Hledám dívku z autobusu do Brna

Žluté špendlíky

Matka říká, že jsou to mirabelky, ale já stejně vím, že jsou to špendlíky. Chodím se na ně dívat už od začátku července. Z nedočkavosti vždycky tak jeden utrhnu a usoudím, že ještě tak dva tři dni…

Jenže jeden z těch špendlíkových keřů už dozrál. Maličké, žluťoučké plody jsou krásně měkoučké a slaďoučké. (Tak, to jsme si procvičili deminutiva.) Kdykoli jdu kolem, utrhnu si tři pro zlepšení nálady. Ostatní v ulici jsou nejspíš podobně ohleduplní, protože od pondělka, kdy jsem si všiml, že se to dá jíst, zůstalo na větvích špendlíků dost. Asi si jich ještě nevšimli smradi, co nám pod okny orvali tvrdé nedozrálé meruňky (ze kterých je tak skvělá bublanina a plněné knedlíky).

Jenže teď, co hlídáme Skřeta, dostal dozrálý špendlíkový keř pěkně zabrat. Nejenže Skřet si oblíbil moje samotářské večerní procházky se psem a sdílí moji samotu a otravuje snahou o rozhovor o pitomostech, ale navíc nechápe, proč když na větvích ještě špendlíky jsou, měl by se spokojit se třemi.

Jsem měkkota, nevydržel jsem a narval jsem mu jich z výšin dva tucty do trika. Myslel jsem si, že tím vyřeším jak jeho otravnost, tak taky nutnost konverzovat. Tohle množství by mu mělo nějakou dobu vydržet.

Jenže nejdřív Skřet zkusil překonat světovej rekord v množství špendlíků v puse (nedalo se to polknout, takže je zas vyplivnul). A potom se mi jal ukazovat, jakej je to machr, že si špendlík nadhodí a chytí do otevřené pusy. Měl asi padesátiprocentní úspěšnost. Většina těch slaďoučkých, žluťoučkých, měkoučkých špendlíků zůstala rozšlapaná na zemi.

Měl jsem si včas vzpomenout na závody v plivání pecek do dálky, to by aspoň ty špendlíky snědl. ¶