Hledám dívku z autobusu do Brna

Stopařův průvodce po galaxii

Předem upozorním, že pokud čekáte recenzi na film, jste na špatné adrese. Pokud čekáte fanouškovské výlevy, jste tu tuplem blbě. Informace o filmu taky najdete spíš někde na IMDB nebo na oficiálním webu.

Marie říkala, že Stopařův průvodce je fajn film. Už od střední školy pořád poslouchám něco o ručnících, žvastopunksterech a Douglas Adams sem a Arthur Dent tam, takže když mi Mady včera navrhla, že utratíme slevu 1+1 v samoobsluze právě za Stopařova průvodce po galaxii, byl jsem zvědavý, knížku jsem totiž nečetl.

Popravdě řečeno se vůbec nedivím, že Petr byl natolik filmem otrávený, že Stopařova průvodce po galaxii nominoval na nejhorší filmovou adaptaci všech dob. Mady mě začala ochmatávat už po pár minutách, což je neklamné znamení, že se v kině nudí. Mě taky film dvakrát nenadchnul, prostě bláznivá komedie pro absolventy (nejméně) základních škol. Třeskutá legrace to není, inteligentní humor taky ne. Postmoderní hraní se slovíčky a narážkami.

Ale nepropadejte panice, zas taková hrůza to není. Dokonce jsem si po zhlédnutí filmu řekl, že si tu zatracenou knížku přečtu. ¶

BTW: Přečtěte si o Stopařově průvodci u Jirky Herníka, nejsou to takový cancy jako u mě nebo Petra Staníčka.

Budu se o tebe starat

A nezdá se ti náš vztah fádní? ptala se mě Mady poté, kdy neohlášená návštěva ve složení Emil a Brw opustila náš obývák. A to by ses radši pořád hádala jako Brw s…

Minulý týden uplynulo devět měsíců ode dne, kdy jsme se na Andělu poprvé setkali. Nojo, když ty to máš s Mady jednodušší, zahalekal Brw ještě na schodech, než jsem za nimi přibouchl dveře. Víš, Mady, možná bysme se mohli pohádat. V očkách jí vzplála jiskřička: Opravdu? Jasně. Tak třeba se mi nelíbí, žes nešla dneska k doktorce, nadhazuju téma sporu. Vždyť mě už je dobře.

…

A nechceš si vzít Strepsils? Nebo radši ne, těch mám málo. Nechceš Coldrex? ptá se, když jsem přiznal, že mě začlo škrábat v krku. Začlo mě škrábat v neděli ráno po návratu z diskotéky na lodi, ale přičítal jsem to cigaretovému kouři (už aby bylo kouření na veřejnosti trestný). Hmm, tak jo, a ještě si změřim teplotu.

37,3 °C

Tak ty seš, šmudliku, nakonec nemocnej. Když jsme oba nemocný, kdo se o nás bude starat? Budeme se o sebe starat navzájem, Mady. ¶

Český jogurt

Je to už možná i víc než měsíc, co jsem v nějakých novinách četl rozhovor s Pavlem Teličkou (to je ten ruggbysta, co za nás vyjednával přístupové podmínky v EU). Telička tam řekl něco zajímavého. Totiž že nejlepší podporou českých výrobků je nákupní chování spotřebitelů.

Reagoval tak na nějakou otázku po dostatečnosti ochrany zdejšího podnikatelského prostředí před přívalem zboží ze zahraničí. Jako příklad Telička použil jogurty v samoobsluhách (že ani samoobsluhy nejsou zbudovány českým kapitálem, teď přejděme).

To je fakt. Když jsem tuhle v Z-marketu na Bělohorský zkusmo prošel kolem regálu s jogurty, opravdu jsem se divil. Jenom dvě značky jogurtů z České republiky (Olma a Pragolaktos). Všechno ostatní byl dovoz.

Pan Telička v rozhovoru hrdě odpověděl, že on podporuje české výrobce, že ostatně nejraději má Trojský jogurt. Když může Telička, tak já taky. Nejlepší je trojský jogurt s lískovými oříšky. Ale jak tak na něj koukám, na kelímku se píše, že zemí původu je Slovensko…

Ale čert to vem. Mně teď nejvíc vadí, že už dva měsíce v žádné samoobsluze (a že jsem byl v Carrefouru, Albertu i Plusu) neprodávají oříškové jogurty. Asi na ně není sezóna. Ostatně další důvod, proč mám rád zimu. ¶

Jmenuju se =M= a jsem alkoholik

Já už jsem do týhle hospody ani nechtěl jít, říká mi smutně Brw, když ho s tripodem Singerem vyprovázíme před půlnocí k metru. Já už taky ne.

Nechtělo se mi vlastně ani do tý první. Na Palackýho náměstí, jak vždycky byla Elektra, je teď pár tejdnů výtečná pizzerie. Tak tam jsme začli. Šestnáctistupňovej Bud, pomalá obsluha a vedro k zešílení.

Do Mirage na náměstí 14. října se mi ale chtělo. Těšil jsem se na skvělé Illy a objevil jsem tu přímo božskou zmrzlinu s karamelovou polevou a piniovými oříšky. Zvlášť když jsem to zalil dvěma Big Lebowskimy, mělo to tepre grády.

Ale na plzeň do Vrázovky už se mi opravdu nechtělo. Dal jsem si dvě malý a šel jsem pryč. Vyprovodil jsem Brw k metru a šel si lehnout. To by bylo fajn, jenže mě napadlo ještě z postele zatelefonovat noname2, jestli mu stačej v hospodě peníze. Ty už jsi šel spát? Si nedělej prdel, ne.

Takže jsem se zase oblíknul, došel do Vrázovky ještě na jednu malou plzeň, a protože už bylo pozdě. Šli jsme domů. Tedy šli jsme domů přes nonstop plzeňky na Andělu, před kterým jsme si na zastávce tramvaje dali ještě dvě plzně.

Takže takhle by to nešlo. Ne, že bych se opil, ne že by mi to pití dělalo společenské potíže, ani hlava mě ráno nebolela a od žaludku mi zle nebylo, ale strašně to žere čas a pití leze do peněz a celý mi to připadá tak nějak zbytečný.

Takže si píšu první zásadu: do druhé hospody už nechodit. ¶

Jak jsem se po ránu vyděsil

Crcal jsem se právě v koupelně, když se z rozhlasu civilní obrany ozvalo zcela zřetelné hlášení: Mumly-ly -ly mumly-ly -ly, chrchly-ly -ly chrchly-ly ly ve dvacet hodin mumly-ly -ly mumly -ly chrchly-ly. Vážení občané mumly-ly…

První, co mi blesklo hlavou, že Bublanovi přeskočilo a zavádí výjimečnej stav v souvislosti s útokem na Londýn. Časovej údaj, kterej jsem zachytil by mohl představovat úřední hodinu, od které vstupuje v platnost zákaz vycházení. Kreténi, napadlo mě.

Jenže venku se nic nedělo, lidi se nezastavovali a nesrocovali na ulici (to je při výjimečném stavu taky zakázáno), a tak jsem se domyl a vzal Singra na nábřeží.

Ještě od Grosse houkaj sirény v poledne první středu v měsíci. Ale dneska je třetí čtvrtek a hodiny ukazujou za deset minut devět ráno. To určitě není zkouška mikrofónu. Ale kdyby hrozilo nebezpečí, určitě by houkali. Tohle bude jenom nějaký prohlášení, myslel jsem si.

Když jsem pak u botelu Admirál přecházel silnici, všiml jsem si zákazu parkování od 19.30 s nápisem VODA 2005. Nenacvičujou oni protipovodňovou ochranu?

Nečtu novinový deníky, neposlouchám veřejnoprávní rozhlas, televizi nemáme, metrem nejezdím, jak se mám kurva dozvědět, co to hlásej. Sednul jsem doma k počítači a zkusmo dal vyhledat civilní obrana praha. Co myslíte? Nic to nenašlo. Logickou úvahou, že civilní obrana spadá pod Magistrát, jsem se dostal na web Prahy a informace o taktickém cvičení Voda 2005.

Pane primátore, pěkně jste mě vyděsil. Možná, když jde o plánovanou akci, mohl jste aspoň zařídit informační tabule. No nic, tak žádný výjimečný stav, jen běžná nedotaženost. Tomu hlášení opravdu nejde rozumět. Vzhledem k tomu, že žiju v zátopové oblasti jen sto metrů od Vltavy, je to pro mě špatná zpráva.

Hlava děravá

Od chvile, kdy mě Mady opustila a odjela za ostatními dětmi na toaletní tábor do Suchoprsk, pořád něco zapomínám. Už na schodech si obvykle vzpomenu, co jsem nechal doma a letím zpátky. Tedy ono to začalo o týden dřív, než Mady práskla do bot, to jsem se vracel domů pro náhubek z rohu Staropramenné a Jindřicha Plachty, ale to je jiný příběh…

Byl horký letní večer, a =M= bylo smutno. Bylo mu smutno, protože mu Brw říkal, že se jedou s ostatními koupat na splav a nažrat do steakárny v Černošicích. =M= bylo hodně smutno, protože Brw musel odmítnout, měl jiný úkol.

Krátce po půl deváté večer se =M= doma loučí s tripodem Singrem a vyráží na první z pochůzek. Toho večera jich bude ještě několik. Z domu odchází jen v kraťasech, sandálech a tričku. Přes rameno mu visí černá taška s bílým nápisem Ty skály.

Jeho první kroky vedou do Copy General v ulici Na Bělidle, kde nechává okopírovat stránku ze sešitu. Svědkové se rozcházejí ve výpovědích o tom, co vlastně =M= nechával kopírovat, ale nejpravděpodobněji zní verze, že to byl táborový program, který si Mady doma zapomněla.

Další na řadě je lékárna ve Štefanikově ulici. Už je skoro tři čtvrti na devět, a tak si =M= musí pospíšit. Krabička léků stojí o třicet korun více, než očekával, ale nevěnoval tomu pozornost. Teď ještě nakoupit v samoobsluze balení Nescafé 2v1, čokoládu a pak míří na hlavní poštu v Jindřišské ulici.

Zastavení v samoobsluze se protáhlo, když =M= hledal regály s igelitovými pytlíky. Na poštu v Jindřišské přichází tři minuty před desátou večer. Krabici na balík, prosím, žádá si u pokladny, po otázce na velikost balíku chvíli váhá: Patnáct krát dvacet a třeba pět na vejšku.

Poštovní úřednice přináší krabici o něco větší, což se záhy ukázalo být výhodou. I s krabicí se pak =M= přesunul ke stolku na druhé straně úřadovny. Paní X. Y., která v té době na poště u stolku kompletovala listovní zásilky pro jejich spolek pěstitelů květin o tom okamžiku mohla vypovědět: Byl sice neoholený, ale choval se velmi zdvořile. Pozdravil a zeptal se, zda mi nebude vadit, když na stolku zabalí balíček. Víc už toho neřekl.

S balením měl trochu potíže. Na poště strávil skoro dvacet minut. Několikrát krabici znovu vybalil a přeskládal její obsah. Právě v tomto okamžiku pravděpodobně z tašky musel vytáhnout knihu, která se později našla na stolku a mohla vést k jeho dopadení.

Nebyl nervózní, hezky se usmíval a chválil mě, jak dobře jsem mu balíček převázala, řekla by úřednice, která ten večer měla službu. Dokonce říkal, že se s tím balíčkem mazlím. Potom =M= spěšně odešel a pouliční kamery zaznamenaly, jak přechází křižovatku na Václavském náměstí a nastupuje do tramvajové linky číslo tři ve směru do Modřan.

Postával v tramvaji, a tehdy mu to došlo. Taška je prázdná. Všechny věci zabalil a odeslal, a na stolku na poště zůstala kniha, která by mu mohla způsobit spoustu nepříjemností: V. P. Borovička: Atentáty, které měly změnit svět.

Hlavou mu prolétly možnosti. První možnost je, že knihu po jeho odchodu zpozorovala paní, která u stolku kompletovala dopisy. Mohla knihu předat na přepážce s tím, že se pro ni možná někdo vrátí. Tehdy mohla bedlivá úřednice zalarmovat ochranku a policii. Pošta už mohla být uzavřená a její útroby by mohla prohledávat speciální jednotka policie. Druhá možnost byla, že si knihy zatím nikdo nevšiml a leží dosud na tom samém místě.

=M= se rozhodl riskovat. Sedl na tramvaj v opačném směru a vrátil se k poště. Nemohl si dovolit nechat knihu padnout do rukou policii. Za záložkou přebalu totiž byly kopie jeho bankovních příkazů a policistům by netrvalo dlouho a objevili by ho v jeho nehlášeném místě pobytu na Andělu.

=M= se pomalu přibližoval k budově pošty. Nic nenasvědčovalo tomu, že by někdo knihu našel a zburcoval ochranku. Čtyři minuty po půl jedenácté večer =M= opět opatrně vchází do budovy pošty. Může to být léčka. Čekají na něj? Za prvním rohem nad schodištěm je poštovní přepážka, ze které odeslal balíček. Ještě pár kroků a… Stále se nic neděje. Pohled za dveře: je tam!

Knížka s dokumenty o atentátech leží na místě, kde ji nepozorně nechal. U stolku stále ještě stejná žena kompletuje dopisy. Ještě pár kroků, úsměv úřednice a (zatajil dech) jestli ho nechytnou s knihou v podpaží na odchodu, tak má vyhráno.

Popadl knihu a spěšně opouští budovu pošty. Po pár krocích mizí v ulicích velkoměsta. Pro tentokrát měl štěstí. ¶

Víte, co nechápu? Jak se Borovičkovi v sedmdesátých letech povedlo vycestovat do Spojených států a procházet tam archiy FBI? Žije vlastně ještě? A Jan Tleskač?

Zkažená radost

Mám nový mobil, Mady, ten starý se mi rozbil, psal jsem makové panence omluvu, proč jsem nebyl na příjmu. V noci ze soboty na neděli se z telefonu ozvalo zapípání ohlašující vybitou baterii, a pak se telefon naposley vypnul.

Právě v době, kdy jsem si do něj po pěti letech používání koupil novou baterii. Ten musí vydržet ještě dalších pět let, holedbal jsem se svým zázrakem z minulého tisíciletí. Místo toho jsem ho v sobotu večer neprozřetelně vystavil dešti, zatekla do něj voda a on zevnitř zkorodoval.

Už jednou mi do telefonu natekla voda. To bylo hned někdy zpočátku, když jsem s ním chodil i do vany. Při jednom hovoru mi mobil vyklouznul z mokré ruky rovnou do napuštěné vany. Tehdy jsem byl pohotovější. Vyndal jsem baterii a SIM-kartu a — nemaje fénu — použil jsem k vysušení vysavač.

A jakej telefon sis pořídil? Pídí se Mady, které byl můj obstarožní kousek už pár měsíců jen pro legraci. Půjčil jsem si od maminky úplně ten samej model. Jen o pár let později vyrobený, chlubím se. Džísys!

No co myslíte, ten mi musí ještě pár let vydržet. Teď do něj totiž mám dvě baterie… ¶

Doporučíte mi nový mobil? Měl by umět totéž co Siemens C25, navíc snad jen hodiny. Měl by vydržet dalších pět let a nestát více než sedm a půl tisíce korun.

Mají to vážně chytře vymyšlené

Svatba po indicku, Moje tlustá řecká svatba, Svatba jako řemen, Svatba mého nejlepšího přítele… Prostě, kamarád se za měsíc žení a kamarádka vdává. Shodou náhod si berou jedna druhého, respektive i obráceně. Mady přemýšlí, co si vezme na sebe, a mně vrtá hlavou, jaký jim věnujeme svatební dar:

=M=

Máte někde na webu seznam očekávaných svatebních darů?

Webský

To ti přijde s pozvánkou.

=M=

No, hlavně abych měl čas něco vybrat. Nechci to kupovat na poslední chvíli.

Webský

Neboj, nám stačej peníze.

=M=

To ale zas neni takový překvápko, ne?

Webský

To sice ne, ale copak máme s sebou tahat do Ameriky deset mikrovlnek? Takhle si vybereš, co nám chceš dát, a my si to pak už na Floridě koupíme sami.

To mi opravdu vyrazilo dech. Čekal jsem, že bude někde na webu chytře vypracovaný seznam praktických věcí — co ale dát lidem, kteří (na) všechno mají?

Trochu mi to připomíná scénu z filmu Brazil, kde si hosté v restauraci za expresivního výstupu vrchního vyberou z jídelního lístku delikatesy s libozvučnými názvy, a nakonec dostanou všichni stejnou ovesnou kaši s fotografiemi objednaných chodů připíchnutými na kraji talíře.

Ještě musím vyřešit, jestli dar Sýkorce a Webskýmu předám v podobě předplacené karty, cestovního šeku, nebo jestli peníze převedu prostě bankovním příkazem a o svatební hostině předám slavnostně zabalený doklad o převodu. I když klasická obálka s penězi má taky něco do sebe…

Život dohnal technologii. ¶

BTW: S deníčkem jsem ještě nesekl, ale nemám ho teď kde psát. Od března čekám na zavedení ADSL. Díky, Český Telecome.

Invalidní konstrukce

Než Kulínský a Adbar opustili Pankrác, půjčil jsem si od mladšího z nich knížku s Jamkovými sloupky z Lidovek. V době, kdy ještě hrozilo, že budu vaše děti učit českému jazyku a občanským ctnostem, jsem Jamkovy sloupky hltal převážně z donucení (za rešerše byl zápočet z lexikologie). Tak proč nevyužít šance a nepřečíst si je znovu už pro radost.

Při čtení mě napadlo, jak byl Jamek hysterický, když kritizoval nyní již dvanáct let staré úpravy pravopisu, ale také jsem si uvědomil, jakou měl pravdu, když tvrdil, že jazyk, který není s to uchopit nové skutečnosti vlastními slovy, je odsouzen k pohlcení jiným, tvárnějším jazykem. V poslední době jsem zvlášť citlivý na profesionalismy.

Tak třeba teď jsem si u Yuhůa přečetl cosi o invalidních konstrukcích a matchování. A přemýšlel jsem, jestli Johanka myslela invalidní konstrukcí výtah do metra, který invalidům má usnadnit cestování hromadnou dopravou. A matchování je možná vychloubání jihoamerických honáků dobytka či co. ;-) V textu o kontrole gramatiky v textovém editoru bych podobně surrealistické přesahy nečekal. Chtělo by to trochu disambiguovat.

Jasně, že dva matfyzáci se spolu můžou bavit v tomhle tajemném jazyce, ale možná právě to měl Jamek namysli, když požadoval, aby existoval nějaký Úřad, který by měl tu moc odebírat licence na veřejné vystupování. Jak moc mu rozumím a jak moc si uvědomuju, že bych už dávno o tu licenci přišel. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.