Hledám dívku z autobusu do Brna

Na mostě sebevrahů

Včera jsem jsem se vracel s Great Cornholiem od Pavláku domů. Great sveřepě trval na tom, že nepůjdeme přes Nusle, ale vezmeme to přes most sebevrahů. Šílená myšlenka.

Když jsem byl na podzim s Marií v Paříži, říkal jsem si ve zvonici chrámu Matky boží, že je to naposled, co někde lezu po vejškách. Letadlo ani vysoký domy mi překvapivě nevadí — pokud se nemusím naklánět z balkónu nebo stát u okna na štaflích.

Ale vlastně mě to láká. Vím, že závrať je psychologickej problém. Nechoď tak blízko k tomu zábradlí, nebo tam spadneš, takhle mě strašili jako malého. Naše kocoury nikdo nestraší, a tak se klidně procházejí na balkoně po zábradlí (ale občas spadnou). Zuzu skočila na gumě a říkal jsem jí, že nerozumím tomu, proč to dělá. Ale asi bych to taky zkusil, kdybych tu možnost měl.

Na mostě se držel co nejvíc u jízdního pruhu a sledoval jsem přibližující se světla aut. Great šel kolem zábradlí a střídavě koukal dolů: Podívej, jakej maj ty lidi na dvorcích mrdnik. Já bych chtěl bydlet v domě s dvorem, a střídavě se snažil dokázat mi, že protisebevražedné zábrany jsou k ničemu, protože se po nich dá dobře šplhat. Jasně, je to jen čtyřicet metrů, ale i tak jsem měl dost.

Když jsme těch necelých půl kilometru přešli na pankráckou stranu, odmítal Great přestávku v kavárně na doplnění cukrů a místo toho mi začal udílet rady, jak se mám chovat k ženám. Přestal jsem ho poslouchat v okamžiku, kdy pronesl první větu: S touhle se rozejdi, ta pro tebe není. On tohle říká o každé mé dívce. ¶