Hledám dívku z autobusu do Brna

Večeře architektů

Na dnešní večer je naplánovaná večeře informačních architektů. Zní to nafoukaně, ale prostě takhle jednou za měsíc zajdem s virtuálníma kamarádama na večeři a vzájemně se ubezpečujeme, jak jsme dobrý. Občas si někoho přizveme, abychom to slyšeli i od nezávislých.

…

Dneska ráno mi Beladona nenapsala, zato mi volala v poledne. Byl jsem zrovna na Nuselský před Komerčkou v největším provozu, takže jsem slyšel leda tak ho— hovořit ji melodickým přízvukem, který mám tolik rád. Bavili jsme se o ho— hotových nesmyslech. Proč mě nikdy nenapadne říct jí něco opravdu důležitého? Třeba Mám tě rád. Zase byla huba rychlejsi než mozek.

…

Při výběru nemalé částky z bankomatu mě zaskočil trochu nižší zůstatek, než bych čekal. Hmm, asi už se stáhly ty poplatky za výběr na Slovensku, platba v penzionu a další účty za víkend.

Říkal mi brauzr, jak se mu líbí můj přístup k věcem. Nekoukat na jídelní lístek, objednat si, na co mám chuť, neptat se na cenu, a pak nechat nepřiměřené spropitné. Ta volnost, kterou vám dává kladný zůstatek na účtu a vědomí, že kontokorent nebo kreditní karta jsou výrazy, které nemusíte brát do úst.

Tak s tím bude konec. Budu šetřit. Jako Trill.

…

Tak nám na kurtech natřeli tyče, co drží síť. Na oranžovo. Natřeli jen je, takže teď svítí mezi tím zrezivělým a zašlým pletivem a stožáry. Kdo to asi udělal a proč?

…

Vyrazil jsem na pinec. Ty seš tu fakt jen na půl hodiny?, no, odešel jsem po hodině a půl, přeci je tam nenechám ve třech. Adéla si zas zapomněla pálku a ani Martin neměl míček. To jsou lidi, co. Aspoň vím, proč toho vždycky nosím tolik.

Adéla mě zas nechala vyhrát. Dokonce dvakrát. Teda ona tvrdí, že mě nenechala vyhrát, ale znáte ženské. Taky Martinovi se dneska nedařilo a dostal jsem se v obou hrách přes patnáct.

Za mizerné výkony protihráčů asi může opravdu strašný puch, který se sokolovnou plazil. A když Martin otevřel na minutku okno, podařilo se hráčům od vedlějšího stolu vyhodit ven dva míčky.

…

Vybral jsem si z kešmešínu tisícovku a zařekl se: Večeři za tři kila, víc ne. A se zbytkem vydržím do poloviny příštího týdne.

…

Cestou na večeři jsem vystoupil na Výtoni z tramvaje a šel k Palackého mostu po nábřeží. Úplně bezmyšlenkovitě jsem si sedl k řece a koukal na racky kolíbající se na vlnkách.

Uvědomil jsem si, že na Beladonu tam čekám zbytečně.

…

Když jsem dorazil na Anděla ke kavárně, kde na mě čekal Karmi s pasem, připadal jsem si jak někde u moře. Stolky, malé stromky, spousta lidí a z lokálu se ozývala nějaká uhulákaná kapela — kuku-ru-ku-kúúú.

Chvíli jsem se rozhlížel, ale Karmi nikde. Vytočil jsem jeho číslo. Hele, =M=, kde jsi? Já tě nevidim. Taky jsem ho neviděl: Stojím uprostřed toho blbýho atria. Hele: skáču, a skákal jsem. Tahle metoda se mi už mnohokrát osvědčila. Je to lepší než říct „stojim u stromu“ (je jich tu mraky) nebo „mam tašku přes rameno“ (to tady skoro každej). Tyvole, to je debil, ozvalo se dva kroky přede mnou a zároveň i v telefonu. Karmi s pasem seděli hned vedlě mě.

…

Na jídlo jsme se přesunuli někam, kde měli větší stoly. Snažil jsem se šetřit, ale stejně jsem měl zas nejvyšší účet. A to jsem si dal blbý nudle, půl litru konzumního vína, nějaký vody a listopad 2003 (v Coloseu dávaj místo dezertního lístku dezertní kalendář). Z mého litru upadlo čtyři sta pade.

Ani druhé předsevzetí neklaplo. Neodešel jsem domů v deset, jak jsem chtěl, ale až před půlnocí. Domů jsem pomalým krokem došel v družném hovoru s Karmim a noname2 až někdy před druhou ranní.

Beladona měla celý den špatnou náladu kvůli té dovolené (cestovní horečka, znáte to), a tak se celý večer ani neozvala, a když jsem přišel, už spala. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.