Hledám dívku z autobusu do Brna

Klíč od městské brány

Jeden čas jsme s Madlenkou zvažovali, že bychom mohli sepsat takový seznam andělských pitoreskních postaviček. Myslím, že nás to přešlo v okamžiku, kdy nám jedna taková postavička na nábřeží řekla: Vy tady k tomu nábřeží patříte, jste takový dvě postavičky.

Minulý týden nás ráno pozdravil pán, kterému říkáme Pohraničář: Do nového roku vám přeji mnoho šťastných kroků. Bylo to vlastně letos jediné osobně předané přání. Žádný dopis, telefon, textovka nebo e-mail. Potkali jsme se a popřáli si.

Pohraničář by do našeho seznamu pitoreskních postaviček patřil zcela jistě. Den co den ho ráno potkáváme. My venčíme psy, on uklízí nábřeží. Shrbený chodí ve staré bundě bundeswehru a modrých montérkách a bez rukavic pečlivě sbírá ze země každý kousek smetí, vynáší odpadkové koše, zametá cestičky mezi prolejzačkami a my si s Madlenkou vždycky říkáme, jestlipak je to jeho povolání.

Loni v dubnu Pohraničář našel Madlenčinu lítačku. Měla štěstí. Dostala ji zpět i s pětaapadesáti korunami v ní založenými, aby ji na prvního máje vytrousila ve Strahovské zahradě. Když jsem ho dneska ráno zase potkal, táhnul zrovna koš plný pytlíků s psími exkrementy ze schodů k popelnicím na náplavce.

Napadlo mi, že to je jeden z nejužitečnějších lidí, jaké znám. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.