Hledám dívku z autobusu do Brna

Rychlíky stopaře neberou (Rozepsáno)

AdaMM dorazil s příjemným půlhodinovým zpožděním, které jsem si jak se patří užil. Nevím jak vy, ale já mám chvíle, kdy jsem neočekávaně sám v kavárně, moc rád. Mám strašnou kocovinu, včera jsem byl na balkánské dechovce, řekl po pozdravu a hned zmizel o patro výš do kanceláře.

S loučením jsem ani moc nespěchal. Bylo mi jasné, že když přijel do Brna ráno můj vlak o deset minut pozdě, v jednu po obědě už to musí být přinejmenším čtvrthodina.

Ve Městě u Hranic už čekala Beladona s autem u nádraží. Stála téměř na stejném místě jako před dvěma lety, když jsme v MuH vystoupili s Brauzrem cestou z Vídně. Usmívala se a slušelo jí to, ale než jsem si v duchu stihl poskládat dohromady lichotku, už mě zasypala vodopádem slov: Toho svinčíku v autě si prosímtě nevšímej, je tu ještě od stěhování. Vzpomněl jsem si na bordel u Noname2, na plechovky Mr. Brown, na petlahve od vody, prázdný krabičky od cigaret… Žádnýho svinčíku jsem si nevšim. Kdy jste se to vlastně stěhovali? Podívala se, jako bych se ptal na něco, co proběhlo před pěti minutami: V listopadu. Taky máme pořád ještě po roce pod oknem krabici s Brauzrovými časopisy, Brauzrovy hodiny v kuchyni a lampičky. Nechce se mi v té zimě skákat kolem auta s luxem.

To be continued…

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.