Hledám dívku z autobusu do Brna

Intelektuální potrava

Opravdu už to počasí na dálnici mám zmáknuté. Přijel jsem včera do Brna za jasného svitu slunečních paprsků a světelný panel na Zvonařce oznamoval příjemných 24 stupňů Celsia. Ještě v autobuse mi došla textovka od šéfky, kterou budu dnes večer a zítra ráno obtěžovat svou společností: Sejdeme se v kavárně u Fischera na Masarykově třídě. Nevím, jaké mají kafe, ale dobře vaří. Trefíš? Netrefím, ale vrozená metrosexualita mi nedovolí přiznat.

Navíc jsem během chvilky zprávu smazal a zapomněl, kam že to mám jít. Musel jsem si potupně vyprosit opakování instrukcí. Jenže jak jsem bloumal od Zvonařky přes schody u Grandu, najednou se přede mnou objevil velkej modrej nápis Fischer, a mně to seplo. Pak se divte, že jsem fatalista.

V modré kavárně Fischer jednoduchého zařízení z Ikey servírují kávu Bristot. Na její hořkou chuť zvyklý od pana Václava. Šéfka se objevila ve dveřích právě v okamžiku, kdy mi definitivně zkolabovala baterka v mobilu. Během večeře jsem vyprávěl o performerech, kteří považují své tělo za umělecké dílo a vylepšují ho sebepoškozováním. Jako například ten Sagmeister, na kterýho se podívám až za dva týdny, až se budu do Brna vracet kvůli zápisu.

Přišla řeč na citát, že umění je něco, co si můžete odnést, který jsem tu nedávno použil. A tak jsme rozmýšleli, na kolik by přišlo postavit si pořezaného Sagmeistera do předsíně (jestli z něj crčí krev, tak snad raději do koupelny). Možná by pořezaný performer mohl být putovní. Až by nám vyjedl ledničku, vyřezali bychom si do něj svoje jméno a prodali ho dalšímu uměnímilovnému pošahanci.

…

Obchod se znetvořenými těly jsme prozatím odložili a vyšlápli na Zelný trh do Husy na provázku. V půl osmé tam ve sklepě vedle záchodů začalo autorské čtení Tobiáše Jirouse. Nevím, jak na to minulý týden přišla řeč, ale Denisa o něm několikrát ve Vídni mluvila. Potkali se v Paříži a on tamní expaty bavil doplňováním reálných jmen za přezdívky svých literárních postav. Asi jsme o něm mluvili, protože je svým způsobem deníčkář jako všichni blogeři.

To je na tom to zajímavé. Jirous píše v knize Počkej na mě, Valentýne o svém životě a lidech, které potkal. Kdo to řekl, že když člověk přežije svoje dětství, má už dost materiálu na knihu? Tobiášovi zhasli jeviště i hlediště a nechali mu svítit jen ostré světlo lampy na čtení. Autor občas otočil světlo lampy do sálu a pátral mezi posluchači — jsou tam ještě? Nudí se? Jak se tváří? Jeho tvář vypadala v tom ostrém světle nelichotivě a při čtení některých pasáží bylo vidět, jak mu cukají koutky, chvějou se rety, tryskají slzy… Až budu psát o smrti svého otce a o svých nenaplněných láskách knihu já, jedno vím jistě. Musím si vylhat humor.

Tu knihu si koupím. Jirous je totiž hlavně básník, a tak je jeho kniha sentimentálních sraček vyšperkovaná spoustou kýčovitých básnických obrazů a barvitých obratů, které jsem si v té tmě nestihl zapamatovat, ale které určitě budu rád citovat. ¶