Hledám dívku z autobusu do Brna

Setkání s Terezou

Třikrát jsem jí to odřek, dvakrát zrušil, pětkrát přesunul, až dneska na mě uhodila. Tři zprávy v mobilu, jeden telefonát. Tereza umí lidi uhánět. Ve tři čtvrti na pět jsem jí zavolal, že to zase přesunu, ale z napětí v jejím hlase jsem odtušil, že by mi to už neprošlo.

Nechal jsem ji, chudinku, čekat čtyřicet minut. Přestože jsme měli sraz v kavárně, čekala celou dobu venku na zastávce. Nerada sedim sama v kavárně. Přemýšlel jsem o nějaké výmluvě, ale na konec jsem si řekl, že o nic nejde. Při nejhorším už to ode mě nebude chtít.

Vlastně při nejlepším. Já už nevím.

Před dvěma měsíci mi od ní přišel dopis. Bylo pro mě neobvyklé už jen to, že mi píše. Tím spíš mě zaskočilo, když jsem si v dopise přečetl vyznání z lásky … k jinému chlapci. Chtěla odpověď. Proč vlastně ode mě? Naštěstí jí mohu oplatit stejnou mincí.

Nedaroval jsem jí to snadno. Kromě příjemné hodiny a půl nad kávou a medovníkem jsem ji proti původnímu svému i jejímu plánu přesvědčil, aby šla domů pěšky. Doprovodil jsem ji kolem Botiče, profláklé husitské synagogy, tělocvičny, kam chodíme s Adbarem na pinec, školy, kam jsem chodil do první třídy, viadutku, kudy jezdí vlaky do Říčan, a velkého bílého finančního úřadu, kterého se bojím víc než vrahů ve sklepě.

Říkají o ní, že je nafoukaná, přehnaně sebevědomá. Nesmysl, Terezo. Z té kavárny se mi nechtělo. Zase to zopakujeme, doufám. ¶