Hledám dívku z autobusu do Brna

Jůlie v čudu

Už máme jen tři kocoury, ne čtyři. Jůlie zdrhnul. Zablesklo se, zaburácel hrom, a Jůlie se splašil. Skočil z balkonu a vzal dráhu. Naštěstí bydlíme v prvním patře a pod balkonem je záhon.

Všichni kvůlu němu šílí a koukají na mě jako na blázna, když říkám, že to přeci nevadí, že Jůlie je venkovní kocour. Však ho matka kdysi zvenku přinesla. Po okolí se ještě pořád trousí několik jeho sourozenců. Jenže já jsem samozřejmě za necitu.

Nevěřím na letáčky s obrázkem a srdcervoucím sdělením o ztrátě milované bytosti. Jůlie přeci neumí číst a nemá s sebou ani mobil, aby nám mohl zatelefonovat, jak se má a co dělá. Samozřejmě, že mě mrzí, že zdrhnul, byl můj nejoblíbenější. Navíc je teď po nemoci a venku pořád prší a je dusno.

Naposledy zdrhnul, když nám zaváděli kabelovku. Skrývá se před návštěvami do stoupaček. Jenže právě stoupačkami vedou dráty s televizním signálem. Takže když do jeho úkrytu vrthli vrtači, spáchal pokus o sebevraždu skokem z okna a metelil, co mu tlapky stačili bůhvíkam.

Po třech dnech se sám vrátil. Teď je pryč teprve jeden den. Takže čekám. Co jinýho taky. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.