Hledám dívku z autobusu do Brna

Silvestrovský oběšenec

Docházejí mi čisté ponožky, a tak jsem ráno před odchodem do práce nacpal pračku tmavým oblečením. Co blázníš, =M=! Na Silvestra nesmí viset prádlo, to přináší neštěstí, vyběhla na mě maminka. Ale mami, já to budu sušit doma na sušáku, nemusíš se bát, že nám tam někdo hodí rachejtli, snažím se pověrčivou matku uklidnit.

Maminka se ale nedá: Houby rachejtli, když na Silvestra visí prádlo, tak se v tý rodině někdo do roka oběsí. To je argument, se kterým moje racionální já neumí nic udělat. Hele, mami, a co ten ubrus na balkoně? Ukazuju skrz okno na balkonovou šňůru. Ježkovy voči! To už tam visí tři dni. A maminka už letí ubrus sundat.

Tak snad budeme mít v roce 2005 také takový postřeh a všechny rodinné oběšence včas odřízneme. Do Nového roku vkročím bos. ¶

=M=

Už jsi viděl naše flashový péefko?

noname2

Ne. A viděl jsi naše?

=M=

Hezký, jak je to malovaný. To se mi líbí.

noname2

Hele, a co se stane, když celou tu vaši firmu vystřílím?

=M=

No, vpodstatě nic.

noname2

Nojo, co by se taky mělo stát žejo. Svět se točí dál.

6.048.000

Mady mi psala, že už za chvíli to bude přesně deset týdnů, tedy sedmdesát dnů nebo 1680 hodin, respektive 100.800 minut. V úterý po čtvrt na tři uběhlo 6.048.000 vteřin od okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali. Není důležité, jak je to dlouho, kdy se to přihodilo. Důležité je, že se to stalo.

Za všechno může Seznam. Legenda říká, že Mady cosi hledala na webu, když tu jí mezi výsledky hledání Seznam vložil odkaz na můj deníček. Hned ve mně viděla kořist a řekla si, že nejlepším způsobem, jak mě ulovit, je napodobit mě. Začala si psát deníček také a Jane Doe neunikla pozornosti hledače talentů Adbara Jahmala a mě její historky na konci září tolik uhranuly, že už v prvních dnech října jsem věděl, že jestli mě Mady neuloví, ulovím se jí sám.

Za týden už jsme si povídali přes bublinu, setkání ale Mady oddalovala. Den D, hodina H a minuta M. Ve čtvrt na tři odpoledne jsem 19. října stál na Andělu dole v metru a s růží v celofánu opřený o zeď čekal, až od Zličína přijede vlak a z něj vystoupí Jane.

Prvních pár minut hloupého seznamování jsme mohli přeskočit, protože jsme si stanovili úkol: Mady si šla do Copy General na Bělidle okopírovat referát. A protože rozpaky nepřecházely, vytáhl jsem svůj osvědčený trik. Místo usednutí do nejbližší kavárny jsme se s Mady vydali na procházku Prahou. Svítilo sluníčko, bylo teplo a Mady nasadila rychlé tempo chůze.

Došli jsme až k Maltézskému náměstí a byl nejvyšší čas někde se posadit. Chiméra posloužila výtečně. Seděli jsme v ní skoro sami. Mady si stěžovala na nízký stolek. Chtěl bych si každý okamžik, každou větu a každý pohled pamatovat, ale je mi jasné, že za pár dnů ze všeho zbude už jen vzpomínka, a pak jen pocit.

Z Chiméry jsme se vydali přes Karlův most do Rytířské, kde jsme se rozloučili před informačním střediskem EU. Když mi nechceš dát pusu na prvním rande, tak co kdybysme se znovu setkali, až ti skončí tahle přednáška? Moje žádost byla troufalá, ale už za hodinu a půl se otevřely dveře a do Galerie Kamzík vstoupila Mady. Ani na druhém rande mi ten den pusu nedala, ale při loučení u vlaku jsme se smluvili na další schůzku. ¶

Žáková je ◊

Nedávno jsem potkal svou učitelku češtiny ze základní školy. Už je pár let v důchodu a venku ji doprovází velký pes. A tak, když jsme se potkali, jedno z prvních témat byli psi. Paní učitelka totiž vždycky říkala, že pes do města nepatří, a nadávala na očůrané rohy a psí exkrementy na chodnících. Že změnila názor, to mě potěšilo.

Hned potom jsem využil příležitosti a poděkoval, že mě naučila psát. Číst ne, to mě naučila až Lucie na střední škole, ale za to, že píšu a jak píšu, za to může paní učitelka Žáková. A myslím, že byla poměrně úspěšná, protože počet hrubek a přepisů (překlepů) v mých textech se zhruba od sedmé třídy blíží nule. Na dysortografika je to výkon. Zvlášť když mě psaní nějaký čas živilo.

Pak jsme míjeli jeden z velkých nápisů nasprejovaných snad na všech zdech v okolí: ŽÁKOVÁ JE ◊. Hned jsem si pomyslel, jaké to asi je chodit kolem svého jména nasprejovaného do vulgárního rébusu. Nemysli si, že nevím, kdo to tam načmáral. A já se přitom jenom snažila dát mu aspoň základy gramotnosti. Co taky na základní škole víc za těch devět let můžeš stihnout, stýskala si.

Viděl jsem, že ji opravdu ty nápisy mrzí. Ale vždyť se vám to víceméně povedlo. Sice píše jenom velkýma a ve větách holých, a jediné slovo, ve kterém by mohl udělat chybu v měkkém nebo tvrdém i, raději nakreslil obrázkem, důležité ale je, že psát umí a nedělá mu problémy vyjádřit myšlenku na veřejnosti. … Následovala krátká odmlka: Vidíš, z toho pohledu je to vlastně pedagogický úspěch … a víš, že jsem na trafostanici u našeho domovního bloku viděla svoje jméno napsané i malými písmeny? Hmm, něco v tom chlapci je. ¶

Vytrženo z kontextu: Není to žádná sebechvála, když si sám pro sebe řeknu: jsem úspěšný, píšu do dvou prestižních internetových magazínů, dovedu společnost bavit, mám sebevědomí, komunikuji, píši literární dílka do šuplíku a mám velké sny. (DarkMaster)

Trable se sousedy

On tam na nás musel snad číhat, nebo co. Jen jsme vyšli s Mady ze dveří, už se k nám hnal s pytlem odpadků a hodil je na nás: Tohle je myslim vaše.

Nojo, před pár dny se můj zaměstnavatel přestěhoval do nového, a při stěhování a dovybavování jsme nastřádali více odpadu , než se vejde do kontejneru. Nacpali jsme je proto do pytle a postavili vedle popelnice. Jenže popeláři se na pytel vykašlali (snad proto, že máme slouvu jen na určitý objem odpadků) a pytel nechali stát vedle prázdné popelnice.

Soused to vyřešil rázně. Kolem jeho domu žádnej bordel dělat nebudeme. Další den takhle před dveřmi do domu, kde můj chlebodárce sídlí, vyrostla malá skládka. Krabice a polystyrenové těsnění od monitorů, počítačů, tiskáren…

Soused nikdy nic neřekl a nevysvětlil. Prostě jen všechno nasypal před dveře do domu. Dlouho jsme nevěděli, jestli to třeba nedělá nějaká banda výtržníků, nebo jestli to není šikana na uvítání — prostě starousedlickej zvyk. Teprve ten večer, když pytel s odpadky přistál na mně, všechno bylo jasné.

Dělá to soused a má k tomu rozumný důvod. Nu což, odborníci na komunikaci jsme tu my. Teď už snad soused chápe, že mu neděláme svinec kolem popelnice jako škodolibou schválnost, a my jsme seznali, že se sousedy bude ještě legrace. ¶

My jsme Američani

S hláškou My jsme Američani! jsem posílal k šípku všechny, kdož se mě na Štědrý večer ptali, co mi ježek naježil pod smrk.

Jelikož zůstáváme na Štědrý večer doma jen ve třech: máma, brácha a já, je nadělování dárků takové smutné. Loni jsme se proto poprvé rozhodli odsunout rozbalování na následující den, kdy k nám na oběd přijíždějí sestra a starší bratr s rodinami. Trpaslíci se o nadělovací atmosféru umějí postarat daleko líp.

Letos jsme loňský pokus zopakovali, a přestože jsem asi nebyl moc hodný, protože jsem měl naježenou jen vodu po holení, čajovej kalendář a župan, nakonec jsem ani netesknil, když jsem viděl rozzářené tváře těch skřítků.

Největší radost ovšem měl můj starší bratr, když jsem ho odtáhl do předsíně, abych na něj navlík kabát, který jsem si neprozřetelně koupil loni, a pak ho nenosil. Bratrovi kabát o čtyři čísla větší, než je moje velikost, padl jako ulita. Hned v něm šel kouřit na balkon, aby se ostatním předvedl.

Ty, a kolik tě vlastně stál? Kolik jsem ti dlužnej? otáčel se v kabátu před velkým zrcadlem a bylo vidět, že z něj má opravdu radost. Takový u nás stojej třeba i dva tisíce, prohlédla model zkušeným okem prodavačky švagrová, Co je to vlastně za značku?

No, nemohl jsem mu říct, že jsem za ten nenošenej kus hadru loni vysolil víc, než platíme za nájem našeho 4 + 1 — ještě by ho nakonec nechtěl nebo bych se dozvěděl, že jsem hlupák. Člověče, ani nevím, kupoval jsem toho loni víc najednou. Ale dva litry asi nestál. To bude nejspíš z C&A. ¶

A pamatujte: nezáleží na tom, co dáváte, ale dáváte-li s láskou.

Můžu takhle mezi lidi?

František vyšel z bytu a na chodbě potkal sousedku. Františku, já si ani neumyla hlavu; myslíš, že takhle můžu mezi lidi? prohrabává si rukou vlasy a pohazuje hlavou.

František

A kam vyrážíš?

Sousedka

Ále, jdeme na hřbitov.

František

Tak těmhle lidem to myslím vadit nebude. ¶

Nápodobně: Mám vás rád, u některých se nemohu ubránit dojmu, že vás dobře znám (byť jsme se třeba v životě neviděli, i jedna fotografie někdy udělá hodně). Směju se vašim vtipným historkám, občas si dělám starost nad vaším trápením a bez dechu hltám vaše slasti i strasti na poli partnerských vztahů. (Modré oči Pana Džounse)

Pakažitě minjá

Na výpadovce na Strakonice najednou autobus linky 241 zajel ke kraji, otevřela se dvířka řidičovy kabiny a ozvalo se rozpačité: Pažálsta, pakažitě minjá, kudá na Zbráslav.

Doháje, tohle se ti může stát jen s =M=, odtušil noname2. ¶

Zaujala: Vyházením zbytečných věcí člověk jaksi očistí nánosy i ze sebe. (Liin zápisník)

Policajtské historky

Když se synovec u sobotního oběda pochlubil, že mu Ježíšek nadělil cédéčko skupiny Pusa s věnováním, pobaveně jsem to komentoval hláškou, že: to asi Ježíšek zase pokutoval celebrity za rychlou jízdu. Mo(u)dří už vědí, bratr je policajt.

Černý mlíko? Co to je?

Kolega zrovna stál před hotelem Ambasador, když najednou z terasy vyletěla sklenička od vína a roztříštila se mezi lidmi na chodníku. Tak tohle teda ne, slečno, to je veřejné ohrožení, víte, co jste tou skleničkou mohla někomu províst? rozhořčil se policista. Ale ale, pane policajt, víte vy, kdo já jsem? Já jsem zpěvačka skupiny Black Milk! A policista je trochu v rozpacích: Jako černý mlíko, jo? Eh, co to je za kravinu?

Prosímvás rychle, lidi se koukaj

Zastavili jsme auto na pěší zóně a v něm sedí takovej frajírek s divnou čapkou. Prosímvás, já to zaplatím, ale rychle. Lidi se otáčejí. Policista si důkladně prohlíží řidičský průkaz, a pak vrtí hlavou: Prosímvás, já nevím, proč vám to tak vadí, stejně vás nikdo nezná. Karle, říká ti něco jméno Bohuš Matuš?

Události, místa a jména osob jsou smyšlená, jakákoli podobnost s reálnými osobami, místy nebo událostmi je čistě náhodná. ¶

24 hodin do Štědrého večera

Začíná z toho být tradice. Je odpoledne před Štědrým dnem, a já ještě nemám ani jeden dárek. Není, kam spěchat a proč se nervovat. Pod časovým tlakem se velmi snadno rozhoduju, co koupit a co ne. Je sice pravda, že ne vždy je k dispozici takový dárek, který bych jinak měl čas najít a koupit třeba od října, ale proč si kazit Advent sháněním dárků.

Po osmé jsme s Adbarem usedli v Noe k lahvi červeného. Mám rád tenhle klid. V kavárně skoro nikdo nebyl stejně jako předtím v autobusech, tramvajích a v metru. Předpokládám, že všichni seděli v autech a tvrdli v nekonečných zácpách kolem nákupních center.

Odpoledne jsem se byl podívat v Metropoli na Zličíně. Zatímco hromadou jsem tam byl cobydup, auta okolo stála ve frontách a parkoviště bylo plné. Uvnitř obchodu ale narváno nebylo, a tak jsem měl klid vybrat dárky.

V obchodě se hrami jsem koupil synovci Quixo — takové dřevěné piškvorky se zajímavými pravidly. Chtěl jsem ještě jedny pro sebe, a tak bude Skřet moci hrát doma i u nás. A aspoň se vymaním z barvosleposti u Logika. V knížkách jsem bráchovi koupil jednu o Harleyi a chabě se pokoušel ubránit, abych si neodnesl pár knih pro sebe. Staršímu bráchovi jsem knížku ještě nikdy nedal, ale takhle má hodně obrázků.

Ještě jsem koupil pár drobností, kterými můžu podarovat vpodstatě kohokoli. Vždycky se mi stane, že na Vánoce potkám někoho, s kým jsem nepočítal, a pak je dobré mít nějakou blbost. Pak už jsem ale jel domů a cestou jsem přemýšlel, jak je to možné, že na dárky pro sestru, neteř, mamku a Mady utratím dohromady míň než na dárcích pro bratry a synovce. Asi je to tím, že pro holky se mi snáz vybírá a je toho víc k dispozici. Vybrat něco klukům, to je peklo.

Po půlhodině za námi do Noe přijel z práce noname2. Taky mu jako mně ještě chyběly nějaké dárky, a tak jsme po chvíli trapčení s notebookem, abychom Adbarovi ukázali, co jsou regulární výrazy a vim, rozhodli, že vyzvedneme nonamovu milou a sjedeme do Tesca na nákup. O tom ale třeba zase později. ¶

A mimochodem, jestli vám Ježek nenaježil, na mě příkře nehleďte. Když se mě včera v hypermarketu ptal, jestli jste byli celý rok hodní, mlčel jsem jak zařezanej. Takže bůhví, kdo vás prásknul.

Zasněženou ranní Prahou

Ráno jsem doprovázel Mady k Botschaft der Bundesrepublik Deutschland. K ambasádě jsme se od Metra prošli spletí malostranských uliček a k zemi se snášely obrovské sněhové vločky. Když jsem Mady ve Vlašské odevzdal do dobrých rukou paní Dachtler, nechtělo se mi vracet se do ulic ucpaných adventním štrůdlem, odvážně jsem vzhlédl k petřínskému vrchu a rozhodl jsem se, že na Petynku do práce už dojdu pěšky.

Cesta od německého velvyslanectví mi trvala půl hodiny i se zastávkou na nákup nutných potravin pro přežití — polomáčených oplatek, tvarohových buchet a ovocného čaje. Pohled od Strahovského kláštera na panorama Prahy s hradbou hradčanských domů, Hradem s prezidentskou zástavou, petřínským parkem, malostranským údolím a Starým Městem ztrácejícím se v mléčné cloně padajícího sněhu za klikatící se Vltavou.

Dorazil jsem do práce na půl jedenáctou, a byl jsem na sebe hrdý. Od příštího týdne zkusím pokořit hranici devíti ráno. ¶

Hledám majitele sítě Wi-Fi s SSID pscww

Včera jsem cestou z práce vystupoval z autobusu na Rolích až pár minut před devátou. Ani nevím, jak se to stalo, ale místo k domovu jsem zamířil do Cafe Noe.

Posadil jsem se na horní palubě k nejzazšímu stolu, otevřel knížku, kterou jsem při poslední návštěvě vyměnil s Markem Prokopem, pustil jsem notebook a objednal Lavazzu a jemně perlivou.

Najednou mi bylo příjemně — tenhle život jsem před třemi měsíci opustil. Od baru ke mně doléhal tlumený hovor studentů teologie, vzduchem zavanula kávová vůně promíchaná s cigaretovým kouřem a mně se na displeji objevila síť wifi.

(Jen tak na okraj, kdybyste někdo věděl, jak mám zkontaktovat majitele SSID pscww, neostýchejte se mi poradit. Rád bych se s ním domluvil, že jeho síť budu v kavárně používat. Google, Jyxo ani CZFree.net mi nepomohly.)

Když se se mnou půl hodiny po zavírací u dveří loučil můj oblíbený pingl, začal jsem cítit vánoční náladu. Než jsem zapadl do postele, ještě jsem si udělal dlouhou večerní procházku se Singrem a při pohledu na mihotající se světélka sobů zavěšených mezi barabyznyscentry jsem myslel na to, jaké mám štěstí, že jsem se dal dohroMady s tím děvčetem ze Zatáčky. ¶

Milý Ježíšku, vím, že jsem celý rok nebyl hodný, ale snažím se. Moc bych si k Vánocům přál, aby Fily začala denně psát alespoň jeden zápisek o délce do dvou set slov. Mám její texty moc rád a chybí mi, ale v poslední době se mi nepovedlo žádný její deníkový záznam dočíst. A taky ať je Světový Mír, ať se mají všichni rádi, ať nikdo nemá hlad, Trittico ať není nemocná, Lia s Drunkou ať najdou toho Opravdového Muže™, ať se pan Václav nekaboní, Mamince ať není líto, že jde do důchodu, a Mady ať je, jaká je.

Seznámení se starším bratrem

Zatímco mamince, tatínkovi, mladšímu bratrovi a babičce mě Mady ukázala hned první týden po seznámení, staršímu bratrovi mě nepředstavila. Jako by se snad bála, že mi Jarek nahlédne hluboko do duše, uvidí tam něco prohnilého a řekne jí: Toho se střez.

V sobotu mě na ani ne kilometr vzdálenou stanici metra hnala už půl hodiny předem. Pod průhlednou záminkou jakési předávky mě chtěla bratrovi ukázat alespoň letmo u autobusů. Tak to tedy ne, řekl jsem si, a když se Jarek rozpovídal, navrhnul jsem, že skočíme na čaj.

Šli jsme pěšky skoro celou tu cestu zase zpátky, aby Mady viděla, že je to jen kousek, a zapadli jsme do zimní zahrady na Michelské. Litinový krb, obložení ze světlého dřeva a malé stoly — snadno tu vznikne přátelská atmosféra. A když mi servírka prozradila, že přešli na Illy, nechtělo se mi zvedat k odchodu.

Seznámení s Jarkem snad nakonec proběhlo líp, než kdokoli z nás tří čekal. Jasně, bavili jsme se o strategických multiplayerovkách s audiotextovým výstupem, takže Mady pokukovala po hodinkách a pořád připomínala, že ještě musíme zvládnout dojet do Slanýho, ale z plánované půlhodinky se nakonec vivinulo vyvinulo něco přes hodinu povídání.

Když jsme pak Jarka zase vyprovodili ke stanici metra, loučili jsme se už jako staří dobří známí. Tak snad je ruka v rukávu. ¶

E-mailovou adresu měnit nechci, Thunderbird také ne

V nějaké diskuzi na webu se profláklo, že jako poštovní program používám Thunderbird. Petr Tomeš z CZilly mě požádal o text se zkušenostmi s Thunderbirdem, tak tady je:

Používám stejnou e-mailovou adresu už víc než pět let. Za tu dobu jsem ji rozdal spoustě lidem a snad tisíckrát zveřejnil na webu. Určitě si dovedete představit, kolik mi na ni každý den chodí spamu a virů. E-mailovou adresu měnit nechci, zato už jsem vystřídal několik poštovních programů.

Teď už víc než půl roku používám Thunderbird. Přijímám a odesílám v něm poštu z více účtů, takže mi denně přijde několik set e-mailů. Přesto jsem ho za tu dobu nemusel přeinstalovat. Neobtěžují mě spamy, a protože Thunderbird výborně spolupracuje s antivirem Avast, můj počítač se ještě nenakazil virem.

Nainstaloval jsem si jednu z vývojových verzí, takže jsem vůči Thunderbirdu byl z počátku nedůvěřivý. Chyběl mi v něm plánovací kalendář a sledování úkolů. Ale protože je Thunderbird vyvíjen jako opensource a nejsem sám, komu v něm některé funkce chyběly, šikovní programátoři z celého světa zdarma vytvářejí pro můj poštovní program stále nové doplňky. Nemusím tak mít velký poštovní program se spoustou funkcí, které nechci a neumím používat. Pokaždé, když potřebuji novou funkci, přidám si nový doplněk.

Pro mě je ale důležité, že Thunderbird dobře zvládá to základní: přijímat, třídit a odesílat poštu — velká kvanta pošty. Navíc je zadarmo, takže se nemusím starat, jestli ho mám instalovaný legálně. A protože je Thunderbird svobodný software vyvíjený jako opensource, stále mám zdarma k dispozici nové verze a doplňky. ¶

Přetvářka

Před vánoční merendou jsme se s kolegy vyrazili najíst do pizzerie. Bylo to vůbec poprvé od přestěhování na Petynku, co jsem někam šel jíst, a hned jsem narazil na pizzerii s mimikry.

Dám si plzeň, ukazuje na svítící panel nad sebou Martin a mlsně se olizuje. Servírka ho ale zpraží: Vybírejte jenom z toho, co je v jídeláku. Plzeň nemáme. Martinovi poklesla čelist a natáhnul se po jídeláku.

Dal bych si presso Oro bez cukru a smetany, usmívám se na servírku a významně pomrkávám směrem k vývesnímu štítu s nápisem d’Oro. Chlapci, co s vámi je? Nějaké italské kafe máme, ale d’Oro to vážně není.

Zatímco doteď se ostatní kolem stolu jen pochechtávali, když i já jsem se potupně natáhl po jídeláku, že se podívám, co vlastně teda chci, když inzerované kafe ani plzeň, kvůli kterým jsme vlezli dovnitř, nemají, sklaplo jim.

A co vy si dáte? otočila se už otráveně servírka na dalšího strávníka. No, asi takhle. Řekněte, co máte, protože my přišli, protože je tu plzeň a dobrý kafe. ¶

Jak jsem v práci všechno podělal

V pátek jsem v práci posral, co jsem mohl. Vždycky jsem pohrdal kolonkami Excel a PowerPoint v cizích životopisech, a teď jsem strávil prací, kterou kolegyně ohodnotila na tři hodinky, tři dni. Pak jsem přiznal, že na to opravdu nemám.

To by ale nebylo úplně nejhorší, ale jsem kvůli tomu nejmíň den ve skluzu s ostatníma věcma. ¶

Bojovka

Prapůvodní důvod k setkání v Zatáčce byl ten, že jsem zvědavý na Rybusku. Když jsme o sedmé dorazili do Piána seděla tam už i s Bobem. Bob měl před sebou pivo, a tak jsem hned odtušil, že ač přijel jako řidič, rozhodně není zpáteční. Rybushka z toho byla tak na měkko, že přiznala svou slabost pro sklo. Ale to až mnohem později.

Z neznalých dorazila jen Drunka. Vážně jsem se na ni těšil, už skoro měsíc se smlouváme, ale ona se pokaždé — ač rozhodně není alkoholička — omluví kvůli kocovině. Ovšem tentokrát opravdu dorazila. Kvůli mému vyplému mobilu ale z cesty do Piána měla trochu větší bojovku, než jsme původně zamýšleli. Nakonec ale kostel i bar objevila docela snadno i bez nápovědy.

Nedorazila ovšem Aleonotschka. Chtěla. Sice neví, kde je Zatáčka, ale chytila se na možnost odjet se mnou a Mady vlakem z Masaryčky. Leč jediné, co stihla, byla tramvaj v 18.34, a to už jsme seděli v coupé a těšili se na Rybushku a Boba.

Také Malý Čtenář projevil zájem podívat se do Zatáčky. Avšak z jeho zprávy, že ví, kde to je, akorát by potřeboval z Roztok odnavigovat k tomu baru, z té jsem byl poněkud v rozpacích. Nakonec jsme se shodli na kompromisu. Z Roztok do Zatáčky se musí dostat, jak uzná za vhodné, a odtud z nádraží ho už donaviguju. Pak ovšem zbaběle prohlásil, že ochořel, a bylo po něm veta.

Takže nakonec to setkání bylo veskrze komorní. ¶

Výpadek proudu

Do klapání klávesnic, tichého hučení počítačových větráků a tlumené hudby z jukeboxu se ozvalo cvaknutí, a pak nastalo ticho. Aúúúú! To už nikdy takhle nevymyslím! zaskučel Jiřík od vedlejšího stolu a následovaly další zkroušené výkřiky od stolů ostatních kolegů. Zanedlouho se ozvaly první kroky na schodech. Vypadl proud.

Byl bych si toho nevšiml, kdyby se mi notebook nepřepnul do cestovního profilu. Zpomalil se takt procesoru, ztmavil se displej. Okamžik naděje: Podívejte, =M= má proud! Kdepak, to jen můj stroj naskočil na energii z baterie. Jak dlouho ještě vydrží? ptal se mě grafik z vedlejší kanceláře. Tak tři a půl hodiny, když se k němu budu chovat šetrně. No paráda, vypálím si u tebe cédéčko. Eh, tak to možná něco přes hodinu.

Výpadek proudu by mě tedy moc nevykolejil, ale s proudem jsem přišel i o připojení do místní sítě. Tím jsem taky zklamal písničku Veroniku, která se radovala, že jsem jediný, kdo bude muset pracovat na celou firmu. To byly jen pojistky, ne? snažím se chabě zklidnit situaci. Tady jsou pojistky jako kráva, ty bys jentak neodrovnal. Nezapomeň, že je tu sauna, a kvůli tý tu musej bejt silný rozvody.

Co se dalo dělat. Nejdříve jsem si šel konečně zahrát do podkroví kulečník, a když už mě to nebavilo, pootočil jsem notebook k oknu směrem na Strahov a zapnul anténu Wi-Fi. Šest sítí?! Ty tu máš šest sítí? Začal jsem listovat svým adresářem, protože mezi těmi šesti sítěmi se objevila i jedna, s jejímž majitelem se trochu znám.

Už jsem si připravoval, jak mu zavolám, že bych se odpoledne potřeboval z nouzových důvodů připojit, když tu … zase cosi cvaklo a naběhla stropní světla. Během chvilky běžela síť a po pár minutách bylo v zásvkách napětí. Zase se nestanu hrdinou kapitalistické práce. ¶

Kulantní nabídka: Kdo se mnou chcete zítra (středa 15. 12. 2004) vyrazit na komorní sraz deníčkářů v Zatáčce, připravte se před 18.26 na Masarykově nádraží. Vyrazíme směr bar the Piano Man v Zatáčce. Zpáteční jízdenka přijde na 50 korun, poslední vlak se do Prahy vrací o půlnoci (metro stihnete). Jinak jezdí co hodinu. Ohlašte se mi ve vzkazech nebo komentářích.

Kde tady máte hajzle

V Brně v kavárně Fischer vyměnili hnusný Bristot za skvělé Illy. Seděl jsem v nekuřácké části s Šéfkou a bavili jsme se o něčem velmi intelektuálním. Když jsem byl naposled v Paříži, delegátka cestovní kanceláře nám říkala, že když se nám bude chtít na záchod, máme prostě zajít do nějaké kavárny a zeptat se, kde tam mají telefon. Fígl je v tom, že naprostá většina pařížských pohostinských podniků má u záchodů telefonní automat.

Když se k nám po nějaké době připojila Šéfčina kamarádka, která shodou okolností vyučuje tam, kde já studuju (znám už z kaváren víc vyučujících než spolužáků), začala těkat pohledem po místnosti a ptát se: Nasměrujete mě k…. …myslíš k telefonu? To je vpravo po schodech dolu.

Hned se mi vybavila scéna z nějaké černobílé české detektivky, kdy do kavárny přijde detektiv a optá se obsluhy za barem: Promiňte, kde tu máte telefony? a barnam sáhne pod pult a vydá zpoza něj telefonní přístroj, otočí ho k detektivovi a… Představil jsem si, jak by francouzský detektiv v tu chvíli pronesl: Eh, promiňte, mně už se tolik telefonovat nechce.

Prostě není nad to zeptat se hezky po česku: Kde tu máte hajzle? ¶

Zaujala mimoběžně: Já bych si dala nějakej dobrej džus. Řeknete mi nějaký klíčový slova? (Liin zápisník)

Zloději paměti

Český název filmu Zloději paměti je přitažlivější než původní: The Forgotten — zapomenutí (nebo snad zapomnělí). Ale zase se musím usmívat, protože slovo zapomenutí mi až příliš připomíná velký nápis nesmrtelní, který mají na zatáčkovském pomníku padlých. Nesmrtelní totiž nemají daleko do nemrtvých, a já nevím jak vy, ale moc pomníků pro zombie neznám. Ale zpět k filmu.

Mady mě vytáhla do zatáčky do kina a trochu se bála, že se mi Zloději paměti nebude líbit. To je neklamné znamení, že bych neměl předem pátrat, o čem to je. A dobře jsem udělal. Zatímco Mady vstupovala do kina plná očekávání, já po zkušenosti se Stepfordskými paničkami tuhle chybu už neudělal. Šel jsem prostě do kina se stejným pocitem, jako večer unavení náhodně zapnete televizi na jakémkoli programu v očekávání, že by tam mohl být nějaký film. Zloději paměti jsou pro tuhle strategii film jak dělaný.

Jediným příjemným překvapením filmu Zloději paměti je, že v něm nehrají žádní známí herci, takže si na jejich ksichty nebudete projektovat jejich škatulky. Tedy, Mady pořád zasněně opakovala, že ve filmu hraje její oblíbenej herec z Pohotovosti a ukazovala na Anthonyho Edwardse, ale mně pořád připadalo, že jsou si jen podobní (Mady měla samozřejmě pravdu).

Co dál říct? Film začíná opravdu slibně. Kdosi nebo cosi zařídí, že si nikdo nevzpomíná, že by hlavní hrdinka měla devítiletého kluka. Ta naopak tvrdí, že její syn zemřel při letecké katastrofě. Postupně o tom mizí všechny důkazy. Novinové články, fotografie, paměť lidí… Žena pak vypadá jako blázen. Vymyslela si devěl let vzpomínek?

Jenže pak se to zvrhne, když se na nebi objeví létající talíř mimozemšťanů, po ulicích se pohybuje nesmrtelný muž, kterého nevyřídí ani opakovaný přímý zásah z pistole, a hlavně všude pobíhají agenti NSA. Když pak najednou začínají odlétávat do nebe postavy, které toho začínají vědět příliš mnoho, jako by je vysála neviditelná hubice vysavače, můžete už jen brečet, nebo se smát.

Zloději paměti jsou výborný film, pokud odejdete dvacet minut po začátku. Kdybychom tohle s Mady udělali a šli obsadit místo do Piána, mohli jsme tam v klidu příběh domyslet zajímavěji, než to zvládl Gerald Di Pego. Ale na to jsem byl moc unavený a Mady příliš otrávená (snad jen filmem). Takže jsme se k sobě aspoň ve tmě tiskli a byl to moc hezký večer. ¶

Internetové třeštění

Tak nevím, jestli to s tou internetizací u nás ve firmě nepřehánějí. Dneska jsem objevil hned vedle své kanceláře další koupelnu (dvě umyvadla, mísa, bidet, vana, sprchovej kout a prostoru jak doma v obejváku). A v záchodové míse je čistič WC.NET. Když jsem se šel umýt, narazil jsem na tekuté mýdlo Online.

To jsem se té shodě ještě smál. Ale teď se tu u počítače točím na nové židli a pochvaluju si, jak se na ní dobře sedí, a světe zboř se, židle se jmenuje Web.

Prostě internetová firma se vším všudy. ¶

Raději stěhovat než vyhořet

Minulý týden se stěhoval můj chlebodárce. Mělo to ohromnou výhodu. V té době jsem totiž plival doma hnis do kelímku. Veškeré stěhování se tak pro mě smrsklo do dvou úkonů. Před dvěma týdny jsem ve středu večer vzal notebook pod paži a odešel s ním domů, a včera jsem přinesl notebook pod paží už do nového sídla.

Výhody nového sídla? Už nemám průchozí kancelář. Nevýhody? Písnička Veronika teď sedí v jiné místnosti.

No, dobře. není to všechno. Také je o patro nade mnou kulečníkovej sál s krbem. V přízemí je za jídelnou zimní zahrada. Další části domu jsem ještě neprozkoumal, ale podle fotek je tu někde i bazén a sauna. V úterý budeme mít kolaudačku, tak to snad prozkoumám. Nejvíc se ale těším, až si v létě vylezu s notebookem do zahrady. ¶

Čím víc žeru, tím víc hubnu

Už nejmíň padesátý výhružný dopis od obvodní lékařky mě donutil zajít na preventivní prohlídku. Když už teď chodím po těch doktorech… Asi ji budu muset vyměnit. Objednal jsem se na devátou, dorazil včas a přišel na řadu v deset. Proč jste se necpal dopředu, když jste objednanej? Asi protože nerad předbíhám někoho, kdo přišel, že je nemocnej. Zatím co jsem seděl u váhy v trenkách, vzala ještě dva pacienty, a pak asi dvacet minut telefonovala s šéfkou personálního v Makru, že na ni jejich zaměstnanci kašlou a nechoděj si pro potvrzení, že můžou makat na jídlo.

Kdykoli přijedu k Webskýmu, odběhnu k němu do koupelny, vysvleču se a zvážím. Padesát sedm a půl! hlásím pak vesele a jemu už je to jasné. My prostě doma váhu nemáme. Padesát pět celých jedna! huláká sestra na doktorku. Zhubnul jsem. Ale jakto? V poslední době jsem rozežranej, až to hezký není.

Asi budu zase provokovat, ale buď jsem opravdu nemocnej, nebo by mě měli zkoumat vědátoři, aby pomohli hubnout všem, co prostě nezvládají. To se musíte na noc hodně najíst, celej den přikusovat nějaké sladkosti, vydatně snídat a postupně přejít do oběda a po večeři v palačinkárně si dejte medovník nebo hned dva, ať to hubnutí jde rychleji.

Děvčata, nebijte mě! ¶

Přestěhovalo se zwíře.

Začali jsme péci

Před chvílí se v kuchyni objevila maminka s náručí krabic s vánočním pečivem: Tak jsme začali píct. Už několik let se u nás na Vánoce nepeče, objednáváme u profesionálů. Jé, a můžeme taky ochutnávat?

Ty kokosky se povedly opravdu výtečně. ¶

Jak jsem zase navigoval

Bára posledně cestu od palačinkárny do Zatáčky urazila za dvacet minut. Nám to asi bude trvat trochu dýl, hlásím při odjezdu Mady.

Zhruba po hodině se Mady zajímá, kde sakra jsme. V Mělníce? Co děláte v Mělníce?! Jezdili jsme kolem dokola náměstí a hledali nějakou směrovku. Klid, teď už pojedeme po paměti, snažím se ji uklidnit. Za chvíli mi přišla zpráva: Kdybysme se už neviděli: Miluju tě!

…

Aby bylo jasno: Do Zatáčky jsme s Webským jeli potřetí. Jenže když jsem v Michli nastupoval do auta, vládla tam dusná atmosféra. Sýkorka mlčela a z očí jí šlehaly blesky. Hlavou ani nehla a civěla naštvaně před sebe. Webský, než by se věnoval cestě, přemýšlel, co zase provedl. Zaplatíš benzín, viď. Máš kreditku. Já platil včera. Teprve, když najel na výpadovku na Boleslav, jsem si dovolil začít navigovat zpět směrem na severozápad.

Dobrá rada na závěr: Nečtěte smsky z partnerova mobilu. Leda snad, že byste rádi viděli, kam jsem dojížděl do školy, kam Webský odvezl v noci vojáka, kde má komíny Spolana a soutok Vltavy a Labe. Cesta do Zatáčky obvykle trvá třetinu doby. Navigoval jsem, myslím, obstojně. Až se Webský za týden odstěhuje k Sýkorce, budou mi naše společné cesty chybět. ¶

Viděno očima Webskýho, Sýkorky a Mady.

Albiostyl

Nejtěžší je prosadit vlastní vůli proti sobě. Rozhodl jsem se, že usnadním Mady odtučňovací program tím, že si sám začnu dávat lehčí jídla. Jednak mi opravdu chutnají a s Webským se k nim tak snadno neprobojuju, jednak si dovedu představit, jak je těžké vydržet večer u malého salátu, když všichni okolo jedí steaky.

Mady, ta restaurace se jmenuje Albio. Kdybys řekla, tak si s tebou jídlo rád prohodím, měl jsem na ten marinovaný sýr chuť. ¶

Vítáni jsou všici

Vidím kvést růži na keři

Myslel jsem, že po šesti týdnech se to usadí. Místo toho se musím usmívat pokaždé, když jí pohlédnu do tváře. Myslel jsem, že si nebudeme mít po pár dnech moc co povídat, protože si toho pořád tolik říkáme. Dneska jsem se v čekárně u zubaře musel držet, abych se jí pod záminkou obdivu nového trička nevrhal na dekolt.

Myslel jsem, že po pár týdnech se budeme setkávat třeba dvakrát do týdne. Myslel jsem, že spolu někam budeme muset chodit, abychom měli pořád dost podnětů. Dneska jsme seděli na lavičce na Staroměstském náměstí a já ji chtěl vískat ve vlasech. Položila si hlavu na moje rameno a hladila mě po hřbetu ruky.

Myslel jsem, že ji časem kvůli dobré výchově doprovodím na nádraží, políbím, zamávám. Zase jsem seděl v přetopeném vagónu a jel s ní alespoň kousek cesty. Když jsem vystoupil v Holešovicích na zastávce, chtěl jsem jí ještě z nástupiště volat, že se mi po ní stýská. Viděl jsem její usměvavou tvář v ozářeném okně vlaku na tmavém pozadí noci, a bál jsem se, že už ji nikdy neuvidím. ¶

Román pro ženy

Mady se mě ptala, jestli se doma nudím. Nudíš se doma? Stáli jsme mezi dveřma a já se chystal Mady vyprovodit k autobusu. Ne, nenudim se. Proč bych se měl nudit? Pocit nudy neznám. Když neodpočívám, tak spím. Ty mi chceš vnutit ten Román pro ženy, žejo. Chtěla. Tak to sem dej.

Mady zašmátrala v tašce a vytáhla knížku od Michala Viewegha. Popadl jsem Román pro ženy, odložil ho v předsíni do košíku s korespondencí a vyrazili jsme na autobus.

(…) Ale s nedokonalostí chlapů se kupodivu nesmíříte nikdy. Pořád budete naivně hledat toho dokonalýho. Toho si dokonce přímo nárokujete. Připadá vám, že ideální chlap je vaše nezadatelný ženský právo. Když takovýho chlapa nedostanete, jste spravedlivě rozčílený… (Viewegh, Michal. Román pro ženy. Brno. Petrov. 2001. str. 174)

Od Viewegha jsem naposledy četl něco ještě na střední škole. To už je přes sedm let. Vůbec mě ty jeho knížky nepřipadají po obsahové stránce zajímavé, ale upřímně ho obdivuju jako stylistu.

Román pro ženy mě zaujal slohem. Že je to psáno v ženském rodě, to je mi fuk, ale líbila se mi ta figura, kterou jsem od Viewegha obšlehnul na začátku dnešního zápisku. Psát o něčem, a pak to hned uvést v přímé řeči. Takový skoro dokumentární střih.

Taková blbost a přečetl jsem kvůli tomu celou knížku. A myslíte, že vám Román pro ženy doporučím?

Nudíte se doma? ¶

Stará paní na zastávce

Řekl jsem si, že už nebudu plivat cestou domů hnis do kelímku, a tak jsem ho hrdě zahodil už u nemocniční vrátnice. Jenže polykat směs slin s hnisem se mi taky nechce.

Blížil jsem se k zastávce autobusu a v puse už jsem měl docela dost slin. Vyplivnu je až doma do odpadu, říkám si. Jenže na zastávce autobusu už zase poletuje ta stará paní.

Je tam docela pravidelně. Pobíhá mezi lidmi v pyžamu s károvanou dekou přes ramena a nežebrá. Ptá se jen na prosté otázky, jako kolik je hodin a podobně. Převaluju hnusnou slinu pusou, když paní zamíří ke mně. Zděšeně vrtím hlavou, jako že s ní opravu nechci mluvit.

Proč vrtíte hlavou, mladíku, když ještě nevíte, co chci, rozčiluje se paní asi právem. Není to slušné vrtět na lidi hlavou a priori. Třeba od vás chci jen vědět, kolikátého je — ale to už to nevydržím.

Odplivnu si před starou paní opravdu ošklivého kemra, otřu si ústa papírovým kapesníčkem a zcela zřetelně říkám: Phomiňte, dobhý den, há hdu od hubahe, nemůhu mhuvit. Ave je ponděhí, dvahátého dehátého hihtopadu. ¶

Zaujal: Bezdomovkyně? Ne, to určitě ne. Na to byla velmi slušná, a sic měla staré obnošené šaty, tak byly čisté a upravené. Napadalo mne spousta věcí, ale skončil jsem u verze, že má nejspíš malý důchod, a tak jí po zaplacení nájmu a výdajů nezbývá na jídlo… (…hmmm, to jsem ji teda 20 korunama vytrhl…) (Hotel Inkontinental)

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.