Hledám dívku z autobusu do Brna

Na kole a z kazatelny

Nevím, kdo měl tak hloupej nápad, že si budeme celou noc povídat. Ty, brauzre, to je taková romantika, slyšíš to šumění? zdálo se mi, že venku prší. Hmm, našeho Severočecha to nedojmulo. Zvedl se a došel ten větrák na záchod vypnout.

V šest ráno jsme si uvědomili, že jsme radši měli spát, a tak jsme spali. Do desíti musíme vyklidit pokoj. Hele, a fakt jako přesně do desíti, jo?

…

Pár minut před desátou jsme vartovali u recepce s klíčem. Nechali jsme tam zavazadla a vyrazili jsme na snídani. Hele, tak jsme tu ještě nebyli v Grossetu. Určitě to nebude to Grosseto, co je u nás.

Grosseto je na Palachově, což je pro místní něco jako pro mě ulice Na Příkopech. Akorát že tady je míň lidí. Grosseto z venku vypadá jako špatný bufet, a tak jsme po vstupu zůstali úplně paf.

Máte míchaný vajíčka? z brauzra jde strach, když se takhle ptá. A nechcete radši hemeneks? Grosseto je boží.

brauzr

Hele, proč jsme si objednali zelenej čaj?

=M=

Přeci si ten hezkej zážitek nezkazíme špatnym kafem.

…

Vrátili jsme se na zámek, abychom si vyzvedli kola, která pro nás recepční zapůjčila v turistickém informačním středisku už v pátek. Okem kritika sjel brauzr svůj bicykl a děl: Pumpičku vám k tomu nedali? Hmm. To nás bude pěkně bolet prdel.

…

Vydali jsme se přes lužní les do Lednice. Slabých deset kiláků. Víc to není. Ale brauzr pořád hulákal, jak ho z toho kola — Mě tak bolí prdel, hele, =M=, si to dynamo vypni. Jestli jste byli někdy v Břeclavi, tak to víte, není tam žádnej kopec. Proto jsem přemýšlel, proč je na kole tak dobrá přehazovačka a tak špatný sedlo (a proč pučujou vyfouklý kola na tři dni bez pumpičky).

Pořád jsem brauzrovi ujížděl. Akorát tu a tam jsem na něj počkal, abych se přesdvědčil, že se mezi stromy neztratil, a párkrát jsem mu vysvětlil, že při řízení se nesmí telefonovat ani psát textovky. Víš, ty vole, jak v tý helmě vypadáš? Já byl náhodou na svou přilbu pyšný. Chráním své zdraví. Přeci se hned první den na kole nenechám zrušit nějakym motorizovanym idiotem. Jako m-a-m-r-d. Hahahahahaha! Strašně jsem se v tom pařil.

…

V Lednici v takové široké zatáčce, které tu říkají náměstí, jsme zastavili u legračního občerstvení. Sedli jsme si na zahrádku a povídali si. Hezký zvyk, nezamykat kola. Najednou jsme si všimli, že paní, co seděly u stolku vedle zmizely kamsi dovnitř a obsluha pořád nikde. Asi neni venku obsluha, řikám. Jo, šla dovnitř.

Občerstvení se jmenuje U Lukášků, asi tušíte, že jsme se tu stavovali kvůli brauzrovi. Hale, pani, ženy se rozdělily a každá si stoupla ke svému pultu, hale, pani, mam si dát pivo, nebo máte kafe? zeptal se místo pozdravu brauzr. To musíte vědět vy, jestli chcete Litovel, nebo Nescafé. Kdyby bylo na mně, rozhodl bych se před takovou volbou nejspíš pro minerálku.

Dali jsme si Nescafé, zmrzlinu, zákusky a minerálku. Cívoe, už zase. Brauzr celý víkend trpí utkvělou představou, že mu smrdí sklenička od hadru. Nutno podotknouti, že smrdí.

Z Lednice jsme chtěli zajet do Valtic, ale brauzrova prdel prožívala nejtěžší žalář, a tak jsme se vydali po silnici zpátky do Břeclavi (prostě jsem blbě zahnul, no). Brauzr polovinu cesty kolo tlačil. Štěstí, že je to po silnici kratší.

Břeclav-Charvátská Nová Ves. Super. Už jsme tu.

…

Jenže to jsme opravdu netušili, jak je tohle město roztahaný. V Poštorné jsem už bolestí málem plakal i já. Totálně vysílený (ani nohy na takový záběr nejsou zvyklé) jsem si lehl na břicho (sednout si na zadek bylo nemyslitené) na strašně špinavou lavičku před nádherným historizujícím kostelem. Pudem si to aspoň obejít? brauzr odhalil, že je to jediná památka, kterou v tomhle městě uvidí, a tak se chopil příležitosti.

…

Po deseti mitnutách ležení na břiše jsem svolil, že upíchneme kola do stojanu a obejdeme opravdu nádherný kostel Navštívení Panny Marie.

Když jsme udělali kolečko, přicházel ku kostelu jakýsi dobře vypadající pán, řekl bych padesátník, ale možná mladší. Dobrý den, mohli bychom se s vámi podívat dovnitř? když už jsme tady, žejo. Ale jenom tak na pět minut (Však to neni basilika Svatého Jiří, co bysme tam asi dýl dělali, žejo.)

Z chlápka se vyklubal fárař. Vyslechli jsme si zasvěcený komentář o stavebních úpravách. (Jedna ta cihla teď přijde na tři stovky, tady už to nikdo nedělá.) Mohli jsme si kostel prošmejdit, vzali jsme si pohlednice a zavedli hovor na tu šílenost na náměstí TGM. No, chlapci, škoda, že není více času, vzal bych vás nahoru na věž. Ale že jste tak zvídaví, můžete vystoupit na kazatelnu a zkusit akustiku. To v Břeclavi nemají. Kriste pane na nebesích, ať brauzr neřekne nic sprostýho.

…

Když jsme vrátili kola v penzionu, čekal na mě na recepci vzkaz. Sebrali jsme se a odešli na vlak. Podle mého bonzáčku měl jet v 16.11 vlak EuroCity až do Prahy. Měl jet i podle jízdního řádu a podle plakátu na nádraží. Leč na světelné tabuli se neobjevil. Ty, Lukáši, šel bys, prosím, vrátit příplatek? Já jsem moc nasranej, nebylo by to diplomatický. Brauzr nám zachránil 120 korun. Jeli jsme ebyčejným expressem — do Brna.

…

Rozhodl jsem se odměnit brauzra za jeho udatnost neambivalentním pozváním na kafe. Zašli jsme ke Kapučínům. Co sem ti proved?! Alfredo.

Takže jsme si dali kafe, minerálku, zákusek a horkou čokoládu. Čekali jste něco jiného? Taky jsme se znovu prošli k burkárně a brauzr si vzal burka. Ale musíš si ho vzít i ty. Já náhodou borek kupuju právě u toho okýnka, co se mu tolik nelíbí.

Nechali jsme si ujet Smetanu a vsedli až do Johanna Gregora Mendela. Jede po osmé a je to poslední EC před půlnocí. Tomu taky odpovídá našlapanost. Kam se sunete, pánové, tam už je jen mašina, no, hlavně, že to má dva jídelní vozy. Hele, tak prostě řeknem tomu pánovi s iBookem, ať nás nechá sednout, a obsadili jsme poslední volná místa. Vlak se uprázdnil až v Pardubicích.

Cestu do Prahy s námi sdíleli nějací opilí Ostravani, kteří stáli u hajzlu a dělali strašnej bordel. Pili pivo (fuj, Starouš), halekali fotbalový a rasistický písničky a cosi rapovali o ministru silničních kontrol, zcizili ceduli s vyznačením trasy, a taky pořád otvírali a zavírali dveře. Prostě na zabití. Hele, ten, co nejvíc hajluje, je asi ze Stratošky. Ho znám.

…

Dojel jsem domů a Beladona mě už na prahu vítala šťastná, že se mi nic nestalo. Co by se mi asi tak mohlo stát? Jéžiš, já si od soboty nezap mobil? Promiň.

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.