Hledám dívku z autobusu do Brna

Stefan Sagmeister

Už od střetu se skutečnými umělci™ na střední škole říkám, že není umění dělat umění. Podle mě naopak uměním je dělat pořádně řemeslo.

Nepřekvapím vás, když řeknu, že na výstavě Stefan Sagmeister: Rebel grafického designu, kterou až do pátku 11. února 2005 můžete zhlédnout v pražské galerii Design centrum České republiky, mě vůbec nevzrušovaly fotografie, na nichž pořezaný Sagmeister propaguje vlastní výstavu, ani zmuchlaný novinový papír, bezhlavá slepice nebo booklety na cédéčka. Naopak jsem jásal u divadelních plakátů, výročních zpráv, corporate identity manuálů a designu pro firmu Blue Jeans. To je totiž reálné zadání v běžných podmínkách standardního zakázkového vztahu, dotyk reálného světa.

Pražská výstava není rozsáhlá, a to mě docela zklamalo. Vlastně nevím, proč jsem si představoval, že typograf světového formátu, jakým Stefan Sagmeister bez diskuze je, může mít více děl na ukázku. Kvůli odbornému výkladu, kterého se paralelně s naší návštěvou dostávalo nějaké hromadné snad školní výpravě, jsem měl pocit, že není úplně v pořádku, když práce typografa potřebuje uvedení do kontextu. Ano, vadí mi odborný výklad na výstavách. Sakra.

Ale darovanému koni na chrup nehleďme, že. Výstava je zadarmo, a Sagmeister stojí za návštěvu. ¶

Stefan Sagmeister taky u Mady.

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.