Hledám dívku z autobusu do Brna

Rekonstrukce

Přistoupil ke mně,

byl ohromnej, s fousama a opilej.

— Bojím se domů, řekl, celou noc tady piju

a ráno jsem někde ztratil zub!

Podívej!

a ukázal mi díru.

(básnička Ráno od Mariana Pally)

Pondělí ráno, v předsíni

Maminka: Nechceš dneska jít k zubařce místo mě, abys nemusel tejden čekat na svůj termín?

=M= (kroutí hlavou): Jen jdi, mě to nebolí, vydržel jsem to osm let, tejden navíc mě nezabije.

Pondělí večer, v Panerii

Kousnul jsem do výborné bagety s kuřecím masem a ucítil bolest v sedmičce vlevo dole.

Úterý 01.30, v maminčině ložnici (tělesná teplota 37,5 °C)

Mami, máš tu někde Ibalgin?

Pročs nešel ráno k zubaři, když jsem ti to nabízela!

Úterý 12.00, přišel jsem do práce

=M=, neleze ti tvoje práce už na mozek?

Myslíš proto, že hledám v Googlu Ibalgin 400?

Normální člověk si přečte příbalovej leták.

Když mě zajímají i názory spotřebitelů a kapacit z oboru lékařství a farmacie.

A našels něco?

Našel jsem příbalovej leták.

Úterý 18.20, před informačním centrem EU

Mlátí mnou zimnice, bolest zubu ustoupila náporu Ibalginu.

Večer se bolest roztahuje i na dáseň, horečka letí vzhůru (38,5 °C).

Ráno si dojdi k jakýmukoli zubaři, akutní případy berou bez objednávky.

Středa ráno (10 hodin, nebo tak něco), u telefonu

Dobrý den, mohl bych přijít dřív než v pondělí? Od pondělka mě bolí zub a mám vyšší teploty.

Proč jste sakra nepřišel už dneska ráno?!

Teď jsem vstal.

Přijďte zítra v osm.

Středa 12.00, v práci

Bolest zubu a dásně i přes dvojitou dávku Ibalginu nepolevila a brání mi v soustředění na práci. Chvíli s kolegy laškuji na téma zánět dásně. Ukazuje se, že ve čtvrtek jdeme k zubaři tři.

Středa 12.30, v práci

Skoro celá firma odjíždí na obhlídku nových kanceláří. Usínám vyčerpáním na židli. Je opravdu výborná, chci takovou domů.

Středa 15.30, v práci

— Sakra, já jsem spal!

— Fakt? Já myslel, že takhle pracuješ pořád.

— Opřenej v židli, se zavřenejma očima a otevřenou pusou?

— Seš přeci analytik.

Čtvrtek 8.35, u zubařky

No né, máte zdravý zuby. Teda kromě těhle dvou kazů v sedmičkách. Ale to spravíme.

Spravila. Od té doby mě nic nebolí. Přestal jsem brát ibalginy. Ale zůstala mi na krku tvrdá boule.

Četvrtek 19.00, palačinkárna

Sedím v palačinkármě na pravidelném měsíčním dýchánku. Nemůžu otevírat pusu, špatně se mi polyká. Nechávám palačinku nedojezenou.

Čtvrtek v noci, doma

Teploty neklesají, šplhají k hranici 39 °C. Ale nic mě nebolí.

Pátek 11.00, u praktické lékařky

To je slinná žláza, to se spraví. Kup si žvejkačky a žvejkej. Taky si kup Zaječickou hořkou a udělej si zábal.

Pátek 11.30, doma

Otevřel jsem si jednu ze tří půllitrovek Zaječické.

Pátek 14.00, doma

Konečně jsem vypil první deci Zaječické. Takovej hnus jste nepili. Co budu dělat s těmi dalšími lahvemi?

Pátek 23.59, doma

Teploty neklesají ani po prášcích pod 39,5 °C, žvejkačky a Zaječickou jsem vzdal. Mady volá kamarádovi medikovi, a pak společně s mou matkou přistupují na můj návrh, že mě zabalí do studenýho prostěradla.

Sobota 01.00, doma

Po dvou zábalech teplota klesla o tři stupně. Usínám.

Sobota dopoledne, doma

Sleduju, jak teplota stoupá. Po poledni mamka volá taxika a vyrážíme na pohotovost.

Sobota odpoledne, Lékařská služba první pomoci

Já na to ani nebudu koukat. To musíte na ORL nebo na zubní chirurgii. Napíšu vám poukaz na vyšetření a hospitalizaci na ORL na Karláku. Vypadá to na K11.9. Rozříznou vám krk, odsajou to a daj vám nitrožilně antibiotika. Ještě skočte naproti na zubní. Jak dlouho už berete antibiotika?

Sobota odpoledne, naproti na zubním

Houby ORL, to je od zubu. Vytrhnou vám ten zub, rozříznou a vymačkaj. Jeďte si klidně i na to ORL, ale určitě se na Karláku stavte na zubní chirurgii. Je to za vrátnicí doleva. Jak dlouho už berete antibiotika?

Sobota odpoledne, VFN Karlovo náměstí, ORL

Hmm, takže vám nikdo ještě nepředepsal antibiotika? To není žádný K11.9, kdepak. Však já vám tu diagnózu určím správně … vida, K12.2! A běžte rovnou do céčka na stomatochirurgii. Nechaj si vás tam, vytrhnou zub, rozříznou krk, nasaděj antibiotika.

Sobota odpoledne, VFN Karlovo náměstí Stomatologicko-chirurgická ambulance

Zamčeno, nikde nikdo.

Z venku přichází nějaký polonahý muž s ošklivou sešitou ránou na hrudníku. Zjistil jsem, že se jmenuje Kardiak. Alespoň tak ho tu všichni oslovují. Za ním saniťák s kolečkovým křeslem. Zjišťují, že dveře jsou zavřené. Saniťák našel nějaký zvonek.

Otevírají se dveře a zděšená Ukrajinka říká, že ona nic nemůže, že musíme najít sestru.

Saniťák našel sestru. Ta nás pouští do čekárny, která vypadá jako jatky. Lůžkové oddělení naproti vypadá ještě hůř. Lituju, že jsme nejeli raději do Krče.

Přichází lékař a lékařka. Lékařka se mě ujímá. Lékařka vypadá dost přešle, asi už tu je od pátku, má splihlé vlasy a unavenou tvář, ale vyzařuje z ní půvab. Přichází jiná sestra.

Sestra: Kolik že máte? 39,8 °C? Už několikátej den? No, to se divim, že tady vtipkujete a usmíváte se, já bych se asi ani nehnula.

Lékařka: Musíme odstranit příčinu, ale vůbec nevím, co to je. My tu nemáme rentgen. Achjo. Tak já vám vytrhnu tu sedmičku a rozříznu vám to pod jazykem.

Lékařka mi bodla dvě uspávačky, protože po první jsem byl pořád moc čilej. Zub šel ven jako po másle. Když mi pod jazykem rozřízla dolní patro a vylil se ven hnusnej hnis, ten smrad mi zvedl kufr, že jsem odstrčil doktorku i se skalpelem, Co děláš, málem jsem ti uřízla jazyk! a plil do umyvadla. Ježiš, tam nezvracej. Sestro, přineste mu něco na blití. Sestra z uctivé vzdálenosti s kapesníčkem na nose podává misku. Já nebleju, flušu ten hnis. Dva dni jsem nejed, nemůžu zvracet. Jaktože seš sakra tak živej! Mě ten smrad málem porazil. Já si málem nazvracela do roušky.

Předepsala mi antibiotika a poslala mě domů s tím, že mám přijít ráno, že tam bude a těší se na mě.

Sobota večer, v tramvaji 24

Obsadil jsem jedinou volnou sedačku, pod bradou si držím kelímek, do kterého odkapává hnis. Ústa s kelímkem zakrývám kapesníkem. Lidi na mě koukaj a nevěděj, co si maj myslet. V tramvaji to dost smrdí. Ale ne mym hnisem. Připadám si blbě, že Mady musí stát.

Neděle ráno, zase v céčku

Doktorka vypadá o poznání líp. Teď byste se měl starat hlavně o to, jak vypadáte vy. Už bez umrtvení mi znovu otevírá ránu pod jazykem a raduje se, že hnis pořád teče. Nemám se podle čeho rozhodnout. Ledujte to a ráno si skočte na fakultu, ať vám udělaj rentgen a třeba vám to tam rovnou dotrhaj a dořežou.

Byl jsem rád, že mě pustila domů. Vážně jsem se bál, že si mě v těch vykachlíčkovanejch modrozelenejch jatkách nechaj. Potřeboval jsem se uklidnit a už jsem nechtěl jet s kelímkem v tramvaji. Připadal jsem si trapně, že se o mě Mady takhle stará, ale jsem jí neskutečně vděčný. Pěšky jsme skoro beze slova došli z Karláku až na náměstí Bratří Synků. Každou chvíli jsem vylíval kelímek.

Když jsem přišel domů, usnul jsem jak špalek. Mady si ke mně sedla půl hodiny před odchodem na vlak a mně bylo tak zle, že jsem se nezmohl ani na držení za ruku.

Pondělí ráno, 1. LF UK

Dorazil jsem na stomatochirurgickou ambulacni v půl deváté, a už bylo plno. Překvapivě ale fronta rychle ubývala. Dostal jsem se na řadu k hezké mladé doktorce. Byla v rozpacích, co mi napsat do karty. Zkoukla mi díru po zubu i díru pod jazykem a řekla, že počkáme na asistentku. Křeslo bylo tak pohodlné, že jsem v něm klimbal.

Asistentka dorazila po dvaceti minutách. Zpucovala mladou doktorku, že neumí napsat, co jí říkám, a co vidí, co by taky jinýho v tý kartě mělo bejt. Ostatní mladý doktoři kolem se nepokrytě smáli a já ukazoval díru. Pak mi asistentka, jako bych ani nebyl živej pacient, znovu natrhla tu díru pod jazykem, vymačkávala z boule pod krkem hnis a letěla k dalším pacientům.

— Pěkně se do vás obula. Kvůli takový blbosti. To mě mrzí. Taky jsem nikdy nevěděl, co napsat do protokolů.

— To nic. Teď si dojdi vedle na rentgen. Omluvný úsměv. A pak se vraťte se snímkem.

— Mně to tykání nevadí. Však nejsem o tolik mladší, než vy. (Usmívám se.)

— Starší. (Letmo zkoukla moje datum narození, cudně klopí oči a červenají se jí tváře.)

(Sakra, proč já ještě nejsem doktor?)

Pondělí o dvacet minut později, tamtéž

Stydlivé lékařce už mě nevracejí. Kouká na mě asistentka s jednou starší lékařkou. Zase mi rozšiřují ránu pod jazykem a mačkají hnis. Mazejte s tim hned dolu na Karlák a zavolejte domů, že už tam zůstanete. Moc se neusmívejte, nejspíš přijdete o celou spodní čelist. Děkuju.

Pondělí o dalších pár minut později, cestou k nemocnici

Volám matce a v duchu jí nadávám, že nemá mobil. Jak mám vědět, kdy jí kam zavolat. Navíc jsem si nevzal nabíječku a mobil určitě brzo dodělá. Volám Mady a domlouvám se s ní, že jí budu SMSkovat stav a ona ho přetlumočí mamce.

Pondělí před jedenáctou, VFN zase na céčku

Berou mě přednostně k vyšetření a shánějí se po anesteziologovi. Další hezká mladá doktorka mě prohlíží a říká, že je to hraniční stav, že jsem se dostal do fáze, kdy už by mě měla vzít na sál. Říkám jí, že už je to mnohem lepší než včera a předevčírem. Navrhuje, že mě vezme na seminář, aby se na mě podívali i docenti a profesor.

Pondělí 11.45, lůžkové oddělení stomatologicko-chirurgické kliniky

Probírám se starými časopisy a konečně si začínám představovat, jaké to bude někde ležet se sedmi dalšími cizími chlapy na pokoji. Jaké bude mít na krku jizvu. Jestli mi taky dají nitrožilní výživu, protože opravdu už začínám mít hlad — od čtvrtka jsem pořád ještě nejedl.

Ve dvanáct přicházejí páni lékaři. Usedám do křesla — dnes už je to čtvrté — a nejstarší lékař mi zase natrhnul díru pod jazykem a vymačkává hnis. Všichni se radují, jak krásně teče. Plivu do umyvadla a lékař po mé levici hlásí: V normálu!

Nejstarší lékař se mě ptá, jestli jsem si přivezl kartáček, župan a tak. Řekl jsem mu, že jsem ráno vyšel jenom na kontrolu, vybil se mi mobil a komunikace s rodinou je teď poněkud nesnadná. Pánové se mezi sebou radí. Znovu mi vytlačují hnis a znovu se radí. Pak nejstarší doktor říká: Když se vám zvedne teplota, když cokoli začne bolet, když se vám zvětší ta boule na krku, sbalte si věci a přijeďte. Jinak pokračujte v ledování, antibiotikách a vymačkávejte si to a přijďte ve středu. A stejně přijďte radši sbalenej.

To be continued

Vy jste jak ten Jirásek

Vy jste jak tenhleten Jirásek, ohodnotila moji snahu o definici problému zubařka, ten toho taky spoustu tak poutavě navypráví, ale pak se zjistí, že je všechno jinak.

Vyprávěl jsem zubařce, jak se mi ty osmičky tlačí na sedmičky, a jak pod tím tlakem ty sedmičky praskly … Hahá, kdyby tak, ale vy máte prostě jenom dva kazy. Kdy jste byl naposled u zubaře? Přiznávám, že osm let už to být může. No, zuby a dásně máte zdravý, ale kdybyste s těmahle dvěma kazama přišel aspoň o dva roky dřív, nemusel jste teď mít v zubech díru.

Moji poutavou historku prostě zubařka rozcupovala na cáry, vyvrtala mi do jednoho zubu ještě větší díru a poslala mě po deseti minutách domů. Přijďte za týden, budeme pokračovat. ¶

Zaujalo Nad ránem sen, ve kterém mi někdo (tak =M= práskneme) říkal, že Mady je dcera Aleše Najbrta. Já se probudil a trvalo mi deset minut, než jsem to dostal z hlavy. Je to přece kravina. Ale kravina tak sugestivní, že jsem v první chvíli nechápal, proč by to neměla být pravda. (zwíře)

Jak jsme šli na výstavu

Minulou středu byl svátek. A ve sváteční dni se hodí dělat sváteční rituály. A já považoval 17. listopad 2004 za nejvhodnější den k seznámení Brauzra a Mady.

V Café Corte di Angelo bylo plno, a tak jsme vyrazili do Sedmého nebe. Brauzr se radoval, že dostal kafe do velkého domáckého hrnku, a rozčiloval se, že nedostal podšálek.

=M=

Nojo, aspoň je nemusej m*t.

Brauzr

Hehe, mýt, nebo mít?

=M=

No, člověče, teď opravdu nevím, jak bych to napsal do deníčku.

Po kafi a medovníku pršelo, a tak jsme se vydali na Petřín. Brauzr má nový mobil, a tak pořád fotil: Aspoň budeš mít do deníčku konečně s Mady nějaký pěkný fotky. Tak snad mě omluvíte — vím, že fotografie kazí paměť, ale tahle tuším nic moc nezkazí:

Od Strahovského kláštera jsme se vydali do Konírny na Preissigovu výstavu. Jenže já na druhém nádvoří Hradu trochu zazmatkoval a Brauzr ani Mady neprotestovali, a tak jsme viděli i stálou expozici starých mistrů v Obrazárně.

Jelikož se o mně všeobecně ví, co jsem studoval, vyžádalo si publikum odbornej výklad. No, A protože se všeobecně ví, že tomu nerozumím, za chvíli už jsme vykládali všichni. A pěkně nahlas. Kustodky protáčely oka a říkali si: Kdo sem pustil takový chuligány?! a pak nás dokonce začaly upozorňovat, že na obrazy se nemaká a neměli bysme ani stoupat na stupínek pod nimi. Brauzr samozřejmě pokradmu pořídil několik snímků s tím, že se pro originály později vrátí.

A jelikož byl Brauzr nesmírně natěšený, pořád se ptal, ve kterém tom sále mají toho Preissiga. Naději neztrácel ani v tom posledním a rozhodl se po něm podívat i kdesi v zákulisí. Ve výsledku z nás měla radost akorát šatnářka, protože by se jinak unudila, a my ji postupně každý požádali o vlastní svršky několikrát dokola, protože jsme si v nich zapomněli tu kapesníky, tu vstupenky.

Díky Mady jsme pak našli i tu Konírnu. Mělo mě napadnout, že to bude tam, co předtím Sutnar. Nenapadlo. Brauzr se trochu ošíval, že už má hlad a že na nás počká v šatně, ale když jsem řekl klíčové slovo typografie, tak pookřál. Ale musím přiznat, že komentovat takhle velkou výstavu de facto moderního umění je oproti starým mistrům nuda.

A tak jsem našeho dvorního fotografa poprosil o vyfocení lunety s ufobroučky a šlo se. Šlo se samozřejmě do Aztecy, a pak konečně do Corte di Angelo na mrkvovej dort. Ale o tom třeba zase až někdy, až mě nebude bolet zub. ¶

Pojďme si povídat

Mady umí všechno tak pěkně napsat, ale o bolení zubů si musím psát sám. Leze mi osmička vlevo dole. Jenže překvapivě neleze ven, ale leze dovnitř. Přesněji, moje osmička vlevo dole leze pod sedmičku vlevo dole. Už před časem ta osmička na sedmičku tak tlačila, že sedmička nevydržela a praskla. Jenže mně připadalo, že na zubaře je času dost.

V pondělí jsem přišel o smysl pro humor. Seděli jsme se Zuzu v bagetárně v Dlouhé a při čekání na jakejsi kuřecí speciál mě to chytlo. V obavách o plnění společenských rolí jsem se uchýlil k přátelům. S bolavým zubem jsem odvedl Zuzu za Adbarem do NoD.

Jenže hudební produkce, o kterou se staralo 50 metrů umělohmotných trubek s latexovými membránami rozechvívanými větry, rozechvívala také Zuzčinu bránici, a tak jsme si šli sednout do baru. Už jsem vám řek, že mě bolí zub?

No, a pak dorazil Brauzr. Chtěl mi říct o nějakém novém projektu, do kterého by mě možná chtěl zapojit, ale setkání se Zuzu ho asi tak nějak odzbrojilo. Ještě si zanadával, že o něm nepíšu v deníčku, a pak už jen seděl. Ani iPod nevytahoval. Potom se v baru objevil Malý Čtenář a s Brauzrem se dohadovali o názvu jednoho japonského filmu, který kdysi dávali na tom ruském programu, jak tam pak bylo OK3. To je bolest, to je bolest. Ty zuby tak bolí!

Když už jsem myslel, že se do sebe chlapci pustí, zjevil se na schodech Zwíře a ukázal mi tu knížku o lachtanovi, co plul po Vltavě, nebo co to ten Michal Cihlář zase vyrejpal do lina (teda u něj v kuchyni bych to nechtěl vidět). A protože mě bolely zuby, nabídl se Zwíře, že Zuzu ukáže redakci a kus ji doprovodí. Zuby mě bolí ještě pořád.

Po Zwířeti se odebral do tmy i Brauzr a já pak povídám, že nám ani neukázal iPod. Malý Čtenář prohodil cosi o tom, že vůbec neví, oč jde, že o tom pořád jen čte. Adbar kontroval tím, že je na tom stejně, akorát, že on o tom pořád píše. Já jsem jim na to řekl, že mě bolí zub.

Domů jsem dorazil předposledním metrem a posledním autobusem. Zub mě bolel tak, že jsem ve dvě probudil maminku, aby mi dala nějakej ibalgin. ¶

Zaujal, chtěl: Já, pokud se dostanu nahoru,tak nechci vidět zpět dolů… (Hotel Inkontinental)

S noname2 jsem do Brna ještě nejel

Celou minulou sobotu jsem opět věnoval škole. To představuje cestu do Brna. Jelikož pořád sleduju, jak lidi hledají, kolik stojí cesta autobusem z Prahy do Brna, nebo z Prahy do Brna vlakem, tak vězte, že mezi 130 a 160 korunami. A nejlíp to najdete na serveru vlak-bus.cz. Tak.

…

Chtěli jsme si ráno s noname2 skočit na snídani na Budějovické, až on půjde od holiče. Místo toho mi zaovlal, že holiče nestihne, a snídani nejspíš taky ne. Takže jsem se převalil na druhý bok a … a pak jsem trochu zalhal, když bylo 10.00 a já na otázku: Kde kurva pořád seš?! nonamovi2, který právě s vypětím všech sil dorazil k metru, odpověděl: V klidu, už jsem na křižovatce.

Asi takhle. V sobotu ráno jezdí metro každých pět minut. Na Holešovice to trvá 16 minut. Koupení lístků a přesun k vlaku zabere tak dvě minuty. Takže odjezd metrem v 10.05 se zdál být nevyhnutelný. Leč nerad, přiznávám, kousek jsem popoběhl.

…

Na nádraží jsme měli ještě dost času, a tak jsme si koupili bagetu a pití. Noname2 prej už mraky let nejel vlakem. Moc nechápu, proč jel se mnou. Asi že chtěl. Naštěstí byl vlak poloprázdnej, ale nebyla to velká slast, protože jsme seděli v takovém tom letadlově uspořádaném prostoru. Snad jen že v letadle nejsou sedačky proti směru letu. ¶

Le Beaujolais Nouveau Est Arrivé!

Včera jsme s Mady procházeli kolem krámu s francouzskými potravinami a mně vrtalo hlavou, jaktože nemají ve výloze tu profláknutou větu Beaujolais nouveau est arrivé!

Rok co rok úderem půlnoci třetí listopadový čtvrtek svět zažívá poprvé extázi z prvního ochutnávání vína z Beaujolais. Posledních pár let si pořád říkám, že se tohodle festivalu musím zúčastnit. Včera jsem místo ochutnávání mladého beaujolais šel už v devět večer spát. Očkování proti chřipce mi ve spojení se sychravým povětřím přivodilo zvýšenou teplotu, zimnici a bolest celého =M=.

Dneska ráno to nebylo lepší, pomohlo mi, až když jsem zavolal Mady. To děvče je poklad. Teď tu sedí kousek ode mě a zaškrtává si v projevu jednoho amerického ministra zahraničí žlutě důležité myšlenky. V Cafe Noe mají ochutnávku beaujolais ještě dnes. Možná se přemůžu a vyjdu mezi lidi. Je to přeci jen jednou za rok. ¶

Die neue Tastatur

Znáte většího vola, než toho, který se v úterý nechal přesvědčit, že cosi v noci ze středy na čtvrtek zfoukne, aby to kolega měl ráno v poště k revizi a kolegyně s tím mohla vyrazit krátce po rozbřesku ke klientovi na schůzku? Zvlášť když středa byl volný den a všichni rozumní se v úterý loučili hláškou: Tak ahoj, a pěknej víkend!?

A tak jsem v půl třetí vstal z horkého lože, opustil děvče a zasedl k počítači, abych před půl šestou ulehl zpět. A ráno, když se chystám do práce, čtu vzkaz: Děkuji, milý =M=, ale bohužel klient na poslední chvíli schůzku odřekl.

To už je holt ten podělanej život.

Když jsme se konečně s Mady vyhrabali z postele, jel jsem na třetí do práce. A co byste řekli? Jistě, vnutili mně k notebooku klávesnici a myš. Ta nová klávesnice má nějak moc čudlů, vysokej zdvih a navíc má moje oblíbený klávesy na jinejch místech, než bych je čekal. Asi si napíšu vlastní ovladač a nechtěný klávesy vytrhám. Takže kdybyste zahlédli překlep, vězte, že píšu z práce.

Největší chyba nové klávesnice je, že nemá trackpoint. Na myš jsem za celý den sáhl asi dvakrát. Vůbec nechápu, jak to někdo může používat. Neustále se sápu na trackpoint a touchpad na klávesnici notebooku. Nejhorší ze všeho je ovšem, že mi na stole ubylo místo a objevila se tu změť drátů.

…

A na závěr bych měl jeden trojdotaz. Co děvčatům vadí na rozsvíceném světle v ložnici, okně s výhledem do městské krajiny bez záclon a velkých zrcadlech? ¶

Uklizeno

A protože už se šíří zlé fámy, proč že mi to v deníčku nepřibyly od pátku žádné nové zprávy, rozhodl jsem se rázně zasáhnout. Jasně nepsal jsem. Ale ne, že by se nic nedělo. Prostě jsem neměl kdy. Kdybych si sedl ke psaní, tak ten pokojík nestihnu uklidit včas.

Od pátku do dneška jsem vynášel smetí, přerovnával věci a strkal spousty lejster do šuplíků s tím, že to třeba někdy ještě proberu (rozhodně před datem odevzdání přiznání k dani z příjmu). No, snad jsem nevyhodil žádnou fakturu nebo tak něco.

Každopádně dneska jsem si i vyluxoval (prostě jsem vzal drátěnej kartáč, dvakrát s ním přejel po koberci, a teprve pak začal fungovat na ten sajrajt i vysavač) a v pokojíčku to konečně vypadá, jako že se tam dobře dva měsíce neuklízelo a někdo tam chodil v holínkách. Jsem na sebe hrdý, že se mi povedlo uklidit.

Ještě převlíknu povlečení na posteli a, Mady, můžeš přijet. ¶

Neumím jít spát

Ve čtvrtek to bylo krušné. Neměl bych chodit spát kolem třetí v noci, když pak musím před osmou vstávat. V práci už jsem od půl čtvrté usínal a blbý odstavec keců do analýzy jsme nedal dohromady ani za dvě a půl hodiny. No nic, dopíšu to zítra. Teď pojedu domů a půjdu rovnou spát, vyhrožoval jsem Mady v bublině.

Jenže jak jsem tak usínal v metru s nosem připláclým na okno, vzpomněl jsem si, že jsem slíbil melouch pro svého bývalého chlebodárce. A termín? Samozřejmě ještě ve čtvrtek večer.

A tak jsem dojel domů, vzal Singra kolem bloku a zasednul k počítači. Mady si mě v bublině dobírala, a já byl rád, že na mě mluví, sic bych usnul.

Místo v deset, jak jsem původně slíbil, jsem byl hotový až v půl dvanácté. Úplně hotový. A hádejte: kdy jsem šel spát? No jistě. Já už to snad ani dřív neumím. V půl třetí jsem ještě vypustil Singra vyčůrat před dům a zapadl jsem do postele.

Tam teď mířím taky. Taky jsem chtěl jít brzy spát. Lepším se. Takže, dobrou noc, strýčku Fido, dobrou noc, děti. ¶

Boj o kuchyňku

Jirka

Nevíte, kde je Veronika?

=M=

Díval ses v kuchyni?

Jirka

Jak to myslíš?

=M=

Upřímně, vole. Maj tam poradu.

Jirka

Aha, já myslel, že je to nějaká šovinistická narážka.

Když jsem dneska zapínal počítač a těšil se, že posnídám cvrčovické hřebeny, zjistil jsem, že kuchyňka je zabraná a s cedulkou Nerušit — porada se nedá nic dělat. Nedostanu se pro skleničku, abych si mohl ze studánky napustit vodu.

Když byla kuchyňka obsazená ještě po půl hodině, nevydržel jsem to, a podíval se na alokaci prostor v intranetu. Aůůůůů ještě půl hodiny, já asi zemřu hlady a žízní. Ale co čert nechtěl, hned po jedné poradě byla kuchyňka reztervovaná pro poradu další. První porada se protáhla, a já se neprotáhnul do kuchyňky. Čekal jsem na sklenku dalších čtyřicet minut.

Už abychom se stěhovali na Petynku do toho domku s bazénem, saunou, podkrovním kulečníkovým sálem, prostornou jídelnou, zimní zahradou — a hlavně samostatnou jednací síní. To teprve bude pracovní prostředí. ¶

Nulová tolerance

Ve středu už měli všichni přečtený oběžník, kterým velký šéf oznamoval posádce, že jsem dostal opravdu už poslední šanci a že se nacházím v režimu nulové tolerance. Takže když jsem krátce před desátou otevřel dveře, odpovědělo mi projektové oddělení na mé Ahoj, všichni! rozpačitými pohledy. Produkční oddělení o patro výš buď oběžník nedostalo, nebo ho úspěšně odfiltrovalo.

Odpoledne dorazila písnička Veronika a s úsměvem na líci mi oznámila, že bych s ní měl jít na chvíli dolů, že potřebuje cosi píchnout. Ukázalo se, že v lednici zbyly přesně tři vakcíny proti chřipce, tudíž došlo na ni, mě a Pavla. Odebrali jsme se k sousedce-lékařce, která nás opíchala.

Bylo to, pokud mě paměť nešálí, poprvé, kdy jsem se s rozepnutými kalhotami opíral o kuchyňskou linku. Když jsem se zeptal, kdy už to bude, lékařka oznámila, že už to bylo, a já se cítil podvedený.

Po očkování se mám vystříhat nadměrné aktivitě a alkoholu, takže jsem se večer na ping pongu a u pana Václava šetřil. Na Masarykově nádraží mi pak Žirafka sáhla na zadek a odloupla mi náplast s kapičkou krve po očkování. Litoval jsem, že se to nepíchá níž. Takhle to měla Mady snadné.

Další nezajímavý den. Kéž by jich bylo víc. ¶

Neděle pro kočku: V neděli 14. listopadu 2004 se ve Chvalské tvrzi (Praha 9-Horní Počernice) koná Výstava pro kočku — podzimní umísťovací výstava opuštěných koček. Přijďte se podívat — domov na ní budou hledat kočky a koťata z celé republiky. (Kočky online)

Vláda potřebuje půjčit nadávky

Dočetl jsem se kdesi, že česká vláda si chce půjčit nadávky od České pošty. Nepochybuji, že na České poště nějaké nadávky mají. Sám s touhle firmou mám své zkušenosti (nadávat ale nebudu), ale navrhuji, že bychom v tom Poštu nemuseli nechat samotnou a mohli vládě nějaké nadávky seslat také.

Vzhledem k tomu, že nás Špidlova jarní předvolební akce bude stát každého tisíc korun, myslím, že jako podílníci dluhu na to máme právo. Jen mě trochu zmátlo vyjádření ministra Škromacha, který o letním rozdávání z ničeho prohlásil, že to on nic, to vláda. Vidíte, to ten ministr Škromach, co seděl ve vládě na jaře, byl asi jen jmenovec toho současného.

Tak tedy, s chutí do splácení dluhu:

• Vy raubíři!
• Vy prospěcháři!
• Vy korytníci!
• Vy nenažranci!
• Vy chásko nevycválaná!
• Vy bídáci! (řekla Jane)
• Vy naničhodníci! (řekla Márinka)
• Vy chamradi! (řekla Jane)
• Vy budižkničemové! (řekla Jane)
• Vy darmožrouti! (řekla Jane)
• Vy lemplové! (řekla Jane)
• Vy neřádi! (řekla Jane)
• Vy hajzli! (řekla Jane za babičku)
• Sobí hnusci! Grossi, setapouch! (řekla Mek Bílová s Miloušem)
• Vy hovada! (řekl Pawlik)
• Vy rozežranci! (řekl Pawlik)
• Vy ignoranti! (vzkazuje Stiva)
• Vy zabedněnci! (vzkazuje Stiva)
• Vy sociální demokrati! (vzkazuje Stiva)
• Vy holomci! (řekl jsem)
• Vy rozdávači cizích peněz! (řekl Adam)

Pomozte mi najít pro vládu nadávky. Najde někdo odvahu přitvrdit? ¶

Na stejné vlně: Celých 24 % těchto mužů si v pubertě své nohy nejméně jedenkrát oholilo žiletkou svého otce, aby se stali pro své spolužačky přitažlivějšími. (Drž hubu)

Na koberečku

Když jsem se v polovině září nechal přemluvit, abych šel pracovat, kamarádi uzavírali sázky, jestli vydržím měsíc, dva nebo týden. Abyste rozuměli, o nabídky jsem nikdy neměl nouzi. Potíž je spíš v tom, že už jsem tak dlouho nepracoval mezi lidmi, abych každý den musel někam jezdit a souvisle cosi dělat, že už to ani neumím.

Fandor se nedávno divil, že mám zaměstnání, našel jsem si děvče, dávám dohromady svůj život … úplně ho to vyděsilo. Poslal mi odkaz na deníček kopirajtra z Oskara, kterej se dokonce pustil do plození dětí. Přinejmenším první dcery. Tak tedy, Fandore, na to mám ještě čas.

Není všechno úplně v pohodě, jak se může čtenáři deníčku zdát. Před dvěma týdny na mě dopadla deprese. Ráno jsem nechal prozvonit budíka, nevstal jsem. Celý den jsem zůstal v pyžamu a kašlal jsem i na práci. Teprve v odpoledních hodinách jsem aspoň vykázal nějakou aktivitu, ale brzy se proláklo, že se doma flákám. Nezvedal jsem telefony, nestíhal termíny. Jestli mě znáte alespoň pár měsíců, bude vám to jasné.

V úterý jsem měl schůzku s šéfem s výmluvným tématem: My se ptáme proč. Už mi bylo i hloupé ukazovat se v kanceláři. Sedl jsem si do kuchyňky (zasedačku už nemáme, za týden se stěhujeme) a ani jsem se nevybaloval a nesvlékal. Čekal jsem rázný konec.

…

O hodinu později jsem si četl email se shrnutím všeho, na čem jsme se domluvili. Kromě chození do práce, držení termínů, průběžného odevzdávání práce, komunikace s kolegy a zanášení výkazů do intranetu tam byla i poměrně zajímavá poznámka. Totiž, že mi hrozí zvýšení platu hruba o dvě třetiny.

Nevím, jak vy, ale já si kolikrát říkám, že mám opravdu ohromné štěstí na lidi. Snad ho mají i oni na mě. ¶

Poslední vlak ve směru Háje už odjel

Smlouvání o to, kterým vlakem Mady pojede domů, bude brzy konec. Takhle jsme zase dorazili k rychlíku, co měl jet před půl dvanáctou. Měl, ale odjel po dvaceti minutách zpoždění. Původně to mělo být pětadvacet, pročež jsem přes původní odhodlání nevystoupil a nechal se unášet na Holešovice. Mady si to přirozeně vysvětlila jako projev náklonnosti, a tak jí to prosímvás neříkejte, ať si to u ní nerozházím.

Štěstí, že Holešovice už nejsou konečnou stanicí metra. Takhle jsem bez potíží stihl poslední soupravu v 0.05. Na každé stanici cestou jsem pak slýchal tu větu, kterou obvykle proklínám, když stojím na nástupišti. Ano, tušíte správně: Upozornění pro cestující. Poslední vlak ve směru Háje už odjel. Ze sedadla uvnitř vlaku ta věta zní poněkud příjemněji.

Z úterka si opravdu moc detailů nepamatuju. Byl jsem totiž podruhé za šest týdnů, co pracuju, na koberečku ohledně nespolehlivosti a sporadických příchodů do kanceláře. Takže jsem pak byl celý večer poněkud zaražený — potřeboval jsem se povyrazit. Když jsem to v práci zabalil a vyšel jsem ven, příjemně mžilo. Na zastávce tramvaje čekala Mady, a když jsem se podíval do jejích očí, uviděl jsem v nich celý svět. Drželi jsme se za ruce, kus cesty šli pěšky a já si uvědomil, že takhle bych šel kamkoli by chtěla. ¶

Vážně se to stalo? Byl jsem takhle v podvečer na lovu u krmelců v Karlíně, kráčím si to směrem k Náměstí republiky se sluchátkama na hlavě a koho nevidím. (Webský)

Tři týdny

Zase jsem jel domů posledním vlakem. Je v Praze ve tři čtvrtě na půlnoc, což je tak akorát. Mady se tolik bála, abych jí nezůstal přes noc na krku v Zatáčce, že mě dotlačila na nádraží pro jistotu už hodinu předem.

Byl to příjemnej večer, tolik se toho stalo: Drželi jsme se za ruce, Mady povídala — a prý jsme byli v kině. V zatáčce mají ohromnou fabriku, která v noci nádherně svítí. Při pohledu z okna vlaku mi ta světélka navodila vánoční náladu, a když jsem uviděl Mady, jak se blíží po perónu i s Bobšou mně vústrety, ze mě spadlo všechno napětí toho dne.

Venku byla taková zima, že už pomýšlím na zimní boty. Vytáhnout z botníku ty loňské, nebo koupit nové? Radši na to nebudu myslet, nákupy v mém případě vždy znamenají kompromis.

Za tři hodiny to budou přesně tři týdny, co jsme se s Mady prvně uviděli. Skoro mě až děsí, co k Mady cítím. Děsí mě to ale moc mile. ¶

Zaujalo: Šéfdramaturgyně Rychlíková (se) zmínila o tom, že se bude natáčet zcela unikátní reportáž s hackery. Aniž by tušila, že strůjce této katastrofy (=já) sedí o pár židlí vedle. Ale řekla o nich zajímavé věci. jistě by to chlapce potěšilo. (Kavárenský povaleč)

Můžeš

Jsem pro každou špatnost, ale ukázat pohled na svůj pracovní koutek? To snad leda ten firemní. Můj stůl v práci totiž představuje plochu 150 × 90 centimetrů, a na ní leží pár listů papíru o formátu A4, kam si píšu poznámky, které jdou na konci dne do koše, pak je tu balíček vizitek, myš, kterou nepoužívám a tím to hasne. Přes den tu stojí velká sklenice s vodou. Víc nepotřebuju. Jsem pracující intelektuál, mým výrobním nástrojem je moje hlava. Takový pracovní koutek trochu znervózňuje kolegy a mě uklidňuje. Ten bych klidně vyfotil.

Naproti tomu doma to vypadá příšerně. Začalo to dobře. Přišel jsem domů a na prázdnej stůl jsem si odložil nějaké podklady. Další den jsem přišel domů, a odložil jsem si na stůl balíček knih z antikvariátu. Třetí den jsem přišel a postavil jsem si na stůl ručně malovaný hrnek od řetězky…

Časem se na stole věci hromadily. Jednoho dne mi tam maminka postavila velký květináč, protože stejně u toho stolu nesedím. Kočky mají můj stůl rády, protože je u topení, je z něj výhled do městské krajiny, a tak si tam chodí lehat a přirozeně jim vadí ty odložené věci.

Zpočátku jsem věci shozené na zem ještě zvedal. Jenže pak už to bylo nad mé síly. Na zemi pod stolem se vytvořila vrstva papírů, spadly tam knihy a časopisy i hrnek od řetězky. A časem vrstva papírů expandovala.

Pak jsem si postavil doprostřed pokoje krabici, že do ní začnu tu vrstvu likvidovat a vynesu ji do kontejneru. Jenže krabice byla plná, a vrstvy neubylo. Přinesl jsem druhou krabici.

Prostě jsem dospěl do stádia, kdy i u Adbara v pokoji se cítím jako v naklizeném a načančaném prostoru a k sobě beru jen velmi otrlé jedince. Například noname2 ohodnotil bordel v pokoji zhnusením, a to je co říct, protože fotografie jeho kolejního pokoje koluje po internetu doplněná vtipnými hláškami ještě teď.

Celou dobu mi to nijak zvlášť nevadilo. Ale teď už jsem několikrát pomyslel na to, že by možná bylo lepší, kdybych nemusel Mady pouštět v noci samotnou vlakem do Zatáčky. K tomu je ovšem potřeba uklidit pokoj.

A tak jsem v neděli začal. Zatím jsem vynesl něco kolem sedmi krabic plných papíru. A stejně mám pocit, že se tam někde ty áčtyřky indukujou. ¶

Stali jste se obětí kruté kamery: V neděli sem v tvůrčím záchvatu vymyslela titulek svojeho příspěvku i s perexem. =M= se tak líbil, že ho chtěl se mnou nějak vyčenžovat, a tak sme se nakonec rozhodli, že si zahrajeme. Já napíšu k němu, jako by psal on, a on napíše ke mně, jako bych psala já. (Jane Doe)

Co bych neudělal pro svoje potěšení

Ráno jsem si přivstal. Mady si vymyslela, že přijede už ve čtvrt na dvanáct, aby mě pak mohla zatáhnout do Zatáčky. Rodiče prý nejsou doma. Chce mi tím něco naznačit? Nevěděl jsem, ale prezervativy jsem nechal doma v šuplíku.

Poslední dobou ji nechávám pořád čekat, a tak když jsem řešil dilema, jestli oholit týdenní vous, nebo nechat Mady mrznout na lavičce na nádraží a naštvávat ji čekáním, radši jsem se neoholil. Aby měla možnost tu informaci zkousnout, zavčas jsem jí oznámil, že oholit už se nestihnu.

Vyrazili jsme do Obecního domu na výstavu o avantgardní skupině Linie. Chvíli jsem uvažoval, jestli to doporučit ostatním, ale vzhledem k tomu, že výstava skončila dneska v 18.00, odhodil jsem ty úvahy jako bezpředmětné.

Dorazili jsme do zatáčky a Mady mě pod záminkou, že musí vyzvednout psa, ukázala babičce. Tak nevím … rodiče budiž. Ale babička? Nejdeš na to moc hrr, děvče? Měj na paměti, že jsem stydlivý chlapec…

Cestou mi pak nadšeně ukazovala, že odhalila, kde bydlí Jura Šňůra.

U Mady doma jsem už jako doma. Přijel jsem (pod záminkou pro rodiče) zkontrolovat PC. Zatímco mi šla Mady uvařit čaj, sednul jsem si k počítači, aby pochopila, že tentokrát se na něj (narozdíl od minule) opravdu mrknu.

Tvářila se … zklamaně, překvapeně, zaraženě, zmateně … jak ses vlastně tvářila? :-)

A pak… — Myslím, že nic výmluvnějšího než pár teček nelze napsat :-)

A přece jen … zajímavé bylo intermezzo s jejím otcem. Zrovna, když jsme byli … poněkud málo přioděni, rozrazil dveře: Mady! zavolal na svou dceru, a naštěstí měl dost soudnosti, aby nevstupoval. Mady se zmohla jen na zoufalý výkřik: Tati, nechoď sem!

Mě to pobavilo, a ona to řešila celý večer. Snažil jsem se odlehčit atmosféru inteligentními vtipy, ale nesetkaly se u ní s pochopením.

Večer jsme šli do zatáčkovského baru. Musím přiznat, že mě celkem příjemně překvapil, a ještě příjemnější bylo zjištění, že Hoegaarden podávají za pouhých 28 Kč, čemuž jsem nemohl odolat. A protože i Mady se tentokrát uchýlila k pití alkoholu, ani já jsem se neupejpal.

Nabídl jsem jí ochutnat a doufal, že třeba zatouží sdílet se mnou zálibu v tomto nápoji, ale podle obličeje, jaký okamžitě po usrknutí udělala, jsem pochopil, že nezatouží.

Možná posilněný alkoholem, možná pozblázněný hormony, hladil jsem Mady na místech, kde bych ji v kavárně hladit neměl. Dívala se na mě s poťouchlým úsměvem. Čekal jsem, kdy mě zarazí, ale nic.

Nikdy jsem si nemyslel, že si někdy najdu dívku, která se mnou už po třech týdnech… Co? Hodila po mně tím pohledem, co vždycky, když čeká, co za moudro ze mě zase vypadne. …pujde na výstavu. :-)

Když jsme se pak na nádraží v Zatáčce loučili, měl průvodčí pár poznámek: Nechtělo by to vylízt si na schůdek? Mady je holt velká holka a já jsem skrček. :-) Já vám pučim nějakej balík, navrhoval iniciativně.

Už u Mady doma jsem zjistil, že přítomnost publika mi dělá dobře, ale jí zírající průvodčí zjevně vadil, a tak jsem ho začal telepaticky zatlačovat do útrob vagonu, protože jsem se začínal bát, že na rozloučenou nedostanu ani pořádnou pusu.

Tak posledního hubana, poslední kousavou a jedem, vynořil se zas ten dobrák a já už mazal do vlaku. Sice se mi nechtělo (byl to poslední noční. Musel bych případně přespat u Mady v pokojíčku :-)), ale nebylo zbytí.

Vystrašen zkazkami z dětství: Nechoď ke kolejím! Spadneš a přejede tě vlak, případně: Usmažíš se na kolejišti, jsem Žirafku odháněl dál od kolejí, až mi zamávala, otočila se a pospíchala domů. Já byl v Praze za 20 minut, což je velmi příjemný čas. Ale už za tu chvilku se mi stihlo stýskat.

Mám tě rád, děvče. ¶

Když Mady to umí tak hezky napsat: Celý sobotní odpoledne sme byli doma sami. Co myslíte? Všimnul si =M= mých vyzývavých posunků a dotyků? Ne! Seděl u počítače, něco mi tam mazal a instaloval. (Jane Doe)

Dva dorty

Ve čtvrtek večer jsem měl pocit, že maminka objevila můj deníček. Samozřejmě, že neobjevila, ale doma se po mých stescích, že mě honí mlsná chuť, objevilo plato mých oblíbených tvarohových buchet z Michelské pekárny.

Ochotně a rychle, jedeme k vám z Michle.

…

V pátek jsem do práce dorazil ve tři odpoledne. Ve dveřích jsem se minul s Petrem, a jak jsem seznal záhy, ostatní byli taky na odchodu. Dneska je rozlučka s Evčou a Jeníkem! Aha, aha. Kdo to je? Byl? Po měsíci bych se měl jít loučit s někým, koho vlastně neznám?

V pět hodin, kdy už v práci skoro nikdo nebyl, officemanagerka oznámila, že dole ve studiu jsou k dispozici dva dorty.

Finanční ředitel má narozeniny. Sakra, měl bych vyplnit timesheety za poslední měsíc a půl. Připadalo mi trochu hloupé, že jsem přišel do práce po týdnu, a to ještě až na odpoledne, abych hned slavil a pojídal dorty.

Dal jsem si dva kousky a pak jsem se sebezapřením nechal na stole dobře třetinu od každého netknutou. A bylo po mlsné. Zabalil jsem to v půl sedmé, abych stihl překvapit ve vlaku Mady, která se neplánovaně vydala do Prahy, aby mě potěšila.

…

Co já do těch timesheetů vyplním? ¶

Pojištění proti nechtěnému otěhotnění

Nevím proč, ale Mady mi psala, že jen v 13 procentech pohlavních styků mezi zdravou ženou a zdravým mužem dochází k otěhotnění (z těch třinácti procent pak ve sto procentech případů otěhotní žena, což bude nejspíš statistická chyba, protože to číslo je podezřele vysoké).

A tak mě napadlo, jak je to vlastně celé zrádné. Kdysi mi utkvěly v hlavě nějaké statistiky, možná už jsou zase jiné, ale pokud při 0,3 procenta pohlavních styků selže kondom a při 0,04 procenta selže hormonální antikoncepce, tak při každém 6.410.256. styku dojde u zdravého páru k nechtěnému otěhotnění i přes použití kondomu a hormonální antikoncepce.

Vysoké číslo, řeknete si, ale jestli má pravdu Amélie z Montmartre a každou vteřinu kopuluje na světě jeden pár, tak k nechtěnému otěhotnění při použití antikoncepce dojde každý 74. den. Zhruba jednou za dva a půl měsíce! To je přeci strašně často.

A tak mě napadlo, jestli by se třeba proti tomu nedalo připojistit. Řekněme, že pojistka by byla placená v ceně kondomu. Co kondom, to koruna na pojištění. Když by pak k onomu nechtěnému početí došlo, narozené dítě by dostalo svěřenecký fond se šesti miliony korun, ze kterých by se financoval jeho život.

Každý by pak chtěl být nechtěným dítětem. ¶

Pobavil: Silnice byla široká, okolo nic nejelo, a tak jsme se otočili a vyrazili. Za chvíli mi bylo divné, proč na nás každé druhé auto bliká. A proč sakra na naší straně silnice nejsou značky? (Laco stále bloguje)

Jak se říká pohlavnímu styku

Včera jsme s Mady při procházce Sherwoodem u Hauptbahnhofu zachytili útržek rozhovoru. Starší bezdomovec učinil spolubydlící na lavičce kulantní nabídku: Co kdybych tě vošukal?

Zatímco Mady se pozastavila nad tím slovem vošukat, mě zaujala přímočarost toho návrhu. Holt nespoutaní, volní lidé, děti lásky, generace, která dospěla v průběhu šedesátých let.

Při té příležitosti mě napadlo, kolik je vlastně výrazů pro pohlavní styk? Doplníte mi slovní zásobu? Zpříjemněte si pracovní týden, buďte trochu sprostí. Jak tomu říkáte doma? Najdeme stovku synonym?

Spisovná synonyma:

1. pohlavní styk
2. soulož
3. vyspat se s někým
4. špásovat
5. hrát si na tátu a mámu
6. milovat se (s Adbarem a Fily)
7. obcovat (s jježibabou)
8. kopulovat (s jježibabou)
9. poznat (zwíře)
10. mít sex (s kulidou)
11. smilnit (s loar)
12. častěji se vídat (s erosenkami kamaráda kohosi ze záznamníku)
13. mít se rád (s Enimenem)
14. líhat (s šéfkou)

Poklad českého jazyka:

1. šukat
2. šoustat
3. prcat
4. trtkat
5. jebat
6. píchat
7. mrdat (s ano nimem)
8. ojet (ano nima)
9. mrouskat se (s ano nimem)
10. muchlovat se (s ano nimem)
11. sportovní aktivita (s ano nimem)
12. dát si kafe (s rammim)
13. zahřát se (s rammim)
14. udělat vzájemně něco pro zdraví (s rammim)
15. přátelská výpomoc (s rammim)
16. rozdat si to (s gooffem)
17. žehlit (s gooffem)
18. sexovat (s jježibabou)
19. šounit (se zwířetem)
20. ohřívat klobásu (u zwířete)
21. trtkať (se zwířetem)
22. dělat zvíře o dvou hřbetech (se zwířetem)
23. dělat lásku (s lobem)
24. pustit kašpárka do manéže (k lobovi)
25. nacákat do kánoe (lobovi)
26. naštěkat do boudy (lobovi)
27. vysvětit kapličku (lobovi)
28. podat si ruku (s lobem)
29. dělat pohyby (s kamarádkou kulidy)
30. vohnout (kulidu)
31. klátit (kulidu)
32. smočit parůžek (v Sharkanovi)
33. potit se na cizím těle (s Sharkanem)
34. vystříkat kobku (přišlo přes ICQ)
35. strčit kocoura do trouby (přišlo přes ICQ)
36. vrznout si (s loar)
37. rajtovat (s loar)
38. vyměnit si genetické informace (s loar)
39. zašpásovat si (s loar)
40. ohoblovat (loar)
41. obskočit (loar)
42. lupat (s kýmsi ze záznamníku)
43. hejbat (s kýmsi ze záznamníku)
44. uvolnit se (s =M=)
45. vošustit (s kýmsi z ICQ)
46. plnit nádržku (s kýmsi z ICQ)
47. krej (s kýmsi z ICQ)
48. zprasit (kohosi z ICQ)
49. pocákat (kohosi z ICQ)
50. skotačit (s kýmsi z ICQ)
51. hrát si na indiány (s kýmsi z ICQ)
52. polaskat (kohosi z ICQ)
53. vyprudit (kohosi z ICQ)
54. přeříznout (kohosi z ICQ)
55. fiknout (kohosi z ICQ)
56. potěšit famfulína (s kýmsi z ICQ)
57. spalovat kalorie (s kýmsi z ICQ)
58. piglovat (kohosi z ICQ)
59. smočit jitrničku (v komsi z ICQ)
60. vobtáhnout (trittico)
61. napustit vanu (Enimenovi)
62. vorajblovat (Enimena)
63. vysmejčit jeskyňku (loar)
64. dát (šéfce)
65. smočit péro (u šéfky)
66. proběhne (něco s Mek Bílovou?)
67. ambulantně docházet (za Mek Bílovou?)
68. šustit (s jane)
69. dělat děti (s blueskinem)
70. logaritmovat (s Akkonem)
71. vykropit hrobku (Halefovi)
72. zabodovat (slyšel jsem z televize)
73. lumpačit (přišlo přes ICQ)
74. hrát na autíčka a garáže (s honzem)
75. vybílit knihovnu (zajdee)
76. hrát na šťouchanou (s Dawydem)
77. zašťouchat si (s Dawydem)
78. šťouchat (s Miškou)
79. bodat (s kýmsi z ICQ)
80. dělat to (spolu)
81. vařit svišťa (s Netty)
82. udělat si radost (se Zaslepencem)
83. přeorat brázdu (Skvarekovi)
84. (bosorka by chtěla) prohnat kance bučinou
85. (jerome by chtěl) dát kance do hrnce
86. zahrát si kuličky (s jeromem)
87. (jerome by chtěl) zahnat šaška do kouta
88. zavsištět si (s jeromem)
89. zasvinit domeček (jeromovi)
90. zatvořit si (s Deyvem)
91. šmajchlovat se (se Stopařem)
92. dělat tuli tuli (se Stopařem)
93. přirážet (se Stopařem)
94. hejbat pánví (se Stopařem)
95. (Stopař by chtěl) prohnat kance bučinou
96. (Stopař by chtěl) dát klazana
97. narazit na kůl (Stopařovi)
98. vypustit úhoře do jeskyně (Gejša)

Nechci vám brát trumfy z ruky. Domácí, místní nebo sociodemograficky ojedinělé variety hodnotím zvlášť pozitivně. ¶

Zaujala: Budu se muset poohlídnout po trošku míň vymejvací práci. Mám v levé ruce křeč z klávesových zkratek. (Vílí Mikrosvět)

Pyžamový den

Od pondělka je to tak, že se ráno probudím, protřu očka a když mi nad čtením papírového iDnesu dojde, kolik na mě čeká práce, rozhodnu se, že zůstanu doma. Aspoň na dopoledne.

Teď navíc skoro musím. Buď bych mohl vzít Singra s sebou do práce, nebo by pro něj musel někdo zajet v poledne domů, aby ho vyvenčil. Brácha snad už z práce ani nechodí domů a mamka rezolutně ohlásila, že se přes oběd nestíhá utrhnout.

Do práce to mám zhruba padesát minut. Z práce překvapivě taky. Tyhle dvě hodiny ušetřím, když zůstanu pracovat z domova. Jenže na druhou stranu to nedělá dobrotu, když kolegové vidí jen můj uklizený stůl a prázdnou židli. A mně se po nich taky stýská (mávám).

Říkám tomu pyžamový den. Ráno se nepřevléknu, jen se usadím v kuchyni, nahodím ntb a jedu. Teprve až kolem poledne se dosunu do sprchy, převléknu se a vyrazím se Singrem kolem domu. Pak přemýšlím, jestli jet do kanceláře nebo už zůstat doma. V pondělí ještě vyhrála kancelář, od úterka vítězí šetření času. ¶

Zaujal: Věděli jste že na Bulovce nemají tolatní papír? (…) A nevěřte saniťákům, že vám stačí jen kartička pojišťovny a občanka, vemte si s sebou vše jak na 14 dnů a nebo při nástupu do kriminálu. (Webský)

Ping pong

Adbar by se asi zlobil, kdybych popsal způsob, jakým jsme se domlouvali na středečním ping pongu. Trvalo to dobře dva týdny, než jsme zamluvili dva stoly v michelské sokolovně.

Když se zima zeptá… Martin vypadal s vousy a krátkými kudrnatými vlasy, jako kdyby se čert nechal odbarvit na blond. Adéla dost zhubla. Nebo se mi to asi jen zdálo, ale každopádně působila mnohem mnohem mladistvějším dojmem. Adbara znám, na něm jsem pozoroval jen netrpělivost před randetem.

Ještě než jsem dorazil na místo, volala Mady, že jí odpadla přednáška. Nevím, nevím, v poslední době mám pocit, že jezdíš do Prahy už jen kvůli mně, děvče. Vysvětlete dívce ze Zatáčky, jak se v Praze dostane ze stanice na trase metra B k michelské sokolovně. Překvapila mě a zvládla to bez dodatečné navigace. A pak že dívky nemají smysl pro orientaci.

Samozřejmě jsem prohrál, s kým to jen šlo. U ping pongu se zamilovanost neprojevuje tak pozitivně jako u kulečníku. Navíc mě znervózňovala přítomnost Mady. Jak já teď vypadám? Naštěstí se mi povedlo Mady přesvěčit, aby si zahrála taky, a hned bylo jasné, že míček je jak živej, stůl je moc krátkej, síťka vysoká… ¶

Pečeme s Googlem

Jelikož syrečky ani zelí nezabraly, mlsná mě honí dál a nikdo se nemá k tomu, aby mě pozval na bábovku (jako Adbar na babiččinu bábovku v neděli), rozhlédl jsem se po kuchyni a sepsal, co tu všechno je.

Postupně jsem pak zadával nová klíčová slova do Googlu, než mi vypadne nějaký recept, na který mám suroviny akorát. Potíž je v tom, že doma nejsou vajíčka a já jsem opravdu líný převléknout se z pyžama a dojít nakoupit.

Zatím to vypadá na pivní závin. Maminka neprozřetelně na lednici nechala otevřený černý Gambrinus. ¶

O jablečné chuti

Celý říjen jsem si zpestřoval venčení Singra zastávkou u osamocené jabloně vedle tenisových kurtů. Pokaždé jsem z ní utrhnul dvě malá zelená jablka. Nevěřili byste, jak mi vylepšila náladu jejich nasládlá chuť a jak jsem se usmíval, když jsem ohryzky házel z kopce mezi akáty.

Dneska jsme se Singrem zase tu jabloň míjeli a já si uvědomil, že na ní už nezůstalo mnoho listů, jen tu a tam zůstal žluto-oranžový lístek a mezi nimi vykukují jablka. Pořád je mi záhadou, že nikdo ta jablka neorval. Lidé je míjejí stejně jako v létě míjeli špendlíky. Jasně, ta jablka nevypadají zrovna vábně, ale nic se nevyrovná tomu pocitu, jaký mám, když si mohu sám utrhnout jablko ze stromu. A ta chuť!

Od doby, co se znám s Mady, skoro jsem nepil alkohol. Dokonce jsem z oblíbených punčů, grogů a svařáků přešel na horký džus. V Bar baru na Malé Straně jsem si v sobotu na večeři s šéfkou (děkuju) objednal horký jablečný džus s kousky jablka plovoucími na hladině. Proč já vlastně ten alkohol piju? Hmm, asi kvůli chuti.

A chuť, tu mám skoro pořád. Teď mám největší chuť na křehký jablečný štrůdl z listového těsta. Budu se muset poohlédnout po nějaké cukrárně. ¶

Černobílý svět

Měli jsme s Webským spicha u Telekomunikačního úřadu. V metru jsem byl svědkem situace, která mě zase jednou přivedla do rozpaků. Proč svět nemůže být takový, jak si ho maluju?

Ve stanici, kde jsem nastoupil do metra, nastoupila i paní, co se hned hnala k volnému místu.

Chlapec

Ježiš pani, dávejte pozor, kam si sedáte. Vždyť jste mi rozsedla dort.

Za normálních okolností očekávám, že by se paní omluvila, projevila lítost a cítila se trapně, přestože všichni chápou, že člověk si dort na sedačku neodloží…

Pani

Co si to dovoluješ?! Máš vůbec jízdenku? A zaplatils přepravný za ten dort, že si ho dáváš na sedačku!

Ten kluk byl cikán. ¶

Žádné xenofobní komentáře, prosím.

Potěšila: a mně podruhý během dneška přišlo, že jsem naprosto malicherná a že přes to všechno, anebo právě proto, je na tom světě docela fajn. (Drunka)

Bůh není, a proto fandím

Když jsem se obával, že hlášky z Horem pádem zlidoví podobně jako hlášky třeba z Šeptej, nemyslel jsem si, že to uslyším na vlastní uši tak brzy. Radio 1 (mp3 stream 128 kb/s) od rána točí jingle s replikami z filmu.

Zatím jsem zazanamenal:

Bůh neni, voe, a proto fandim.

Čím se živí panda velká? Pandou malou. Panda velká, voe, se živí, voe, snad bambusem, voe.

Znáte někdo další?

Náznaky nepomáhaj

Řekl jsem si, že když už to Jane zaonačila tak, že jsem se setkal s jejími rodiči (kolik holek přitáhne kluka před maminku a tatínka po týdnu známosti?), že bych se mohl mamince o Jane také nějak nenápadně mezi řečí zmínit.

Myslel jsem si, že nejvhodnější bude okamžik, kdy mi maminka připravovala žrádlo pro venkovní kočky, o které se staráme vedle těch čtyř domácích:

=M=

Představ si, mami, jak jsem byl za Jane ve čtvrtek v Zatáčce — oni mají doma šest koček.

Maminka se na mě zkoumavě zadívala, chvíli mlčela, a pak se konečně zeptala:

Maminka

A jsou ty kočky kastrovaný?

Matka je v tomhle pokeru prostě dobrá. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.