Hledám dívku z autobusu do Brna

Svatý klid

Medvěd s Týnou konečně odjeli k sestře na chatu. Takže je tu klid. Ticho. A hlavně: soukromí.

Asi si řeknete, proč mně, zrovna mně chybí soukromí. Když máte tři sourozence a od malička jste zvyklí s někým sdílet lebensraum ve tří- a později čtyřpokojovém bytě, vážíte si pak každého okamžiku, kdy jste někde sami. I kdyby to mělo být třeba jen na záchodě nebo v koupelně. Nebo v kuchyni. Zapnete si žehličku a máte od ostatních pokoj. Jenže žehlit se nedá pořád.

Vždycky čekám, až ostatní ráno vstanou a rozejdou se do svých zaměstnání, a teprve pak se přesunuju po bytě. Ale teď už tu je měsíc Týna a Medvěd si bere často volno, minulý týden měla matka dovolenou a hlídali jsme Skřeta… Já potřebuju hlavně klid, ticho a nechci nikoho vidět celej den. (O to víc jsem pak společenskej večer.)

V některých civilizacích prý pojem soukromí neznají. Kočovné kmeny možná soukromí nepotřebují, protože jejich lebensraum nepočítá se zabydlením 2400 lidí na kilometru čtverečním. Ale tady, v Praze, kde žijeme i v několika patrech nad sebou a dopravujeme se pod zemí, tady vezmete za vděk i samotou v telefonní budce. Srovnejte to s Mongolskem, kde na sedm lidí připadají čtyři kilometry.

A tak jsem se rozhodl. Začnu šetřit na byt. Shodou okolností sestra jeden chce prodat. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.