Hledám dívku z autobusu do Brna

Krskova sestra ve sprše

Vždycky, když napíšu článek pro nějaký obrázkový magazín a redakce trvá na tom, že mi vyplatí honorář, nechávám peníze poslat na nějakej dobročinnej účet. To není, že bych byl takový humanista, ale obvykle diktování toho dobročinného účtu doprovodím hláškou: Mno, to mě fakt vytrhne. Radši to pošlete na dobročinnost. A jestli mi příště nedáte aspoň litr za stránku, tak ani nevolejte. Ona je pravda, že tak často zase pro obrázkové magazíny nepíšu a ony tak špatně neplatí.

Včera měl Michal Krsek narozeniny a rozvernou náladu. A protože ve svých třiceti konečně jachtu už má, souhlasil, že honorář za jeden ze svých článků převede na konto kočičího spolku. Nejlepší je vždycky pumpnout kamarády. Jenže jako na potvoru si vybral článek, za který nebude nejspíš víc než třeba sedm stovek. Koho by zajímaly plány nějakých politických stran na informační politiku. Je to dlouhé, nezáživné a politické, takže příplatek za čtenost se nejspíš nemůžeme očekávat.

Michal měl ale super nápad. Mám prý o tom článku napsat do svého deníčku. Ten má coby bulvár určitě vyšší čtenost než jeho seriózní články na vážná témata (nemá). A aby to prý čtenáře navnadilo, měl skělý nápad: Anoncuj to pod jménem: Moje sestra ve sprše. Nevím, nevím. Řekl bych, že jestli Michal takhle radí ministrům, máme se nač těšit. Ten článek je pro kočku. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.