Hledám dívku z autobusu do Brna

Kolik kliků denně uděláte?

Včerejší běh jsme z rána přesunuli na večer. Šel jsem spát sice už v deset večer, ale východoamerického času. Zato jsem spal do sedmi do večera, tedy pekingského času. Takže když mě Adbar ve čtyři odpoledne australského času probudil telefonem, zmohl jsem se v rozespalosti jen na návrh, že si zaběháme po slunce západu.

V létě slunce zapadá pozdě. Vyběhli jsme o desáté středoevropského letního. Adbar uběhl trasu k našemu domu za necelých osm minut a prsil se, že přes den dělal kliky, takže ho ani nebolí ruce. Z legrace jsem navrhnul, že bychom mohli zkusit jinou trasu, protože Reitknechtka je v noci opravdu nebezpečná. Tedy jako, že můžete zakopnout. Není tam světlo. Jediné, které tam dopadá, je modrý neon z Aralky na magistrále, a při tomhle světle není nic vidět, jen oslňuje.

Takže jsme neběželi kolem barokního kostela. Jak bych vám tu trasu nejlépe popsal? Začali jsme u palačinkárny, minuli jsme koupelnu, Spartu, kántryklab, sklípek, Jaurosovy, vyhnuli se Roháči zkratkou kolem husitské synagogy, vyběhli zpátky na hlavní u sokolovny a pak zkusili běžet nahoru parkem. Adbar seznal, že tedy celou trasu neuběhne. A já mu byl vděčný.

Trasu přes zhasnutou Reitknechtku jsem si zkusil cestou domů už sólo. Bylo to opravdu o zdraví. Nejhorší na tomhle běhání je, že nemůžu hned vlízt pod sprchu a uvolnit svaly přívalem teplé vody. Ohřívání vody do lavóru mi ale zpestřila jedna americká písnička, takže jsem se nenudil.

Nakonec mě ale po tom běhu ani ty ruce nebolely. Adbar má pravdu, nejspíš za to vděčím klikům, které jsem dneska dělal. Co myslíte, existuje nějakej program, kterej by mi počítal kliky a kilometry posunování kurzoru? ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.