Hledám dívku z autobusu do Brna

Metro ve Slaném

Počkat, počkat, ono je to od šesti? A já už to slíbil? Proboha, kdo plánuje na první všední den po Velikonocích nějaké společenské akce? No, aspoň že je to koktejlbar.

Takže jsem dorazil o dvě hodiny pozdě, u vchodu jsem si nechal vysvětlit, co je zdarma, a za co si musím zaplatit sám. Dám si Virgin Mery, hlásím hned mimojdoucí servírce. Prepáčte, ako ste to povedali? Taky by mě nenapadlo, že Bloody Mery bez vodky se takhle může jmenovat, ale našel jsem to v nápojovém lístku tohodle baru na webu. Šest desiať korún, až tak?

Co to piješ za sračky, dej si pivo, uvítala mě bývalá celebrita. A už si to ke mně hasil kdosi, kdo se mi musel představit. Jak vidím současnou situaci? Mno, asi takhle — pokud si myslíte, že celebrity chodí na večírky proto, aby se dostaly k informacím nebo aby se nechaly vidět a nepřišly o svou celebritičnost, tak jste vedle. Málokdy se mi zadaří, abych se něco dozvěděl.

Takže z toho si my analytici odvodíme co? uvolnil jsem atmosféru, ve které na sebe hostitel cosi prozradil, že chystáte novej katalog. Nojo, a je to venku. Po chvíli vykrucování a úskoků opravdu šéf firmy uzná, že opravdu katalog chystají a já se nechávám obdivovat za rychlý a přesný úsudek. To se mi to machruje, když mi před odchodem na párty došel mail. Vážený … protože připravujeme nový katalog…

Na párty to bylo opravdu hezké. Nikdo nechtěl dort, a tak jsem si přivlastnil třetinu. Kam ten cukr ukládáte, drahý =M=? Netušil jsem, že se má někam ukládat, normálně ho vždycky hned spotřebuju.

A pak už jsem donutil Dušana, aby vyprávěl historky, které prožívá se svým plyšovým drakem, kterého pořád nosí s sebou. Měl ho i dnes. No, a já takhle nechám dráčka, aby lidem lítal před obličejem v hromadné dopravě a oni dělaj, že ho neviděj. Při té představě, jak mi nějakej internetovej celebrit strká před nos plyšovou hračku, jsem se neubránil: Šmarjá, člověk aby se ve Slanym bál vlízt do metra! No, co byste čekali, ta hláška sklidila úspěch.

…

Každá celebrita musí mít pro podobné příležitosti připravenou únikouvou cestu. Shání vás tu někdo z redakce Deníku. Čeká na vás nahoře. A vida, tohle je vážně důležité, asi nějaký průšvih nebo co a musím se vzdálit… Jenže tentokát to nevyšlo. Pavel za mnou slezl do baru a když jsem přiznal, že spolu chceme vyrazit někam na pivo, hostitel se zakabonil a řekl, že pivo je tu grátis, tak kam bychom, že takhle v noci.

Nedal jsem se udolat, a tak jsem se oblékl a vyrazil k východu. Ty už jdeš? zastavila mě na ústupu Zuzu, To už se se mnou nebavíš? Jsi v poslední době nějakej cynickej. A tak jsme s Pavlem postáli u baru se Zuzu a hodinu si vykládali. Škoda, že patřila ansámblu a nemohli jsme ji odvest s sebou.

…

Jelikož jsem chtěl stihnout s Beladonou prohodit pár slov před spaním, v půl jedenácté jsem opravdu zmizel po francouzsku (Francouzi říkají zmizet po anglicku).

Pavel míří do centra města za Prahou, a tak jsem zase měl příležitost svézt se vlakem. V motoráčku z hlaváku do Vršovic to bylo fajn. Projeli jsme tunelem, nad kterým jsme v pátek s Webským rozkládali a nestavěli jsme každých pár metrů, jako kdybych jel tramvají.

…

Jenže pak na mě dopadla nějaká smutná nálada, a ak z povídání nebylo nic. Šli jsme spát a Beladona mě objímala, abych už nebyl smutný. Bylo to moc hezké, měl bych být smutný častěji. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.