Hledám dívku z autobusu do Brna

Od Riegera k Dienzenhoferovi

To jsme se domluvili s PaWoUkem, že než odjede v neděli zpátky na Vysočinu, že ještě něco podniknem.

V posteli, 9.27 (nebo tak nějak). Mobil zvoní: Takže tam v deset v Riegerových sadech? Mno, bude tam tchyně, Baru, Jirka, Ondra a já. Uděláme si takovou procházku. Jasně. Mno, něco po jedenáctý jsem tam dorazil.

Čím to, že vám to v telefonu hlásí, že uživatel právě hovoří, když stojíte vedle něj a vidíte, že nehovoří? Hele, ale oni, vlastně, =M=, mají pravdu. Vždyť my tu teď spolu hovoříme. Jenže kvůli tomu jsem se PaWoUkovi nedovolal a musel jsem vymyslet, jak rodinky na nedělní procházce v parku najdu. Náhoda stála při mně, jinak bych tam nejspíš bloudil dosud.

…

Vyrazili jsme přes Italskou, kolem Muzea, přes Františkánskou zahradu, Malé náměstí, Kampu a Dienzenhoferovy sady k Andělu. Musíme tam koupit kulmu, je v akci.

…

Jirka s Ondrou byli opravdu výborní. Podezírám Baru, že je kojí nějakými uklidňujícími drogami, protože jinak si nedovedu představit, že neplakali a nezlobili po celých šest hodin, co jsme s nimi drncali po kočičích hlavách.

…

Na Václaváku ženy zmizely v krámě s hadry a my muži jsme se odebrali k lavičkám, odkud byl náherný výhled na poprsí Italky, která proti nám na lavičce cosi hledala v kabelce. Che cerca trova. Hledala dlouho a PaWoUk mi nabídl fotoaparát, abych si ji zvěčnil.

Mno, raději jsem se trochu protáhl a díval se chvíli jinam. V tu ránu se ke mně přihnala jiná dívka a jasným gestem (proč by mi jinak cpala do ruky svůj automat) mě žádala o pořízení fotografie. Asi vypadám fakt důvěryhodně. Cvak. A zrovna záběrem prolétla prsatá Italka. Tak si ji přeci vyfotil, PaWoUk se neubránil smíchu.

…

Fascinovalo mě, že tchyně neustále listovala mapou. Žil jsem v přesvědčení, že je z Prahy. No, i takové věci se stávají. Hodně mě to mátlo. Mimochodem, proč se náměstí 14. října jmenuje 14. října? Co se stalo 14. října? (Kdy byl Dienzenhofer jsme si vysvětlili už v pátek.)

…

Po čtvrt hodině v Novém Smíchově se mně udělalo nevolno. Dílem ze strachu, že mě ozbrojená ochranka zmlátí a odvede kamsi do podzemí, nebo že se podobně zachová ke kočárku s prckama (podvědomí je silná věc, v Carreforu se bojím v kině i na animovaných Les Triplettes de Belleville), dílem se mi neudělalo dobře z nedostatku tekutin a příšerného vzduchu, který produkuje klimatizace.

…

Po načerpání sil v kavárně a nadechnutí u vjezdu do garáží jsem se už zase choval jako hodný strejda. Tchyně se srdnatě ujmula kočárku s Ondřejem a já se třikrát projel na eskalátorech s Jirkou. Musím říct, že mně se mávání slečně v hokejovém dresu líbilo asi víc.

…

Čau, =M=, co děláš, půjdeme na kulec? Mno, já jsem teď celej den lítal— tak v osm? Webský se snad nikdy nenaučí, že „v osm“ se v Praze nikam nechodí. Ledatak ve vosum, a kulec se tady jmenuje kulábr. Pak mu věřte, když říká: Né, já su z Prahy. Takže jsem došel v půl desáté.

Přistěhovalci nehráli billiard. Asi věděli, že by t nemělo cenu. Na karambolovém stole ale bylo o jednu kouli víc, než jsem zvyklý a pravidla počítala s více než jedním bodem za strk, což jsem ne dost dobře chápal. Ani moje protesty, že podle federace se to hraje jinak, nezabraly. Prohrál jsem.

Tenhle hospodský karambol je stejně divný. Každou chvíli se hráči na stole střídají. Hra se tak kouskuje a vůbec je to nezáživné jako hokej.

…

No, ale zítra už opravdu začnu něco dělat. ¶