Hledám dívku z autobusu do Brna

O holičce a trenýrkách

Když jsem se dneska odpoledne utíral po sprchování, zahlédl jsem se letmo v zrcadle a bylo mi to jasné. Ale to víš, že jo, =M=, přijď. Zrovna mi jeden odvolal termín. Teď si můžete myslet lecco, ale šel jsem k holičce. I teď si můžete myslet lecco, ale šel jsem se nechat ostříhat. Spokojeni? Tak. Zdržel jsem se tam proti očekávání ještě hodinu a půl po zametení vlasů z pod holičského křesla.

Alenka vždycky nadává, že ty moje krátké, řídké vlasy ani strojek nebere, ale doba, kdy si u ní budu hlavu nechávat jen přeleštit, ještě nenastala. Byla se mnou hotová jedna dvě. Jako vždycky. Sahal jsem do kapsy a těšil se na každoměsíční smlouvání o cenu. Ona obvykle chce jen pár korun a já ji přesvědčuju, aby si vzala víc.

Tentokrát mě ale zaskočila. Sáhnu do kapsy pro stovku, a ona vyrazí do útoku: Dneska je to na účet podniku. Támhle si sedni. Uvařím ti kafe? Teď až do pěti nikdo nepřijde (bylo půl čtvrté), já bych se tu sama ukousala nudou.

Ani jsem se nezmohl na nesouhlasné gesto a už jsem seděl u okna. A slyším se říkat: Prosimtě, kafe ne. Dej mi nějakou vodu. Vždyť jsem se tu nechtěl zdržet?! Teď už si zase můžete myslet leccos. Ale vzápětí se otevřely dveře a do kadeřnictví vstoupila matka Alenčina přítele.

A tak jsem tam s nimi seděl a povídal si. Vždycky mám radost, když se někomu daří. V místě, kde má Alenka kadeřnictví, už se jich vystřídalo několik. Alenka to místo ale zvelebuje, a jak tak pozoruju, když jdu kolem se Singrem, vždycky u ní někdo sedí. Má to své výhody, když provozujete živnost v místě, kde všechny dobře znáte.

Hned ze začátku mě ale vlasstřihačka vystrašila. Kupuje si na hypotéku dům ve Slaném. Taky si z útulku vezme koně. Páni, netušil jsem, že jsou koňské útulky. Budu si zase hledat holičku. Přitom už jsem si tak zvyknul.

…

Cestou k domovu se zatáhla obloha a začalo mírně krápat. V dálce už se ozýval hrom a po obloze rejdily blesky. Zastavil jsem se ještě u paní Matulíkové. Její malé království galanterie mě vždycky fascinovalo. Vzpomněl jsem si na malé krámky v centru Vídně. V květnu tam zavřelo knoflíkářství, ve kterém jste mohli dostat perleťové knoflíky ze stejné šarže, z jaké nakupoval ještě císařský dvůr. Kamarádky scénografky si tam jezdily vybírat.

Když už jsem v galanterii stál a povídal si s milou živnostnicí, rozhodl jsem se, že si něco také koupím. Nakonec mám nové bombarďáky. Když jsem si je vybíral a paní Matulíková se mě ptala, jestli nosím raději slipy nebo trenky, po pravdě jsem přiznal, že nevím. Z venku nakoukl pán, co venčí jezevčíka, který v ulici bydlí možná stejně dlouho jako já, a poznamenal: Od spodního prádla očekávám totéž, co od žen. Trochu té podpory a dostatek volnosti.

Tenhle bonmot už jsem někde slyšel. Nebo četl. Kdyby to říkala žena o mužích, chápal bych. Ale takhle. Snažím se vybavit, kde by mě spodní prádlo mělo podpořit. Paní Matulíková mi zatím vyložila na pult snad všechna eLka: Tyhle jsou z lycry, to je— Vím, co je lycra, ale posledně jsem si je koupil, a obávám se, že při mém způsobu praní tenhle materiál trpí. Po pár týdnech z trenek zůstává jen neforemné cosi.

Dívka, která přišla do krámu jen na kukačku spiklenecky mrkla a pronesla cosi o mužích, kterým záleží na tom, jak vypadá jejich spodní prádlo, ale paní Matulíková se zkušeností zralé ženy odpověděla v tom smyslu, že až na tom bude skutečně záležet, nebudu si moci spodní prádlo kupovat sám.

Tak nevím.

A jaké, že jsem si tedy nakonec koupil trenýrky? Hmm… No přeci nové. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.