Hledám dívku z autobusu do Brna

Večeře pro dva na Andělu za sto korun

Když jsme o víkendu mezi malováním vběhli do toho domu, kde bijou blogery, šli jsme tam jen pro Lučinu, a odcházeli jsme s nákupem za šest stovek. Mady, víš, na co jsme zapomněli? ptám se venku před Novým Smíchovem. Džísys, tu Lučinu.

Včera jsem Mady cestou z práce vyzvedl u pokladen v samoobsluze. Usmívala se: Koupila jsem večeři pro nás dva jen za sto korun. Šikovné děvče, že. A to nám ještě vajíčka zbyla ke snídani a dneska z nich budou večer palačinky — nechcete přijít? A taky zbyla půlka špaget … prostě jsme včera šetřili.

Dneska ráno mi Mady podává sto korun:

Mady

Nechceš si to radši napsat?

=M=

Mady, to nezapomenu, jsou to čtyři věci. Cos to říkala? Jo: lízátko, žvejkačky…

Mady

Jak myslíš, ale jestli to popleteš, vysměju se ti.

Nevysmála se mi, jen se usmívala. Koupil jsem všechno správně a ještě jí padesát korun vrátil. No, vidíš, ty muj šmudlo, jak jsi šikovnej. ¶

Nedělní oběd

Maminka se mi dokonce koukala na ruku, jestli nemám prstýnek, říkala mi Mady pár dní poté, kdy jsem se do Zatáčky ohlásil na nedělní oběd. Neboj, Mady, mně maminka taky poučila, že musíš nejdřív dodělat školu, a pak by sis měla užít trochu svobody, než tě doživotně uvážu ke plotně.

Madina maminka vždycky při mých letmých návštěvách říká, že ani nemá pořádně kdy si se mnou popovídat. Milujeme se už pět měsíců a každým dnem se odstěhujeme do našeho andělského bytu, tak mi připadá čas akorát na nedělní oběd.

Už seš aspoň vzhůru? volala Mady ráno v devět. Jasně, a teď budu i vstávat. O hodinu později jsem volal, abych zjistil, jestli je únosné, když nepojedu rychlíkem, ale až courákem o půl hodiny později. Přijeď Pendolínem, máma už je celá nervózní. Achjo.

Na nádraží jsem dorazil zhruba pět minut před odjezdem. A napadlo mě, že v Zatáčce touhle dobou nejspíš mají všechna květinářství zavřeno. Tak jsem ještě šel koupit kytku. Namíchejte mi něco kolem dvou stovek. Je to k nedělnímu obědu pro budoucí tchyni, ale ještě nežádám o ruku. Květinářka se úkolu ujala opravdu odpovědně, a tak jsem do rychlíku nastupoval společně s vlakovou četou okamžik před zavřením dveří.

…

Ty díry po hmoždinkách je nejlepší zacpat akrylátovym lakem, říká Madina maminka po obědě a už mi nese ukázat ten správnej kyblíček. Uff, už jsem se lekla, že to i olíznete, =M=, vyděsila se, když jsem do kyblíčku nejen nakouknul, a taky jsem prstem nabral tmel a očichal.

Vlastně se celá konverzace při nedělním obědě i po něm točila kolem zařizování bytu, a tak jsme se vyhnuli všem ošemetným tématům. Madin táta byl rád, že u stolu sedí někdo, kdo ještě neslyšel všechny jeho sarkastické poznámky, a mně opravdu připadaly vtipné. Madina babička měla radost z více lidí u stolu, a tak jediný, kdo nebyl dvakrát nadšený z mého příjezdu, byl Madin brácha, kterýmu nejspíš došlo, že z oběda nic nezbude a ještě budu užírat buchtu. To už je holt ten podělanej život, Mirku. ¶

Hledání ztraceného času

Březen je asi vážně měsícem internetu, ale mně se víc líbil loni, když byl ležící a spící. Včera jsem odcházel z práce až po desáté večer a společnost písničky Veroniky byla jen chabou záplatou ve srovnání s lenošením u knihy o kaktusech, kterou jsem si v sobotu koupil v Pakulu.

Hledání ztraceného času. Jasně, připadalo mi to jako hledání ztraceného času. Večer se u mého pracovního stolu, který už se povážlivě zaplnil psacími potřebami, telefonem a počmáranými archy papíru zjevila písnička Veronika a pověřila mě úkolem hodným archeologa. Z paměti Sítě jsme rekonstruovali podobu webového sídla z doby před pádem velkého disku.

Dnes jsem se na chvíli ponořil do zmatení jazyků. Myslím, že překladatelé se stále ještě nemusí bát, že by jejich místa obsadila umělá inteligence. Na stole mi přistál překlad, který z tanečníka Pera Markussena udělal Na Markusena. Věty překladu pak byly kouzelné. Zvláště Na třída u konvence Niky Dancové vdechnutá zážitkem jeho čtrnáctiletého poskoka.

Zpátky k soustruhu. ¶

Víno a ředkvičky

Ve dveřích se objevil J. se svazečkem ředkviček v jedné ruce, s hroznem vína v druhé ruce a s úvměvem od ucha k uchu.

=M=

Prosimtě, co je to za divnou kombinaci?

J.

Ále, je to MDŽ, tak jsem si řek, že domů přinesu ženě kytku a víno.

Hmm, vidíš, to by mě zrovna docela potěšilo. Alkohol nepiju a řezaný kytky vadnou a hnijou ve váze, dokud se neodhodlám je vyhodit, říká Mady, když jsem jí tuhle histoku vyprávěl. Takže jsem tě potěšil, když jsem místo kytky koupil na Národní třídě fornetti? Ale to víš, že jo, směje se na mě. To jsem rád. Z kytky bych nic neměl, zato o fornetti jsme se mohli podělit. ¶

Jaro je tady

O obyvatelích Prahy se říká, že se neoblékají podle aktuálního počasí, ale podle roční doby. I kdyby venku padal sníh, Pražané v červnu vyjdou do ulic v sandálech, tričkách s krátkým rukávem a v kraťasech, ženy pak potkáte v květovaných letních šatech a v páskových botách na vysokém podpatku.

Navzdory tomu, že kalendář a Mady tvrdí, že do prvního jarního dne zbývají ještě skoro dva týdny a na Vaculíkův fejeton Jaro je tady si v Literárních novinách ještě počkáme — jaro už o sobě dává vědět.

V pražském metru sice ještě nepotkáte moc lidí v bermudách a nátělníku, leč Pražané už vědí, že se jaro blíží. Přijely totiž první letošní výpravy italských turistů, a to je nejvyšší čas zajít koupit nové polobotky. Až přijedou i Argentinci, rozkvetou konvalinky a petrklíče a v metru to zavoní deodorantem. ¶

První jarní den v roce 2005 začne v České republice 20. března ve 13.33, a to především zásluhou Jade. Kdyby nebylo jí, začal by o den později. Díky.

Jóga

=M=

A co myslíš, že s tebou ta cesta do Indie udělá?

Staniq

Co udělá se mnou, to nevím, ale můj učitel jógy se vrátil opálenej, hubenej a narostly mu vlasy.

=M=

Hmm — narostly mu vlasy, říkáš? Možná bych měl o té józe ještě popřemýšlet. ¶

Un, deux, trois, Karel nese asi thé

Tak jsem si před chvílí dal vařit vodu. Pak jsem ji zalil a jdu vytáhnout sáček s čajem. Aha! Voda je studená a čaj se nevyluhoval. Že bych nezapnul konvici a zalil studenou vodu?

No, nevadí, dám vařit vodu znovu a tentokrát se přesvědčím, že konvice opravdu hřeje.

Sakra. Já si vlastně dal vařit vodu na čaj. Hmm, už je zase jen vlažná. No nic. Další pokus. Teď už na ni nezapomenu.

Hahá! Já věděl, že na to vyzraju. Voda je uvařená, jdu ji zalít. Teď už jen nezapomenout vytáhnout včas sáček s čajem a pít čaj ještě za tepla.

…

V noci jsme dojeli s Mady domů a já si v kuchyni chtěl nalít trochu studeného čaje. Hmm, tak on v něm ještě plave sáček, já na ten čaj odpoledne dočista zapomněl. ¶

Bude i dneska Adbar bez čaje?

Hodina čtení

Jestli se mi něco líbí na tom, že musím každý den do práce, tak to je čtení knížek po cestě. Mám to do práce skoro hodinu, a to je prosím luxus. Dvě hodiny čtení denně. Máte denně dvě hodiny na čtení knížek?

Jenže ono to tak úplně není. Vozím se s sebou knížku, ale dopoledne cestou do práce do ní kouknu málokdy. Obvykle nejsem s to se soustředit na nic jinýho, než abych při třech přestupech nepřejel. Někdy si knížku rozevřu mezi Muzeem a Hradčanskou, přečtu dvě tři stránky a vystupuju. Schody ven jsou sice dlouhé a dalo by se na nich skvěle číst, ale mně to nedá a musím je vyběhnot.

Cestou zpátky jen málokdy jedu hned domů. A když jedu, jako dneska v půl devátý, bývám tak utahaný, že mám co dělat, abych neusnul. Ale někdy se to vážně povede. To si pak vyšlápnu na kopec k Drinopolu a jedu tramvají číslo 22 až na Čechovo náměstí. Během těch pětatřiceti minut jsem dneska dočetl knížku, kterou jsem s sebou začal vozit už před Vánocemi. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.