Hledám dívku z autobusu do Brna

O posteli

Stála v chodbě složená, opřená o zeď. Byla mi povědomá. Ale ano, to je první, ve které jsem spal. Dětská postýlka.

=M=

Mamí, proč je tu ta klec?

Mamí

To není klec, to je dětská postýlka, ty truhliku.

Matky i své dospělé syny oslovují zdrobnělinami, které na ně jejich přítelkyně jízlivě vypálí obvykle ve chvíli, kdy je to nejvíc raní. Ale matkám to nemůžete mít za zlé. A přítelkyním už vůbec ne.

Mezi další vlastnosti matek patří schopnost neodpovědět na otázku. Ale tou schopností neoplývají jen matky. Beladona na podobné odpovědi má skvělý protiútok. Zamračí se, nasadí dotčený obličej, kterým říká, že na takové dětinskosti je už opravdu velká, a pak střelí: To budeme slovíčkařit i tady?!

=M=

Dobře, mami, tak: proč tu stojí ta postýlka.

Mamí

Ále, kolegyně z práce si tu klec půjčí pro svoji dceru.

A pak následuje cestopis naší postýlky. Před třiceti čtyřmi lety ji rodiče pořídili pro mou sestru. Po pár letech se přesunula k příbuzným do Neratovic. Od nich se k nám vrátila, abych měl kam uléhat já. Po mně v ní spávala sestřenka z Trutnova. Pak Medvěd … prostě prospalo se v ní do života nejméně deset nemluvňat.

Venku padaly kroupy a uvnitř melancholie.

V posledních letech na matraci z postýlky, kterou matka uložila v mém pokoji na skříň, pospávali kocouři. Kde teď budou lehat? A jaký život čeká dceru kolegyně mé matky? ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.