Hledám dívku z autobusu do Brna

Kdyby Stanislav Gross vstával o hodinu a půl později

Vyšli jsme brzy ráno, aby Mady stihla zkoušku v osm na špatné straně Vltavy někde směrem na Plzeň. Aby mi to nebylo líto, domluvil jsem si na stejnou dobu schůzku na Žižkově v té ulici, kde zostra fouká studený vítr, v zemi jsou zakopané mrtvoly a v domech sídlí státní monopol.

Co si to pobrukuješ? A sakra. Ty si nepobrukuješ, ty zpíváš! Nojo, já zpívám. Je sedm hodin, venku mrzne, trmácíme se na hromadu a já si zpívám. Ty si zpíváš: Já chci žít nonstop. Ajajaj, to jsem to dopracoval. Mady se směje a dobírá si mě: Neříkals ještě nedávno, že nesnášíš všechny ty Michaly Davidy a Rozkroky Františka Janečka?

Tak to vidíte. Člověk jednou vstane o hodinu a půl dříve a hned přijde o vkus. Už je mi jasné, co je hlavním problémem téhle země. Kdyby Stanislav Gross začal vstávat o hodinu a půl později, mohli jsme mít premiérem jazzmana.

Před osmou mě nebuďte. Slušný lidi v noci spěj. ¶

Opona

Čas trhl oponou — a my se s Adbarem ocitli v restauraci Opona hned vedle Divadla Na Jezerce. Při pohledu na ceny jídel začínající na sto padesáti korunách mě přešel hlad. Když jsem volal o vodu, servírka mě dorazila sdělením, že bez bublinek mají jenom Evian za čtyřicet pět.

Lia tvrdí, že název Evian je zároveň marketingovou strategií výrobce. Je to totiž obyčejná voda z nějakého ledovce slitá do plastikovejch lahvích. Jen naivní člověk za ni zaplatí takové prachy. Ostatně, přečtěte si ten název pozpátku a musí vám to být jasné.

=M=

To tady máte pořád takhle narváno, nebo se tu dá někdy i sednout?

Servírka

(Rozhlíží se po prázdné restauraci.) Kolik by vás přišlo?

=M=

Myslel jsem, že bychom někdy přišli s přítelkyní na večeři. Je těžké najít hezkou restauraci bez cigaretového kouře.

Servírka

Hmm, tak to bude asi problém. V den představení tu místo neseženete.

Štěstí, že jsme se nenechali odradit, jinak bychom neochutnali výtečný makový koláč se švestkami. S latté z Burghofu chutnal úplně božsky a vytvořil tak milou sladkou tečku za večerem s jemně perlivou bonakví a jemně perlivým blaubergerem. ¶

Soudné sestry

Bál jsem se, že to bude představení plné narážek, které nepochopím, a snad bych ani nešel, kdybych si předem přečetl nějaké recenze. Ale nakonec mě Soudné sestry v Divadle v Dlouhé příjemně překvapily. Dokonce jsem se i zasmál (Mady tvrdí, že třikrát).

Lopo se nám snažil namluvit, že Smrť evokoval kostlivce na pražském orloji, ale my všichni jsme poznali, že jen hrál trému. A píší to i v té recenzi, tak jsme nejspíš měli pravdu. Yuhůův dráček Aliki odjel studovat církevní texty, takže tentokrát jsme ani nerušili představení plamenným dechem, a tak jediné pozdvižení (skromnost především) jsem asi způsobil já: Asi nejvíc se mi tam líbil Trojan. Pronesl jsem tu větu tak přesvědčivě, že nikdo neprotestoval. Jen nasadili přemýšlivé obličeje a bylo vidět, že se stydí, protože si Trojanova výkonu nepovšimli. Byl fakt super namaskovanej, protože já ho třeba nepoznala, říkala sólistka a všichni hned přikyvovali. Až Mady na mě koukla pohledem i-ty-můj-ťunťo: A nemyslíš třeba Táborskýho?

Soudné sestry doporučuji, i pokud nepatříte k vyznavačům příběhů, pod nimiž je podepsán Terry Pratchett. První dvě jednání jsou sice ospalá a postrádají akci, ale po přestávce budou všichni, kdo v divadle vydrželi, odměněni skvělými hereckými výkony (Klára Sedláčková a Naďa Vicenová by si zasloužily pusu) a opravdu vtipnými replikami.

Pro mě zachránil představení výrok: On je nějakej výprodej jablek? (nebo tak nějak), který pronesl jeden ze strážných u hradu, když se dovnitř protáhly dvě soudné sestry, aby z vězení vysekaly tu třetí. A přestože se všude mluví o dramatizaci, hercích, maskách a zajímavě zpracovaných rekvizitách, nikde vás předem nepřipraví na opravdu vtipně pojatou hudební stránku představení. Pokud jsem se opravdu zasmál třikrát, tak alespoň jednou to muselo být kvůli skvělé hudební aranži. A tím nemyslím chvíli, kdy Smrť zpívá Miláčku, já budu filmová hvězda. Hudba k Soudným sestrám by klidně mohla vyjít na sound tracku. Já bych ji koupil. ¶

Henryk Ross

Usměvavé tváře na fotografiích, které Henryk Ross pořídil v Lodžském židovském ghettu, nabourávají zažitou představu o trudném životě polských Židů za druhé světové války. Říkám to pořád: fotografie kazí paměť.

Na výstavě Henryk Ross: Łódź Ghetto Album, která loni šokovala Arles a nyní ji máte do 19. února možnost zhlédnout v pražské galerii Langhans, mě nejvíc zasáhly popisky ke snímkům. Snímky samotné působí buď rozverně nebo klidně. A to dokonce i snímek s pohřebním vozem, tyfus rozšiřujícím fekálním vozem nebo snímek s děckem na ulici omdlelým hlady.

Zjištění, že i tváří v tvář holokaustu se lidé usmívali do kamery, mě naplňuje zvláštním pocitem naděje. ¶

Neotravuj, Nino

V autobusu:

Děvče

Budu si říkat abecedu, a až mě zastavíš, tak budem soutěžit o nejdelší větu se slovama na to písmeno. Jo? Tak řikám.

Pán

Dost.

Děvče

En. Tak já začnu: Novákovic Naďa našla na nádraží nanynku. Šest. Tak se ukaž.

Pán

Neotravuj, Nino, najednou nemám náladu na nejapný nápady.

Děvče

Taks měl říct, že nechceš hrát. ¶

Kafe a cigára

Vždycky se těším na film Drž si šátek, Tatjano, protože před ním jako předfilm pouštějí epizodu Somehhere in California z pásma Coffee and Cigarettes.

Jim Jarmush do rolí dvou muzikantů, kteří se setkají u konvice s kávou obsadil Iggyho Popa a Toma Waitse. Iggy Pop a Tom Waits hrají muzikanty, kteří se nechtějí před tím druhým shodit, a tak docela zbytečně hrají tvrďáky a přetvařují se. Prostě hezky zahraná etuda.

Když jsem zjistl, že k téhle scénce má Jarmush ještě čtyři další kafe a cigára, toužil jsem je někde vidět. A pak přišla zpráva jako blesk z čistého nebe. Jarmush loni dotočil k prvním pěti ještě dalších šest nových etud. Musel jsem je vidět.

Ne každá scénka je stejně silná, ale všechny dohromady teď vyznívají skvěle. Čím déle sedíte v kině, tím více se vám ten film líbí, a přestože jste už potřetí viděli jinak zahranou tutéž scénku s týmiž dialogy, těšíte se na další. A může vám být jedno, že nechápete, jak se v etudách scénářem prolínají skutečné osudy hvězdného obsazení.

Jestli od filmu nečekáte nic jiného, než že v kině zhasnou a je chvíli trochu klidu, tak se vám série Kafe a cigára bude líbit. Já jsem dokonce celou epizodu No problem prospal Mady na rameni. Hezký film. ¶

Přečtěte si i u Adbara.

Do Zatáčky

Vyrazil jsem pomalu jen v bačkůrkách a domácí zástěře, abych vyprovodil Mady na zápraží, a po pár okamžicích jsem seděl ve vlaku do Zatáčky. O kus později jsem v Madině pokojíčku měl slzy na krajíčku, protože jsem se už hodinu páral s hloupým špiónem v prohlížeči a ne a ne ho dostat. Tak už toho nech, to nevadí, že to neumíš spravit.

Udělali jsme si procházku s Bobšou na ojíněný kopec za tratí a dívali se do údolí, kde se rozpadala mlha a nízko posazené slunce skrz bílou clonu rozjasňovalo pastelové barvy omítek městských domů. V jakých perspektivách o našem vztahu uvažuješ, =M=?

Mady původně měla jet domů už v sobotu. Pak jsme se domluvili na neděli dopoledne. Nakonec jsme do Zatáčky přijeli až po obědě a teprve ve tři čtvrti na čtyři mě Mady vyprovázela zpátky na nádraží. Přecházet přes koleje je cestujícím zakázáno, hlásila Mady rozverně, když jsme přicházeli k nástupištím přes kolejiště. Ale Mady, my nejsme cestující. Nejsme? Ne. A co jsme? My si přeci jdeme sednout do Piána na kafe a čaj.

Nejraději bych neodjel nikdy. ¶

Zaujal: Pak zemřel Mercury a společnost se místo sexu ukájí prací a penězi. Doufám, že i tady se najde nějaký vhodný virus… (Zwíře)

Volejte: Hurá nebo Hoří

Cestou do práce jsem si v metru četl a na půl ucha poslouchal rozhovor dvou dívek, které si vyprávěly podivné příběhy, které se zaručeně staly. Urban legends, městské legendy. Vzpomněl jsem si na jeden příběh, který za zaručeně pravý vydává moje maminka:

V době, kdy maminka ještě pracovala v Hloubětíně, její kolegyni večer cestou domů přepadl neznámý muž s úmyslem znásilnit ji. Maminčina kolegyně si hned vybavila poučku, podle které napadená žena nemá volat o pomoc — lidé se bojí, nikdo by nepřišel. Volejte Hoří, vzpomněla si. Lidé jsou na katastrofy zvědaví, přijdou se podívat — co kdyby přijela s hasiči i televize, že.

Jenže maminčině kolegyni se to v tom stresu všechno v hlavě pomíchalo, a tak začala zuřivě točit kabelkou a křičela: Hurá! Hurá! Hurrááá!

Muž se lekl a utekl. Konec příběhu.

Městské legendy se obvykle přihodí někomu, koho dobře zná nějaký váš známý. Příhodě to dodá autenticitu. Případně může městská legenda pocházet z novin, pak se často opírá o autoritu vědeckých nebo lékařských výzkumů. Městská legenda musí provokovat naše nevědomí, pracovat s hluboko ukrytým strachem. Měla by být ztřeštěná, stěží uvěřitelná, překvapivá, ale musí vycházet z běžné situace.

A hlavně: musí být krátká. ¶

200 slov

Říkal jsem to už Adbarovi. Nesnáším ty dlouhý příspěvky v deníčkách. Oni ty lidi třeba píšou zajímavě, ale tak dlouze, že to prostě nedočtu. Zajímalo ho, jak dlouhej text je podle mě akorát: Jak dlouhej myslíš, že by měl text bejt? Abych ho bez problémů dočetl? Aby mě při otevření v prohlížeči neodradil? Řekněme dvě stě slov. Adbar se na chvíli odmlčel, a pak mi říká: Na titulce mi to teď průměrně vychází na 193. Mně to v celém blogu dělá průměrně 315 slov na příspěvek, ale lepším se.

Můj příští příspěvek bude přesně na 200 slov. Včetně textu, nadpisu a perexu (který sice neuvidíte, ale je tam a má dvě slova). Pokud také zvládnete napsat deníkový zápis na 200 slov, sem s odkazem. Ať si máme co číst. ¶

• E-rasiných 200 slov: O čem mluví muži?
• Zwířetových 2×200 slov: Firemní cargo efekt aneb 200 slov a Marnivost za 200
• Jadiných 196 slov: Zakletá 13. hodina a další
• Mishaakových 200 slov
• Madiných ±200 slov Dojmy z víkendu
• Charlottiných 200 slov Pět měsíců (a jako bonus se tu dozvíte něco o velikosti mého … eh … šarmu)
• Sofiiných ±200 slov Smrt makedonským kolouškům!

Přesvědčivý

=M=

Čtu tu knížku vždycky cestou do práce už skoro měsíc, ale ještě pořád mi není tak docela jasné, co znamená to slovo persuasive v jejím názvu.

~

Mno, přeci přesvědčivý, ne? Co ta knížka jinak? Dobrá?

=M=

Já ti nevím, člověče. Je strašně těžký z toho textu vydolovat ty důležitý věci. Navíc docela nesouhlasím s tím, co tam píšou.

~

Zvláštní. Knížka, která má persuasive v názvu a není přesvědčivá. ¶

Pootevřené dveře

Odcházím. Nojo, jasně. Ne, počkej, ty mně nerozumíš: odcházím už na furt. Fakt? A pokolikátý už?

Chtěl jsem odejít a zavřít za sebou dveře. Ne zabouchnout, prostě zavřít. Ještě tři měsíce jsem jimi ale stále chodil dovnitř a ven. Teprve na Nový rok se mi povedlo zavřít a už se nevracet.

Vlastně ne tak docela, dveře zůstaly pootevřené. Občas na mě jimi někdo zavolá, občas škvírou nahlédnu dovnitř. Ale už sedím definitivně venku, a ne uvnitř. ¶

Adieu, živnostenský liste

Z autobusu jsem viděl, že na parkovišti stojí taxi pana Šebka, a tak jsem vystoupil, že se svezu s ním. Na Masaryčku! A v klidu, máme ještě půl hodiny. Raději jsem ho uklidnil, protože obvykle náš rozhovor vypadá nějak takhle:

Šebek

Tak, kam to bude, pane =M=?

=M=

Do Holešovic, na nádraží.

Šebek

Á vy zase cestujete. Do Brna? V kolik vám to jede?

=M=

Ne, jedu do Vídně. Jede to asi za deset minut.

Šebek

A do háje!

Mno, tak tentokrát jsme fakt nespěchali a byli jsme na Masaryčce za tři minuty. Ještě jsme chvíli seděli v autě a povídali si.

=M=

Víte, co by mě zajímalo? Kolik musíte mít denně zákazníků, abyste neprodělal. Když tak koukám na svoje účty, většinou jezdím tak za dvě stovky, ale často i za míň. A myslím, že většinu dne jenom prosedíte a čekáte na kšeft.

Šebek

No, mám to tak spočítaný, že musím denně vyjezdit dva litry. To je asi osm lidí. Většina přijde přes vysílačku, na ulici nebo přes mobil jich přijde málo, tím bych se neuživil.

=M=

Nojo, dva litry, není to málo? Když platíte auto, daně a podobně, to si moc nevyděláte.

Šebek

To víte, každej vidí jenom těch 25 korun za kilometr, málokdo na to kouká tak, že nás taxikářů už je v Praze moc a práce nepřibejvá. Dřív, když jsem jezdil za osm korun kilometr, jezdil jsem i víc než dvacetkrát za den. Dneska jsem kolikrát rád, i když můžu svézt lidi pár ulic s taškama ze samoobsluhy.

Nedávno se na mě vyděšeně podíval můj kamarád, když jsem mu říkal, že za hodinu svý práce bych musel účtovat asi 1500 korun. Připadalo mu to moc. Ale fakt je, že ve výsledku bych si vydělal zhruba tolik, kolik je v mém oboru průměrná mzda.

Většinu času se totiž člověk zabejvá nevýdělečnými aktivitami, jako je účetnictví, sebevzdělávání, sebepropagace, akvizice zakázek. Takže ve výsledku skutečnou účtovatelnou prací trávíte tak tři čtyři hodiny denně.

Proto je dělba práce výhodná. Můžu osm hodin denně pracovat na tom, co se dá účtovat zákazníkům, protože ostatní lidi ve firmě mi poskytují servis. Absence servisu účetních, obchodníků, sekretářek, projektových vedoucích a podobně je důvod, proč OSVČ musejí pracovat déle než zaměstnanci.

To je taky důvod, proč jsem se rozhodl, že letos zruším živnostenský list.

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.