Hledám dívku z autobusu do Brna

Vrať mi prachy, recenzente

Kamarád napsal knížku a vydal si ji vlastním nákladem. No, není špatná, co se obsahu týče, ale je napsaná totálně zbabranou češtinou a lektoroval ji nejprofláklejší tlučhuba. Když jsem se doslechl, že ji autor-nakladatel poslal k recenzi do Magacínu, úplně jsem se vyděsil a ve slabé chvilce jsem zavolal šéfredaktorovi, že ji chci recenzovat — raději já než někdo cizí.

Byla to blbost, já vím. Přepisoval jsem ji snad natřikrát. Zgruntu. Dneska v noci jsem si řekl, že bych ji mohl napsat už konečně načisto. A jak jsem si předsevzal, tak se i stalo. Krásných šest a půl tisíce znaků. Nic jsem nezamlčel, a přesto Webský tvrdí, že jsem příliš laskavým recenzentem.

A tak už mám jasno, knihy kamarádů recenzovat nebudu. Lektorovat, to jo. To mi jde. Hádat se s autorem donekonečna o drobnostech, nechat ho, ať věc pořádně vysvětlí, tlačit ho do srozumitelnosti… Ale recenze? To máte navybranou, jestli urazíte člověka, který do svého odvážného dílka investoval fůru času a veškeré úspory, nebo jestli naštvete tisícovku čtenářů, kteří si koupí knihu, aby pak zjistili, co v recenzi nebylo.

Takže to tam je, všechno. Nehodlám riskovat, že mi budou naštvaní čtenáři posílat své výtisky s účtenkami. Ale myslím, že ani autora jsem nezruinoval. Ta kniha je dobře propracovaná a má smysl koupit si ji a myslím, že si ji koupí lidí habaku. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.