Hledám dívku z autobusu do Brna

Těžknu

Mám šedesát kilo, při návštěvě u Webskýho a Sýkorky jsem v jejich koupelně vlezl na váhu, přibral jsem čtyři kila za ten měsíc, co bydlíme spolu, Mady. Šedesát kilo jsem měl večer po vydatné večeři a sprše. Ráno už to bylo jen padesát osm a půl kila, ale i tak jsem si připadal tlustej.

Třeba ta váha špatně váží, konejšila mě Mady, ale já věděl, že váha nelže. Kdepak, Mady, váha nelže. Už delší čas si připadám o pár kilo těžší. Šedesát kilo by v mém případě neměl být problém. Podle BMI bych mohl mít ještě o pár kilo víc. To jsou ty teplý večeře a snídaně na vidličku. Budu muset zase začít jíst saláty, müsli, jogurty a pečivo.

Mady se na mě podívala, jako bych řekl: Ty za to můžeš, že jsem tlustej, a provinilým hlasem se bránila: Nojo, ale ty chodíš přes den v práci na obědy, jenže já celej den nejím a večeře je jediný pořádný jídlo, který mám. Ale v tom to není. Od chvíle, kdy jsme se přestěhovali na Anděl, byl jsem v práci na obědě tak dvakrát. Potíž je spíš v tom, že se skoro nehýbu a jíst na večer se prostě nemá. Z práce chodím pozdě, a tak většinou večeříme až kolem desáté nebo jedenácté, a pak jdeme rovnou spát.

Marná sláva, takhle to dál nepůjde. Od teď už po osmé večerní žádné vařené jídlo, a hned zítra si koupím běžecké boty a začnu zase ráno běhat. A to myslím upřímně. ¶

Pavel Liška, Idiot

To je strašný, ten Liška hraje jako idiot i tam, kde to role přímo nevyžaduje, říkám Karmimu po návratu z Brna. Nojo, nedávno jsem ho potkal ve městě a něco si pro sebe říkal. Hmm, tak jsem to nemyslel, třeba si opakoval roli. Spíš si myslim, že ho k tomu idiotství režiséři nutěj.

Idiota v Dostojevském ale hrál Pavel Liška přiměřeně. Na můj vkus možná moc naivně, ale rozhodně jsem odcházel s lepším pocitem než z Perfect days divadla Na Zábradlí, kde hrál jako idiot a já se zařek, že už nikdy na Lišku nepůjdu.

Na divadle obvykle nesnáším, když herci hrajou. V Morávkově nastudování Idiota ale herci nehráli. Herci si hráli. Sice zase křičeli, což moc nemám rád, ale byla to docela zábava. Tu a tam se na scéně objevila kurtizána nahoře bez, takže jsem byl pořád jako na trní, jestli si někdy ty ruce z ňader sundá…

Podívej, to je role, to bych taky mohla hrát! šeptá mi Mady do ucha, vždyť ona to všechno čte z papíru. To jenom hraje, že to čte, Mady.

Nevím, jak dlouho mají Idiota v Provázku v repertoáru, ale občas to vypadalo, jako bysme byli na veřejné generálce. Takové momenty mám na divadle vůbec nejraději. Nesnáším herce, kteří hrají svoji roli s přehledem. Takovým prostě nevěřím. Nejpovedenější přebrept byl ten: Čeká na vás nějaký muž v předprodeji. Představa muže čekajícího v předprodeji mě provokuje. To bych tam nechal, pane režisére.

Vůbec to vypadalo, že si režisér Morávek rád hraje s tím, že divadlo je taková hra. V představení se objevovaly průniky do opravdové reality™. Moment, kdy se herečka jakoby zapomene a shůry se z reproduktoru ozve Morávkův hlas: Simono! a zakrátko se herečka vzbouří: Ale já chci ty emoce, já mám ráda tu Mahenku! Tyhle momenty přišly na řadu vždycky ve chvíli, kdy už mě ten ruskej klasik začínal pořádně nudit. Zprvu mi to připadalo levný, ale zpětně uznávám, že to je fór.

Jestli Idiota znáte (já původně myslel, že ano, ale pak jsem si uvědomil, že si ho pletu s Revizorem) a myslíte si, že už ho vidět nepotřebujete, třeba vás divadlo Husa na provázku příjemně překvapí. Jen jestli na Idiota půjdete, radím vám, nesedejte si do první řady … tedy pokud nemáte rádi, když se na vás z jeviště plije.

Dobře jsi to vybrala, Lio. Díky. ¶

Na okraj: K představení divadlo vydalo vtipný tištěný program, kde si můžete prohlédnout obraz Madony, o kterém je v představení řeč, a také zjistíte, v kolik hodin jede vlak do Petěrsburku — takže kdyby vás divadlo omrzelo, o přestávce byste stihli přeběhnout na nádraží.

Na Žďár!

Už tam budem?Tuhle otázku mi Mady kladla jako oslík ze Shreka každých pár minut od chvíle, kdy naše cesta vlakem přesáhla půlhodinu obvyklou pro jízdu do Zatáčky. Já jsem si cestu vlakem užíval, přecijen jím nejezdím tak často jako Mady.

Už tam budem? Běchovice. Ne, Mady, ještě pořád jsme v Praze. Je dobře, že jsme nenastoupili už na Smíchově, protože jen cesta mezi Smíchovem a Wilsňákem zabere dvacet minut. První prdel za Prahou!

Po dvou a půl hodinách jsme vystupovali ve Žďáru a Mady hlásila: Jé, tady je to podobný tomu nádraží, kde jsem vystupovala, když jsem jela do Novýho Města. Procházeli jsme tunelem pod nástupišti, a já si říkal, že mi to připomíná tak maximálně tunel pod nástupišti. A není to Žďár, Mady? Vystoupali jsme po schodech do nádražní haly. Tyjo, tady je to fakt dost podobný tomu městu… Mady, všechny nádraží vypadají stejně. Vyšli jsme před nádraží a Mady se rozhlížela. Tady je to fakt dost podobný.

PaWoUka s Jiříkem a Ondrou jsme minuli. Čekali na prvním nástupišti. Proč, když z rozhlasu i z cedule museli vědět, že rychlík od Prahy přijel na poslední nástupiště? Proč rychlíky z a do hlavního města jezdí ze zastrčených kolejí? Rozhlédl jsem se, jestli na parkovišti nezahlédnu povědomý fialový Peugeot, a pak jsme se pomalu vydali Nádražní ulicí k PaWoUkovu domovu.

U finančního úřadu nás dojel červený Opel. Ty máš nový auto! Nojo, v práci mi ho vnutili. Čekali jsme na vás na nádraží. =M= si doma nechal mobil. Nojo, jako vždycky.

U PaWoUka nás čekala Barunka a pekáč s kuřetem. Hlavně, aby to nebyla koprovka. To bych musela říct, že se mi cestou ve vlaku udělalo zle. Džísys, já mam hlad. Po skvělém obědě jsme si s Mady chvíli hráli na tetu a strejdu, a pak jsme vyrazili do cukrárny.

Mady zajímalo, kolik ve Žďáru bydlí lidí, a pořád říkala, že Ždár je opravdu maloměsto. Trochu mi to připomínalo spolužáka Netíka, který v Novém Městě nad Metují balil holky na to, že je Pražák. Dodnes musím Novoměstanům vysvětlovat, že Úvaly je taková obydlená zatáčka před Prahou, kde nemají ani řeku nebo hrad. A odkud říkáš, že seš ty? Já jsem z Michle.

Bára nám ukazovala byt s ohromnou terasou. Je vedle toho ještě taková malá garsonka, povídá. Nojo, tu bysme samozřejmě museli koupit taky. Přeci se o tu terasu nebudem dělit s někým cizím, vysvětluje PaWoUk.

Mě spíš fascinovalo, že ve městě, o kterém si pořád držím představu, že je v něm vysoká nezaměstnanost, potkáte na ulici Audi A3 a staví se tu nové byty. Tak beznadějné to se Ždárem přecijen nebude.

Při procházce do cukrárny na náměstí a se zastávkou u kačenek zpátky jsme potkávali páry s malými dětmi a PaWoUk si vyfotil rozbité dětské hřiště: Pošlu to starostovi. Představ si, chce tu postavit aquapark. Venkovní. Nekrytej. Využitelnost tak dva měsíce v roce. Nechápu to. To víš, politka. Založ si blog a piš o Žďáře. Proč? Vyhledavače mají blogy rády. Určitě si tě někdo z radnice všimne a budou tě muset brát v potaz, abys jim nekazil imidž. Mady teď nedávno psal do deníčku ředitel Slovanský knihovny, aby si napravil reputaci. Hmm, něco na tom bude.

Po návratu k PaWoUkovým na Stalingrad jsme dostali zmrzlinu našlehanou s červeným vínem a spritem — to si musím zapamatovat, fakt to bylo dobrý. Hele, dostali jsme od někoho lahev bourbonu, zahlásil PaWoUk a už sedal k počítači a hledal, jaké míchané nápoje se z toho dají vykouzlit. Dáte si bourbon se spritem?

To už se ale ke Žďáru blížilo écéčko, kterým jsme měli pokračovat dál do Brna, a tak jsme poděkovali za pohostinnost, a když Bára s PaWoUkem slíbili návštěvu oplatit při nejbližší cestě do Prahy, vydali jsme se uondaní na hodinovou jízdu směr Brno. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.