si myslím, že Garfield ve filmu je mnohem lepší než Shrek 2. Webský si to myslí taky.

Jennifer Love Hewitt je odteď moje děvče. No, dobře, je sice v mém věku, ale není v mém rajónu, jak by řekl Garfield. Myslím, že nemá smysl vyprávět děj filmu, nemá smysl říkat, že jako komiksový strip je Garfield klasa, ale film se v rámci možností povedl. Klidně na něj vezměte děti.

…

Místo reklam a předfilmu, které u premiér nebývají, jsem se nechal od Zwířete pozvat ve Slovanském domě na kafe. Vykládali jsme si o … to je jedno. Na dvorku Slovanského domu hrály jenom samý starý písničky, takže jsem se mohl soustředit na povídání. Až hlavně obsluha byla pomalá, a kafe značky Mexico v Kogu bych zařadil na škále někam lehce nad Segafredo, ale chutnalo to jako dehet. Mléka bylo málo.

…

Celé odpoledne v rádiu hlásili ucpané město. Webský nevěřil, že ho Prahou protáhnu bez zádrhelů, a že u Slovanského domu najdeme místo k parkování. Pořád jsme poslouchali o stupni pět, zúžení, nehodě, neprůjezdnosti… A my si v pohodě sjeli prázdnou Michelskou k viaduktu u Petrohradské, zadem přejeli Bartoškovou k Otakarově, švihli to přes Bělehradskou, Rumunskou a Anglickou do Italské a z Churchilova náměstí jsme se teleportovali na Bulhar, odkud jsme se protáhli na Senovážné náměstí, kde se u hodin už deset minut neplatilo a bylo místo.

To celé za patnáct minut a Webský se smál pokaždé, když v rádiu zazněla zpráva: Jestli nemusíte, autem do města nejezděte, daleko se nedostanete. Protože magistrála byla zasekaná v opačném směru ještě v devět večer, obdobnou cestou jsme prosvištěli také zpátky. Holt my rodilí Pražani máme svoje tajné zkratky, myší díry a únikové cesty. ¶

Dnes v noci jsem nespal doma

Jelikož jsme si s Webským řekli, že to umíme lépe, jeli jsme včera do Kladna za Pixym znovu. Yuhů se vyzvednout ve Slaným nenechal. Prý je na Pravdě. Tentokrát jsme odbočku na Kralupy neminuli. Webský celou dobu nadával, že jsme to raději měli objet přes Velvary, protože se mu sunutí v koloně přes město nelíbilo. Jaké bylo překvapení, když jsme se na jižní straně města připojili na křižovatce na stejnou trasu, po které jsme jeli v úterý.

Opravené vidle si náš kolomaniak jel hnedle vyzkoušet na pole a celých patnáct kilometrů až do Kladna pak opěvoval Milanův celoodpružený rám Merida. Neminuli jsme ani skrytou odbočku na Kladno v Brandýsku, takže jsme do Kladna přijeli od průmyslové zóny a navigovali se převážně odhadem, protože značky směr centrum chyběly. Hned na kraji Kladna Webský pokynul opáleným dětem, které mávaly u krajnice: Víš jakou jim tim uděláš radost? A já jim rád zamávám tady, než bych je měl pod okny v Čakovicích.

…

Kladno má u vjezdu do města značky s nápisem S tolerantními řidiči nehazardujeme, nebo tak nějak. Takže Webský už u před první světelnou křižovatkou vzal do ruky telefon a nechal se Pixym navigovat. U zajímavých třináctipatrových věžáků z padesátých let jsme na zvoncích hledali jméno Pixyovi a nahoře ve dveřích už nás čekal šejk osobně. Nevím, jestli to můžu blognout, ale Pixy je táta v šatech. Taky si asi pořídím něco jako tógu (no, Pixy neměl tógu, zas takovej úchyl není).

Webský si od Pixyho nechal ukázat PowerBook a myslím, že se nechal nalomit a teď už vymejšlí, jak na tom spustit Visual Studio.Net: Bych to tam mohl mít v tom Virtual PC. Nakonec jsme probrali snad opravdu všechno a v půl desáté jsme se zvedali k odchodu vlastně uprostřed hovoru. S Webským jsme se shodli jen na tom, že Pixyovi mají doma dobré Illy (pili jsme ho natvrdo černé). Neshodli jsme se, jestli má Pixy milou ženu a hezké dítě, nebo naopak.

…

Nepodařilo se nám dojet do Čakovic před zavíračkou hospody, takže jsme si otevřeli doma lahev vína. To první bylo takové lehké, hravé. Vypili byste lahev na posezení a chtěli byste další. Odrůdu si nepamatuju, tak snad ho Webský určí. Rýnský ryzlink, kabinet 2000, který na nás čekal pak, jsem ohodnotil jako kopřivy a pižmo. Muselo se pít na špičce jazyka a srkat se vzduchem. Potřebovalo hodně okysličit a chuť pustilo, až když trochu získalo teplotu.

Jelikož jsme skončili ve dvě v noci, nechtěl jsem se už mlátit domů a risknul jsem přespání. Ráno jsem dokonce v koupelně našel sprchovej gel, kterej jsem u Webskýho zapomněl v zimě, ještě když bydlel v Ořešíně. Byl netknutej, takže jsem ráno domů metrem cestoval s lahvičkou vykukující z kraťasů.

Možná bych začal metrem zase jezdit. Moc pěkně tam hrajou. ¶

Kladno, to je to město

Šetřím za budík, nechávám se probouzet mobilem. To je taková služba, že Adbar mezi sedmou a půl osmou zavolá a zeptá se, jestli půjdeme běhat. Zeptám se, kolik je hodin a odpovím, že ano, ale až za půl hodiny. Pak se každých pět minut vysoukám z postele, dojdu do obýváku, abych se podíval na hodiny a zjistil, že mám ještě 25, 20, 15, 10, 5 minut času.

…

Vrátil jsem se ve čtvrt na devět. Neteř právě proloupla očka a koulela panenkami. Asi přemýšlela, kde to je a jestli se jí stýská po mamince. Nebrečela, asi se jí u nás líbí. Mamka už byla v práci, Medvěd jakbysmet, Týna spala a sestra, kterou jsem minul ve dveřích, nejspíš Berušku ani nebudila.

Zeptal jsem se Berušky, jestli by chtěla něco pít nebo jíst nebo zapnout v televizi pohádky. Beruška chtěla jen pohádky a ležet ještě v postýlce. Tak jsem naladil Fox Kids a praštil sebou do křesla. Pak si akorát vzpomínám, že jsem se v jedenáct přesunul na gauč a v jednu, když jsem vstával, jsem si přečetl, že Týna vzala Berušku do Podolí.

Šel jsem se projít se psem.

…

Akce: (Ulicí se přiřítí písková Škoda 120 L s mosteckou poznávací značkou. Ze dveří vyskáčou tři dívky. Dvě zamíří k obchodu s oblečením, řidička zůstává u auta, dveře otevřené.)

Smallest Girl

Fuck, it seems to be closed.

Middle Girl

What the fuck?! She’s a bitch.

Highest Girl

What the hell?

SG

Maybe we’re late.

MG

It’s in the shit! She slunt, cannot she send a fucking message?!

HG

Bullshit! Try the other door.

MG

It’s closed too. Fuck a duck!

SG

All fucked up!

MG

Stupid bitch. We’re in one’s ass.

(A takhle tam holky pobíhají mezi autem a dveřmi od obchodu a procvičují lekci anglo-amerických vulgarismů ještě dvě minuty. Potom si sednou do auta a nadávají, že jedou takovou štreku a všechno k ničemu.)

Napadlo mě, že bych jim půjčil mobil, aby majitelce obchodu zavolaly — číslo je napsané na dveřích. Ale pak jsem si vzpomněl, jak to dopadlo, když jsem se seznámil s Američankou naposledy, a šel jsem dál.

…

Něco jsem chtěl dělat, ale nevím co. Teď už je to každopádně jedno, protože Webský si k nám do Studia zdravého spaní jede pro matraci. Matrace se jmenuje Leona, tak spolu rozjímáme, jaké Leony známe, a já také přemýšlím, jestli bych s nimi chtěl sdílet matrace (Webský mi moje problémy závidí, nebo tak něco). Nakonec si koupil matraci jinou, asi nezná ty pravé Leony.

Vytáhl mě z domu a odvezl někam směrem na Brandýs. Prý je to ještě Praha, ale pokud vím, metro tam nejezdí. Zvážím, jestli mu náhodou nezakážu říkat, že je Pražák. Já su Pražák! V koupelně nového bytu nás uvítala příjemná písnička. Tak mě to zaskočilo, že jsem se nezmohl ani na dobrý den. O patro výš praskla voda, tak ji přijela majitelka vypnout a ohledat škody. Při té příležitosti se přeptala, jestli je Webský spokojený s uklízečkou a vysvětlila mu, že plynovej kotel nejspíš nefunguje, protože není zapnutej. To se stává i v lepších rodinách.

A pak už jsme se vydali směr severo-severozápad.

…

Ne, nebudem kufrovat, koukej pořádně navigovat. Jenže zkuste někoho navigovat na dvacetikilometrové dálnici v rychlosti Mach 3. Hele, ve 180 to cuká, musím to zavézt do servisu. Webský si na tuhle závadu stěžuje už dlouho, ale nikdy u ní neměl svědky, teď jednoho má. — Tady doprava. — Jak tady? — No tady, na tý odbočce. — Už na týhle?! Webský sice stihl přejet přes tři pruhy, ale pak se rozhodl raději přejet, než by riskoval … ještě víc.

Doteď nevím, jestli mi to pozdní ohlášení nemá za zlé. Ztratili jsme půl hodiny, ale viděli jsme Velvary (přes Veltrusy je to blíž, ale tu odbočku jsem raději ani nehlásil).

Trable informačního architekta: Ve Veltrusech nepředpokládají cizince. Takže nějaká směrovka na Kladno, Slaný, Kralupy nebo nedej bože Prahu se tam na hlavní třídě nekoná. Odbočili jsme snad správně, ale cesta se dělila. I pak jsme snad odbočili správně a přijeli jsme k hlavní silnici. Ta vyvěrala z jakéhosi dvora, nebo tak něčeho. Stále ještě jsem byl přesvědčený, že jedeme správně.

Do Kralup jsme nakonec dojeli. Celé jsme je projeli a dvacet metrů před koncem jsme našli i to, proč jsme cestu podnikli. V hostinci hezky hráli a místní slunce bylo indiskrétní. Písnička prý nebyla místní, takže nám cestu na Kladno ukázal kuchař.

I v Třebusicích jsme našli kolomechanika, jemuž Webský svěřil kolo. He, neříkejte nám číslo, řekněte, za kym jedete. A přestože jsme si číslo zapamatovali bez úvodní stovky, z hospody nás nasměrovali ke správnému cípu vsi. Zavolal jsem Pixymu, že za půl hodiny se s ním sejdeme před radnicí. Nevěřil jsem tomu, ale považoval jsem to za ohleduplné.

V obci Brandýsek je neznačená odbočka na Kladno. Jak jinak si vysvětlit, že před Brandýskem to bylo do Kladna sedm kilometrů a za Brandýskem deset. A dokonce jsme přijeli jen s šestiminutovým zpožděním. A tentokrát jsem se na cestu ptal já. Paní byla vyloženě potěšená. Holt úsměv, dobrý den, slušné vyjadřování, Mexx, špinavé auto a pražský přízvuk dělají divy.

…

Pixy seděl na lavičce a potahoval z dýmky. Illy v Zanzibaru na náměstí Starosty Pavla umějí. Jen by jim to nemuselo tak dlouho trvat. A bylo vážně příjemné poslouchat, jak se celebrita rozplývá nad rodinným životem. Takže jsme se na zítřek domluvili na repete. Zkusíme ještě importovat ze Slaného Yuhůa, jestli se nechá.

…

Mno, a o velikosti košil a kalhot, jakož i o zařezávání spodního prádla si popovídáme zase jindy. Dobrou noc, strýčku Fido. 

Pustili ji o čtyři dni dřív

Ta zvěst se naší klidnou ulicí šířila ode dveří ke dveřím jako povodňová vlna. Měli ji pustit v pondělí, ale udělali to už ve čtvrtek. Ke mně se tyhle zprávy donesly o celý den později. Sakra! Stál jsem nahý v koupelně, díval se na svůj odraz v zrcadle a přemýšlel, jak si ji vychutnat nejlépe. Ve stoje, nebo v leže? Otočil jsem kohoutkem, a opravdu, byla tam.

Lehnul jsem si do vany, studila. Palcem levé nohy jsem otočil pákou baterie. Opatrně jsem otáčel nahoru a doleva, až měla voda tu správnou teplotu i proud. Pak jsem patou zarazil špunt. Teplá voda pomalu zaplavovala moje napjaté tělo. Lechtala na chodidlech, objala mi nárty, hladila mě po vnitřní straně stehen a stoupala nezadržitelně výš a výš.

Zpomaleně jsem oddychoval, prostoupila mě horkost. Napětí svalů spadlo jako lusknutím prstů. Myslel jsem, že se blahem zblázním. Když mi olizovala obratel po obratli, naskočila mi husí kůže na pažích a zachvěl jsem se. Dýchla mi na podbřišek, šimrala v podpaží, ovinula se mi kolem ramen, jak to mám rád. Proháněla se v chloupcích na hrudi a laskala mě na prsou.

Hrnula se dál a dál a já ji nechtěl zastavit. Vískala se s mými vlasy, líbala mě na krk i na tváře. Šeptala mi pošetilosti do uší, vášnivě promnula boltce a vnikla do mých pootevřených úst. Snad by mě i utopila. Prudce jsem se posadil a otřepal. Drobné kapičky létaly vzduchem okolo a já věděl, že stálo za to počkat si na ni. ¶

Kolik kliků denně uděláte?

Včerejší běh jsme z rána přesunuli na večer. Šel jsem spát sice už v deset večer, ale východoamerického času. Zato jsem spal do sedmi do večera, tedy pekingského času. Takže když mě Adbar ve čtyři odpoledne australského času probudil telefonem, zmohl jsem se v rozespalosti jen na návrh, že si zaběháme po slunce západu.

V létě slunce zapadá pozdě. Vyběhli jsme o desáté středoevropského letního. Adbar uběhl trasu k našemu domu za necelých osm minut a prsil se, že přes den dělal kliky, takže ho ani nebolí ruce. Z legrace jsem navrhnul, že bychom mohli zkusit jinou trasu, protože Reitknechtka je v noci opravdu nebezpečná. Tedy jako, že můžete zakopnout. Není tam světlo. Jediné, které tam dopadá, je modrý neon z Aralky na magistrále, a při tomhle světle není nic vidět, jen oslňuje.

Takže jsme neběželi kolem barokního kostela. Jak bych vám tu trasu nejlépe popsal? Začali jsme u palačinkárny, minuli jsme koupelnu, Spartu, kántryklab, sklípek, Jaurosovy, vyhnuli se Roháči zkratkou kolem husitské synagogy, vyběhli zpátky na hlavní u sokolovny a pak zkusili běžet nahoru parkem. Adbar seznal, že tedy celou trasu neuběhne. A já mu byl vděčný.

Trasu přes zhasnutou Reitknechtku jsem si zkusil cestou domů už sólo. Bylo to opravdu o zdraví. Nejhorší na tomhle běhání je, že nemůžu hned vlízt pod sprchu a uvolnit svaly přívalem teplé vody. Ohřívání vody do lavóru mi ale zpestřila jedna americká písnička, takže jsem se nenudil.

Nakonec mě ale po tom běhu ani ty ruce nebolely. Adbar má pravdu, nejspíš za to vděčím klikům, které jsem dneska dělal. Co myslíte, existuje nějakej program, kterej by mi počítal kliky a kilometry posunování kurzoru? ¶

Ženy jsou z Venuše a muži z katalogu?

Pořád musím myslet na to, co mi v poledne řekla Miranda: Znám několik párů, které se seznámily přes internet. Vždycky je to jiskrná dívka a takový obyčejný muž. Opravdu je to tak, že mezi svobodnými muži po třicítce už nezůstali žádní jiskrní? Anebo je to dáno tím, že ti jiskrní k seznámení nepotřebují prostředníka?

Charlotte namítá, že hledání partnerů přes seznamky není úplně normální, skutečný život se odehrává někde venku a lidská povaha se nedá vměstnat do pár řádků inzerátu. Ale to je přeci nesmysl, pustila se do Charlotty Samantha: na webu je hned všechno jasný. Nemusíš ztrácet čas tanečkama okolo, prostě párkrát klepneš na odkaz a hned máte oba jasno — svobodný, svobodná, oba se chtějí seznámit, a jde se na věc. Opravdu je výběr životního partnera něco jako nákup lodiček od Kennetha Colea na eBayi, jak říká Samantha? Nebo má pravdu Charlotte a internetové seznamky jen prohlubují v singlech pocity osamělosti a nejistoty?

Mezi schůzkou s editorem a vyzvednutím kožichu z čistírny jsem se zastavila na internetu a prošla si několik nabídek k seznámení. Proč mám pocit, že k rubrice 27 až 35 let by se lépe hodil název klub beznadějných případů? Kdo může odpovědět na věty jako Být sám, to není ono, tak proč to nezkusit touhle cestou. nebo Hledám pohlednou dívku, která by mě dokázala přesvědčit, že ne všechny ženský jsou mrchy.? A čekají ti pánové, že se jim vůbec nějaká dívka ozve? Nebo jen dávají průchod svým bolestem z neúspěšných vztahů?

Při procházení inzerátů bych okamžitě dala za pravdu Charlottě. Z toho, co tam ti chlapi píší, na mě padla deprese. Dívčí inzeráty nejsou tolik teskné a troufnu si říci, že jsou opravdu o něco více jiskrné. Ale co já vím, jsem taky jenom ženská. Zatímco mužské inzeráty se obracejí do minulosti a k vlastní osobě hledajícího, dívky píší, co by chtěly s novým milým dělat. Obojí o člověku řekne hodně, ale kdybych si měla vybrat jen podle literárních kvalit, s mužem bych se neseznámila.

To se pak nedivím, že Miranda potkává takové nevyvážené páry. I jiskrná děva se po listování stovkami výkřiků zhrzených, zničených a ženami podvedených mužů ráda spokojí s nějakým docela normálním, hodným klukem. Hlavně když pořád nevypráví, co mu bývalé provedly.

Prosimtě a kams to koukala? Kdo ti dneska bude psát při seznamování romány. Partnera si musíš vybrat z katalogu podle přesně zadaných kritérií. Žádné osamělý tlouštík hledá…, ale pěkně zadáš výšku, obvod kolem hrudi, barvu vlasů, vzdělání a další parametry a necháš si přítele vyhledat. Tuhle Samanthinu radu jsem si vzala k srdci. Ale hned se přede mnou vynořil další problém. Mám si vybírat, nebo se mám podívat, kdo hledá mě? A podle čeho si mám vybrat?

Miranda říká, že každá máme sadu vlastností, kterou u mužů nesneseme. Říká tomu odpuzovače. Je nám vlastně jedno, jaký ten člověk je, pokud nemá repelentní vlastnosti. Pro každou z nás je odpuzovačem něco jiného. Někoho odpuzují bigotní věřící, někoho rozvedení s dětmi, jiné zase muži s přemírou koníčků.

V normálním životě to trvá, než zjistíte, že ten druhý je odpuzovač. A pak už může být pozdě a jsou v tom oba až po uši, vysvětluje svoji teorii Miranda, když tohle při hledání na webu vyloučíte, můžete každému z těch, co zbyli, připsat za pozitivní vlastnost bod, ale jinak je vcelku jedno, v jakém pořadí si s nimi dáte schůzku.

Jenže, možná právě proto vám pak zůstanou jen ti obyčejní a průměrní. ¶

Ticho po pěšině

Myslel jsem si, že ranní běhání bude mít vliv na svalovou hmotu na nohou a nezlobil bych se, kdyby i dechové ústrojí dostalo trochu vzpruhy. Zatím mě z toho všeho ale nejvíc bolí ruce. No fakt. Z ničeho jiného mě nebolí tolik jako z běhání.

Zkuste si přitisknout pevně sevřené pěsti k hrudi a vyběhnout na čtvrt hodiny kamsi. Ručím vám, že už po pěti minutách vás začnou bolet ruce. Biceps i triceps dostal zabrat a pěstičky jsou tam unavené, že je po doběhu musím rekonvaleskovat.

…

Odpoledne jsem si říkal, jaký je to příjemný klid. A pak mi to došlo. Nechal jsem doma telefon. Aspoň, že je klid. ¶

Svatý klid

Medvěd s Týnou konečně odjeli k sestře na chatu. Takže je tu klid. Ticho. A hlavně: soukromí.

Asi si řeknete, proč mně, zrovna mně chybí soukromí. Když máte tři sourozence a od malička jste zvyklí s někým sdílet lebensraum ve tří- a později čtyřpokojovém bytě, vážíte si pak každého okamžiku, kdy jste někde sami. I kdyby to mělo být třeba jen na záchodě nebo v koupelně. Nebo v kuchyni. Zapnete si žehličku a máte od ostatních pokoj. Jenže žehlit se nedá pořád.

Vždycky čekám, až ostatní ráno vstanou a rozejdou se do svých zaměstnání, a teprve pak se přesunuju po bytě. Ale teď už tu je měsíc Týna a Medvěd si bere často volno, minulý týden měla matka dovolenou a hlídali jsme Skřeta… Já potřebuju hlavně klid, ticho a nechci nikoho vidět celej den. (O to víc jsem pak společenskej večer.)

V některých civilizacích prý pojem soukromí neznají. Kočovné kmeny možná soukromí nepotřebují, protože jejich lebensraum nepočítá se zabydlením 2400 lidí na kilometru čtverečním. Ale tady, v Praze, kde žijeme i v několika patrech nad sebou a dopravujeme se pod zemí, tady vezmete za vděk i samotou v telefonní budce. Srovnejte to s Mongolskem, kde na sedm lidí připadají čtyři kilometry.

A tak jsem se rozhodl. Začnu šetřit na byt. Shodou okolností sestra jeden chce prodat. ¶

A ještě ke všemu jsem barvoslepý

U nás v rodině jsme po otci zdědili poruchu barvocitu. To znamená, že některé odstíny nám splývají. Normálně se to neprojeví, leda když se Skřetem hrajeme hru zvanou Logik. Skřet totiž vadu nepodědil.

Logik, to je taková hra, kdy vyberete pět barevných kolíků, postavíte je do řady a zakryjete. Soupeř se pak snaží barvy a jejich umístění uhodnout. Vy mu správně uhodnutou barvu a umístění označíte černým kolíkem, správně vybranou barvu na špatném místě bílým kolíkem a špatně vybrané barvy neoznačíte. Logická hra, běžně uhodnete na třetí až pátý pokus. Pokud nejste barvoslepí…

Hahahaha, vždyť ti ukazuju, že máš tu bílou na správným místě, tak proč tam cpeš ten fialovej kolík, sráží mě Skřet nemilosrdně k zemi. Vytahuju oba kolíky, dávám je k sobě, zírám, opravdu je jeden bílý a druhý má takový růžový nádech. To není fialová, Skřete, to je růžová. Hele, já ten rozdíl nepoznám, když to nemám u sebe, co kdybysme se dohodli, že růžový a bílý budem počítat jako jednu barvu? Snažím se vyjednat pro svůj hendikep úlevu. Ne. Je to fialová a je to vidět. Skřet je saďour.

Hele, Skřete, ty švindluješ, nadávám, když už jsem vyčerpal všech osm možností uhodnout: Je tu jenom sedm barev, všechny (i bílou a růžovou) už jsem na týhle pozici vyzkoušel a žádná to podle tebe není. Teď jsem nechal to místo prázdný, a taky tvrdíš, že nemám pravdu. Koukej odkrejt svoje kolíky.

Opravdu jsem se rozčílil, protože tohle byl otevřený útok na moje ego. Snad se mi ještě nestalo, abych potřeboval tolik pokusů. Odhalím záhy cokoli, zdvojené barvy, vynechané kolíky, ale tohle?! Hehehehehe, je osm barev, zapomněls na zelenou. Ha, jak to? Jakou zelenou? U poslední hry musím po dvaceti letech, co ten Logik máme doma, zjistit, že tam jsou zelený kolíky? Ale měl pravdu, když jsem je srovnal s šedivými, musel jsem uznat, že některé jsou zelené.

Ta hra má zkoušet logiku, ne barvocit! Grr. Takže je tam černá, tmavě šedá, světle šedá, tmavě zelená, co se mi plete s tmavě šedou, červená, žlutá, bílá a slabě růžová, co se mi plete s bílou. To tam sakra nemohli dát oranžovou a modrou? No, asi nemohli, oranžová by se pletla se zelenou a modrá s šedou. Himlheršvec. Zajímalo by mě, jaký barvy vyberou informační architekti pro pražský metro, až přibudou další trasy.

…

Všimli jste si, že má Vanessa Paradis tak trochu přerostlé přední zuby? Slušejí jí, ale neměla by se odbarvovat na blod.

A po dlouhé době jsem se podíval na Sex ve městě. Když na to tak koukám, už mě opustila touha stát se sloupkařem a mít na autobusu svoji fotku jako Carrie Bradshawová. Podívejte se, kolik už je to epizod a ona je pořád sama. To má z toho, že píše o svých vztazích do novin. Stejně nevěřím, že z toho zasnoubení s Aidanem něco bude, i když bych jí to už moc a moc přál. A sobě taky, vžyť už to má dílů jak Včelka Mája. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.