Hledám dívku z autobusu do Brna

Výlet na Kokořín

Tenhle blog by se mohl jmenovat Probudil mě telefon. Volal Great a říkal, že má dneska volno, že bychom si mohli udělat výlet. Beze slova jsem to položil. — Volal hned zpátky: Asi to vypadlo, nebo co. Odkázal jsem ho do jistých mezí a zakončil hláškou, že slušný lidi v noci spěj. Bylo devět.

Ve dvanáct už mě tížilo svědomí, tak jsem Greatovi zavolal zpátky a navrhnul vejlet na Kokořín. Proč na Kokořín? Proč ne. Vy už jste byli na Kokoříně? Není to daleko od Prahy a mohlo by to bejt fajn. Navíc se jede přes Mělník, kde má rodiče jedna písnička, co teď bydlí s jedním nabouchancem v Kralupech. Chtěl jsem vidět soutok Vltavy s Labem. Prostě melancholie.

Domluvili jsme se na druhou a já pochopil, že výletu se účastní i Čépa, tudíž nebudu sedět vedle řidiče. A pojede i Dan, takže při nejhorším bude na palubě i skorolékař. Snad to není patolog. To horší překvapení byl automobil, kterým nás Great hodlal odvézt. Tedy hodlal, on nás jím prostě odvezl. Nic proti Škodě Fabia, ale od člověka, kterej pracuje v autopůjčovně, bych čekal větší smysl pro styl. Málo to žere.

Great má novej telefon. je to véčko a je to PDA. Což znamená, že bez tužky nepřijme hovor, nezavěsí, nevytočí. Potřebuje tudíž obě ruce. A ty jsem chtěl vidět dílem na volantu, dílem na šaltrpáce. Při prvním hovoru při přejezdu křižovatky vedle Kauflandu, kde jedou zprava auta z Jižní spojky, odbočují tramvaje a přejíždějí autobusy a hordy nákupníků, jsem oznámil, že budu sedět za řidičem, Čépa držel ústa a volant.

Při druhém volání v serpentýnách při vjezdu na Zahradní město jsem tiše poprosil, ať mi Great zastaví. Nezastavil. Sviňa. Když smskoval při odbočování na světelné křižovatce v místě, kde jsme posledně viděli namaděru rozšvihaný BMW 6, jsem zařval pár sprostých slov. Greata zaskočilo, že jsem zařval. Čépu, že sprostá slova. Oba pochopili. Pro jistotu si vypnuli telefon oba.

Hlavní důvod, proč mi vadila Fabka, byl ten, že ono to úplně jinak vypadá, když na koupališti vylezete ze Superbu. No, ale čert to vem, hlavně, že je večírek. Dojeli jsme ke Kokořínu, kam až to šlo, majitelé pozemků se v okolí hradu přeorientovali na hlídače parkovišť. Za padesát na celej den to jde. Zvlášť když za hodinu hrad zavírá.

Vybrali jsme si tu z modrých turistických, která byla psaná jako pohodlnější varianta. Pročež to mládenci v polovině vzali přes šutry do kopce, aby si zkrátili cestu. Nahoře jsme chytili jednu z posledních prohlídek. Francouzské turistky měli asi z výkladu prd. My se jej snažili ozvláštnit. Na těch čtyřech místnostech totiž bylo houby zajímavého. Snad jen, že to poslední předválečnej majitel zařídil jako chalupu a nechal si na zdi namalovat šílený sgrafita, u nichž jsme se shodli jednohlasně: přemalovat.

Nejzajímavější bylo poslední patro, které je celé ve dřevě a strop vypadá jako dno lodi převrácené k nebesům. Fakt paráda. Když nám průvodce, který z neznámých příčin při výkladu mluvil velrybsky, objasnil, že tu je od padesátýho šestýho roku elektrika a později i telefon, ujasnil jsem si, že v posledním patře si zřídím pracovnu.

Great se rozčiloval, že musil platit plný vstupný (nikdo ho nenutil a paní u pokladny ani nechtěla, aby prokázal, že nemá nárok na žádnou slevu) a za svých čtyřicet nás vytáhl i na věž. =M= má závratě. Jsi v pohodě, =M=? Kdyby ti bylo blbě, =M=, my tě nějak dolu dopravíme, ujišťoval mě i ostatní turisty, pročež se kolem mě udělalo hodně prostoru, kdybych třeba chtěl zavrávorat nebo tak něco. Ale vylezte na třicetimetrovou věž, abyste pak zakláněli hlavu k pohledu na vrcholky okolních kopců. Jo, to Notre Dame, to bylo něco jiného (největší závrať jsem měl ve zvonici na dřevěný konstrukci s pohledem hluboko pod sebe, ale stejně jsem měl největší závrať z Marie, hezkou).

Průvodce nám stihl ještě říci, že se na hradě smí fotit, ale se stativem se Dan mlátí zbytečně. Výjimku by snad mohl udělat jen kvůli novináři. Nechápu, proč se všichni koukali na mě. Každopádně nám ještě prozradil, že tu straší černá paní (v průvodci o černé paní není ani písmenko) a prý že do hradní studně by se věž vešla dvakrát (možná nadrolená).

Chlapci si nasbírali kameny, Great na telefonu nastavil stopky a rozhodli se experimentálně ověřit hloubku. Vyšlo něco mezi šedesáti a sto dvaceti metry. Zbytek cesty k autu jsme se dohadovali o vlivu tření a tmy na padající předmět. Ten nápad s tmou, byl můj vlastní a opírám jej o kvantovou mechaniku. Když nevíte, co předmět dělá, může dělat cokoli. A vy jen předpokládáte, že padá.

Great nás u auta vybídnul, abysme mu udělali návrh, jaký bude další program. Moje civění na soutok vyřadili demokraticky. Návrh většiny, abychom tedy jeli do Konětop k rybníku, zavrhnul Great s tím, že musí vrátit auto. A tak se jelo. Vykýbloval nás kdesi na Bateriích, takže jsme poslední hodinu cesty trávili v MHD. Bylo mi to jasné, měl vrátit auto, a proto nás vzal na výlet, aby nemusel zpátky sám.

No, co, zakončili jsme úplně vyprahlí z cesty v autě bez klimatizace a po zkušenosti s městskou hromadou na zahrádce u Chameleona a vychlazená, orosená Plzeň měla říz jako vychlazená, orosená Plzeň. ¶