Hledám dívku z autobusu do Brna

Obsluhoval jsem anglického krále

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když na zfilmování své oblíbené knihy čekáte tak dlouho, nemůže to skončit než jako v okřídlené Cimrmanově větě Po dlouhém očekávání nastává zasloužené zklamání.

Do kina jsme dorazili právě v okamžiku, kdy za Janem Dítětem práskly dvéře opouštěného vězení. Usadili jsme se vedle páru, který spojil návštěvu kina s hostinou, a na plátně se objevil obličej Oldřicha Kaisera.

Zdaleka ne všechny příhody a postavy se do filmu vešly, říká Mirka Spáčilová v šetrné recenzi. Já vidím scénář Jiřího Menzela o poznání kritičtěji. Za všechny snad scénku, kde obchodník Walden (Marián Labuda) předvádí kráječ salámů. Zatímco Menzel se soustředí na repliku o zboží firmy jménem Katolická církev a nechá Labudu pitvořit se při krájení, smysl téhle scénky v knize vidím spíše v tom, že kráječ dělal tak tenké plátky, že zákazník měl pocit, že má před sebou hromadu salámu, i když ho hospodský vzal na hůl. A proto byl Walden bohatým a vlivným člověkem, že vždycky věděl, co kupovat a co prodávat. Ne proto, že by byl dovedným řečníkem s vyvinutou mimikou.

Madlence se nelíbil bulharský herec Ivan Barnev, protože prý snaživě kulí oči. A tohle je nejspíš označení, které se hezky hodí na celý film. Hrabal napsal knihu Obsluhoval jsem anglického krále jako poetické povídání o člověku malém vzrůstem i povahou a naivním i podle jména Dítě, kde na pozadí můžeme sledovat zvraty velkých dějin. Zato Menzel na plátno vypustil prázdný doslovně trapný blábol, kde jsou velké dějiny doprovázené vtipnými příhodami. Film, který může fungovat leda jako katalog středoevropských hereckých hvězd.

Všichni chválí Oldřicha Kaisera, leč mně zůstává trnem v oku poslední scéna, kde si střihl reklamu na Pilsner Urquell. O poznání lepší dojem na mně udělala Julia Jentsch v roli učitelky Lízy.

Jinak je tahle groteska spíše průměrným filmem, na který nejspíš budou chodit puberťáci, protože se v něm pohybuje bezpočet hezkých nahých dívek (i když od jiskřivé erotiky přechází spíš ve stařeckou skoptofilii), a Hrabalovi čtenáři tuhle Menzelovu adaptaci nejspíš jentak přejdou a půjdou se podívat raději na nějaké z těch starších. Stačí vám to? Tím dneska končím. ¶

Konec světa! Konec světa!

Lidé dnes běhali v Central Parku v NYC pouze v tričku a na moři se objevilo několik surfařů. Podle hydrometeorologů nás letos čeká nejteplejší rok v historii, říkali druhého ledna v podcastu Radiožurnálu a mně to připadlo jako reklama na film Ala Gora Nepohodlná pravda.

Když jsem se dneska blížil k domovním dvěřím, všiml jsem si, že u domu nestojí popelnice. Blíží se konec světa, blesklo mi hlavou. Co taky jiného by to mohlo znamenat. Co jiného by přinutilo domovníka, aby odklidil popelnice z ulice.

Vichr rozhoupal pouliční světla. Semafory na křižovatce co chvíli ztratily signál a přepínaly se na oranžovou. A přestože v normálních dnech se na průsečíku Vltavské a Svornosti srazí nejméně dvě auta, tentokrát k sobě byli řidiči ohleduplní, a dokonce i když byli na hlavní, dávali přednost.

Když jsem se v tom Har-Magedonu vracel se psy z nábřeží, kde se po zemi válely polámané větve stromů, hnala se proti nám prostředkem ulice jolka. Vypadalo to úplně jako scéna z Časožroutů. Jen místo takovýho toho prérijního roští tu vzduchem poletují vánoční stromky.

Na Andělu tu a tam tancují krišnovci. Občas se tu objeví někdo se Strážnou věží. K nejlepším atrakcím patří děvče, které několik hodin usilovně vykřikuje: Ježíš tě miluje! A dneska, den jako stvořený pro nějakého blázna, který by běhal od člověka k člověku a křičel: Konec světa! Konec světa! a on je tu klid. Zrovna by to tak hezky naléhavě vyznělo.

Blíží se konec světa, říkám si a je mi nějak ouzko. Chce se mi obíhat lidi a říkat jim, že už je pozdě kupovat si mechanické rozprašovače místo těch plynových… A pak mi to došlo — konec světa se blíží. Není pochyb. Ale včera se blížil taky. Vlastně se jeho konec musí blížit už od okamžiku, kdy svět vznikl. A to mě uklidňuje.

Vlastně je docela fajn, že je teplo a nesněží. Vždycky jsem chtěl bydlet na nějakém místě na Zemi, kde je v zimě teplo. Třeba v Kalifornii. A že fouká? Pche! Za první republiky, to foukalo, to jste měli vidět. ¶

Tak Madlenka říká, že v Kalifornii v noci mrzne.

Klíč od městské brány

Jeden čas jsme s Madlenkou zvažovali, že bychom mohli sepsat takový seznam andělských pitoreskních postaviček. Myslím, že nás to přešlo v okamžiku, kdy nám jedna taková postavička na nábřeží řekla: Vy tady k tomu nábřeží patříte, jste takový dvě postavičky.

Minulý týden nás ráno pozdravil pán, kterému říkáme Pohraničář: Do nového roku vám přeji mnoho šťastných kroků. Bylo to vlastně letos jediné osobně předané přání. Žádný dopis, telefon, textovka nebo e-mail. Potkali jsme se a popřáli si.

Pohraničář by do našeho seznamu pitoreskních postaviček patřil zcela jistě. Den co den ho ráno potkáváme. My venčíme psy, on uklízí nábřeží. Shrbený chodí ve staré bundě bundeswehru a modrých montérkách a bez rukavic pečlivě sbírá ze země každý kousek smetí, vynáší odpadkové koše, zametá cestičky mezi prolejzačkami a my si s Madlenkou vždycky říkáme, jestlipak je to jeho povolání.

Loni v dubnu Pohraničář našel Madlenčinu lítačku. Měla štěstí. Dostala ji zpět i s pětaapadesáti korunami v ní založenými, aby ji na prvního máje vytrousila ve Strahovské zahradě. Když jsem ho dneska ráno zase potkal, táhnul zrovna koš plný pytlíků s psími exkrementy ze schodů k popelnicím na náplavce.

Napadlo mi, že to je jeden z nejužitečnějších lidí, jaké znám. ¶

Alles Beste, Anneliese!

Dneska mi na přišlo sedm žádostí o autorizaci. Pět z nich poslaly nějaký Rusky. Všechny mají profil na GalaxyHope. Když jsem listoval stránkami té seznamky, připadal jsem si jako v cukrárně. Možná že i takovej plešatej skrček jako já by mohl některému z těch děvčat pomoci k občanství v EU…

…

Chystáme se s Madlenkou odfrčet letos v létě na pár týdnů do Drážďan, takže když mi pár minut před půlnocí zablikala sedmá žádost, tentokrát od Anneliese z Německa, řekl jsem si, že je nejvyšší čas začít si hledat oběti pokusů s němčinou.

Nejdřív jsem si několika dobře mířenými otázkami ověřil, že se Anneliese nechce přestěhovat do České republiky, vdát se za mě a mít se mnou děti. Teprve až po odpovědi: Hrabe ti? Já jsem z Německa, jsem nabyl jistoty, že odtud mi žádné útoky nehrozí. Jenže to už se mi přes rameno koukala Madlenka. Mady, vždyť je jí třináct.

Tak nevím. Za poslední tři roky jsem s němčinou vůbec nehnul a měl jsem co dělat, abych s německo-anglickou makaróštinou udržel s A-L krok aspoň do půl hodiny. Jenže když mi začala vysvětlovat, že aso znamená ach so a nö je nein, řek jsem jí, že nejsem blbej, že nerozumim jenom slovům jako stur a störrisch, ale částice a citoslovce mi ještě docela jdou. A tím jsem si to asi podělal, protože říkala, že i když mají ferien bis 8. 1., maminka už jí řekla, že musí vypnout počítač a jít spát.

Takže zas nic. ¶

Gute Wünsche für das neue Jahr!

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.