Hledám dívku z autobusu do Brna

Snídaně z žampiónů

Brauzr šel včera na džetroutal, ale ještě předtím jsme se stihli dohodnout na snídani v Retru. Kavárna Retro stojí na Francouzské, kousek nad Mírákem v místě, kde dříve byl autosalón Alfa Romeo. Přesvědčoval jsem i řetězu, ale její představa snídaně v půl jedenácté mě nenadchla.

Ráno jsem se probudil někdy kolem šesté a napsal brauzrovi: Zaspíme? Ve tři čtvrti na devět přišla odpověď, že asi i jo. Takže snídaně v Retru nebyla.

Tedy nebyla. Byla. Ne sice v Retru, ale i tak byla výtečná. Matka mě včera sepsula, že když jednou udělá něco teplýho k večeři, že to tam klidně necháme s Medvědem do druhého dne. Tak jsem hrdinně polil seschlé šunkafleky lžicí mléka a dal je do mikrovlnky změknout, aby matka nehudrovala.

Když jsem se tím slizkým hnusem napral do sytosti, vytáhla matka z trouby nadívané žampiony. To mi udělala schválně! Ale studené byly ráno stejně dobré.

…

Jelikož je čtvrtek, tak si ještě, milý deníčku, zapíšu něco o ping-pongu. Ale nejdřív ti ještě řeknu, jak jsem šel do banky. Ty tu historku určitě znáš, protože já takhle chodím do banky vždycky:

Banka zavírá v pět, ve čtyři padesát devět jsem vstoupil dovnitř a začal vyplňovat převodní příkaz, kterým platím za připojení k Internetu (když ti mantáci z UPC neumějí přepsat smlouvy bez chyby do počítače a nevědí, že mám povolené inkaso).

Paní v pokladně se už ani nedivila, když jsem jí oznámil, že nemůžu najít průkazní lístek. Začal jsem hledat pas, ale ona mě zarazila: Já už ten váš účet mám otevřený, pane =M=. Jestli přemýšlíte, jestli mě pokladní zná z televize nebo z divadla, tak ne, ale pravidleně chodím do banky jako poslední klient dne. Na podzim budeme mít výročí. Sedm let. Banka mezitím změnila název. Já si jméno ponechal.

Výhodou, téhle banky je, že mi vyplácejí peníze na ksicht a přijímají převodní příkazy na pokladně, abych nemusel stát frontu ještě k přepážce (zatím nemají sběrné urny, ale chystají je).

…

No, a pak jsem šel na pinec. Poprvé v životě jsem do tělocvičny dorazil dřív … o dvě minuty. Adam objednal dva stoly, a tak jsem se chystal jeden odřeknout. Ovšem, nebylo třeba. Správce nám totiž jeden stůl iniciativně zrušil sám od sebe. A pak se divte, že jsem fatalista.

S Adbarem se hraje zvláštně. První hru jsme zvládli za sedm minut. Další za čtyři. Za hodnu a půl jsme včetně pauzy na cigáro před tělocvičnou odehráli asi patnáct her. Adbar všechny vyhrál, ale některé opravdu nechtěl. Jednou mě dokonce za stavu 20 : 12 nechal skoro vyrovnat.

…

Z tělocvičny jsme zamířili na Květnici. Jela tramvaj, znáte to: Ty neběžíš? Proboha, proč bych dobíhal tramvaj, spěcháme snad do hospody? No, dobře, to je ta tramvaj, co si ji necháme ujet, abysme mohli jít pěšky, odtušil Adbar ve chvíli, kdy jsem si to rozmyslel.

Na Květnici pod kaštany sedělo už hodně lidí a večer docela foukalo, ale smaženej hermelín měli skvělý, i když mi blonďatá písnička s namalovanýma kruhama pod očima kydla půlku hranolek na stůl. Great už včera hlásil, že na Kětnici změnili dvojici Platan—Gambrinus za dvojici Staropramen—Staropramen, takže jsme se nemuseli rozhodovat, co budeme pít. Na Adbara zapůsobily deštníky nad stoly, pil matonku.

…

Volám kamarádovi z vejšky, nyní nakladateli:

=M=

No, já bych si představoval dvacet procent z ceny knížky a při podpisu smlouvy zálohu na tisíc prodaných výtisků.

Nakladatel

Haló, cože, promiňte, přeslechl jsem jméno. Říkal jste Viewegh?

¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.