Hledám dívku z autobusu do Brna

Kladno, to je to město

Šetřím za budík, nechávám se probouzet mobilem. To je taková služba, že Adbar mezi sedmou a půl osmou zavolá a zeptá se, jestli půjdeme běhat. Zeptám se, kolik je hodin a odpovím, že ano, ale až za půl hodiny. Pak se každých pět minut vysoukám z postele, dojdu do obýváku, abych se podíval na hodiny a zjistil, že mám ještě 25, 20, 15, 10, 5 minut času.

…

Vrátil jsem se ve čtvrt na devět. Neteř právě proloupla očka a koulela panenkami. Asi přemýšlela, kde to je a jestli se jí stýská po mamince. Nebrečela, asi se jí u nás líbí. Mamka už byla v práci, Medvěd jakbysmet, Týna spala a sestra, kterou jsem minul ve dveřích, nejspíš Berušku ani nebudila.

Zeptal jsem se Berušky, jestli by chtěla něco pít nebo jíst nebo zapnout v televizi pohádky. Beruška chtěla jen pohádky a ležet ještě v postýlce. Tak jsem naladil Fox Kids a praštil sebou do křesla. Pak si akorát vzpomínám, že jsem se v jedenáct přesunul na gauč a v jednu, když jsem vstával, jsem si přečetl, že Týna vzala Berušku do Podolí.

Šel jsem se projít se psem.

…

Akce: (Ulicí se přiřítí písková Škoda 120 L s mosteckou poznávací značkou. Ze dveří vyskáčou tři dívky. Dvě zamíří k obchodu s oblečením, řidička zůstává u auta, dveře otevřené.)

Smallest Girl

Fuck, it seems to be closed.

Middle Girl

What the fuck?! She’s a bitch.

Highest Girl

What the hell?

SG

Maybe we’re late.

MG

It’s in the shit! She slunt, cannot she send a fucking message?!

HG

Bullshit! Try the other door.

MG

It’s closed too. Fuck a duck!

SG

All fucked up!

MG

Stupid bitch. We’re in one’s ass.

(A takhle tam holky pobíhají mezi autem a dveřmi od obchodu a procvičují lekci anglo-amerických vulgarismů ještě dvě minuty. Potom si sednou do auta a nadávají, že jedou takovou štreku a všechno k ničemu.)

Napadlo mě, že bych jim půjčil mobil, aby majitelce obchodu zavolaly — číslo je napsané na dveřích. Ale pak jsem si vzpomněl, jak to dopadlo, když jsem se seznámil s Američankou naposledy, a šel jsem dál.

…

Něco jsem chtěl dělat, ale nevím co. Teď už je to každopádně jedno, protože Webský si k nám do Studia zdravého spaní jede pro matraci. Matrace se jmenuje Leona, tak spolu rozjímáme, jaké Leony známe, a já také přemýšlím, jestli bych s nimi chtěl sdílet matrace (Webský mi moje problémy závidí, nebo tak něco). Nakonec si koupil matraci jinou, asi nezná ty pravé Leony.

Vytáhl mě z domu a odvezl někam směrem na Brandýs. Prý je to ještě Praha, ale pokud vím, metro tam nejezdí. Zvážím, jestli mu náhodou nezakážu říkat, že je Pražák. Já su Pražák! V koupelně nového bytu nás uvítala příjemná písnička. Tak mě to zaskočilo, že jsem se nezmohl ani na dobrý den. O patro výš praskla voda, tak ji přijela majitelka vypnout a ohledat škody. Při té příležitosti se přeptala, jestli je Webský spokojený s uklízečkou a vysvětlila mu, že plynovej kotel nejspíš nefunguje, protože není zapnutej. To se stává i v lepších rodinách.

A pak už jsme se vydali směr severo-severozápad.

…

Ne, nebudem kufrovat, koukej pořádně navigovat. Jenže zkuste někoho navigovat na dvacetikilometrové dálnici v rychlosti Mach 3. Hele, ve 180 to cuká, musím to zavézt do servisu. Webský si na tuhle závadu stěžuje už dlouho, ale nikdy u ní neměl svědky, teď jednoho má. — Tady doprava. — Jak tady? — No tady, na tý odbočce. — Už na týhle?! Webský sice stihl přejet přes tři pruhy, ale pak se rozhodl raději přejet, než by riskoval … ještě víc.

Doteď nevím, jestli mi to pozdní ohlášení nemá za zlé. Ztratili jsme půl hodiny, ale viděli jsme Velvary (přes Veltrusy je to blíž, ale tu odbočku jsem raději ani nehlásil).

Trable informačního architekta: Ve Veltrusech nepředpokládají cizince. Takže nějaká směrovka na Kladno, Slaný, Kralupy nebo nedej bože Prahu se tam na hlavní třídě nekoná. Odbočili jsme snad správně, ale cesta se dělila. I pak jsme snad odbočili správně a přijeli jsme k hlavní silnici. Ta vyvěrala z jakéhosi dvora, nebo tak něčeho. Stále ještě jsem byl přesvědčený, že jedeme správně.

Do Kralup jsme nakonec dojeli. Celé jsme je projeli a dvacet metrů před koncem jsme našli i to, proč jsme cestu podnikli. V hostinci hezky hráli a místní slunce bylo indiskrétní. Písnička prý nebyla místní, takže nám cestu na Kladno ukázal kuchař.

I v Třebusicích jsme našli kolomechanika, jemuž Webský svěřil kolo. He, neříkejte nám číslo, řekněte, za kym jedete. A přestože jsme si číslo zapamatovali bez úvodní stovky, z hospody nás nasměrovali ke správnému cípu vsi. Zavolal jsem Pixymu, že za půl hodiny se s ním sejdeme před radnicí. Nevěřil jsem tomu, ale považoval jsem to za ohleduplné.

V obci Brandýsek je neznačená odbočka na Kladno. Jak jinak si vysvětlit, že před Brandýskem to bylo do Kladna sedm kilometrů a za Brandýskem deset. A dokonce jsme přijeli jen s šestiminutovým zpožděním. A tentokrát jsem se na cestu ptal já. Paní byla vyloženě potěšená. Holt úsměv, dobrý den, slušné vyjadřování, Mexx, špinavé auto a pražský přízvuk dělají divy.

…

Pixy seděl na lavičce a potahoval z dýmky. Illy v Zanzibaru na náměstí Starosty Pavla umějí. Jen by jim to nemuselo tak dlouho trvat. A bylo vážně příjemné poslouchat, jak se celebrita rozplývá nad rodinným životem. Takže jsme se na zítřek domluvili na repete. Zkusíme ještě importovat ze Slaného Yuhůa, jestli se nechá.

…

Mno, a o velikosti košil a kalhot, jakož i o zařezávání spodního prádla si popovídáme zase jindy. Dobrou noc, strýčku Fido. 

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.