Hledám dívku z autobusu do Brna

Andělská odysea: Smlouvu mám v kapse

Zajdem podepsat smlouvu v jednu, říkal Brauzr. Pak nebyl dostupnej na telefonu ani v bublině. Tak tam pojedeme už ve dvanáct, volá za chvíli, ona tam pak Kafková neni. Okay, proto jsem zůstal doma, abych mohl vystřelit jak šíp. Ještě se ozvu. Neozval.

Hele, Brauzre, volám mu, mám v Platýzu spicha s Mady, nebudeš mít cestu kolem, že bysme zašli podepsat tu smlouvu? Nakonec jsme zvonili na zvonek právní kanceláře ve tři čtvrti na pět. V předpokoji čekalo několik lidí, ale když se otevřely dveře, zahlédli jsme mávající písničku Kafkovou a šli jsme hned dovnitř.

Vy tu máte kameru? ptá se Brauzr a odvádí tím pozornost od skutečného důvodu, proč jsme přišli. Jé, a přenáší se to na internet? zajímám se, abych věděl, jestli mám při odchodu mávat do objektivu. To ne, klientům by to vadilo. Aha, to mě nenapadlo. To tam máte, protože vám lidi kradli obrazy? No, jasně.

Pak už jsem se jen podškrábnul na několik papírů a Brauzr si chtěl povídat. Tak povídejte, ještě na vás mám deset minut, směje se písnička, já už se těším, že se nebudeme tak často potkávat. Jenže nás nějak nenapadlo, o čem si povídat a venku pořád ještě do objektivu kamery mrkala Mady. Tak jsme se rozloučili a šli.

Moment, moment, vy jste mě úplně zmátli, hnala se písnička za námi, Ještě musíme vyplnit předávací protokol. A tak jsem zjistil, že v bytě je nástěnné osvětlení (to se budu muset podívat), že mi Brauzr předal dohromady sedm klíčů (Brauzre, tak na to nezapomeň) a že souhlasím s tím, že uvedený stav elektroměru odpovídá skutečnosti (tak snad odpovídá, žejo, já ho ještě neviděl). A zase jsme šli.

Hele, Brauzre, povídám mu venku cestou na tramvaj, dostal jsi svoji kopii předávacího protokolu? Ne. Hmm. Brauzr: A řekla ti na jakej účet máš platit nájem? Ne. Nojo, tak to si můžete ještě povídat po telefonu nebo přes mail.

Takže: Andělská odysea poprvé — klap. ¶

Zmatení peoplemetrů

Ono to vlastně může dost silně zamíchat peoplemetrovým měřením sledovanosti, říká Zwíře, když se v hospodě pod schody Národního domu na Vinohradech bavíme o té ukrutné změně v řazení televizních programů v Magazínu MF Dnes.

Představ si, lidi, co se nikdy nekoukli do prvních dvou sloupečků, najednou zjistěj, že ve třetím a čtvrtém sloupečku pro ně není nic zajímavého a televizi prostě nezapnou. Jenže tohle by mohlo fungovat i obráceně: lidi, co nikdy nekouknou do třetího a čtvrtého sloupečku najdou v prvním a druhém jen samé hovadiny. Za tohle někdo musel zaplatit. Jinak to není normální.

Ale taky by se mohlo stát, že lidi prostě mrknou, co dávaj na jedničce: A hele, romantická minisérie, no paráda! a zapnou televizi a sice po chvilce zjistěj, že ten dokument o operetě nebude asi to, co chtěli vidět, ale rozená lenost jim nedovolí přepnout, říkám. Takže tim chceš naznačit, že Český televizi vzroste sledovanost? Přesně tak. Teda aspoň na chvilku. ¶

Už o tom psal kdekdo. Například Martin, Jirka nebo kkl2401 a určitě i Mady, ale nedaří se mi to najít.

Andělská odysea: Šel jsem jen vynést odpadky

Sice jsem si myslel, že se mě stěhovací horečka netýká, protože to nebude poprvé, co vyletím z hnízda, ale o víkendu se mi stala zvláštní věc. Šel jsem jenom po obědě vynést pytel s odpadky, a vrátil jsem se až za tři hodiny.

Nevím, jak se to stalo. Od popelnice jsem se dostal až na Budějovickou do olloku a okukoval jsem tam ledničky, pračky, stoly, židle, skříně, nádobí, křesla a pohovky.

Když jsem si to uvědomil, už jsem málem měl koupené opravdu zajímavé světlo ve tvaru metr a půl vysokého tubusu z mléčného skla. Přemýšlel jsem, jak to nenadálé vzdálení omluvím sám před sebou, a tak jsem se dole v Delvitě aspoň stavil pro zákusky. Svátek měl Patrik.

Dneska odpoledne jdeme s Brauzrem přepsat nájemní smlouvu. ¶

Příští stanice: Praha-Smíchov

O tom si ještě budeme muset popovídat, odsekává Mady s ustaraným výrazem ve tváři a bubnuje prsty do desky stolu. A taky bych tam chtěl mít lokomotivu. Džízys, lokomotivu?! A kde, vždyť je to dva plus jedna.

Mám to vymyšlený. Zdi budou křiklavě oranžový. Z oken není nic moc výhled, všude kolem domy a já mám bez světla depky. Všechny výklenky zůstanou bílý, a aby to fungovalo prostorově a světle, bude bílá přesahovat i párcentimetrovým pruhem na zeď. To samý se stropem. Je vysokej, zůstane bílej a bílá bude přesahovat i na zeď aspoň dvaceti cenťákama. Zeď mezi okny bude tmavě zelená a přijdou na ni hodiny. Takový ty nádražní, chápeš?

O tom si ještě budeme muset popovídat, slyším tenhle večer už podruhé. Vždyť si o tom povídáme, Mady. Ale já myslím jindy, někdy až budeš mít rozum. Že by se jí nelíbil ten zelenej pruh mezi oknama? Ta lokomotiva bude vypadat, jako by projela zdí až do obejváku. A v předsíni si namalujeme zapomenutý kufry.

Nechceš se vůbec odstěhovat rovnou na nádraží? ¶

Jak se mi zlepšil život

Fandor naléhá, abych napsal, jak se mi život změnil od chvíle, kdy jsem potkal Mady: Napiš, jak se ti změnil život s Mady. Změnil? Chceš říct, zlepšil, ne? Fandore, važ slova! Ajo, zlepšil. Napiš, jak se ti zlepšil život.

Maminka v prvních týdnech, kdy jsem jí přivedl Mady ukázat domů, dávala významně najevo, jak je ráda, že moje holka není Jára Jurníček. Co si musela myslet, když jsem Járu Jurníčka používal jako záminku pro každé opuštění bytu ve večerních hodinách.

Teď, když odcházím z bytu, často říkám: Jdu Mady naproti k vlaku, nebo Jedu za Mady do Zatáčky. To je teď moje vůbec nejoblíbenější činnost. Vlaky a nádraží. Miluju vlaky a nádraží.

Baví mě koukat po ostatních lidech, kteří na někoho čekají. Když pak přijede vlak, čekající se postaví k nástupišti a v davu, který se vyvalí z vagónů, hledá tu nebo toho, koho tak toužebně očekává. Vzedmutí vášně. Objetí, polibky. Dáš mi ruku? Pomůžu ti s taškou. Nádraží jako místo setkávání.

Přijede vlak a z něj opatrně vystoupí děvče třeba právě z takové Zatáčky, jako je ta, kde bydlí Mady. Nesměle se rozhlédne, nadechne se a vyrazí vstříc cvrkotu opravdového města, kde ve sklepě jezdí vlak, obchody v centru zavírají až po setmění, v ulicích jezdí víc než dvě auta denně a všude je spousta lidí, kteří jdou odněkud někam.

Čekám, až na čtvrté nástupiště přijede modrá střela, ve které jede Mady, a v tu chvíli odjíždí vláček do Rakovníka. Usedají do něj lidé unavení po práci a školáci vracející se domů. Povídají si nejneuvěřitelnější příběhy, a pak se zavřou dveře a po vlaku zbudou jen dvě červená světla, jakoby v dálce mizel pár s cigaretou.

A pak už zazní znělka Na tom pražskym mostě konvalinka roste a od Karlína se vine modrý had. Z pozorovatele je najednou aktér. Vstávám a natěšeně vyhlížím Mady na peróně právě tam, kde se otevřou dveře prvního vagónu. Vyplivnout žvýkačku, navlhčit rety. Ahoj, Mady. Já jsem se tak těšil. ¶

Děti, komedianti a blázni

Znáte galerii s provozem nonstop? Já už jednu ano. Jmenuje se Galerie Čerťák a najdete ji v lomu Čertovy schody nedaleko Tmaně. Skvělý cíl, pokud v létě zabloudíte na výlet na Koněpruské jeskyně u Berouna. Nenechte se odradit, galerie sídlí ve foyeru vápenky.

V sobotu jsem vstával v půl osmé, abych v půl deváté mohl vyzvednout Liu v Holešovicích. Společně jsme vyrazili za Petrem na Palmovku. Dorazili jsme brzy, a tak jsme si vedle bezdomovce s lahváčem a štěkajícího štěněte dali kafe z automatu v Delvitě na stojáka a omrkli jsme Hrabalovu zeď u výlezu z metra do ulice Na Hrázi. Pak už jsme vyrazili vstříc umění.

Naším cílem byla výstava Děti, komedianti a blázni od berounské amatérské fotografky a naivní malířkyLucie Suché. Děti byly převážně děti z fotografčina okolí, tedy i vlastní. Komedianti byli kamarádi jejího muže, kteří vernisáž doprovázeli coby kapela Ponožky pana Semtamťuka. A blázni? Blázni jsme byli my, že jsme se trmáceli takovou štreku v sobotu ráno.

Ale ne, dělám si legraci. Výstava byla milá. Vernisáž v deset je prý obvyklý čas. Všude pobíhalo spousta malých dětí, které se občas zastavily před nějakou fotografií a povykovaly: Jé, hele, to jsem já, když mi byly tři! O kus dál na zdi visely veselé kousky komediantů a kejklířů, které jsme poznávali i v tvářích přítomných hostů.

Rozhlíželi jsme se po tváři paní fotografky, leč nebylo nám přáno. Lia ale odchytila šéfa galerie Jana Šroubka, z něhož se záhy vyklubal nejen pozorný hostitel, ale i generál celé vápenky. Lia sice zklamala, když nám nedomluvila exkurzi, ale později si to vyžehlila, když už v Berouně v Holandské ulici přesvědčila pana ředitele, aby nám alespoň vysvětlil, jak se vyrábí vápno. Příště to bude i s exkurzí.

V Holandské ulici, kolmé na berounské Husovo náměstí, stojí Holandský dům, ve kterém v přízemí vystavují Berounští fotorici — různorodé uskupení berounských fotoamatérů — mezi něž patří i Lucie Suchá a Jan Šroubek. Tři fotky Lucie Suché v Holandském domě se mi líbily víc než kterýkoli snímek na výstavě. Petr moje nadšení zasvěceně komentoval slovy: Zvláštní, jak i sebevětší blbost zabraná širokoúhlým objektivem vypadá zajímavě. ¶

Hotovky a minutky

Když jsme včera s Mady seděli u pana Václava, k vedlejšímu stolu se posadil Zdeněk s maminkou.

Zdeněk

Prosimvás, jak dlouho trvají minutky?

pan Václav

Ale, to máte stejný jako hotovky.

Zdeněk

Fáákt?

pan Václav

Nojo, tady pán čeká na polívku už půl hodiny. ¶

Černé okno

Počkejte, tohle vám musím říct, pan Václav položil nádobí, aby měl volné ruce na gestikulování. To tady seděl jeden, co už měl několikátý pivo a volá na mě, co to jako je na tý zdi. (V hospodě u pana Václava visí na zdi černé sklo ve stříbrném rámu. Obvykle na něm je fixou napsaná speciální nabídka, ale když je tabule prázdná, je k nerozeznání od ulratenké televize.) Ále, tohle? Mávnu rukou. Tohle je okno vedle do policejní služebny. Oni sem takhle občas koukaj, jestli tu neni nějaká pohřešovaná osoba. Směje se pan Václav. A to byste nevěřili, jak ten chlap rychle zaplatil a odešel. ¶

Slibem nezarmoutíš

Dovedete si představit, že odevzdáváte svou práci s přesností na minutu? České dráhy mě nepřestávají příjemně překvapovat. Ve většině případů vlaky opravdu odjíždějí a přijíždějí včas.

Tentokrát ale na světelné tabuli na nádraží v Zatáčce visel varovný údaj o zpoždění posledního rychlíku směrem na Prahu…

=M=

Co myslíte, stáhneme do Prahy to zpoždění?

Průvodčí

Prosímvás, jaké zpoždění? My nemáme zpoždění.

=M=

No, máme pět minut sekyru.

Průvodčí

V kolik jsme měli odjet? Hmm? Ve 23.13. Hmm? A kolik je?

=M=

Podle hodin na peróně bylo 23.17, když jsem nastupoval do vlaku.

Průvodčí

Prosímvás, tohle není žádné zpoždění. V Holešovicích budeme na čas. Slibuju.

Rychlíku trvá cesta z města A do 27 kilometrů vzdáleného města B přesně 20 minut. O kolik kilometrů v hodině se musí zvýšit jeho průměrná rychlost, má-li mezi městem A a městem B dohnat pětiminutové zpoždění?

Spočítali jste? A jakou průměrnou rychlostí ve skutečnosti vlak jel, pokud do města B přijel za 17 minut?

Metro ve 23.35 mi o minutu ujelo. Čekal jsem deset minut na další a byl jsem rád, že se v zimě změnil jízdní řád. Kdyby mě zpoždění zastihlo začátkem prosince, mlátil bych se přes Prahu tramvají.

Dovedete si představit, že odevzdáváte svou práci s přesností na minutu? ¶

A ještě jednou o času: Kees van Kooten píše o budícím systému u e-rasi.

Okno

Najednou jsem si všimnul, že sedím uprostřed potemnělé místnosti se čtyřmi lidmi, co sedí u blikajících panelů a tváří se zasmušile. U mě seděla dívka, kterou si matně pamatuju z metra. Určitě na mě před chvílí ještě mluvila, a teď na mě kouká:

=M=

Promiň, Soňo, tys mi něco říkala?

Soňa

To si děláš legraci?!

=M=

Promiň, Soňo, asi jsem tě neposlouchal. O čem jsi to mluvila?

Soňa

Přeci o tom projektu, co na něm spolu děláme už tři tejdny.

=M=

Projektu?

Soňa

Jasně, o tý personální agentuře. Včera jsme se domluvili, že mi dneska odevzádáš koncept, že si na to odpoledne sedneme a probereme to.

=M=

My se včera viděli?

Soňa

Vždyť to máš zapsaný i tady v kalendáři… ¶

Šikana

Dneska mi maminka skoro s pláčem sekla telefonem. Volala, aby mi připomněla, že musím dojít do školy pro potvrzení o studiu, aby ho mohla přiložit přiznání daně. Potíž je v tom, že já do školy normálně nechodím a nemám ani cestu kolem. A když, tak obvykle v době, kdy studijní oddělení nemá otevřeno. Maminka už na potvrzení čeká pár týdnů.

Opravdu nechápu, proč stát potřebuje moje potvrzení o studiu. Uplatnit nárok na odpočet z daně maminka stejně může jen proto, že mi ještě není dvacet šest let a studuju v řádném denním studiu na akreditovaném oboru. Jinými slovy: škola za mě platí státu sociální pojištění. Finanční úřad by tak jednoduše mohl zjistit, zda skutečně studuju, kdyby se prostě dotázal na správě sociálního zabezpečení. Celé by to mohlo proběhnout bez lidského zásahu automaticky mezi dvěma počítačovými systémy.

Jenže to by bylo moc jednoduché a příliš ohleduplné k občanovi. Místo toho finanční úřad nutí účetní mojí maminky do potvrzení, ta zas otravuje maminku, nakonec musím pro ten kus papíru dojít já a doma máme dneska tichou domácnost (a ještě ke všemu je k večeři ryba — já ryby nejím).

Už toho mám dost. Je to šikana! Dneska jsem se vážně dopálil. Maminka mi sekla s telefonem snad poprvé v životě, a kvůli hloupému potvrzení. Za všechno může ten hloupý předpis, který nejenže přenáší starost úředníků na občany, ale navíc je i potupný, protože stát prostě občanovi a priori nevěří a chce po něm potvrzení o něčem, co si sám může snadno ověřit. Mám chuť dát to k soudu.

Nojo, ale ke kterému? K ústavnímu? Ke správnímu? Napadlo mě, že bych podal trestní oznámení pro šikanu na neznámého pachatele. Když někdo využívá něčí závislosti, aby něco konal, pak se podle trestního zákona dopouští útisku. To by sedělo. Teď ještě najít někoho, kdo za to půjde na půl roku sedět.

No, asi se na to vykašlu a zejtra do tý školy už konečně dojdu, žejo. Měl jsem to udělat už dávno. ¶

Team America: Světovej policajt

Ve filmu Team America: Světovej policajt sice hrají jen loutky, ale je v něm všechno, co patří do správného akčního trháku. A navíc se u toho budete pekelně bavit. Pokud půjdete do kina s představou, že jde o animovaný akční film, hned první hláška vás ujistí, o co jde: Zvedněte ruce nad hlavu a odhoďte zbraně hromadného ničení!

Team America je neskutečnou parodií na akční žánr a výsměchem válce proti terorismu i jejím halasným odpůrcům s Michælem Moorem v první řadě.

Smát se budete nejen u původní angličtiny, která používá tak provařené fráze, že by Světovej policajt mohl fungovat jako výuková lekce, ale také české titulky z pera Franty Fuky stojí za to. Občas jsem si sice říkal, že bych něco přeložil trochu jinak, ale kdo jiný je povolanější překládat prasárny tvůrců SouthParku než právě Fuxoft. Ostatně, posuďte sami. ¶

Čtěte taky u mojí spolubydlící.

Obrazy moci, moc obrazů

Málokdy slabá dramaturgie z výstavy čiší takovým způsobem jako na výstavě Obrazy moci, moc obrazů v Galerii u Křižovníků. Na ostatních návštěvnících galerie bylo poznat, že se nudí, na cizincích nebylo poznat nic. Přitom socrealistické plakáty samy o sobě jsou hodně zábavné.

Rozdíly velikostí postav na plakátech vypadají jako výjevy z Gulliverových cest. Obrovský Brežněv nad tankovou přehlídkou není nepodobný King Kongovi, a především na každém druhém obraze stojí Smrť s kosou.

Sofii se výstava zamlouvala, Akkonovi se zdála poddimenzovaná. Mně naopak. Obrazů tu bylo opravdu moc. Moc obrazů. Stačil by mi i jeden plakát na každé stěně, kdyby k němu byla třeba fotografie z průvodu, ukázka výroby plakátů bez využití skenerů a počítačů, barvitý a vtipný komentář k opakujícím se klišé. Rozbor proměn politického plakátu. Srovnání s komerčními propagačními tiskovinami té doby (srovnejte to se Sutnarem) a angažovaným uměním ze západu (Lehkomyslné řeči stojí životy).

Tentokrát musím souhlasit s Evou a Brauzrem: Za tu výstavu je i studentských padesát korun vlezného příliš. ¶

Stefan Sagmeister

Už od střetu se skutečnými umělci™ na střední škole říkám, že není umění dělat umění. Podle mě naopak uměním je dělat pořádně řemeslo.

Nepřekvapím vás, když řeknu, že na výstavě Stefan Sagmeister: Rebel grafického designu, kterou až do pátku 11. února 2005 můžete zhlédnout v pražské galerii Design centrum České republiky, mě vůbec nevzrušovaly fotografie, na nichž pořezaný Sagmeister propaguje vlastní výstavu, ani zmuchlaný novinový papír, bezhlavá slepice nebo booklety na cédéčka. Naopak jsem jásal u divadelních plakátů, výročních zpráv, corporate identity manuálů a designu pro firmu Blue Jeans. To je totiž reálné zadání v běžných podmínkách standardního zakázkového vztahu, dotyk reálného světa.

Pražská výstava není rozsáhlá, a to mě docela zklamalo. Vlastně nevím, proč jsem si představoval, že typograf světového formátu, jakým Stefan Sagmeister bez diskuze je, může mít více děl na ukázku. Kvůli odbornému výkladu, kterého se paralelně s naší návštěvou dostávalo nějaké hromadné snad školní výpravě, jsem měl pocit, že není úplně v pořádku, když práce typografa potřebuje uvedení do kontextu. Ano, vadí mi odborný výklad na výstavách. Sakra.

Ale darovanému koni na chrup nehleďme, že. Výstava je zadarmo, a Sagmeister stojí za návštěvu. ¶

Stefan Sagmeister taky u Mady.

Pivo

Potřebuju pivo. Půjde se mnou někdo na pivo? Od doby, kdy mě svedla Mady, chodím méně na pivo. Vlastně téměř nepiju alkohol — zjistil jsem, že lépe než špiritus funguje usínání s hlavou v ženském klíně. Ale Mady je daleko, potřeboval jsem pivo.

Potřebuju pivo. Půjde se mnou někdo na pivo? Bylo tři čtvrtě na sedm večer a já měl zasebou přes čtyři hodiny jednání na schůzkách. Hlava mi třeštila jako starý natahovací budík na péro, ale na moje volání o pomoc nikdo nereagoval.

Great Cornholio si chtěl odpočinout. Noname2 šel prgat. Machal si užíval komponovaného večera. Písnička Veronika chtěla zůstat ještě hodinu v práci. Peter vypadal, že usne už cestou do Nuslí. Ladise, který byl na pivo zralý už ve čtyři odpoledne, čekala večer sauna…

Jdeme na pivo? Zachránila mě písnička Katka. Sedli jsme na tramvaj a sjeli do Holešovic do Ouky Douky. Byla to moje záchrana. Maják v rozbouřeném moři.

Zakouřená kavárna plná rádobyumělců a expatů, zašlá sláva, mrtvé milenky cit, zborcené harfy tón, dvanáctka Staropramen, zahuleno, až oči štípou, hudba řve a pod nosem voní kafe Illy. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.