Hledám dívku z autobusu do Brna

Zápisky z autobusu do Brna

Milý deníčku, ujelo mi v půl třetí écéčko do Brna, takže teď sedím v autobuse na sedadle hned za druhými dveřmi a rozhlížím se, jestli náhodou nenatrefím na tu, která dala název mému deníčku. Dvě třetiny míst v autobusu jsou volné, ale i tak tu o hezké písničky není nouze. Autobusák je smutný, všichni teď jezdí vlakem nebo tím luxusním žlutým autobusem. Aspoň mám klid.

Průjezd Prahou trval dvacet minut, největší skrumáž byla samozřejmě v ulici, kde jsme míjeli mou kancelář. Ted na dálnici už je to pohoda, akorát už jsem si odvykl na drncání a rámus od motoru — to v écéčku nemají.

…

Je zajímavé srovnávát pražské grínpísáky s vídeňskými. V pražském metru je teď potkávám nejčastěji na I. P. Pavlova, ale jeden dva mi křížili cestu i na Florenci. Co sakra mají proti Temelínu? Ti vídeňští pobíhali u výstupu z U3 a U6 na Westbahnhofu. Zatímco čeští grínpísáci v plátěných kalhotech a modrém tričku s bílým nápisem Greenpeace vypadají jako skupinka terénních marketingových tazatelů, ve Vídni tenhle džob obstarávala partička pankáčů, která by si co do módy nezadala s povaleči pod hodinami na Čáře (nebo za Tescem na Národní).

…

Paráda, počasí nezklamalo. V Praze jsem nastupoval za svitu sluníčka, u shellky před exitem na Kácov se nebe zahalilo do oceli a za koly kolem jedoucích automobilů vzlétá vodní tříšť. Počítám, že se počasí vystřídá ještě dvakrát, abych do Brna zase přijel za svitu slunce. Jsou čtyři, tak ještě dvě hodiny.

…

Do postele jsem se dnes zase dostal až někdy nad ránem. Přišel jsem kolem půlnoci z kulečníku a ze zvyku se před spaním podíval na došlou poštu. To jsem neměl dělat. Z ředitelského diáře na mě vyskočily hned dva úkoly, které měly být do rána hotové. Nevím, jak vy, ale já věřím, že kdybych se nepodíval, ty úkoly by tam prostě nebyly.

…

V sobotu jsem si pročítal noviny. Poslední měsíc čtu jenom svodky, šetří mi to nervy. V sobotu jsem udělal výjimku a přečetl si v Mladé frontě Víkend a Kavárnu. Pořád jsou tam ty samý ksichty. Už je dokonce umím rozeznávat podle témat a stylu. Tak například Koubskýho jsem trefil hned — vzal si za východisko Carrův článek Na technologiích nezáleží a po krátkém úvodu, kdy psal, že Carr objevil Ameriku, vložil několik odstavců o tom, jaké patálie ho potkávají při cestování s notebookem. Rychle jsem přelistoval na rozhovor se Sagmeisterem. Sagmeister je grafik a asi po dvou otázkách jsem si uvědomil, že mně ho doporučovala nau, po třetím odstavci mi došlo, že rozhovor napsal Kočička a na úplném konci už mi bylo jasné, že se v Brně musím zastavit na grafickém bienále.

V těch novinách mi hnula žlučí dvoustránka o mobilní nevěře. Není to můj problém, i když vlastně … teď naposledy jsem se zamiloval přes webový deníček, první mám tě rád jsem napsal do kecálka a první krásné pocity jsem zažíval jen díky textovkám z mobilu. Ale já nejsem nevěrný, ani v náznacích — jsem holt už takovej trouba (jedna líná veš říká: romantik).

Co mě na tom tak rozlítilo? Příběhy: Dívka odhalila chlapcovu nevěru tak, že mu četla emaily. Chlapec odhalil dívčinu nevěru slíděním v jejím mobilu. Jsem snad jediný, kdo považuje soukromí za nedotknutelné? Aspoň, že ten Slavomil Hubálek, kterého si vzali za experta, má rozum. Nevěru přeci můžete odhalit ze změny chování, nemusíte kvůli tomu klesat na úroveň spiclů.

Jsem opravdu asi trou… romantik.

…

Dost z novin. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.