Hledám dívku z autobusu do Brna

→ Milá Marie,

dneska jsi plakala, že ti vzali hospodu. Mělas pravdu, že hospodu nedělá logo. Zastavil jsem se večer na Roháči s Lůzrem. Byla to moje oblíbená hospoda.

Nepoznám sice, co je to za dřevo, ale stoly, lavice i židle byly z téhož světlého, stejně tak i podlaha. Ještě jsou. Stěny jsou natřené na tyrkysovo (pokud se můžeš spolehnout na můj barvocit) a jedna je z červených cihel. Metr nad každým stolem svítí bodové „kulečníkové“ světlo. Takhle bych mohl pokračovat. V tom našem centru na periferii města je to prostě jeden z mála stylově zařízených podniků. A přeci už to není, co bývalo.

Dosedl jsem na svoje oblíbené místo u okna a padl pod hlukem televizní estrady. Myslel jsem, že televize je nutné zlo po dobu mistrovství světa v curlingu, nebo kvůli čemu postavili u ČKD tu novou stodolu. Ale ani během zápasů se na bednu nikdo nedíval. Tohle je přeci hospoda, kam lidi chodí jíst a povídat si.

Druhá rána byla, když číšník neodpověděl na pozdrav. Třetí, když přinesl obě plzně tak pod míru, že mě na ni přešla chuť. Budu za ni klidně platit tři eura jako ve Vídni, ale sakra, nechodím jí tam pít na hektolitry, tak by aspoň mohla být dotočená. Další rána mě čekala na záchodě. Ano, u umyvadla chybělo mýdlo a papírové ručníky. A číšník mě dorazil při placení. Nedonesl účet z registrační pokladny, zkasíroval nás od oka: Vy jste měl tři a kolega dvě? Nejsem Lůzrův kolega a třetí podmírák bych si určitě natočit nenechal. Zvedli jsme se a šli domů.

Hospodu opravdu nedělá logo. Nedělá ji ani stylové zařízení. Dělá ji dobrý den u dveří, centimetr piva ve sklenici a dva listy skládaného recyklovaného papíru u umyvadla. Z venku přes okno se rozdíl nepozná… I když přeci. Dříve bychom museli usednout na protekční místa štampgastů, dnes jsme si mohli vybírat, ke kterému stolu si sedneme.

Až půjdu příšte kolem, podívám se smutně do okna a pomyslím si: tady jsem dřív večeřel.

Tvůj =M= ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.