Hledám dívku z autobusu do Brna

Písnička na přání

Vzpomněl jsem si, jak jsem se přesunoval odnikud nikam a řidič autobusu naladil rádio z roku 1988: Tuhle písničku posíláme na přání paní Světlany Králové z Poříčan řidiči autobusu Tondovi… a pak už následovala nějaká skočná.

Ve středu jsem jel poprvé tykadlem. Tedy určitě ne poprvé v životě, ale poprvé, co si pamatuju. V třetině života, právě včas zažívat věci poprvé. Bylo to krásné, věřte mi, ale to strašné parno a hluk, ty byly opravdu k nevydržení. Dokonce ani bezpečnostní pásy tam neměli (tuším, že ani u řidiče).

Vzpomněl jsem si na písničku na přání, když jsem zálibně šmíroval jednu svůdnou domorodkyni (v Praze už tykadla nemáme). Nejdřív jsem samozřejmě myslel, že bych si přát mohl pro sebe, ale pak jsem si uvědomil, že za chvíli vyjdu na čerstvý vzduch, kdežto chudák pan řidič je asi v polovině šichty a ventilace neventiluje, sluníčko pere (suší, ale nežehlí), vůz hlučí a černí pasažéři najust dobíhají až na poslední chvíli.

Tak tedy tu písničku posílám všem řidičům tykadel, šalin a eletrik i autobusů. A koneckonců všem, kdo se paří v práci. Ruc-tuc-buc-kuc á, rudutů tůdutů, rutu putu, rudutů tůdutů… ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.