Hledám dívku z autobusu do Brna

Lízli mě

Zvláště kvůli jedné paní z Brna, která má ráda medvědy, musím uvést hned na začátku, že pokutu jsem neplatil. Jsi byl zase důvěryhodnej? ptal se Webský.

Na křižovatce zase dlouho svítila červená. Na přechodu stáli nějací lidé a čekali na zelenou. Co se děje, proč nejdou? rozhlédnul jsem se, auta daleko, tak jsem šel. Haló, pane, ozvalo se za mnou, svítí červená. Otočil jsem se, a bylo mi jasné, proč stálo na přechodu tolik lidí, jsou tam s nimi dva policajti: Á jé, no, já vám to neudělal naschvál. Kdybych si všim, že tam stojíte, přešel bych o kus dál.

Nemám s sebou občanku, skočíte se mnou dolu do Ohradní? zeptal jsem se naivně policisty. Kdo jste prosímvás myslel, že tu stojí? To víte, že jo. Já vám to řeknu, a vy mi dáte vyšší pokutu. Neříkejte, že nádražáci. Ne, myslel jsem, že jste portýři z hotelu a skočili jste si ke stánku na čínu. No, tak to jsem tady ještě neslyšel, co jste říkal, že máte s tou občankou?

Ověřím si vás přes vysílačku, jak že se jmenujete? Nemohli byste se otočit a dělat, jako že nic? Vy jste vtipnej, támhle na hotelu je na střeše kamera a ta to tady snímá. Vy mě trochu houpete, žejo. No, ale dobře, měl jsem si vás všimnout. Zase budu o padesát korun lehčí.

Já tu mám ale jen stokorunový bloky. To nevadí, stejně nemám žádný peníze. Tak si běžte vybrat. A nešlo by to na složenku? Mně už se pak nebude chtít zpátky. Jak nebude chtít? Bankomat je tamhle. To jo, ale já musím nejdřív domů pro doklady a peněženku. Aha, tak to vám vystavím složenku na tři sta. Tolik? To my máme jako nejnižší hranici kvůli vymáhání.

No, ale to už je porušení presumpce neviny, ne? Když mi rovnou dáte vyšší pokutu, protože předpokládáte, že ji budete muset vymáhat. Opravdu vám nemůžu vystavit nižší pokutu na složenku. Hmm, tak sepíšeme protokol. Vy tam uvedete, že mě snímala kamera z hotelu, já budu trvat na předložení záznamu a jako důvod odmítnutí převzetí pokuty uvedeme, že ji považuji za nepřiměřeně vysokou a rozdílná výše je porušením presumpce neviny.

To neblázněte, za zahájení správního jednání zaplatíte patnáct set a k tomu ještě pokutu. Ale to se přeci platí jen, když uznají, že nejsem v právu, ne? Podívejte, já vám nechci dělat problémy a máte pravdu, že těch tři sta je nepřiměřeně moc. Co s váma mám dělat? Tak běžte, no. Ale pořádně se rozhlídněte. Já vím, jestli tam nejsou policajti. ¶

Zaujala: Když u nás v domě jednou hořelo, rodiče i brácha byli z toho celý pryč. Maminka sháněla kočky do houfu, táta vyhrabával peníze z tajnejch skrýší, brácha seděl, čučel a deprimoval ostatní řečma o tom, jak začíná cejtit kouř. Já sem si šla vyčistit zuby (všichni budou psycho z toho, že jim hoří střecha nad hlavou. Nebudu je ještě vydeptávat tim, že mi smrdí z pusy)… (Janee)

Poslední den na volné noze

Sestupoval jsem z galerie v Příčném řezu a s každým schodem jsem se cítil víc a víc osamělý. Tohle mi určitě Webský udělal naschvál!

…

Se Sýkorkou jsme se ráno sešli na Florenci u McDonald’s: Už jsi snídala? Na odpověď jsem nečekal, u Webskýho totiž nikdy není nic k jídlu. Tak se nejdřív zajdeme najíst do hotelu Imperial. (Chodím tam jenom proto, jak to honosně zní, a taky kvůli interiéru. Jinak to tam nestojí za nic a Archa je vždycky lepší cíl.)

Pak jsme vyrazili do ZOO. Naposledy jsem tam byl s Nadyou pár měsíců před povodní. Šla tam jen s největším sebezapřením, a jen proto, že jsem jí za to zaplatil (hodiny konverzace o zvířatech). Když jsme došli do pavilonu slonů, přeskočila příkop a vlezla si ke slonovi, který byl kvůli agresivitě odloučený od ostatních, objala mu nohu, plakala a demonstrovala za jeho svobodu. Vzhledem k tomu, že tam tenkrát kromě mě nikdo nebyl, demonstrovala zbytečně.

Když jsem Nadyu konečně přesvědčil, aby se od toho zlého slona zase vrátila zpátky, doprovodil jsem ji do informačního střediska, kde jí vysvětlili, proč to zvíře přivázali, a bylo po hodině konverzace. Za pár týdnů jsem se styděl napsat jí, že slona Kadíru nechali trápit v zatopeném pavilonu a nakonec ho zastřelili.

Jé, oni těm lachtanům právě myjí bazén, to je neuvidíme, řekla Sýkorka sklesle ještě před vchodem do ZOO. Půjdeme se tam aspoň podívat. — Tenkrát jsem se do ZOO vydal se spolužačkou Michalou. Po pravdě řečeno, už jsem nevěděl, kam s ní ještě jít. V kině už jsme byli. V ZOO ji zajímali jen lachtani. Vyfotila si je a pak mi zmizla naproti do zámecké zahrady, kde tenkrát byl na civilce Modr.

Ty s sebou nemáš foťák, Sýkorko? Zkoumal jsem, když se přehrabovala v kabelce. Neměla.

Zamířili jsme k ptačím voliérám. Hele, ten orel na nás sere, můj pozorovací talent je někdy neúprosný. To oni serou pořád, dal se s námi do hovoru ošetřovatel, který nedaleko sbíral slaměnou podestýlku, akorát to není většinou takovejhle proud, vysvětlil odborně. Hned na to se vysral ještě sup ve vedlější voliéře, Sýkorka se usmála a mně se začalo v ZOO líbit.

Podívej na ty legrační ptáky, táhla mě k vedlejší kleci, orel kejklíř, terathopius ecaudatus. A pak jsme proběhli mezi ptactvem ve vodním světě. Jé, hele, dětský koutek. Půjdeme se podívat na děti? Nechtěla. Místo toho jsme zamířili k Sečuánskému pavilonu, kde ptáci lítali přímo mezi lidmi. Pro mě to bylo první příjemné překvapení v popovodňové ZOO. Druhé nastalo o kus dál ve voliéře, kam směli lidi.

Pak jsme vyrazili za želvami. Takovou jsme měli kdysi ve firmě, říkám, běhala po zahradě a cestou ze školy se na ni chodily dívat děti z půlky Chodova. Občas se naštvala, prorazila plot a utekla. Jak prorazila plot? Prostě šla, dokud nepovolil. V pavilonu divokých koček jsme zapředli hovor na téma lehavé povolání. A pak jsme se šli podívat na terénkozy a paovce.

Na cestě k ovcím nás předběhl makak, který právě někomu sbalil Kinder Bueno. Vyšplhal s celou krabičkou na strom a začal vybalovat jednu tyčinku za druhou. Nebojte, čokoláda mu neublíží, uklidňovala překvapenou rodinku chovatelka, to takhle kdyby vám vzal třeba rohlíky, to by byl průšvih. Makakové nesmí nic, v čem je droždí. Ostatně ani psům byste neměli dávat pečivo nebo knedlíky.

Po okružní cestě jsme vystoupali k jelenům, tygrům, sovám, sobům, sobolům a sobcům. Přeběhli jsme silnici a v nově otevřené části ZOO jsme zabrousili do Arfického domu, kde měli v terárku moc pěknou slečnu. Půjčím ti rtěnku a můžeš jí na sklo napsat telefonní číslo, chceš? nabídla Sýkorka mně, ne já jí.

A to jsme byli teprve v polovině. Čekali nás prasata, psi, gepardi, tlusté antilopy, vlci, hyeny, losi, lososi, zubři a zubaři, vembloudi, takini, hřiště s prolejzačkou, zavřený obchod s koblížky, přímo i křivorožci, medvědi, kasuáři, pakoně, zebry, kloni a klokani, emu, pandy, pakobylky, švábi, hnusáci odporní a kočka, která zabloudila…

A zase jsme došli k voliérám, tentokrát papouščím. Slyšíš jak řvou. Jestli to nebude tím, že jim na střeše voliéry leží ta kočka.

…a dikobrazi a hadi a sloni a hroši a tučňáci a gorily (jé, ty už jsme přeci viděli) a Zajdem se ještě podívat na ty lachtany, co tam nejsou?

Když jsme vycházeli ze ZOO, bylo půl třetí odpoledne, Sýkorka byla ucaprtaná, já ucaptaný a oba jsme byli uondaní, takže jsme si ještě Kozí stezkou došli k Fata Morganě, abychom zjistili, že v pondělí nepremávajú.

A tak jsme sjeli na Kampu do Aztecy na pozdní oběd a Sýkorka zaskočila mě i sebe, protože si vybrala hned. Dala si buritos a já enchiladas, a abysme si nezáviděli, v poločase jsme si prohodili talíře (takže jsem mohl sníst všechny pálivé papriky).

Po obědě jsem Sýkorku přesvědčil, aby se se mnou šla podívat po obchodech s oblečením, takže jsme přešli na Národní třídu do Timeoutu, Máje/Tesca a ještě na Václavský Václavák do C&A. Pak už Sýkorka smutně koukala, že ji bolí nohy, a tak jsme si šli sednout ke kašně na Karlovo náměstí.

Na šestou hodinu jsem byl domluvený s Marií, že se stavím na její dámský dýchánek v Příčném řezu a vrátím jí knížku apokryfů, kterou mi půjčila někdy v minulém tisíciletí a já ji dodnes nedočetl. Sýkorka čekala venku, já jsem rychle vyběhl na galerii a u stolu už seděla Marie s Evčou a Holckou.

Připadal jsem si tam nepatřičně, a tak jsem hned běžel zpátky. S každým schodem jsem si víc a víc uvědomoval, že Sýkorku mám jen vypůjčenou a budu ji muset ještě večer vrátit. Můj chabý pokus o únos nevyšel (On mě táhne někam k sobě domů. Budu tam za tři minuty, vydrž.), a tak jsem měl po zbytek večera špatnou náladu.

Ale dneska, až pojedu do práce, zavolám ª a pozvu ji na kafe a řeknu jí — nejspíš zase spoustu důležitých věcí, ale že ji mám rád, k tomu zase nebudu mít odvahu. Kdyby to tak chtěla říct ona mně… ¶

Šavle meče

ª

Šla bych na Šavle meče … jestli tě tam dostanu.

=M=

Proč bys nedostala?

ª

Tohle je trochu víc rockový.

=M=

Chtěl jsem hlavně někam s tebou.

ª

Tak proč mě taháš na jazz?

Proč rád jezdím vlakem

Ahoj, =M=, mávnul na mě Zwíře u stánku s denním i méně priodickým tiskem na Kačerově u výstupu z Metra a za pár minut už jsem seděl na místě spolujezdce a mířil periferiemi Prahy 4 k městu nad Sázavou.

Usadili jsme se v přetopené hospodě na vlakové zastávce a zkonstatovali, že máme hodinu. Ve 22.10 mi jel poslední vlak směrem od Prahy do Prahy.

…

Čerčany poznáte, ujišťoval mě příjemný průvodčí, je to totiž konečná. Když všichni ze zadního vozu vystoupili, přišel si za mnou povídat. No, tak vidíte, jsme tu ještě o tři minuty dřív, loučil se na konečné, a na Prahu vám pojede Beroun z druhý koleje.

…

Beroun byl panťák, a já měl tak skvělou náladu, že jsem si ještě do skřípění kol zahalekal: Povidám, chci do Vršovic! Zhruba po půl hodině jízdy ke mně v Říčanech přistoupil rastaján s dívkou a blonďák v casual-wearu. Kluci, dáte si s náma vodku? taková nabídka se neodmítá, já mam dneska narozeniny.

Na hranicích Prahy se rozletěly dveře a prostor zaplnilo komando modré armády: Revize jídních dokladů! Revizoři obsadili východy a zvláště obě rasty si pečlivě hlídali. Negativní předsudky. Rasty měly režijku, problémy dělal jen casual.

Se s nima nebudu bavit, řeknu mu: nejseš polda, co mi uděláš? Jízdenku ale měl, tak jen prudil. Něco vám řeknu, já teď dělám barmana v klubu, kam choděj exkluzivní buzny. Znáte to, chlápci kolem čtyřiceti přijedou ve ferrari, začnou dělat haury mladejm teploušskejm kurvám, a do půlnoci je to spárovaný. Znechucení z něj odkapávalo po hektolitrech, ale víte co, za těch čtyřicet litrů plus asi dvacet na dýžkách tam přes zimu ještě zůstanu. ¶

O generační uzavřenosti

Great se za mnou stavil, že se trochu projdem a sedneme si na pivo. Ušli jsme pár kroků a vidím, jak se kouká na hodinky. Musíme bejt za hodinu a půl na Budějovický. Půjdeme s Terkou nakupovat, nenechal mě dlouho na pochybách, když jsem se na něj zvědavě podíval.

Došli jsme přes Reitknechtku do pankráckého Centralního parku. U kavárny Na Půl cesty jsem Greatovi nabídnul, že když máme ještě hodinu, pozvu ho na pivo. To jsem ti právě chtěl navrhnout, a u baru si poručil lehká marlborka.

Celou cestu k Televizi mi Great vykládal, jak s ním v práci neustále vyjebávaj: Včera a dneska mám volno. A co myslíš? Včera jsem byl v práci ráno a dneska večer jedu vyzvednout auto od klienta. Taky o tom, že si šéf začal s jeho kolegyní, a jak by nejradši šel dělat něco jinýho, že potřebuje víc peněz a volného času…

Napadlo mě, že je chyba, když netrávím skoro žádnej čas s lidma ze starších generací. Uzavřenost ve skupině stejně starých lidí znamená také uzavřenost ve stále stejných problémech, a člověk pak má bezvýchodný pocit, že jeho generační problémy jsou normou pro celé lidstvo. ¶

Oběd na lodi s kapitánem

Páteční oběd začal neobvykle. Nepřišel jsem pozdě. Naopak Man se omluvil kvůli zastávce v bance. Díky tomu jsem si mohl vychutnat chvíli samoty se zeleným čajem a Lidovkami u francouzských oken vedoucích do ulice. Sledoval jsem, jak Vašek s Helenou kmitají po palubě Noemovy archy, a nemohl se zbavit pocitu, že tohle je život, jak ho mám rád.

Co jste měla dneska k obědu, zeptal jsem se servírky místo očekávané objednávky podle jídelního lístku. Man v tom okamžiku nejspíš pochopil, že se stal postavou z mého deníku. A roli přijal opravdu profesionálně: Jestli to tedy budete takhle časovat, tak já si za těch patnáct minut medovník dám také.

Když jsme se po dvou hodinách na prosluněné ulici rozešli každý svým směrem, připadalo mi, že ten oběd nebyl ani tolik pracovní, jak jsme si oba na začátku představovali. Rozhodování, kam půjdu pracovat, mám zase o libru těžší. Je zvláštní, jaké mám štěstí na lidi. Mají ho i ti, které potkávám? ¶

Oficiální začátek pracovního týdne

Ve čtvrtek mi konečně oficiálně začal pracovní týden. Šli jsme s noname2 na kulečník.

I tenhle zvyk se změnil. Nejen že už jsme dlouho nešli v neděli, ale noname2 začal jezdit autem. Z kolegiality jsem si nedal plzeň a pil jsem jen mattonky a kafe. Kulečník nestál za nic. Všude byla spousta lidí a my oba měli ponurou náladu.

Zatímco já asi vezmu práci, abych mohl měsíčně dát deset tisíc na nájem, noname2 práci změní, aby měl pětadvacet tisíc měsíčně na hypotéku. Musím zase uznat, že moje problémy jsou nic proti těm jeho. To už je holt ten podělanej život.

Dokonce jsme ani jednou neřekli, jak tam pěkně hrajou. ¶

Řidič jménem Dudy

Milý deníčku, některé věci jsem ti zatajil. Například oběd kvůli práci ve středu. Jel jsem na Bílou horu taxikem. Jako obvykle jsem volal AAA 14014.

Praha už je nejspíš multikulturní velkoměsto. Odhaduju, že řidič taxi byl buď Turek, nebo Pákistánec. Byl pořád strašně veselej a jmenoval se Dudy.

Když jsme dojeli na Bělohorskou a já přiznal, že nevím, kam přesně chci, jen vím, že to je hospoda U Bílého lva, zasmál se, vypnul taxametr a dvakrát se mnou projel ulici tam a zpátky.

Při placení se omlouval, že mi na 340 korun neumí vrátit, a na pětikilo mi vrátil dvě stovky s tím, že člověk by každej den měl udělat něco hezkého pro cizího člověka. Po dvou nocích, kdy jsem nespal, to pro mě bylo víc, než jen ušetřených pár korun. ¶

O strachu ze zaměstnanosti

Na osmou ranní jsem se objednal ke kadeřnici. Vražednej čas. Posledně, když mě Alenka stříhala, seděla tam Petrova maminka a baby spolu na něj nadávaly. Teď jsem se dozveděl: Alenka už tu nepracuje. Odešla do důchodu.

Moje oblíbená kadeřnice je o dva roky mladší než já. Ona je to jinak hodná holka, ale nechápu, proč zůstává s tím Petrem… nová kadeřnice si vystačila i bez toho, abych jí odpovídal na otázky. Až pak se zeptala: A vy Alenku nějak znáte? Znám ji od doby, kdy mně bylo pět a jí tři. Jenom trošku.

Já vám řeknu, ona je to hodná holka, ale… a spěcháte do práce? Přemýšlel jsem, co jí mám říct. Že právě vůbec ne? Že jsem si chtěl ještě půl roku válet šunky, ale že jsem dostal zajímavou nabídku a opravdu o ní uvažuju? Že vlastně každou chvíli dostávám velmi zajímavé nabídky, ale odmítám je, protože se bojím, jestli zvládnu chodit do práce, když jsem vlastně za celý život chodil do práce jen dva a půl roku? Že jsem zvyklý dělat doma, mít vlastní rytmus, dělat věci po svém, nepotkat půl dne žádného člověka, nemuset nikomu vysvětlovat, proč co jak dělám a nemuset obhajovat svoje postupy?

…a on vyskočil někde zpoza skříně a začal něco vykřikovat, a ten policajt byl celej nesvůj, a pořád řikal, že se jen přišel podívat, jak by ten jejich zločinec vypadal s jiným účesem. Nakonec jsem byl docela rád, že v ceně stříhání je i možnost nemuset nic říkat. ¶

Experiment a typografie

Před výstavou:

Brauzr

Já vůbec nevím, jak se tam odtud dostat.

=M=

Hmm, vyzvednu tě taxikem.

Na výstavě:

Brauzr

Ježiš, to je sračka. Vždyť tam vůbec nic není.

=M=

Nojo, jenom to tady tohle rozkopíroval, otočil a zkosil. Hmm. Ale ten princip opakování.

Brauzr

Vždyť je to jak ubrus do kuchyně.

=M=

A víš, že by to nebyly třeba špatný závěsy? Já už si to docela dovedu představit.

Brauzr

Nojo, tyjo, tady je obrácená kytička.

=M=

A tady křesťanskej kříž.

Brauzr

Nojo, sakra, ono je to docela promyšlený a hezký. Zase jsem byl moc rychlej.

…

=M=

Mně se tady stejně nejvíc líběj ty post-ity.

…

Brauzr

Mě taky ne.

=M=

Ne, tohle mě neuráží.

…

Brauzr

Jdeme na to špatně.

=M=

Jo, měli jsme jít podle hodinovejch ručiček.

Po výstavě jsme se pomalu vydali přes most směrem na Kampu. V aleji pod Karlovým mostem nás míjela pěkná písnička. Brauzr rozšířil ústa do šklebného úsměvu a zanotoval: Tits tits.

…

V sedmém nebi: Myslíš si o mně, že jsem debil. Né, počkejte, myslíte si o mně, že jsem debil?

No, ty sis nevšim, jak je hezká? Pracuje u Šebka.

Po dvou hodinách, kdy Brauzr cítil, že jelikož se vzájemně u stolu neznáme, musí všem obstarat zábavu, vytratil se na záchod, a tak jsem mu zcizil jeho trofej z výstavy.

pseudoMarie

Tohle je hezký písmo.

=M=

Nojo, Solpera je na takový ty klasický věci dobrej.

pseudoMarie

Ty znáš Solperu?

=M=

Jasně, jeho syn chodil o dva roky níž.

pseudoMagda

Vážně? U nás dělal operátora.

pseudoMarie

Tos chodil do třídy s Magdou?

=M=

Ne, ta byla o rok níž.

pseudoMarie

No, já jsem tam chodila taky, připadals mi nějak povědomej. Tos chodil do třídy s takovou tou…

=M=

Linda teď pase ovce na Novym Zélandě.

pseudoMagda

Vy znáte Lindu? S tou jsem byla ve Štětí.

Jé ahoj, vy jste tady? mihla se kolem spolužačka z Rettigovky se svojí sestřenkou. Hele, vony sou tu zase, že tys mě sem táhnul kvůli nim, podezíral mě Brauzr. Kdo řikal, že jen nakoukne dovnitř, a pak se usadil ke stolu ke svejm kámoškám? upomínám ho na čas t-1 hodina. No moment, já je skoro neznám, to jsou tvoje spolužačky.

Brauzre, tys mě poplet. Že se pseudoMagda jmenuje Marie, to si pamatuju, ale jak se jmenuje pseudoMarie? ¶

Zaujalo mě: Nejhorší je, když člověk neví, kde je doma… A já vždycky měla v plánu se tam vrátit… Vrátit se domů. (Lepší už to nebude)

Druhá šance

Nevím, jak váš, ale můj pracovní týden začíná v neděli večer. To mi samozřejmě nebrání začít pracovní týden kulečníkem v Balabušce. Tentokrát jsem začal bez kulečníku. V neděli jsem nakouknul do plánovacího kalendáře a zděsil jsem se: =M=, kterej chytrák ti to nakukal, aby sis na pondělí sjednal nějakej pracovní oběd?! Pondělí je hektické. Nejen, že v pondělí dělám za pondělí, ale také z poloviny za úterý, takže si ho hájím proti všem schůzkám až do večera.

Tak jsem se rozhodl, že z neděle na pondělí raději ani nepůjdu spát, abych všechno stihnul včas. Prací v noci jsem získal čas pro dopolední výpravu do knihovny a banky a odpolední nakukování do obchodů s konfekcí, jelikož potřebuju podzimní bundu.

Tedy, takový byl můj plán. Místo toho jsem ráno byl tak unavený, že jsem se propovídal u snídaně až k jedenácté hodině. Oběd domluvený na dvanáctou v centru Smíchova, a já se ještě neoholil, nesprchoval a hlavně, ještě jsem nebyl v bance.

Ve čtvrt jsem vylezl z koupelny s vědomím, že holení počká. V půl mi ujela tramvaj, spolujedlík mi nebral telefon, a tak jsem sepsal další díl do seriálu, který se jmenuje Nabral jsem patnáctiminutové zpoždění.

Do banky jsem dorazil v okamžiku, kdy u obou okýnek stálo jen po jedné paní. Zatímco já myslel, že tvořím frontu kumulativní, pořízek, co přišel deset vtěřin po mně, se postavil hned za záda paní u pokladny číslo jedna. Zmetek, pomyslil jsem si. Vzápětí se za něj postavili tři další lidi. Čekal jsem v jednomužné frontě u pokladny číslo tři a litoval, že klienti neplatí poplatky za čas strávený na přepážce.

Po pěti minutách jsem přeběhl Tylovo náměstí a skočil do tramvaje směr Anděl. Ještě v tramvaji jsem seřval chlebodárce, za zpoždění platby.

Když jsem dorazil do restaurace, na zahrádce ani dole ve sklepě spolujedlík neseděl a obsluha si na žádného netrpělivého pána nevzpomíná. Spolujedlík telefon zase nebral. V tu chvíli jsem o něj začal mít strach. Zavolal jsem k nim do firmy, abych se zeptal, jestli ho někdo viděl.

Za minutu mi volá zpátky: Tak jsem si přečet tu zprávu, že jste nabral čtvrthodinové zpoždění. Kolik myslíte, že to bude celkem? Oběd máme domluvený na zítra.

A pak věřte diáři. ¶

Mám spoustu práce

Matka se probudila a našla mě sedě nad počítačem v kuchyni. Kuchyni jsem si nevybral, dál prostě kabel od zásuvky nedosáhne. Musím si někde půjčit na ozkoušení přístupový bod WiFi, nebo koupit o dvacet metrů delší drát. Hledáš si už nějakou práci? Dobrý jitro, mami.

Moje matka jde letos do důchodu. Tedy, měla by na to léta, ale nejspíš nepůjde. Aspoň ne hned. A jak se jí ten důchod blíží, zjišťuje, že není, kdo by ji ve stáří podpořil, respektive podporoval. Ne, že by ji čekal malej důchod, ale propad životní úrovně ji čeká bezpochyby. V posledních letech navíc splácí půjčky, takže milion ulitý ve slamníku nemá a z důchodového připojištění mnoho nekápne.

V lednu se odstěhuješ. No vida, to nám to ráno pěkně začíná. Netuším, proč se odstěhuju já, když narozdíl od zaměstnaného Medvěda přispívám na chod domácnosti. Ale dobře, že to vím, nebudu prodlužovat smlouvu na kabelovku. Teď jsem doplácela čtyři stovky za elektriku. Obvykle nám za léto vracejí. To je z toho, jak máš pořád zapnutej počítač. Ani nemělo smysl říkat, že jsme tu přes léto nebydleli tři, ale čtyři, vařilo se a celý dny hrála televize s příkonem vyšším než má můj notebook.

Matka má pocit, že když nesedím v kanceláři od do, nejsem řádným člověkem. Letos jsem se jí snažil udělat radost a pořídil si životní a úrazové pojistky, důchodové připojištění a stavební spoření. Také jsem poprvé od roku 1999 vykázal zdanitelný zisk. Ale v matčiných očích stále ještě nemám práci. Nakonec bude asi lepší, když se zase odstěhuju. ¶

Varování: psaní deníčku škodí zdraví

Jak je to s tím povedeným výzkumem o nebezpečnosti deníčků? Britská psycholožka Elaine Duncanová zjistila, že lidi, co si píšou deník, víc trpí bolestmi hlavy, nespavostí a zažívacími potížemi a společenskou neobratností. Hůře jsou na tom prý lidé, kteří píší o tíživých skutečnostech.

Na zásadní otázku, jestli tohle všechno je způsobeno právě psaním deníčků, nebo jestli je psaní deníčku jen dalším průvodním jevem něčeho komplexnějšího, Duncanová neodpovídá.

…

Řekl bych, že problém je v uchopení toho žánru. Před lety jsem zkoušel psát si deník klasický, papírový. Myslel jsem si, že když napíšu na papír, co mě tíží, prožiju nějakou katarzi, uvolnění. Už po pár popsaných stránkách ale bylo jasné, že člověk si sám nepomůže a tím psaním se jen stále víc a víc zavrtává do svých traumat a z nicotností se stávají neřešitelné problémy ve vývrtce.

Daleko lepší než psát deník je vypovídat se někomu, kdo je tak trpělivý, že vás bez přerušení vyslechne a pobídne vás k pokračování, když znejistíte. Máš to těžký, ale ty to zvládneš, viď. Kdyby něco, ovzi se, rád ti pomůžu, měla by pak znít odpověď bez ohledu na to, kolik vodky jste při tom spolu vypili a kolik cigaret vykouřili. A s ním si nelam hlavu, je to blbec.

…

Psaní deníku není totéž jako psaní blogu. Pokud je blog veřejně přístupný, chtě nechtě začne jeho autor brát v potaz své čtenáře. Proč by tam jinak byl formulář pro komentáře, číslo na icq, vzkazovník a počítadlo návštěv.

Čtenáři, zvláště pak ti pravidelní, jsou jako sudičky, které skrze blog dohlížejí nad mým životem. Psaní je návykové a pozornost čtenářů zavazuje. A tak bloger bez ohledu na to, v jak šedivé nebo tristní realitě se odehrává jeho život, je nucen hledat byť jen okamžiky a náznaky veselých příhod, aby své laskavé čtenáře neodradil.

A najít něco zajímavého a zábavného na svém životě pro jiné, znamená především najít něco takového ve svém životě pro sebe. ¶

Neambivalentní pozvání na kafe

Budu s těmi svými přezdívkami muset něco udělat. Včera jsem se snažil jedno děvče z Moravy pozvat na neambivalentní kafe. Ty otázky Jak jsi na mě přišel? a Internet je tě plný, co konkrétně děláš? mi připadaly podivné. Teprve asi po hodině odmítání Se nehodí, se neznáme. mně došlo, že se představuju občanským jménem.

A pak jsem se dozvěděl: Achjo … já jsem =M= ale posílala zprávu. To byl někdo jiný? ¶

Google je největší geek

Rozestoupila se hora, slunce kleslo za obzor, měsíc spustil na zem stříbrný paprsek a ke mně přistoupila dívka: Mohl bys mi pomoci s unixem? Potřebuju prohledat systém podadresářů a v každém souboru koukat, jestli tam není určitý text, a pokud se v souboru ten text vyskytuje, tak vypsat to jméno souboru…

I modlil jsem se k internetovému božstvu, aby mi dalo ve zkoušce obstáti: Google, find text within files unix? A Google mě vyslyšel i řekl: find . -type f -exec grep "applicationX" {} ; -print.

Vrátil jsem se k dívce, abych jí sdělil tu radostnou zvěst: find . -type f -exec grep "text" {} ; -print. A dívka se radovala a řekla: Jsi hodný. ¶

Sluníčko svítí

Otevřel jsem okno; teploměr ukazoval 15 °C a jasno. Vzal jsem si na sebe svetr a pod záminkou venčení psa vyrazil ven.

Převádět pocity na text je jako vyprávět kreslené vtipy. Já to neumím. Vítr si pohrával s klasy trávy … znáte to. Karmi zase bude říkat, že jsem cynik. Každopádně jsem se tetelil blahem, protože sluníčko mě přes svetr hřálo posledními teplými paprsky letošního léta a vzduch pořád ještě voní dobrodružstvím. Kvůli tomu je září (momentálně) mým nejoblíbenějším měsícem.

Tak, asi tohle jsem dneska chtěl napsat. Jen aby si zase Jade nestýskala, že jsem den ode dne smutnější.

…

Zacinkal mi mobil (já vás o to neochudím ani dnes), přišla mi smska, a možná proto, že je ten můj nejoblíbenější měsíc, po dvou pokusech odepsat něco milého a přitom vtipného a neutrálního jsem se rozhodl, že neodpovím.

Když jsem si ten mobil koupil, nastavil jsem si její číslo do zkrácených voleb na klávesu s tím převráceným =M=, aby mi nic nestálo v cestě zavolat jí. Písmenka už se z kláves ošoupala, ale to číslo tam pořád ještě je. Sice už se mezitím změnilo, ale ona je pořád stejná. ¶

PS: První tři odstavce s posledními dvěma nesouvisí, ale sám bych nevěřil, kdyby mi to někdo tvrdil.

’Allo ’Allo

Nikdy nečekám, že by mi někdo volal, tím méně v půl dvanácté večer. A přeci zazvonil telefon a na něm číslo, které v seznamu nemám. Na displeji visely záhadné cifry +32 495 xx yy 18.

Než jsem se stihl rozhodnout, jestli to vezmu, nebo ne, bylo pryč. Hmm, kdo mi asi volal z Belgie? Jak je mým zvykem, zadal jsem číslo do Googlu a bingo. Trefa. Volalo Must FM v Habay La Neuve.

Hmm, Habay La Neuve, zasnil jsem se, tak tam taky nikoho neznám.

…

Je to promarněná příležitost. Stačilo zvednout telefon, zahlaholit bonjour, a … a tím by se mé znalosti francouzštiny vyčerpaly. Beztak, co z toho? Stačí, že mě po nocích „otravuje“ Jana Kománková. ¶

Pixovatím

Řekl jsem to snad jasně: práci si budu hledat až za rok.

Proč mi teda proboha lidi pořád něco nabízejí? Teď jsem měl opravdu dilema, jestli neslevit z rozhodnutí a nevzít práci už teď. Ale musel bych každej den hodinu dojíždět.

Před lety teta odmítla práci, protože by musela hodinu dojíždět a já se jí smál, protože po Praze skoro vždycky musíte tak čtyřicet minut jet odněkud někam. Ale teď už ji docela chápu.

Ona teda teta namá moc na výběr, ale já bych nejraději pracoval převážně doma a do práce jezdil jen tu a tam. Představa, že každej den ztratím dvě hodiny času jen cestováním, je pro mě v současné době limitní.

…

Včera jsem jel z Vysočan domů metrem. Jak obvykle rád cestuju hromadnou dopravou, tak včera to bylo opravdu nepříjemný. Ne snad, že by spolucestující byli odporní. Bylo to ve mně. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy u Microsoftu vystopila většina lidí z nacpaného autobusu. Je ze mě morous? Pixovatím. ¶

Jedna ze tří

Dal jsem jim na výběr.

1. Půjdem na vernisáž výstavy, co na ni chce Adbar ve středu (proč až ve středu? to tam přeci nebude žádný pití),
2. Zajdem si na koncert Té neznámé na Parukářku,
3. Zaskočíme na poslechovou diskotéku do NoD za Adbarem.

Jako odpověď jsem dostal možnost jít do kina na Hellboye nebo Já robota. Nakonec jsme jeli s Webským do Čakovic na zahrádku U Pošty. Фили, вот ето культура!

Už po devátý jsme šli domů. To je pohoda, když jdeme tak brzy do hospody, usmíval se Webský, když jsme přecházeli Cukrovarskou ulici a mně nezbylo než přitakat, Jojo, je příjemný odejít domů pře zavíračkou. Už se mi to dlouho nestalo.. Najedli jsme se, vypili dvě piva (no, Webský tři, já to prásknu, ale on je taky větší kus chlapa) a já se radoval, že při práci u notebooku budu ještě poměrně čilej.

…

Jenže to by nahoře nesmělo zůstat po jedné lahvi Veltlínu a Irsaie od minula. Webský: Tohle archivní není tak štíhlý, jako to, co jsem pili minule. Takže bylo čtvrt na jednu, když jsem zůstal v rohovém obýváku sám. Pak bylo půl třetí, když jsem se rozhodl, že tedy opravdu už nemá smysl práci odkládat, a půl šesté bylo, když jsem si šel lehnout.

Hned, jak jsem se převlékl do pyžama (přivezl jsem si tentokrát i kartáček a osušku — ale Sýkorko, neboj, zase jsem si to ráno odvezl) a přikryl se dekou, došlo mi, jak jsem to měl celé udělat, aby to mělo hlavu a patu. Nojo, to už je holt ten podělanej život. Vstávat se mi kvůli tomu nechtělo. Stejně to nikdo neocení.

…

Webský byl ráno akční. Asi byl tak zaskočenej, že jsme šli brzy do i z hospody, že vstal už v šest. Zmetek. Snažil se sice pohybovat po pokoji potichu, a poslat ho pryč z jeho vlastní ložnice se jaksi nesluší, ale já chtěl aspoň ještě dvě hodiny spát.

Deset minut před osmou mi kopl do pelesti a jelo se. Pokud jste na Tupolevově potkali usměvavého řidiče, který se šklebem od ucha k uchu akceleroval mezi městskými autobusy, nebo jste o něco dál na Prosecké slyšeli, jak se z auta ozývá zvolání: Já jsem Pražák! Jsem Pražák! tak to mě Webský vezl k Telekomunikačnímu úřadu. ¶

Šetřím na nepravých místech

Po návratu domů mě na stole čekala obálka s fakturou od telefonního operátora. Koukám na to jak tele na vrata. Jen pět listů? Výpis hovorů se vejde na jeden papír? Co se děje? A sakra! Sakra! Sakra! Sakra! Neprovolal jsem předplacené minuty. Celých sedmnáct minut propadlo do nenávratna.

Šetřím na nepravých místech.

Jako přítel jsem selhal

Volala mi v úterý, ale nebyl jsem doma. Nenechala vzkaz. Když jsem později bral do ruky mobil, abych abych jí zavolal, měl jsem hodně zvláštní pocit. Napadlo mě, že se asi rozešla s klukem.

Vždycky umím říct něco soucitného, povzbudivého a veselého. Přesně v tomhle pořadí. Ale tentokrát ne.

Dostala jsem kopačky, ozvalo se ze sluchátka, a já se zaboha nemohl vcítit do její situace. Usmíval jsem se, smál jsem se, měl jsem radost. A nedovedu to skrýt. Proč teď?

Těch rozchodů, které jsme spolu prožili, už je… Jak ti to řek? zajímalo mě. Možná jsem vždycky byl v klidu, protože jsem věděl, že je ještě dost času. Že ještě nějaké rozchody budou. Obvykle už po pár minutách vyprávění o tom novém, nejpozději při osobním setkání, jsem se pokoušel odhadnout, na co zemře jejich vztah tentokrát. Byla to hra.

Řek, že jsem výrazná osobnost.

…

Chcete mít ve třiceti svatbu a děti. Ale nejdřív musíte najít partnera pro život. Společné bydlení na zkoušku, zvládání krizových okamžiků, spolehlivost a důvěra, to všechno si žádá čas. Rok, dva, spíš víc. Za rok mi bude dvacet šest. Padnou poslední finanční úlevy od státu a začnu si hledat práci. Do té doby na tyhle věci nechci myslet.

Pak to bude krušné. S každým nepovedeným vztahem přijdou deprese jako vždy, když si určíte cíl, stanovíte termín a se zkracujícím se časem si uvědomujete, že věci nejdou podle vašich představ, ale nemáte sílu přiznat si, že ten cíl je nesmyslný a termín je zdrojem vašich neúspěchů a depresí. Teď, teď se mi to mluví.

…

A já už jsem se chtěla vdávat. Řekla to teatrálně zkroušeným hlasem, a já tušil, že v té nadsázce je spousta pravdy. Ještě tak tři rozchody a vezmu si tebe. Při tomhle tempu by můj čas mohl přijít někdy koncem příštího roku.

Už to přestává být hra. Každé tři měsíce teď budu trnout, aby nepotkala toho pravého. Kdysi potkala mě. Po pár dnech nám oběma bylo jasné, že to nemá smysl. Jako milenec jsem se nehodil. Teď, jak to vypadá, jako přítel už nestojím za nic. Dostanu ještě šanci zkusit to jako partner, manžel a otec dětí? ¶

Zrůda

Ještě u kasy jsem se pokladní ptal, jestli se ten film jmenuje Michæla Kratochvílová, nebo Zrůda. Na lístku bylo napsáno obojí. Dovnitř ještě nemůžete, zarazil nás trhač minutu před půl sedmou v postupu k eskalátorům. To ve mně rozehrálo milion nejrůznějších představ. Třeba Zrůda vyskočí z plátna a rozsápe lidi, kteří nesedí na sedadlech, jež si zakoupili. Nebo je to tak otřesný zážitek, že lidé hromadně pášou sebevraždy.

…

Ty seš šlapka, viď? Kvůli holce, jako jsi ty, kluci určitě stojej v řadě, lichotí Selby Wall své nové přítelkyni Aileen Wuornos. Amerika má opravdu dost pokřivený měřítka krásy, pošeptal jsem Marii do ucha a bylo to na dlouho to poslední, co jsem řekl.

Když film skončil, třásl jsem se po celém těle. Z toho hlediska šlo jasně o otřesný zážitek. Dost mě naštvalo slovo entertainment, které se objevilo v závěrečných titulcích. Oni popraví člověka, a říkají tomu entertainment?!

O čem ten film ale je? Popravili masovou vražedkyni. Nemusíte ji litovat, můžete ji chápat, píše Burda. Chtějí od nás tvůrci filmu pro masovou vražedkyni pochopení? Něco jako: Podívejte, zabila sedm lidí, ale měla to v životě opravdu těžký. No, dobře, mají ho mít. Ale co z toho ta popravená má? Třeba prodala práva na zfilmování a odkázala je Selby, říká Marie. Podle mě by odsoudit měli Selby. Aileen přeci vraždila, aby si mohla Selby vydržovat, a Selby o tom musela vědět.

Ale dost možná, že to je opravdu jen entertainment. Šlapky, lesby, pitky, anonymní sex za peníze, sedm vražd, mrtví policajti, zkažení policajti, veteráni z Vietnamu, zkaženej svět a pochybná spravedlnost.

Film začíná opravdu dobře. Úvodní záběry komentuje hlas Aileen mimo záběr a můžete si připadat jako v komedii, protože kecy o tom, že odmalička jsem věděla, že ze mě bude hvězda … Marylin Monroe našli v kavárně a já věděla, že dřív nebo později se to stane i mně, silně kontrastují se záběry, na kterejch Aileen ukazuje prsa baseballovému týmu nebo jako stopařka kouří za pár babek řidiči na okresní cestě.

Po pár minutách ale jako by se múza na Patty Jenkins vykašlala a filmové vyprávění nestojí za nic. Opravdu nechápu, za co Charlize Theron dostala Oskara. Ovšem osud Aileen Wuornos je natolik silný, že se nezvednete a neodejdete. Zůstal jsem beze slova sedět jako přibitý ještě pěkných pár minut po skončení filmu a před odchodem domů jsem potřeboval panáka.

Klidně na ten film jděte, ale pozor na infarkt. ¶

Když talíře létají vzduchem

To je zas týden v trapu? Už to tak bude, koukám do zrcadla a vidím, že strup nad obočím se mi sloupal. Ty ses popral? vítala mě v neděli po poledni matka při návratu ze srubu u Hryzel. Ale ne, dostal jsem talířem.

Myslel jsem si, jaký nejsem kabrňák, že hlavičkuju talířema a těšil jsem se, jak tu historku zaobalím, aby to vypadalo spíš na manželskou hádku s argumenty létajícími velmi nízko, než na sportovní utkání a přeceněnou tvrdost lebky. Jenže, to by Medvěd nesměl být mým bratrem.

Otevřely se dveře, cosi párkrát spadlo na zem, a už slyšíme klap klap klap. No, těbuch, cos dělal? Medvěd vstoupil do předsíně o francouzských holích a s ortézou. Ale, přijeli jsme v pátek večer na chatu, a jak už byla trochu zima, lámal jsem dříví přes koleno a, posadil se s úlevou do křesla, a hned v prvním prkně byl hřebík. Zarazil jsem si ho tři centimetry do stehna.

Pak se divte, že na venkově odmítám tělesnou práci.

Tenhle víkend bude ale docela v klidu. ¶

U Václava bez Václava

V obvyklé sestavě: naše Miška, Jirka a Webský. Jen Adbara musel Webský představit. Včera jsem Jirkovi diktoval Miščino číslo, dnes abstinoval a řídil. Webský si po dlouhý době u Václava dal pivo. Adbar přišel a vypadal, že potřebuje pivo: To byl den…

=M=

Vy si dáváte medovník tady, jo? No, to jste mě opravdu— Tak já si ho dám taky. A matonku a kafe. Presso. A mohl bych, prosím, k tomu aspoň decku mlíka?

Pavel (hostinský)

Jak decku mlíka?

=M=

No, to kafe je totiž hnusný. Proto jsem se byl dívat vedle a myslel jsem, že si vypiju v Abyssu lavazzu.

Pavel

Lavazza je eklhaft.

=M=

Mno, pořád stokrát lepší než tady ten Bristot.

Pavel

(Ostentativně přinesl krabici s mlékem.)

Jirka

Hele, přihraj to sem, já si to taky doleju, samotný se to nedá pít.

Po jídle, zákusku a kafi jsme se přesunuli do Balabušky na kulečník.

=M=

Jaký máte rozlejvaný víno?

Slim

Milera

=M=

Aha, a sedmičky?

Slim

Milera.

David třímá svoje tágo odhodlaně, leč Jirka stál u stolu první a já rozestavěl koule. První vyhrání z kapsy vyhání. Domů jsem šel sám. A nemám jít nahoru s tebou? ptala se Miška. Jirka tě sveze domů.

Při placení jsem byl zase v družstvu s nejvyšším účtem. Mám neochvějné štěstí podvědomě si vybírat drahé věci. Cože, já pil desítku? diví se Webský, no, to se nedivím, že byla hnusná. ¶

Slovo k černým pasažerům

Od rána jsem měl špatný pocit. Vystoupil jsem od Webskýho z auta naproti Telekomunikačnímu úřadu, a že nemám lístek na hromadu a v kapse dvě padesát, jsem si uvědomil, až když byl v trapu. Chytne mě revizor, došlo mi.

Chvíli jsem přemýšlel, jakou mám zvolit cestu. Jsem fatalista. Když mě má chytit, chytí mě. Nastoupil jsem do tramvaje místo do krtka a začetl se do knížky z Amazonu. Chtěl jsem jet devatenáctkou a cestou se stavit v bance. Přijela osmička.

Revizor

?

=M=

Nemám. (podávám pas, občanku už pár let nedržím)

Revizor

Můžete zaplatit v hotovosti, na to nepotřebujete doklady.

=M=

Mám dvě pade, kdybych měl víc, nepojedu načerno.

Revizor

(Vrací mi beze slova pas.)

=M=

Počkejte, to takhle nemůžete. (odmítám si pas vzít zpátky)

Revizor

Nezapomeňte na tu pokladnu dojít včas, ať vás to nestojí moc. (vyplňuje předtištěný protokol a nechává místo se jménem a číslem pasu prázdné)

=M=

Děkuju, pěkný den, a … nezlobte se.

Budu muset na tu knížku napsat recenzi, aby se mi ta jízda vyplatila. ¶

Jižní spojka

Tak si jedeme po Jižní spojce a asi ve sto deseti nás předběhne chlápek s bejsbolovou pálkou a práskne s ní do čelního skla. Oběhne auto, rozkopne pravou mlhovku a uteče někam mezi auta v rychlém pruhu. Co to meleš, =M=?

No, tak zkus tuhle verzi, Adbare, říká Webský, Jedeme z nákupu a najednou od kolemjedoucího náklaďáku odletí kamínek. Rozletí se ve dví a jeden kus práskne do čelního skla a druhej rozfláká mlhovku na druhý straně.

Hmm, to mi ta první verze připadala důvěryhodnější.

Kterou z těch verzí předložit pojišťovně? Čelní sklo i mlhovka jsou namaděru. ¶

Proč jsem vždycky ve slabším družstvu?

=M=, nevíš kde mám boty? Tentokrát mě nevzbudil mobilní telefon. Na srubu u Hryzel není signál. Tedy, signál tam mají jen červení, my růžoví a modří bychom museli na kopec. No, to nevim, Duffe. A už jsi zjistil, kdo ti nasral do kalhot a pochcal tričko? snažím se hned po ránu o trochu humoru. Vy kurvy, já věděl, že jsem se neposral sám. Teď ještě kápněte božskou, kdo jste mně rozbil hubu. Duff prožil opravdu náročnou noc. Teď už ho ale jeho milá, kterou důsledně oslovoval „krávo“, převlékala do čistého a hnala ho umýt do potoka.

V Praze mě po probuzení čeká ledatak kolečko na Reitknechtku a zpátky, ale na srubu mě hned po ranní hygieně čekal zápas s létajícím talířem na branky. Proč mám bejt v tom slabším družstvu zrovna já? zeptal jsem se, když mi navrhli, abych si k sobě vybral dva spoluhráče. A proč v něm máme bejt zrovna my? ptal se Pítrs a pomrkával na Hrocha, protože teď hráli se mnou. Tak jo, ale budete hrát bez triček, ať se rozeznáme, houknul jsem na protihráče, protože Ještěr s Hafikem stejně už měli trička dole. Sára si opatrně sundala brýle.

Pak jsme vyrazili na oběd do Davídkova. Servírka si nás pamatovala ze včerejška: Dovnitř nechoďte, je to tady celý rezervovaný, vítala mě už ode dveří. Nechala nás ale sedět venku v altánku u grilu. Asi si myslela, že tam škodit nemůžeme. Jak to myslíš se suchejma zipama, puso, žádal si upřesnění od maminky, co se přišla zeptat, jestli jsme nenašli dva žlutý talířky se suchejma zipama, který tam někde děti odpoledne nechaly. No, ty sou, pusinky. Jé, ta malá blondýnečka. To se ti povedlo, puso. Já bych taky takový uměl, Duff se prostě ve slušnosti, taktu a společenském vystupování vyzná. ¶

Pohled z okna mého notebooku

Jak se stydím ukázat pohled do svého pokoje nebo na svůj psací stůl (já si uklidím, mami), tak s tímhle opravdu nemám problém. Potíž je v tom, že nevím, co má být na obrázku, zda čistě pracovní plocha s pozadím a ikonkami, nebo i nějaká okna aplikací. Rozhodl jsem se pořídit otisk obrazovky tak, jak to stojí a leží.

Abyste věděli, tak ikonky vlevo a nahoře jsou vyjma koše ty jediné, které na ploše mám. Otevřené programy ICQ, Firefox, Příkazový řádek a gVim mi dělají společnost ponejvíce. Na ploše je standardní pozadí od IBM s rozvržením časových zón. Vidím ho málokdy, ale neurazí a často se hodí, abych věděl, jak mám Jade pozdravit.

Vinohradská

Zazvonil mi mobil.

Miš

Čekáme na vás na Jiří Hospodě Brat na rohu na úrovni vstupu do kostela.

=M=

Aha, na Vinohradský, nebo na Lucemburský?

Miš

Co já vim, jsme prostě na rohu u kostela.

=M=

Jakou vidíš hospodu?

Už jsme byli s brauzrem na cestě (Tos mě nechal schválně, abych si štípnul šestatřicetikorunovej lístek na MHD, když jedeme autem!), když zavolal Miš a nabídl, že nás Jarka naloží do auta.

Miš

(naviguje) A po týhle ulici dojedeme až do Zásmuk.

=M=

Po Vinohradský, myslíš?

Miš

Já nevim, jak se to tu jmenuje.

Jarka

Ty neznáš Vinohradskou?

Miš

Ale to víš, že znám Vinohradskou, jsem snad z Prahy, ne.

=M=

Mno, tak tohle je Vinohradská.

Miš

Tohle?!

 ¶

SuperZuzu

V sedm hodin večer se v bublině objevila Zuzu a začala nevinnou otázkou na vinný večírek. Dnes ne, až jindy, odbyl jsem ji. Když ale stejnou nabídku zopakovala znovu za půl hodiny, rád jsem souhlasil.

Tyhle komixové hrdinky mají pronikavý dar vidět lidem až až… Martine, seš v pořádku? Mně přijde, že seš nějaký zatrpklý, poslední dobou. Získala si mě tím slovem. Zatrpklý. Zní to tak — vřele. Ano, ano. Odpovídám jednoslovnými částicemi a do deníčku si píšu melancholické vzpomínky s vtipnou pointou, abych sám se sebou vydržel a aspoň na chvíli zapomněl, že jsem — zatrpklý.

Včera bylo nádherně. Teplý večer, kolik nás jich letos ještě čeká? Posezení na zahrádce na Vinohradech u lahve vína. Povídání, chápavé úsměvy, roztržité rozhazování rukama, ruka, co se zastaví na půl cesty ke stisknutí zápěstí a šláftruňk.

Věřili byste, že jsem poprvé pil B52?

Kamarádi vás dostanou z deprese, ale pak musíte najít něco, proč stojí za to žít. Jinak upadnete do nihilismu a — zatrpklosti. Nedej bože, aby se mi v takovém případě postavil do cesty alkohol nebo práce. To je falešný smysl života. Dívky a ženy, když jsou kamarádky, nemusejí ani nic říkat, abyste zjistili, že se chcete nechat ostříhat.

A teď už Víkend iHNed! ¶

Proč prohlížím web ve Firefoxu

Adam Hauner z projektu Czilla mě poprosil, abych jakožto nováček sepsal, proč jsem přestal používat Microsoft Internet Explorer a začal jsem web prohlížet v prohlížeči Mozilla Firefox. Tohle jsou moje důvody:

Nikdy bych asi nepřestal používat Microsoft Internet Explorer, kdybych si nepořídil nový notebook. Abyste rozuměli, ten notebook má klávesy pro listování na předcházející a následující stránku, a má je tak nešikovně umístěné, že je tu a tam nechtěně stisknu. Často se mi to stalo v okamžiku, kdy jsem něco psal do formuláře na webu. Dovedete si představit, jak jsem zuřil, když jsem se po pár minutách psaní překlepl, prohlížeč načetl předchozí stránku a já o všechen napsaný text přišel.

Kamarádi mi doporučili prohlížeč Mozilla Firefox, ten si po návratu na stránku napsané texty pamatuje. Z počátku jsem Firefox otevíral jen pro psaní textů do formulářů, ale jak jsem odhaloval jeho nové a nové vlastnosti, postupem času jsem na Firefox přešel docela. Vlastně nejde o nic převratného, ale hned se mi zalíbila možnost otevírat stránky do panelů místo do nových oken — je to pro mě přehlednější a pohodlnější.

Také jsem si rychle zvykl na jednoduché zvětšování písma. Zatímco v Exploreru je tahle možnost schovaná v programových nabídkách, ve Firefoxu stačí stisknout klávesovou zkratku Ctrl-+. A co je na tom nejlepší, funguje to opravdu na všech stránkách. V Exploreru jsem si písmo nikdy nezvětšoval, ale když je to ve Firefoxu tak snadné, už si nemusím namáhat oči při čtení malých muněk.

Potom jsem objevil klíčová slova ve vlastnostech oblíbených odkazů v záložkách. Do adresního řádku stačí napsat klíčové slovo a otevře se stránka ze záložek. Protože často otevírám různé slovníky na webu, úplně jsem propadl Firefoxu v okamžiku, kdy jsem zjistil, že když nahradím v záložkách v adrese hledané slovo za %s, můžu pak ve slovnících hledat přímo z adresního řádku tak, že za klíčové slovo záložky vložím hledané slovo a Firefox můj dotaz doplní do adresy a otevře rovnou výsledek. Firefox mi šetří sice jen vteřiny, ale za den se to nasčítá.

Těch pomůcek, které jsem ve Firefoxu objevil, je spousta. Například blokování vyskakujících oken s reklamou, otevření jednoho rámu do celého okna, automatické doplňování údajů do formulářů na stránkách, kam se vracím, rychlé hledání textů v odkazech a na stránce a podobně. Na webu Mozilly jsem našel mnoho doplňků, z nichž teď některé používám. Hned jsem si oblíbil zvýrazňovač vyhledaných slov, otevírání adres, které jsou napsány v textu (nejsou u nich odkazy), vlastní rozvržení ovládacích lišt, zabudovanou čtečku zpráv (RSS agregátor Sage) a skoro desítku dalších. Mám pocit, že někdo Firefox napsal přímo mně na míru. ¶

Vaterland — lovecký deník

V pátek mi Marie zavolala a chtěla, abych jí zazpíval a zatancoval. Na oplátku mi navrhla výlet do kina. Na kostrouny?! Ježišmarjá, a není to ta blbost se zombiema, jak v ní hraje Neff? vyděsil jsem se. Znám totiž pár lidí, kteří v tom filmu hráli, a když jsem nešel na premiéru, nevidím důvod, proč za to utrácet Mariiny peníze.

Všechno bylo jinak. Jen ti kostrouni… Ale ne, to prozradit nemůžu. Ten film má úplně skvělý efekty, říkám Adbarovi u Chameleona, například tam před honem nalévají vývar z celého králíka a za mnou se ozvalo »Tyvoe Jednota!«. Adbar se tvářil překvapeně: Myslel jsem, že Vaterland je knížka o tom, co by se stalo, kdyby Hitler vyhrál válku. Ale ne, to je zase Fatherland a u nás to šlo pod názvem Otčina v televizi.

Film Vaterland — lovecký deník, to je něco jinýho. Nevystihnu ten film líp než oficiální kopirajtr:

Návrat na staré rodinné državy po půl století může být zábavný, dobrodružný, ale i nebezpečný. Původní svět má už jen svá torza, a nový ještě neukázal jasné kontury. Hra ve starém stylu se tedy může stát spouštěcím mechanismem pasti, ve které nakonec uvíznou všichni. Lovci. Domorodci. I tajemná kořist.

Představte si, že na statek, kde žijete se svým starým otcem, přijede banda Skopčáků s manželkami, začnou to obcházet, hrajou si na aristokraty, ale nejsou si ve svých rolích příliš jistí. Stejně tak jako vy už netušíte, jaká je vlastně vaše role. Přetrženou kontinuitu už nikdo nenaváže.

Ve filmu jsem pořád cítil trochu perverznosti. Když vzrušující dívčí hlas opakuje šeptem slova: vázat, měřit, barvit, kousal jsem se do rtů a bylo mi prd po tom, že jde o vázání kořisti, měření kořisti a barvení kořisti lovu na kostrouny, kvůli kterému vlastně mužská část osazenstva přijela. Tajemnost a perverzita mně hodně připomínala Lynchovy filmy.

Přestože nemusím Karla Rodena a o herectví bratrů Formanových si myslím svoje, tady mi úplně vyrazili dech. Stejně tak představitel Maxe Vasil Fridrich, kterého jsem vůbec neznal. Zaujalo mě, kolik ve filmu hraje cizinců — zvlášť ti Portugalci, co hrají domorodce a mluví celou dobu jen portugalsky, ti se povedli.

Česká televize k filmu pořídila propracovaný web, kde nechybí rozhovory, fotografie, ukázky z filmu ani dvě písničky ze soundtracku, takže je vlastně zbytečné tu cokoli říkat. Doporučuju písničku Venez Venez od Heyday  — až půjdete z kina, bude vám znít v hlavě.

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.