Hledám dívku z autobusu do Brna

Hlava děravá

Od chvile, kdy mě Mady opustila a odjela za ostatními dětmi na toaletní tábor do Suchoprsk, pořád něco zapomínám. Už na schodech si obvykle vzpomenu, co jsem nechal doma a letím zpátky. Tedy ono to začalo o týden dřív, než Mady práskla do bot, to jsem se vracel domů pro náhubek z rohu Staropramenné a Jindřicha Plachty, ale to je jiný příběh…

Byl horký letní večer, a =M= bylo smutno. Bylo mu smutno, protože mu Brw říkal, že se jedou s ostatními koupat na splav a nažrat do steakárny v Černošicích. =M= bylo hodně smutno, protože Brw musel odmítnout, měl jiný úkol.

Krátce po půl deváté večer se =M= doma loučí s tripodem Singrem a vyráží na první z pochůzek. Toho večera jich bude ještě několik. Z domu odchází jen v kraťasech, sandálech a tričku. Přes rameno mu visí černá taška s bílým nápisem Ty skály.

Jeho první kroky vedou do Copy General v ulici Na Bělidle, kde nechává okopírovat stránku ze sešitu. Svědkové se rozcházejí ve výpovědích o tom, co vlastně =M= nechával kopírovat, ale nejpravděpodobněji zní verze, že to byl táborový program, který si Mady doma zapomněla.

Další na řadě je lékárna ve Štefanikově ulici. Už je skoro tři čtvrti na devět, a tak si =M= musí pospíšit. Krabička léků stojí o třicet korun více, než očekával, ale nevěnoval tomu pozornost. Teď ještě nakoupit v samoobsluze balení Nescafé 2v1, čokoládu a pak míří na hlavní poštu v Jindřišské ulici.

Zastavení v samoobsluze se protáhlo, když =M= hledal regály s igelitovými pytlíky. Na poštu v Jindřišské přichází tři minuty před desátou večer. Krabici na balík, prosím, žádá si u pokladny, po otázce na velikost balíku chvíli váhá: Patnáct krát dvacet a třeba pět na vejšku.

Poštovní úřednice přináší krabici o něco větší, což se záhy ukázalo být výhodou. I s krabicí se pak =M= přesunul ke stolku na druhé straně úřadovny. Paní X. Y., která v té době na poště u stolku kompletovala listovní zásilky pro jejich spolek pěstitelů květin o tom okamžiku mohla vypovědět: Byl sice neoholený, ale choval se velmi zdvořile. Pozdravil a zeptal se, zda mi nebude vadit, když na stolku zabalí balíček. Víc už toho neřekl.

S balením měl trochu potíže. Na poště strávil skoro dvacet minut. Několikrát krabici znovu vybalil a přeskládal její obsah. Právě v tomto okamžiku pravděpodobně z tašky musel vytáhnout knihu, která se později našla na stolku a mohla vést k jeho dopadení.

Nebyl nervózní, hezky se usmíval a chválil mě, jak dobře jsem mu balíček převázala, řekla by úřednice, která ten večer měla službu. Dokonce říkal, že se s tím balíčkem mazlím. Potom =M= spěšně odešel a pouliční kamery zaznamenaly, jak přechází křižovatku na Václavském náměstí a nastupuje do tramvajové linky číslo tři ve směru do Modřan.

Postával v tramvaji, a tehdy mu to došlo. Taška je prázdná. Všechny věci zabalil a odeslal, a na stolku na poště zůstala kniha, která by mu mohla způsobit spoustu nepříjemností: V. P. Borovička: Atentáty, které měly změnit svět.

Hlavou mu prolétly možnosti. První možnost je, že knihu po jeho odchodu zpozorovala paní, která u stolku kompletovala dopisy. Mohla knihu předat na přepážce s tím, že se pro ni možná někdo vrátí. Tehdy mohla bedlivá úřednice zalarmovat ochranku a policii. Pošta už mohla být uzavřená a její útroby by mohla prohledávat speciální jednotka policie. Druhá možnost byla, že si knihy zatím nikdo nevšiml a leží dosud na tom samém místě.

=M= se rozhodl riskovat. Sedl na tramvaj v opačném směru a vrátil se k poště. Nemohl si dovolit nechat knihu padnout do rukou policii. Za záložkou přebalu totiž byly kopie jeho bankovních příkazů a policistům by netrvalo dlouho a objevili by ho v jeho nehlášeném místě pobytu na Andělu.

=M= se pomalu přibližoval k budově pošty. Nic nenasvědčovalo tomu, že by někdo knihu našel a zburcoval ochranku. Čtyři minuty po půl jedenácté večer =M= opět opatrně vchází do budovy pošty. Může to být léčka. Čekají na něj? Za prvním rohem nad schodištěm je poštovní přepážka, ze které odeslal balíček. Ještě pár kroků a… Stále se nic neděje. Pohled za dveře: je tam!

Knížka s dokumenty o atentátech leží na místě, kde ji nepozorně nechal. U stolku stále ještě stejná žena kompletuje dopisy. Ještě pár kroků, úsměv úřednice a (zatajil dech) jestli ho nechytnou s knihou v podpaží na odchodu, tak má vyhráno.

Popadl knihu a spěšně opouští budovu pošty. Po pár krocích mizí v ulicích velkoměsta. Pro tentokrát měl štěstí. ¶

Víte, co nechápu? Jak se Borovičkovi v sedmdesátých letech povedlo vycestovat do Spojených států a procházet tam archiy FBI? Žije vlastně ještě? A Jan Tleskač?