Hledám dívku z autobusu do Brna

Střípky z divadla

Divadlo Na Zábradlí je snad nejstíněnější, jaké znám. Ty svislé pruhy na zdech tomu moc nepomohou, malé sedačky a úzké uličky už vůbec ne. Klaustrofobici tam musej trpět jak psi.

Když jsme se s šéfkou usadili na naše místa, byli jsme svědky krásné situace. Za postarším párem sedícím před námi dorazil pomladší pár. Ukazovali jim, že na dnešní večer mají na tohle představení v tomhle divadle lístky na ta dvě sedadla, na kterých jim sedí postarší pár. Dobře, žes mě hnala do hlediště už tak brzy, říkal jsem pobaveně šéfce. Za chvíli přišla i trhačka lístků, aby se přesvědčila, že pokladna opravdu vydala na stejná místa lístky dvakrát.

Po chvíli se situace opakovala o dvě sedadla vedle. Jenže tentokrát šlo jen o jediné místo. Pán slečně vysvětlil, že nemá čtvrté sedadlo v osmé řadě, ale osmé ve čtvrté. Kdo chodí do divadla sám?

V té hře mě zaujalo: Jednou to přeci musí být naposledy. Jenže narozdíl od toho poprvé, to ještě nevíš. Napadlo mě: co když to poprvé je také naposled? Víš, že mě tohle už taky napadlo? Zamyslela se nahlas šéfka. A já si v duchu pomyslel, že jde o předčasné obavy. ¶

Perfect days

Snad se proto na mě zase nenaštveš, ale už půl roku to v sobě dusím:

Když Pavel Liška stál na pódiu a řval, že chce se svou o třináct let starší milou chodit mezi lidi, uvědomil jsem si, že stejně tak bych tam mohl stát já.

Ne, nesrovnal jsem se s tím. Byl to asi největší úder pro moje sebevědomí.

…

Nechápu, jak šéfka sehnala lístky na vyprodané představení Perfect days v divadle Na Zábradlí. Navíc za padesát korun. Perfect days trvá tři hodiny a já při prvních dvou jednáních trpěl. Sakra, je mi pětadvacet, říkal jsem si, co proboha dělám na generační zpovědi bezdětné čtyřicátnice. Je to jedno z těch představení, kdy si intelektuálka dělá legraci ze sobě podobných skrze velmi vstřícné vtipy. Možná je to jen překladem, ale ty slovní vtípky a narážky mi připadaly až moc na sílu. Jenže to je asi tím, že je to komedie. Smál jsem se celou dobu, až jsem se za sebe styděl.

Stačí slovo a rozbiju mu hubu, Igor Bareš byl v roli (odloučeného) manžela skvělý. A ksichty, co házel při děkovačce, byly ještě lepší. Zuzana Bydžovská se na jevišti objevila v účesu, ve kterém poprvé, co ji vídám, byla baba k nakousnutí. Zfleku bych si s Liškou vyměnil místo. Mimochodem, kdo chce vidět Lišku na pódiu bez trenek, neměl by si Perfect Day nechat ujít. Jaroslava Kretschmerová jako Liškova matka musí prohklínat televizi — zatímco v televizi vždycky vypadá jako stará tlustá bréca, na pódiu z ní zase byla hezká ženská. Jorga Kotrbová zahrála matku Bydžovské tak, že jsem chvilkama měl stejnou chuť zasebevraždit ji, jako když se do takové ráže dostane matka moje. A Martin Zbrožek zahrál teplouše excelentně.

Když nad tím přemýšlím, neměnil bych s Liškou, ale právě se Zbrožkem. Proč? To byste museli znát pointu představení a taková sketa, abych vám ji prozradil, zase nejsem. Snad vám jen řeknu, že nejvíc se mi líbila bezejmenná (jako neuvedené jméno herečky) postava Barošovy milenky, která nám při příchodu trhala lístky a při odchodu nám podala v šatně svršky. A nejdůležitejší postava večera se na jevišti vůbec neobjevila.

Á propos! I všechna další představení Perfect day jsou vyprodaná. ¶

PS: Proč píšu Bydžovská, když myslím Barbs? Asi proto, že Na Zábradlí mají blbě udělanej web a já si prostě jména postav nepamatuju a nemám, kde si je připomenout.

Rada do života

Já vám říkám, nežeňte se. Půjčte si to, užijte si to a vraťte to.

Nádraží mám rád. Mají zvláštní atmosféru. Vlak, který nějaké lidi přivezl, zase nějaké odveze. Je to jako životní filosofie. Teď si jich užiju hodně. Nádraží v Zatáčce, Masaryčka, Hlavák-Wilsoňák, Holešovice i Holešovice zastávka. Radu z prvního odstavce mi dnes udělila metařka na Masaryčce, když jsem čekal na Mady.

Však já se nikam neženu. Dneska jsme příjemně zpomalili. ¶

18 let

Nevím, proč zrovna osmnáct let by mělo být nějaké přelomové výročí. Maturoval jsem například v sedmnácti. I ostatní důležité milníky jsem míjel v jiných letech.

Osmnáctý rok pro mě znamenal tak trochu rozčarování. Vnější okolnosti tomu chtěly, že jsem se musel rozhodovat, čím chci být, až budu velký. Nevím to ani sedm let poté. Jako prcek jsem chtěl být popelářem, protože se mi líbilo, že mohou jezdit na stupátkách. Pak jsem chtěl být moderátorem televizních novin — líbily se mi ty kombajny ve znělce.

Místo toho jsem vystudoval grafickou průmku a vrhnul se na studia učitelství. Nevěděl jsem pořádně ani proč. Jenom se ode mě chtělo, abych studoval na univerzitě, tak jsem prostě studoval. Chtělo se ode mě, abych nezatěžoval rodinný rozpočet dotovaný ze sirotčích a vdovských důchodů, tak jsem pracoval. Doma mě to štvalo, tak jsem se odstěhoval.

Vždycky budu závidět lidem, kteří se nenechali zdeptat dospělostí a našli v sobě dost odvahy, aby žili. Odjet do ciziny jen tak pro mě už nikdy nebude tak snadné, jako by bylo v těch osmnácti. Prožít nějaké dobrodružství, to jsem prostě nestihl. Nevšiml jsem si, že mi bezstarostný věk experimentů a objevování protéká mezi prsty.

Doháním to všechno teď. Za nějakých pět let mi bude třicet. Chci stihnout pár neperspektivních a pokud možno divokých vztahů. Chci aspoň na půl roku někam za hranice. Chci začít cestovat (ale netoužím po Himalájích a podobně). Chci přestat domýšlet důsledky…

A stejně zase zůstanu sedět doma za pecí. Osmnáct let? Nenávidím tu dobu. Nepřipomínejte mi ji. ¶

Kdysi jse=M= navrhnul zwířeti spáchat řetězový zápisek — pokračování by bylo na jiném blogu. Téma osmnáctin se na to prý přesně hodí a e-rasi se toho chytila. Co vy na to, kdo bude další?

Další, co se chytili

1. Finofilní Barka
2. Pan Džounes
3. Rhybuška
4. Qitek
5. Malé Tasslovice
6. Heol Loar
7. Gotcha
8. Trittico Blues
9. Jarmilky Teritorium
10. Jane Doe
11. Dárek
12. Juneau
13. Charlotte
14. Deep
15. Chosse
16. Ave
17. Kavárenský povaleč
18. g
19. Drunka
20. Triffidd
21. MiM
22. Fily
23. Ježo
24. Rhapsody
25. Šňůry a provázky
26. Kačulína
27. Kombajnova strojovna
28. Mr. Coolder
29. Ta Neznámá
30. Mikin
31. Příběhy malého spratka
32. Márinka na netu
33. Quanti
34. Chaloupka na muří nožce
35. Mek Bílová
36. Pifik

Chcete tu být taky uvedeni? Odkažte na tenhle příspěvek a klepněte na odkaz. Dozvím se to.

Horem pádem

Duo Hřebejk—Jarchovský mě nikdy moc neuchvacovalo. Připadají mi ty jejich snímky příliš uhlazené, takové televizní. O filmu Horem pádem jsem ale slyšel jen samou chválu, a že prý to není takový ten nostalgický žvást jako dřív.

Tříska, Macháček, Forman, Liška, Dušek, Boková, Suchý, Vašáryová. Zvlášť je mám rád, ale dohromady jsou zralí na utracení. Ale což, stejnak jsem pořádně neviděl ani úvodní reklamy. Věděli jste, že ve Village Cinema se dají odklopit područky mezi sedadlama?

Měl jsem ten film až na pár útržků jen jako rozhlasovou hru. Ale přesto vím, že producent udělal chybu, když Horem pádem pustil do kin až v půlce září. Je to typicky letní blbá komedie. Štěstí, že jsem si nezapamatoval žádnou hlášku, protože se bojím, že zase všechny zlidoví.

Film Horem pádem neurazí. A když si sednete trochu stranou, budete mít i solidní soukromí na držení za ruce. ¶

Nešli jsme na Petřín

…a pak mě zatáhla k řece. Mžilo a zima byla, ale to děvče se rozhodlo trénovat mě v neostýchavosti. Zpomal, sakra, zpomal, prosil jsem. A asi jsem prosil dost nahlas, protože když jsem otevřel oči, viděl jsem, jak za jejími rameny přichází muž.

Říkala tak 60 plus. Tohle nepoznám, ale oblek měl na sobě hezký. Divil jsem se, že se tak oháknul. Kdo z vás chodí večer sám do parku v obleku? Nejdřív stál na nábřeží a pozoroval hladinu řeky. Pak pokaždé, když jsem se ohlédl, stál o něco blíž.

Nakonec stál na dosah ruky, díval se na nás, vzdychal a jeho ruce prudce kmitaly níž, než mají střelci z divokého západu zavěšené kolty. On si snad rozepnul poklopec.

Bylo mně ho líto. Starý pán, nejspíš žije sám, a jak pěkně by mu to šlo. Ale vybral si špatné herce. Žirafka je stydlivé děvče ze Zatáčky a já se před každým polibkem rozhlédnu, jestli to někdo nevidí. Snad to doma nevyprávěla mamince. ¶

Píše líp: …když z vlastní iniciativy navrhl udělat divadýlko staršímu (rozuměj 60+) pánovi solidního vzezření. Pán se koukal a já se smála, když =M= nadhodil něco v tom smyslu, že si to pán třeba začne užívat. Aby se spíš nechtěl přidat. (Jane Doe)

Pán světa — El Hombre del Mundo

Dám mu ještě čtyři minuty, a pak půjdu pryč. Marie byla rezolutní. Číšník si tentokrát v El Hombre del Mundo na Andělu dával opravdu na čas. Minule měli natřískáno, ale přesto jsme svoje panáky růží na stůl dostali vzápěstí.

Čtyři minuty v trapu, číšník s vínem nikde. Objednané minerálky také nejspíš ještě zůstaly ve studni. Ale pak se odnikud přiřítil pingl a mrštil nám na stůl dvě skleničky. Po další minutě přinesl ukázat lahev. Obřadně ji předestřel nejdřív Marii, pak mně.

Natáhl jsem ruku a zkusil teplotu lahve. Neměl byste nějakou lahev červeného s přiměřenou teplotou? Číšník byl lehce zaskočený a šel se poradit s trenérem na bar. Obratlem se vrátil, aby nám sdělil, že všechny lahve vína jsou v lednici. Co se dá dělat, to nevadí, řekl jsem smířlivě s co nejhezčím úsměvem, vstali jsme z židlí a vydali se směrem ven. Počkejte, kam jdete?

Šli jsme na víno. Jinam. ¶

Zaujalo: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze chce, aby se prezident Václav Klaus zasadil o osvobození humanitární pracovnice Miriam Jevíkové. Slovenku, která na fakultě studuje a trvale bydlí v Praze, unesli letos na jaře na Kavkaze neznámí muži. Fakulta v otevřeném dopise prezidenta vyzvala, aby v zájmu záchrany Jevíkové oslovil ruského prezidenta Vladimira Putina. (ČTK/iHNed)

Purpurové řeky 2

Bylo mi jasné, že to bude blbost už podle prvních titulků: Koho napadlo na jednom řádku zkombinovat lomené a lineární písmo?! Citlivá duše typografa dostala přímý zásah ze zálohy.

Když jsme vyšli z kina, Marie byla znechucená: S tebou zase někam půjdu. Strašně se lekáš. No řekněte, vás by nevylekalo, kdybyste viděli, jak Jean Reno pronásleduje v lese volvem ninju a z ničeho nic se nadzvedne pařez, kulomet rozstřílí auto na cimpr campr a Renovi se nestane nic? Tak tohle jsou Purpurové řeky 2 — Andělé apokalypsy.

Ale Marie se taky děsila. To když Reno s Benoîtem Magimelem běželi katakombami bunkru a utekli valící se přívalové vlně. Pro dívku, která zažila povodně sevřená mezi dvě řeky, to byla šokující scéna. Tak tohle jsou také Purpurové řeky 2 — Andělé apokalypsy.

Je jméno dobrého režiséra zárukou dobrého filmu? Anebo, když Luc Besson potřebuje peníze, natočí klidně i film, kde zapomenutý rytířský řád usiluje o Novou Evropu pod dohledem německého ministra kultury a náboženství, který velí ninjům v ruštině? Protože právě takové jsou Purpurové řeky 2 — Andělé apokalypsy.

Ale jedno jsem pochopil. Ten vousatý vtip má pravdu. Znáte ho? Víte, co řekl Ježíš svým učedníkům při poslední večeři? Posaďte se všichni na tuhle stranu stolu, ať jsme pěkně vidět na obrázku. A o tom jsou Purpurové řeky 2 — Andělé apokalypsy.

Jestli nemusíte, nechoďte na to. ¶

Školení taxikářů

Vy se v Praze moc nevyznáte co? Řekl jsem s úsměvem taxikáři, na kterého jsem si mávnul na Floře cestou z večeře. Proč jako myslíte? odpověděl trochu nejistě. Právě jste minul poslední možnost, kde se dalo odbočit z Vinohradský doleva. Teď vás to navede až na Bělehradskou, což je dobře o tři kilometry delší trasa.

Řidič asi pochopil, že ani dvě hodiny s půlnoci neudělá rito při přejezdu mezi sousedními čtvrtěmi. Promiňte, tak já to pustím od začátku a bez nástupní taxy, myslel jsem si, že je to opravdu machr, když bez keců vynuloval taxametr.

Hodil jste špatnej blinkr, přikázaný směr je doprava. Na křižovatce Slovenské a Francouzské už se dobře bavím. Řidič přehodil blinkry: Ale to je delší cesta? Mně to nevadí, z Flory do Ohradní je to za sto šedesát, když to bude za víc, prostě pošlu účtenku na dispečink. Řidič znovu vynuloval taxametr. Záhřebská je rozkopaná, měl jste to vzít Peruckou. Řidič vypnul taxametr a oznámil mi, že tahle jízda je na účet podniku.

Když jsem vystupoval, podal jsem mu dvě stovky s tím, že jsem se u něj v taxiku bavil líp než večer v kině. Byl to opravdu machr. Každej jinej, by mě z auta vykopal. ¶

Učitel ze mě už nebude

Rok co rok to vypadá stejně. V polovině října mi přijde dopis ze studijního oddělení, že jsem se nedostavil k zápisu, a tudíž mě vyloučí ze studia. Pak tam vždycky dojdu, předložím index a dostanu razítko zase na další rok.

Letos jsem si řekl, že už toho mám právě dost, a razítko už si dát nenechám. Po sedmi letech válčení opustím bojiště bez metálů. Co jsem v minulém tisíciletí považoval za výhodu, stalo se mi nakonec osudným. Na peďáku se bakaláři nepěstují a na dokončení magistra už nemám sílu ani chuť.

Márinka bude zase nadávat, že jsem jen zabíral místo někomu, kdo by tu školu dělal rád, a tak se ke svému studiu možná vrátím zítra, abych před vámi, moji milí sponzoři veřejnoprávních vysokých škol, osvětlil důvody, proč jsem promrhal 203.000 korun, které na mé vysokoškolské studium stát vynaložil.

Řeknu vám ale jedno: v indexu mám zase tolik splněných povinností, že bych razítko do dalšího ročníku dostal. Ale nechci. Vždycky jsem si našel nějakou výmluvu, proč to utrpení ještě o rok prodloužit, ale letos budu silný a řeknu kariéře středoškolského učitele češtiny a společenských věd papa. S lehkým srdcem, s otevřeným hledím, s radostí ze života. ¶

Vhodná doba

Kdy je vhodná doba ke koupi kalhot? Někdy brzy po obědě? Nebo v okamžiku, kdy už máte jen jedny, a ty se vám začnou sypat? Nesnáším nakupování. Přesněji: rád s někým nakupuji, ale pro samotného je to utrpení.

Nevím, jestli jsem tu dobu správně odhadl, ale první týden v lednu jsem si šel koupit kalhoty. Pro jistotu hned troje. Jasně, jasně, od té doby jsem si také už nějaké koupil, ale teď už je zase počasí na ty, co jsem si koupil v lednu. Džíny, manšestráky a tak. Už žádné plátěné kalhoty.

Jenže v lednu jsem asi měl v pase víc než dnešních čtyřiasedmdesát centimetrů. Prostě kalhoty, do kterých jsem se zapínal s tím, že ruce si do kapes nedám, ty by dnes potřebovaly šle.

V mém případě nepřipadá v úvahu pásek. Leda nějakej dětskej. Já vím, sedmdesát čtyři centimetrů není úplně málo. Ale pásky si prostě musím nechat zkrátit, aby plnily svou funkci.

Všude je taková spousta inteligentních lidí, ale pánské oblečení je za posledních sto let pořád stejné. To ještě nikoho nenapadlo něco převratného? Nemám totiž pocit, že by současný stav byl dokonalý. Co třeba vymyslet ty kalhoty s proměnlivým obvodem pasu?

Já vím, snazší je změnit obvod vlastního pasu, než přešít kalhoty. A já už nechci být vyžle, jen jsem se ještě nerozhodl, co tedy budu jiného. ¶

Bratře

Adbar se před chvílí přiznal, že už je tu s námi rok. Na chlup přesně 20. října 2003 se probudil k životu v inkubátoru na Webským. Stejně jako loni přes sklo, když jsem byl ještě kluk, i dnes ti mávám. Mám tě rád. Ty víš, jak. ¶

Co mi tím odkazem chtěla Sýkorka naznačit? Navíc už neplatí, že na starší pány letí mladé dívky. Slečny už totiž znají svou cenu a nestojí o to, aby byly jen něčí ozdobou. (Blesk)

Tlačenka s cibulí

Událost, která měla změnit můj život, (v té době ještě) neproběhla a já bezcílně bloumal po Starém Městě pražském. Už když jsem prve šel kolem toho průchodu, něco mě k němu táhlo. Nevydržel jsem to a vstoupil dovnitř.

Chlape, mluvíš česky? ohlédl jsem se a vidím, jak o kus dál stojí pořízek s knírem, že by s ním mohl zapráskat, s jetou koženou brašnou přes rameno a přes rozepnutý knoflík košile mu bylo vidět tetování na hrudi. Jasně, potřebujete peníze? odtušil jsem.

Muž trochu znejistěl, zvlášť když jsem hned sáhl do kapsy u kalhot a začal tahat bankovky. No, potřeboval bych sto šedesát korun na ubytovnu. No vida, ani to nebolelo. Jasně, neni problém. Těch sto šedesát opravdu noc v ubytovně stojí. Vždycky ji doporučuju těm, kdo tvrdí, že nemají, kde by hlavu složili. Do který máte namířeno? Ptám se tak vlastně jen kvůli sobě, abych obelhal svoje svědomí. Ten člověk stál na místě, kudy za den noha neprojde. Byl čistý, upravený. Do Kobylis, jak tam jezdí čtrnáctka. podávám mu dvě stě korun s tím, že sto šedesát nemám.

A nemáte hlad? Já teď mám přes hodinu času, mohli bysme si někam skočit na pořádný jídlo, muže moje nabídka zaskočila, Tak snad jen nějakej fast food. Musím tam do šesti být, aby na mě zbyla postel. Přemýšlel jsem, kam vzít řezníka jinam než do řeznictví. Nad tláčou s cibulí se rozpovídal, jak zítra nastupuje jako kopáč a v pondělí ho propustili z basy.

Nezajímá vás, za co jsem seděl? ptal se mě, když jsem mu přál hodně štěstí. Nezajímá. Neřek jste si o peníze s kudlou v ruce, to mi stačí. ¶

Metrem v pyžamu

Po poledni mě čeká událost, která patrně dost zamíchá mým životem. A tak přemýšlím, mám se oholit? Dneska jsem na sebe koukal do odrazu v okně metra. Ten třídenní vous mi náramně sluší — co na tom, že mi roste skoro týden.

Do toho odrazu jsem se díval, protože se mi vybavil sen. V jeho první půli jsem jezdil v pyžamu pařížským metrem. Muselo to bejt někde u Trocadéra. Tam jsme, myslím, loni s Marií nebyli, takže je to hluboko uložená vzpomínka z doby, kdy jsem tam byl jako záskok se Širokoúhlou sousedkou.

Druhá polovina snu se odehrávala u Musée d’Orsay, kde Alžířani prodávali pečený kaštany. Ta vůně se pak nesla celým mým snem a ještě teď, když přivřu oči, ji tu a tam zachytím. U jednoho z těch Alžířanů mě odchytil nějakej fotograf, že prej mu v tý bekovce a s vysokým límcem připadám jako ztělesnění jejich oděvní značky a jestli bych nechtěl pózovat na citylighty.

Jinak se na svůj odraz v metru nekoukám, neupravuju se před odrazem ve výlohách a nenosím s sebou zrcátko. Asi se přecijen oholím. ¶

Víno a bábovka někde na Pankráci

Někdy si říkám, že bych vůbec neměl plánovat. Plánovat to já umím, ale neumím plány plnit. Tak jsem se teď ohlédnul za víkendem, a kromě toho, že jsem dojel do školy a vrátil se zpátky, že jsem konečně vzal do rukou knihu a že jsem dospal spánkový deficit, neudělal jsem vůbec, ale vůbec nic.

Dneska jsem vstal v půl šesté. Klepete si na čelo? Říkáte, že je neděle? Máte pravdu, vstal jsem v půl šesté večer. Nojo, už je to tak. Vyvenčil jsem Singra a zapnul ntb v očekávání milých zpráv. Adbar mě pozval na víno a bábovku.

Adbar si v pátek dojel do Halvíčkova Brodu pro nějakou křepelku za průkopnickou činnost. Přestože si Adam dělal ze svého krátkého proslovu k národům legraci, bojím se, že to ocenění jako pouhý začátek musíme brát také. Takže, Adame, jen houšť!

Ztotožňuju se s: Celej tenhle článek je dost jetej a ani se mi uveřejňovat nechce, ale píšu to už dvacet minut, takže musím, jinak by mě to sralo. Tak se z toho neposerte. A nezapomeňte mě zase nasrat. (Lepší už to nebude)

Do Brna a zpátky

Šéfka je moje dobrá víla. Sice se z randete omluvila, že prý choří, ale zato mě poháněla, abych neminul vlak. Tak jsem nakonec stejně vyrazil jako obvykle. V 11.54 mi jel bus, v 11.57 mi ujelo metro, ve 12.05 jelo další, ve 12.20 přijel vlak k nástupišti, ve 12.21 jsem vystupoval z metra a ve 12.23 už jsem seděl v kupé. Pomohl jsem starému pánovi s těžkou taškou nad hlavu (nojo, já skřítek), a pak jsem ještě šest minut sledoval, jak lidi dobíhaj k vlaku na poslední chvíli. Nechápu je, to je tak těžký přijít včas?

Když se vlak dal do pohybu a z amplionu se ozvalo: Dobry den, vita vas česka vlakova četa ve vlaku ece sto sedumdesat jedna z eeee HambuBerlina…, otevřel jsem si knížku o kybernetické válce, co mi ji před měsícem vnutil Falko. Při čtení páté stránky jsem měl v sešitě osm stránek popsaných faktickými připomínkami a chybami překladu a pochopil jsem, že nemá smysl dělat si poznámky. Začal jsem ten nesmysl číst jako produkt kybernetické války — totiž jako cílenou dezinformaci.

Packety se po internetu přenášejí během několika sekund, a taky kabel z optických vláken užívá světlo probleskující svazky těchto dutých kabelů, případně BBS je počítačový program, jenž umožňuje uživatelům připojit se k BBS a tři sta padesát stránek dalších nehorázností.

Počítám, že pan Dunnigan opravdu napsal dvacet best sellerů o strategii války, ale dost dobře by u nás mohl psát i monology do Televariete. Zvláště, pokud by spolupracoval na překladech s Kateřinou Dolíškovou. Kdybyste někde narazili na knihu Bojiště zítřka, kupte si radši Trnky brnky nebo Sorry.

V České Třebové sice přistoupila do kupé blonďatá písnička a já si vzpomněl, jak mi brauzr říkal, že jestli jsem nadrbanej, tak do toho mám jít s první, co se namane, ale já byl z toho čtení tak vyčerpanej, že jsem slečnu nechal starému pánovi a šel jsem si sednout do jídeláku.

Guten Tag, was wünschen Sie bitte, mě opravdu příjemně překvapilo. Bál jsem se, jak se v tom maďarským jídeláku domluvím. A vida, steward mě ocajchnoval na Němce. Einen Milchkaffee und Mineralwasser, bitte. Was kostet das auf Kronen? Steward dělal jako by nikdy neslyšel, že se na těch pěti stech kilometrech trati může platit něčím jiným, než je euro, ale pak z něj vypadlo: Es ist vier-fufzisch Euro, also hundert-fufzisch Kronen. Když jsem mu nechal dvacku spropitného, vypadlo z něj i něco česky: Vielen dank, pekně děkuji und ščastou cestu.

Vrtalo mi hlavou, proč každýho v jídeláku oslovoval anglicky, jen na mě mu byla huba líná. Buď vypadám jako Skopčák, nebo si myslel, že neumim žádnej cizí jazyk, tak je prašť jako uhoď jestli kvávkne anglicky nebo německy. Kdybych byl co k čemu, odpovím mu česky.

Když jsem v Brně vlez do šaliny, sedl jsem si náhodou za dvě dívčiny, z jejichž rozhovoru jsem pochopil, že studujou totéž, co já, a nepochopil, jak mohly udělat ty přijímací testy. Děvčata nepochopila, že na Čáře staví třináctka dvakrát a vystoupila omylem zastávku před Veveřím. Snad jim na Gorkýho někdo ukázal cestu, není to tak daleko. Ale moc bych se na to nespoléhal, protože když jsem se na Grohově cvičně pár lidí zeptal, kde je FSS, asi mě odhalili podle protahovanéjch koncovék a poslali mě každej někam jinam. Naštěstí jsem hned zahlíd V.I.P. club, kde jsme jednou večeřeli s šéfkou, a tak jsem přesně věděl kudy, a nedal se zmást.

První přednáškové kolo bylo fajn. Ten první přednášející v látce plaval a nevyhovoval mu zabudovaný projektor, tak si přines vlastní s notebookem. Takže musel projektor podložit čísi kabelkou, dokud nezačala smrdět spálenou kůží a notebook se po půl hodině vypnul. Druhej přednášející byl chodící hypertext. Žádnou větu nedokončil rématem, které by odpovídalo tématu a celá jeho přednáška se dá shrnout do jedný věty. Tak třeba práce válečných zpravodajů, třeba ten Švejk, no, dovedete pochopit, když jsem seděl tady v Brně s tím Japoncem, oni vůbec třeba nevěděj, co je to radnice. Ale co, nebylo na mě vidět, tak jsem si hodil nohy na jednu volnou židli a dospal jsem spánkový deficit.

Když přednáška skončila, přiběhl ke mně Pepa Sedlčanký, že prej mě zná, že jsem určitě =M= a že ho moc těší, že mě vidí naživo, a jak je skvělý chodit do školy s tak známou osobností. Eh, kdyby věděl, že se do prváku letos přihlásil i Poulíček, nejspíš by to na něj už bylo moc. Holt je to malá země a já už udělal tolik ostudy, že mě všude někdo pozná.

Na zpáteční cestě jsem nějakým zázrakem obydlel v J. G. Mendelovi úplně prázdné kupé, a jelikož jsem si prohlížel ten časopis rakouských drah, tak si asi průvodčí myslela, že jedu už z Vídně, a já, jak mě pozdravila guten Abend, úplně zblblej jsem jí odpověděl Grüßgott a nechtěla po mně jízdenku. Proč se mi stávají takovéhle věci? ¶

Deset hodin na zadku

Tak v pátek jsem šel spát nějak po druhé, přestože jsem přišel domů celkem brzy. Jestli jsem nějaké ptáče, tak asi sůva. Zato ráno jsem se probral těsně před tím, než mi volal Webský pár minut do osmé.

Po půl deváté už jeho Mazda 3 blikala před naším domem a my se teleportovali do Střešovic. Kromě toho, jak jsem mu špatně ukázal pruh v Nuslích a jak jsme chvíli jeli po tramvajovém tělese, ani jsme neporušili žádné předpisy. Dokonce i těch sedmdesát (dobře, tak devadesát) v tunelu jel.

Dorazili jsme tři minuty po deváté. Takhle brzy mě asi po seznamce nečekali. Přišel jsem do práce třetí. Jirka už tam seděl, protože měl s Webským meeting (tak se v naší branži říká schůzkám). On vám Webský určitě řekne kvůli čemu. Když už jsem proláknul to o těch zásnubách, tak tohle ať si prozradí sám. Bude to skoro tak velká událost.

Když šéfka kanceláře v deset dorazila do práce, měl jsem zasebou už docela hodně práce. Poprvé jsem si zkusil vést uživatelské testování telefonního helpdesku. Zatím jsem obvykle provokoval operátorky jen pro vlastní potěšení, tentokrát to bylo v rámci pracovní náplně. Katka dělala volavku a operátor obstál na jedničku. Sepsal jsem jen půl stránky připomínek.

Vždycky je co zlepšovat. Příště třeba sepíšu víc.

Poprvé v novém zaměstnání jsem vydržel sedět za svým stolem deset hodin v kuse. Ke konci už mě sedací část prdele pěkně bolela. Ale musím to párkrát vydržet. Na pondělí si mě totiž oba šéfové pozvali na pohovor ohledně firemní kultury. Předpokládám, že mi nechtějí vysvětlit, jakou mám v emailu používat signaturu. ¶

Firemní seznamka

Jelo se ze Střešovic do Nuslí. Před firmou stály dva taxiky. Favorit a oktávka. Na mě zbylo místo spolujezdce v oktávce. Když jsme dorazili na místo, zjistil jsem, že moje oblíbená taxislužba si cení mého podpisu na dvě sta. Účet stačilo podepsat a platit se bude až někdy.

Firemní seznamka se vyvedla. Po příchodu ke Skokanovi jsem si objednal pivo, abych moc neutrácel, a Jirka se v jukeboxu sháněl po skladbě Ten chlap, co skočil z mostu, nestál za nic.

Jirka sice tvrdil, že tam ještě nedávno ta skladba byla, ale tentokrát ji nenašel. Já jsem u druhého piva zaslechl, že na útratu je vyčleněno patnáct tisíc na dvacet lidí, a tak jsem se s tím pivem cítil blbě a rozhodl jsem se, že se nenechám omezovat a objednám si, na co mám chuť.

Když jsem si objednal třetí pivo, začal se hrát fotbálek. Vážně nechápu, proč našemu týmu nechtěli uznat výsledek 12 : 0.

A jak se blížila půlnoc, odvázal jsem se a řekl jsem naší office managerce, že počítám, že ráno dorazí na devátou. Snažila se smlouvat na jedenáctou, ale byl jsem neústupný (přišla v deset).

Jako slušný chlapec jsem se nezdržel dlouho po hodině duchů a vyrazil jsem pěšky vstříc domovu. Měl jsem ze sebe ohromnou radost. Už dlouho se mi nestalo, že bych z nějaké párty neodešel až poslední. ¶

Děvče, co se na mě smálo v metru

Tak já se pýřím, jak se na mě usmívají děvčata v metru, a ono je to jinak. Seděla na baru, smála se, ta její velká očka jen hrají a říká: Já se na něj usmívám, a on udělá takový gesto, (pokrčila rameny) úplně mě tím zmátl.

Nechápu odkud kam jela, zvlášť v tu hodinu, kdy jsem jel já. Ale ani jsem se nestyděl, když to dávala k lepšímu. Radoval jsem se z toho, že jsem se nerozhodl oslovit ji:Slečno, my musíme se znát… Co by teprve vyprávěla pak. A pak jsem tě znovu viděla včera večer, tak jsem se dneska schválně dívala, v jaký bundě přijdeš do práce.

Tak to vidíte, já trávím noci ve firmě s Veronikou, když máme o patro níž okaté děvče, co jezdí v metru s koleny u sebe a směje se na nové kolegy.

Aspoň k něčemu ta seznamka byla. (Taky jsem byl vzývaným brankářem ve fotbálku a odhalil jsem, že Doug mluví česky.) ¶

Mimochodem, mám okatému děvčeti dát přečíst svůj deníček, nebo si mám vystačit s vámi?

Zaseknutý

Je to prosté. Zůstal jsem v práci až do půl jedenácté v noci, a tak když jsem odcházel, vchodové dvéře už byly zavřené. Jenže já si ještě nevydyndal vlastní klíče. A taky už jsem zabouchnul dvéře do firmy. Takže jsem byl zaseknutý na schodech.

Co teď? Zvonek u dveří není, bouchat nemá smysl, protože Veronika seděla až v podkroví se zapnutým jukeboxem (do kterého jsem jí zlomyslně nahromadil nějaké skladby, než jsem odešel). Také mi bylo trapné opsat si z firemního intranetu její telefonní číslo, takže zavolat jsem jí nemohl. Co s tím?

Mohl bych prostě zburcovat sousedy; byla u nich nějaká merenda. Jenže jak bych jim to vysvětlil? Proč v noci někomu tluču na dvéře a chci se dostat z domu? Uff, to by mohlo dojít taky na občanské průkazy a tak. Napadlo mě, že skočím z okna.

Sešel jsem do přízemí a otevřel okno na schodišti. Jenže ouha. Na tuhle stranu zeď spadá ještě dobře tři metry dolu na asfaltové parkoviště. A co teprve, kdyby mě u toho někdo chytnul. Budu nejspíš muset počkat, než to Veronika v práci zapíchne.

Jenže to bych taky mohl na těch schodech přenocovat.

Škoda, že ve firmě není wifi. Připojil bych se z chodby na intranet a opsal bych si to telefonní číslo. Heuréka! To je nápad. Vždyť já nemusím volat přímo.

Nevím, jak moc se pan ředitel divil, ale zabralo to: Ahoj, uvíznul jsem na schodech, nemám klíče. Zavolej, prosím, Veronice, ať mi dojde odemknout. Snad z té zprávy pochopil, že píšu z práce. Během okamžiku jsem byl vypuštěn na ulici.

Hned zítra si řeknu o klíče … nebo možná o číslo na Veroniku. ¶

Nočním autobusem

Když jsem v minulém tisíciletí přičuchnul k bujarému nočnímu životu, objevil jsem také jev zvaný nočka. Některým lidem noční autobusy a tramvaje nevoní. Setkáte se v nich s pitoreskními postavičkami a téměř pokaždé se přihodí něco, o čem můžete vyprávět.

Když jsem nedávno objevil, že z Čakovic do Michle jezdí v noci přímá autobusová linka, rozhodl jsem se, že už u Webskýho nebudu přespávat. Věřte nevěřte, co bych během dne jel nejméně hodinu se třemi přestupy, v noci autobusem číslo 509 zvládnu za necelých padesát minut a bez přestupu. Je pro mě pohodlnější dojet domů třeba v jednu v noci a usnout ve vlastní posteli, než bych se ráno mlátil přes město. Raději počkám na první noční autobus, než bych jel posledním denním.

Brňáci, a především šéfka, vždycky na nočku v Praze nadávají. Já si na ní ulítávám. Celkem krátké intervaly, dobré spojení odkudkoli domů, přestupní body, na sebe čekající vozy, dobré rozložení tras, a to všechno s minimem linek, takže si můžete snadno zapamatovat odkud kam kdy co pojede. Vždycky se divím, proč je v denní dopravě takový zmatek, když v noci to funguje. ¶

9.30 a už jsem v práci

Tak se mi to konečně povedlo. Dneska jsem zkusil takový experiment. Místo usínání v půl páté jsem si natřepal polštářek už někdy před druhou. Voilá! Ještě není půl desáté a už sedím v práci.

=M=, utekl ti pes, slyším ráno rozezlenou matku ve dveřích svého pokoje. Jakto? divím se. No, jak tady vedle hárá ta čuba, tak jsem ho nechala na volno a šla si koupit noviny, a než jsem se vrátila z trafiky, byl ten tam. Posadil jsem se na posteli a protřel si oči: Aha, TOBĚ utekl pes, uvádím logiku do konzervativnějších kolejí, tak proč ho necháváš na volno, když víš, že uteče?

Vím, že takhle se ptát nemám, ale ráno mi to ještě tolik nezapaluje. Je to takové to podprahové vzbuzování pocitu odpovědnosti za chybu. Jak mám vědět, že uteče? Nikdy to nedělal. Akorát za poslední týden už třikrát.

Dobře, mami, mám pro něj teda dojít ke Grycům? Grycovic fenka hárá od poloviny minulého týdne. Singr vždycky sedí před jejich brankou — Tam jsem byla, pes tam není. — pokud se mu nepodaří probojovat na zahradu škvírou v plotě.

Než jsem se vyhrabal z postele, osprchoval a oblékl, matka už byla se psem zpátky. Seděl před Grycovic vilou. Takže co teď? Nezbylo než jít do práce. ¶

Zaujala. Taky jsem dnes přemýšlela — pod tíhou zážitků z toho komunistickýho hotelu, ve kterém jsme strávili poslední akci, jaký by to asi bylo se ženskou. Myslím v posteli. Tahle myšlenka mě pronásleduje od té chvíle, co jsem poprvé vešla do apartmá, ve kterém jsme bydlely. Co to je za divnou náhodu? Upřímně řečeno jsem o tom přemýšlela už několikrát … kdyby došlo k tý situaci … co bych dělala. To právě nedokážu odhadnout. (Vždycky jsem byla přesvědčená o své ryzí heterosexualitě :-) (trittico)

Reality show

Cestou z Rozkroku Karmi prohodil k nonamovi2: To zas budem za blbce, achjo, já to snad ani nechci číst.

Je zvláštní, když přátelé čtou váš deník. Chovají se pak tak trochu jakoby něco opravdu zásadního měli pronést, aby v téhle reality show před čtenářkami obstáli. Všímám si rozdílu v chování těch, kteří vědí, a těch, kteří nevědí. Ti první se někdy chovají, jakoby na ně svítily reflektory a mířil objektiv kamery. Jsou rozpačití a nesví. To je také důvod, proč příliš nestojím o to, abyste na můj deník odkazovali mým jménem. Nechci, aby se z mých přátel stávali exhibicionisti z budky vox populi.

Trochu se bojím pozvolna leč plynule rostoucí křivky čtenosti mého deníčku. Na jednu stranu se moje křehké ego tetelí blahem, že si ty každodenní cancy našly tolik pravidelných čtenářek, ale na druhou stranu se bojím, že jednoho dne prostě zblbnu a povýším čísla na počítadle na smysl života. V těchto dnech se mysl zatemnila některým blogerům, které jinak považuji za inteligentní. Držím jim palce, ať se z toho dostanou se ctí a zdravým rozumem.

Před dvěma týdny jsme se Sýkorkou běhali po pražském zoo a ona se chvíli co chvíli otočila s otázkou: A tohle napíšeš?

Přátelé si postupně zvykají, že o tom, co s nimi zažiju, píšu hlava nehlava. Někteří už se mnou mluví jako s novináři: Ale tohle je mimo záznam. Tím myslím, že nechci, abys o tom psal do deníčku. Webský mě naopak podezřívá, že některé situace nechávám v reálném životě vyhrotit jen proto, abych měl o čem psát: Tak ho chytli, no. Už teď ví, že má o čem psát. Ale napsat, že zaplatil pokutu, není nic moc. Tak ji zkusí nezaplatit. Prostě si tu situaci užije, aby to na blogu stálo za to.

Trochu jiné to je, když tu a tam provedu svými oblíbenými místy některé děvče, které můj svět pozoruje jako v akvárku zpoza bezpečnostního skla počítačového monitoru. Mohou si pak připadat tak trochu jako na procházce Babiččiným údolím. Tady v tý hospodě čepuje plzeň pan Václav, vidíte, venku stojí jeho šedivej peugeot. A v tom žlutém paneláku bydlí Great Cornholio. Jenže okouzlení trvá jen do okamžiku, než si milé děvče uvědomí, že je příběh pohltil. Už není samo pánem svého života, ale stalo se postavou v mém příběhu.

Za půl roku psaní deníčku jsem přišel o lásku ženy, ztratil jsem místo ředitele, našel několik nových přátel, udržel kontakt s těmi, na které mám málo času, získal jsem práci, která mě baví, navštívil pár míst, kam bych se normálně nevydal, zažil mnoho příhod, které by mě jinak minuly — sakra, je to půl roku života, je toho víc. Naučil jsem se pravidelnosti a vytrvalosti. Zjistil jsem, že můj život není úplně nudný — skoro každý den se najde něco, co mi stojí za zanamenání. Mám neskutečně tolerantní a moudré přátele a laskavé čtenářky. Díky psaní deníku jsem se také dozvěděl více o sobě. I kdyby to bylo jenom to, že jsem grafoman závislý na vaší pozornosti. ¶

Zaujalo: Jak v průběhu dějin kolísala výška člověka? Samozřejmě platí, že tato veličina má genetickou komponentu, tj. závisí např. na národnosti/etnické příslušnosti. Nicméně stejně tak platí, že výška je odrazem dalších faktorů, třeba kvality výživy v dětství. Proto můžeme vývoj lidské výšky chápat i jako určitý indikátor životní úrovně v tom kterém období. (Science World)

Rumamareto

Mamka si moje doporučení vzala opravdu k srdci, ovšem zařídila se poněkud jinak, než jsem očekával. Doporučil jsem jí rum, když si stěžovala, že amareto je slabé. Maminka nelenila a rum nalila do amareta.

Teď je pro změnu na mě amareto moc silné. Nu což, aspoň ho po nocích nebudu odpařovat. ¶

Otevřeně o skryté homosexualitě

Nerad odmítám nabídky, takže když mi v pátek večer Kombajn nabídl, že u něj můžu přespat a v sobotu vyrazit na Datatransfer, zastavil jsem servírku v odpočítávání útraty a nechal si ujet poslední écéčko domů.

…

Když mě pak Kombajn začal drbat za uchem: Podívej, Benny, třeba tady =M= se vůbec necuká, když ho kamarádsky pohladím, probleskla mi hlavou myšlenka, že bych mohl vyzkoušet, jak je to s mou potenciální homosexualitou. Zatím mi k tomu obvykle chyběl partner.

Jenže o pár hodin a jeden skunk později Kombajn začal vykřikovat, že by mrdal, a tak romantika byla ta tam, a já jsem zbaběle prchnul na půlnoční rychlík.

U půllitru točené kofoly jsme s Kombajnem rozebírali, jak by takové poprvé probíhalo. Od klystýru, přes orální praktiky až po rozdělení rolí. Stejně si, =M=, myslím, že nejlepší je, když se oba prostřídají.

Představit si jednotlivé praktiky pro mě nebyl problém. Potíž ale byla, že jsem si při nich nedovedl představit dva muže. Kombajna to nezarazilo a vyložil mi smysl slova shemale.

…

Období experimentování s vlastní sexuální orientací mě nějak minulo. Muži na mě prostě eroticky nepůsobí. O to víc mě ale zaskočily sny, které se mi týden nebo dva po posledním rozchodu stále vracely. Klečel jsem s hlavou mužském klíně. Prostě šlo o felaci. Sen.

Kdybych zjistil, že jsem homosexuální, bylo by to asi zadostiučinění pro všechny čtenářky mého deníčku, které se se mnou za měsíce chození nedostaly dál než k několika nesmělým polibkům. Ale když jsem tak poslouchal Kombajnovy trable s navazováním vztahů, mně by takové odhalení vysvobození nepřineslo.

Takže jsem nakonec rád, že jsem ještě v noci odjel domů, protože jsem se celé tři a půl hodiny jízdy mohl dívat na pěknou spící písničku. S mojí heterosexualitou asi nic neudělají ani hloupé pocity, které mám, když odmítám nabídky kvalitního sexu od těch sympatických mladíků. ¶

Za hezkýma holkama v Brně

Když jsem dnes přemýšlel o nadpisu pro střípky z cesty do Brna, vybavil se mi popěvek, který se mně občas vybavuje ve vlaku, když se blížíme k Horním Heršpicům.

Obvykle to není podle očekávání Hoří Heršpická hospoda… ale ve směru od Prahy se často dostane na Brno, Brno, buzerantů plno. Ale pak jsem si řek, že někteří by nemuseli pochopit, že to zpívám s láskou.

…

Na okružní jízdě Brnem:

Webský

Hele, já tě odvezu až k Sýkorce, co říkáš, abyste si nemysleli, že jsem tě schválně vyhodil dřív, abyste si ani nemohli říct ahoj.

=M=

No, jestli se pak nějak dostanu na Úvoz. Sýkorku rád uvidím.

Webský

V pohodě tě tam zavezu.

=M=

(Ohlížím se na horské kolo ležící na zadních sedadlech a přemýšlím, jestli mě hodlá vecpat dozadu taky, nebo jestli mi Sýkorka pojede na klíně.)

Webský

Aha, vidíš, to je blbost. Tak já tě nejdřív vyhodím a Sýkorku budu pozdravovat.

=M=

Dobrý, já mám nějaký lístky na šalinu.

Webský

Už jsem řek, že tě zavezu.

…

Benny dosedl ke stolku v kavárně Alfa právě ve chvíli, kdy jsem se vracel ze záchodu. Zvedl hlavu a místo pozdravu na mě zavolal: Dám si pivo!

Uznávám, že to je nevšední uvítání. Jestli je to tak akutní, vem si to moje, ukázal jsem směrem k rozpité plzni na stole. Bennymu poklesla čelist a zkoumavě se na mě zadíval. Ty vole, to neni obsluha, ten je tu s námi, rozčísl pohotově situaci AdamM. Ahoj, já jsem =M=, podávám Bennyho paměti pomocnou ruku. On ji tiskne a představuje se: Benny, ahoj. Ale to já přeci vím, vždyť jsme se v létě bavili ve Žluté pumpě.

…

A říkal, že kdyby se tu něco zajímavýho dělo, ať se ozvu, že přiletí, u stolu jsme se bavili o Stelarcovi. To je pošuk s diagnózou uměleckého performera. Člověk, který se snaží srůst s robotem. Snadno srozumitelná ikona cajbr-technistního transhumanismu. On na sebe navlíkne ten exoskeleton, dělá prstem takhle, a nic se neděje. Ta jeho šou má navodit dojem, že srůstání člověka s robobrněním, ve kterém vypadá jako přerostlý pavouk nebo doktor Octopus, je natolik dokonalé, že je s to ovládat robotickou konstrukci myšlenkou. Vrtalo mně hlavou, proč je tak ochotnej sem doletět přes celou zeměkouli, a pak mi někdo řek, že má českou manželku. Tak to vidíte, i alternativní subkultura má svoje celebrity. Konečně jsem se do debaty vložil i já: Nechápu, proč kolem něm všichni tolik dělaj. Vždyť nedělá nic zajímavýho.

U stolu se rozhostilo napjaté ticho a všichni se na mě ohlídli. Až L. P. Phish to rozříz: Jo ty vole, to jsem právě teď chtěl říct.

A událo se toho ještě mnohem víc. Ale o tom jindy. ¶

Za jeden úsměv šel bych světa kraj

Dneska poprvé jsem byl na jednání u klienta. Sejdeme se chvilku před jednou, jo? No jasně. Klient sídlí kousek od domu, kde bydlím, takže jsem si dopoledne vzal práci domů s tím, že ve čtvrt na jednu vyrazím z domu a pomalou chůzí dojdu na místo určení.

Jenže ve čtvrt jsem se teprve šel sprchovat. Ve čtyřicet jsem se začal holit a nějak po tři čtvrtě jsem vyšel z domu. Díky (mrtvému) Adbarovi za letní běžecký tréning. Blbýho jeden a půl kilometru a já snad udělal svůj rekord. Stihl jsem to.

Na obchodním jednání:

Account

Tak já tam přihodím pět set, jo?

Klient

Jakejch pět set? Pět set za co?

Account

Pět set za okrouhlení.

…

Do práce jsem vyrazil až někdy před půl pátou. Na Budějovické jsem nastoupil do metra, a když jsem se otáčel, abych si stoupl ke dveřím, cítil jsem v zádech pohled. Na sedátku s nohama úzkostlivě těsně u sebe sedělo děvče s obrovskýma očima upřenýma na mě a tvář mu hrála úsměvem. Spletla si mě s někým, pomyslel jsem si, ale strašně mi její pohled lichotil. Usmál jsem se, jak nejšířeji umím. To už se děvče smálo a snad i červenalo. Mně potom vrtalo hlavou, jestli mě třeba opravdu odněkud nezná, jestli třeba nemám špatně zapnutou košili, jestli jsem je neměl oslovit a…

…a na přemýšlení jsem měl opravdu habaku času, protože děvče se mnou jelo na Muzeum, přestoupilo na áčko a postavilo se i ke stejným dveřím do metra směrem na Dejvice. ¶

Den pracovní, třetí

Včera jsem se opravdu pochlapil. Spát jsem šel v půl čtvrté, z domu jsem odešel za pět minut deset a v práci jsem byl o půl jedenácté. Stáhnul jsem to o půl hodiny. Hurá, hurá, třikrát hurá.

Když jsem v podkroví usedl ke svému stolu, simsala bim, odkudsi se vyloupnul šéf a ptal se, jestli už mám co dělat. Ukázal jsem mu velký list papíru, na němž se krčily čtyři slova: Nevim, kam dřív skočit, už jsem si to musel dokonce sepsat a určit priority. Smál se.

Předevčírem se kolem mě pořád trousili nějaký lidi a divili se, jaktože k notebooku nemám zapnutou klávesnici a myš. Dneska se jejich touha projevila naplno. Během okamžiku jsem přišel o monitor, počítač i periferie. Zůstal mi úplně prázdnej stůl. Na něm jen noťas a list s prioritami. Ach. Čistý stůl, čistá mysl. Jak dlouho mi to asi vydrží?

V průběhu dne jsem si z těch priorit odškrtnul jen jednu položku. A pak, když jsem přemýšlel, jak dneska pojedu dvakrát do práce a dvakrát z práce, protože mám nedaleko bytu schůzku, políbila mě múza nebo tak něco. Zapsal jsem si na dnešní dopoledne do plánovacího kalendáře homeworking a nechal si ho schválit. Takže ne-vstá-vám!

…

A ještě, než půjdu spát, pochlubím se. Včera mě pochválil šéf: Mě tak mrzí, že tenhle tejden tady končím. S tebou by mě opravdu bavilo pracovat. Seš tak akční. (pro zwíře: Tož tak. ;-)) ¶

Kdy odjet, kdy se vrátit

Tedy nevím, na co jsem to posledně koukal, ale při dnešním nakouknutí do rozvrhu jsem seznal, že Sýkorka má pravdu. Potřeboval bych v Brně přespat z pátku na sobotu, nikoli ze soboty na pátek. Jenže by to bylo z pátku 8. na sobotu 16. října.

A to tedy zase ne, to já pojedu do Brna dvakrát. Nejdřív teď v pátek, a potom znovu příští sobotu. Vpodstatě bych ani teď v pátek nemusel, protože jde jen o seznamku ústavu mezinárodních vztahů (mně by stačil i jeden hezkej vnitrostátní). Jenže právě tahle katedra mi na letošek vypsala jen jediný termín konzultací, a to až těsně před zkouškami. Což je úplně k ničemu. Kdyby mi to nebylo jedno, stěžoval bych si.

Jó, to katedra mediálních studií poctivě vypsala konzultace jednou měsíčně. S tím už se dá pracovat. Ovšem raději bych, kdyby se mezi sebou katedry v Brně lépe domluvily, abych nemusel jezdit tam a zpátky. Ale což, Brno mám rád. Zase se svezu vlakem. Navíc se stihnu vrátit včas, abych stihl odvolit v předčasných senátních volbách.

Teď mám ale jiné dilema. Kdy mám do toho Brna zítra vyjet. Abych to stihnul, měl bych vyjet nejpozdějc v půl jedný. Ráno je shodou náhod zasedání Univerzitního senátu v Praze. Už už jsem byl připravený se z něj omluvit, ale teď to vypadá, že se alespoň pokusím. Bude to naposledy, než seknu se školou. Stejně to neskončí dřív než ve tři, takže budu muset prchnout o poledni. ¶

Jenom provokatér si říká o práci navíc

V pondělí jsem projektmany přiváděl k šílenství. Už asi v jedenáct jsem pobíhal po ořechovské vile a vykřikoval, že by mi měli dát nějakou práci. Kdykoli jsem se objevil na točitých schodech, třeba jsem si jen šel pro vodu k pití, projektmani se chytali za hlavu a schovávali se pod stůl.

Po obědě jsem konečně podepsal smlouvu a nechal se od šéfa ujistit, že se mi odměna nesníží, když pro mě nebude dost práce. Hned jsem si vysloužil ÚKOL.

Dneska jsem pro jistotu přišel až na jedenáctou. Ráno mě nařízený počítač vzbudil písničkami krátce po půl osmé, ale ještě do půl deváté jsem se rozvaloval v posteli. Vstal jsem, udělal si vydatnou snídani, přečetl si noviny, osprchoval se, a krátce po desáté jsem zamířil do práce.

Najednou se práce odkudsi vynořila. Zjistil jsem, že nejtěžší je synchronizovat čas na schůzku s člověkem, který sedí dva metry ode mě. Vyměnili jsme si kvůli tomu dva emaily a několik zpráv v bublině ICQ. Odpoledne už projektmánička Katka pochybovala, jestli zvládnu všechno, co ode mě potřebuje, když v pátek nebudu. Mám v plánu dneska všem vytřít zrak. Zítra dopoledne zas budu provokovat.

Mimochodem, potřeboval bych ze soboty na pátek v Brně někde přespat. ¶

Rozháraný spací režim

Vidíš, vždycky jsem se smál, jak máš rozháraný spací režim. A dneska jsem to měl úplně stejné jako ty. Snad jen s tím rozdílem, že v práci nestraším už od půl osmé. Dokonce ani od půl deváté.

Už cestou v tramvaji jsem sebou trhnul a rozhlížel se, kde to jsem, když odbočovala z Francouzské do Ruské. Mikrospánek je zmije. Ještě na Jana Masaryka jsem otáčel stránku novin a na rohu Francouzské a Slovenské jsem mrknul na hodiny, které mi připomínají Londýn — tam jsem mimochodem také nikdy nebyl. Podruhé jsem sebou trhnul na Kloboučnické.

Dneska jsem se vydal z práce pěšky přes Hrad. Na Ořechovce přeběhnu přes rušnou Střešovickou, kde i tramvaje jezdí urkutnou rychlostí. Vyšplhal jsem se kolem Müllerovy vily ke kostelu svatého Norberta (Dušane, dnes byl otevřený, je opravdu krásný) a mezi vilkami ve Střešovičkách jsem se protáhl k Petynce.

Už na lávce přes Patočkovu jsem se na chvíli zastavil a užíval si ten nevšední průhled na Svatovítskou katedrálu. V parku u Parléřovy jsem se zaposlouchal do žesťů ozývajících se z Ausu. Na Pohořelci bylo liduprázdno a vlastně ještě celou cestu Úvozem a Nerudovkou k Jánskému vršku jsem skoro nepotkal živou duši. Neuvěřitelné.

U Magistra Kellyho v domě U Osla v kolíbce nesedělo než několik místních důchodců a Zatrpklej hajzlík aka Fandor, co už vlastně není zatrpklej, ani hajzlík. I ti důchodci působili vznešeněji než obvykle. Fandor se nedávno vrátil z Nového světa, a tím nemyslím bývalou chudinskou čtvrť o pár ulic výš, kde jsou dnes nejdražší byty v Praze.

Když jsem skoro o tři hodiny později dojel domů, obešel jsem se Singrem dům, a pak už si nic nepamatuju. Probudil jsem se, až když v televizi Peta Wilson bojovala s tím svým proradným šéfem. Ležel jsem na gauči obložený zvířenou a na vedlejším křesle dřímal Medvěd.

Odnavigoval jsem Medvěda do postele a podruhé obešel se Singrem dům. Bylo teplo, šel jsem jen ve svetru. Řekl jsem si, že si napustím vanu s nějakým éterickým olejem a alespoň na půl hodiny se rozpustím v horké vodě, než půjdu spát. A vidíš, ještě pořád sedím u počítače. Mám teď dvě zaměstnání. Práci do jednoho z nich už jsem udělal. Zase půjdu spát ve čtyři ráno a za tři hodiny, až budu polámaný vstávat, budu si nadávat. Ale když ono se mi v noci tak dobře pracuje… ¶

Plíživý alkoholismus

Vždycky jsem na sebe byl hrdý pro dvě věci: nepiju doma kafe a nepiju doma alkohol. Jenže v pátek jsem přišel z práce domů, a během chvíle, než jsem vyvenčil Singra, se vrátila mamka s taškou plnou dárků pro synovce a bratra, kteřížto jubilovali. Zároveň s dary přinesla i amareto, kterým si hodlala zpestřovat dlouhé zimní večery.

Mamka

Podívej, co jsem Frantovi koupila.

=M=

Hmm, jablečnej likér. To bude mít radost.

Mamka

Ale houby likér, ty tomu nerozumíš. To je přeci vodka, a v jak pěkný lahvi.

=M=

No, to jo, vodka tam napsáno je (otáčím lahev v rukou), ale taky je tu napsáno likér, má to 17,8 % voltů a je v tom nějakej extrakt od firmy Berentzen. Takže bych to tipoval na jablečnej likér. Však je to taky celý do žluta.

Mamka

Ukaž, dej to sem. Ty seš na to moc študovanej.

Nakonec měl brácha z jablečnýho likéru přecijen radost. A já jsem si vzpomněl na minulý pondělí a na to, jak jsem byl protivnej v Čakovicích. Mišce jsem se od tý doby ještě ani neozval. A neozvu.

…

Večer jsme zdolávali uzávěr toho amareta. Vážně nechápu, proč na otevření blbý lahve nakone musí člověk použít pilku na železo. Holt jsme neprojevili inteligenci, museli jsme použít sílu.

Vždycky jsem těmihle lepidly opovrhoval a uznával je snad jen jako přísady do kávy, ale teď mě ovanula příjemná vůně a při prvním olíznutí sklenky jsem amareto vzal na milost.

Naopak mamka s ním nebyla spokojená: Je nějaký slabý, vece. Jak slabý? Jako, že má slabou chuť? Prdlajs, chuť má dobrou, ale neni v tom skoro žádnej alkohol. No, však je to jenom do kafe, ne? Jestli chceš pravej dámskej likér, tak v kuchyni je rum.

…

Zatímco prvního večera uondán pracovním dnem jsem se zmohl jen na ovonění a olíznutí a usnul jsem spánkem spravedlivých, už v sobotu večer, když rodina zhasla, jsem se vplížil do obývacího pokoje k baru a odměřil si poctivého frťana. Odnesl jsem si sklenku s amaretem do kuchyně k počítači a celý večer ucucával. Dneska je neděle a začal mi pracovní týden, a jak jinak, s odpíchnutím na elektronických píchačkách jsem si dolil sklenku, která od včerejška zůstala stát na jídelním stole beze změny.

A tak jsem vlastně porušil další pravidlo, že v práci se nepije. No, potěš koště. Teď už jen zbývá, abych začal doma pít i kafe. ¶

Zaujala: A tak se stane, že i v noci, kdy máte mít ty nejkrásnější sny, pracujete a ráno vstáváte jak polámaní. A co pak ráno. Já nakonec sedím u počítače. Práce v spánku mi dala tak zabrat, že jsem teď svěží. (mrtvá Sarah)

Můj první pracovní den

Přišel jsem asi o hodinu dřív, než mě čekali. Šéfa jsem potkal hned za brankou Střešovické vily: Jdeš nějak brzo, čekal jsem tě až od dvou. Kdo mi to nakukal, že první pracovní den začnu v pátek, hodinu po poledni.

Když nastalo představování, můj mozek vypnul a nebyl jsem s to ani držet se seznamovacího pravidla o opakování jmen — když vám někoho představují, zopakujte jeho jméno; budete sice vypadat jako blbci, ale aspoň si ho zapamatujete.

Problém jsem ovšem neměl jen s cizími jmény, ale také se jménem svým. =M=, haló, =M=, jsi přeci =M=? Ach ano, jen jsem nečekal, že budu osloven tak záhy. Šéf říkal, že seš flegmatik. Když vám rodiče dají čtvrté nejrozšířenější jméno, rádi si zvyknete na nějakou přezdívku, jen abyste se nemuseli otáčet na každé zavolání.

Posadili mě v podkroví na místo, které nedávno opustila kapacita v mém oboru. Odcházím tak záhy, aby si nikdo nestačil všimnout, že vlastně nic pořádně neumím, řekl mi, když jsem se za ním ve středu zastavil, aby mi vysvětlil, co vlastně budu dělat. Tajně jsem si přál, aby mi jeho stůl zůstal. Kdyby mi to stud dovolil, celý den bych se otáčel na písničku Veroniku, která má detailní pohled na moje záda.

Aura výjimečnosti po kapacitě na mém pracovním místě ještě zůstala, a tak jsem měl pocit supermana, na kterého se všichni obracejí a který může všem nějak pomoci. Takže nakonec snad budu moci mluvit do čeho se mi zachce.

Po čtyřech hodinách odpracovaného času jsem řekl osazenstvu podkroví ahoj, a šéfa o patro níž upozornil, že od středy nejspíš nebudu mít co dělat, protože mi projektmani naložili práci, kterou zvládnu levou zadní. Po sluncem zalité ulici s nejkrásnějším pohledem na Prahu jsem se pak vydal vstříc domovu. ¶

Zaujala: Můj adrenalin a moje nálada jsou pořád hodně hodně nahoře. Až se toho sama bojím… Mám strašně málo času na sebe, málo spím, málo jím, jsem všude a nikde, ale jsem spokojená. Tak spokojená, jako jsem hrozně dlouho nebyla. Až mně to zaráží, protože jsem už úplně zapomněla, že takový pocity existujou. (Drunka)

Seminář na ministerstvu

Nic se nemá přehánět. Ráno jsem se probudil v dobré náladě, odpočatý a v 9.20. Ještě, že jsem si na dnešek vymínil pozdní příchod do práce kvůli dopolednímu semináři, řekl jsem si, za deset minut se najím, osprchuju, mrknu na net a oblíknu, a pak vyrazím na ten seminář…

Z bytu jsem odcházel deset minut před desátou ranní, takže jsem do Petschkova paláce dorazil jen zhruba s půlhodinovým zpožděním. Nu což, holt neuslyším pana ministra vyprávět.

Seminář se nakonec ukázal jako strašná legrace. Komici byli nejen v čele, ale i náhodně roztroušení mezi posluchače:

Ministr

To je určitě zajímavý dotaz, a přijde na něj řada v té části, která se jmenuje stejně jako ten váš dotaz, takže prosímvás ještě pět minut vydržte, než se k tomu dostaneme.

Mafra

No, a v tom případě bych měla ještě doplňující …

Ministr

Promiňte, ale stanovili jsme si limit dvě otázky na osobu.

Mafra

Ale tohle bude zajímat i ostatní.

Ministr

Jenže tady to řídím já, a říkám vám, že vy teď mluvit nebudete. Proto se tomu říká moderátor diskuze. Rozumíme si?

Mafra

Tak už jenom takovou drobnost—

Pokud jsem předpokládal, že se dozvím něco o úředním výkladu nového zákona, přepočítal jsem se. Ministr poskytoval logické odpovědi, profesor zaujímal stanoviska, náměstek říkal, že v zákoně je toho víc a ředitel dozorujícího úřadu o všem prohlašoval, že je to protiprávní.

Aspoň že se ke mně hlásila Hanka, když už jsem ji s tím melírem nepoznal. Šla si ale hned popovídat s účinkujícími a já se vydal na cestu do práce. ¶

Nestandardní situace

Telefon mi nezazvonil. Jen se rozblikal příchozí textovou zprávou: ČAU KLUKU! SPÍŠ, NEBO PRACUJEŠ? ČI BLOGUJEŠ? :) JÁ NĚJAK NEMŮŽU SPÁT… :( ACH JO. Byly tři hodiny a šestnáct minut v noci. Pro mě dost nestandardní situace.

Oblékl jsem si svetr, vyšel na balkon a zavolal jí. Dost nestandardní situace. Co se děje, Sýkorko? Fak dost nestandardní.

V pondělí po pětihodinové procházce pražskou ZOO, opožděném obědě na Kampě a obchůzce po kšeftech s hadry nám opravdu chyběl čas na Illy a mrkvovej dort. Dvě hodiny k tomu, abychom si vlastně řekli, co obvykle v komentářích pod deníkovými zápisky nemůžeme a v bublinách ICQ nechceme.

Mám mu to říct? Bude mu líto, žes nezavolala jemu. Přeci ho nemůžu budit. Po dvou hodinách mě zastihla probouzející se mamka s telefonem v kuchyni: Prosimtě, co tu strašíš? Povídám si s kamarádovou snoubenkou. V pět ráno? No, my máme docela nestandardní vztahy. O tom nechci nic slyšet. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.