Hledám dívku z autobusu do Brna

Kostrouni a tak

Dnes je den, jako každý jiný.

…

Zazvonil mi mobil. (Kdo čekal něco jiného, ať zvedne tlačítko a stiskne ruku.)

=M=

Co chceš?

Marie

Chci tě slyšet.

Trvalo to jedenáct let, než Marie přistoupila na tuhle hru. Jedenáct let to tedy bude až v pátek a samozřejmě trochu přeháním, protože mobil mám (světe div se) až od devětadevadesátýho.

Dřív se Marie rozčilovala, někdy prostě položila telefon. To musím něco chtít, když volám? To nemůžu zavolat prostě jen tak? Co je špatného na tom, když někomu zavoláte prostě proto, že ho chcete slyšet? Proč se vymlouvat na jenom tak?

Je těžké říci: Chci tě slyšet. Vím to. Sám to neříkám. Nikdo se neptá. Nikam nevolám. Nechci obtěžovat. Měl bych. Je hezké to slyšet. Je hezké to říkat.

Za těch jedenáct let to byla vždycky Marie, kdo volal. Já obvykle beru do ruky telefon, jen abych řekl něco jako přijedu asi o čtvrt hodiny pozdě nebo fakt to nestíhám, nezlob se, sejdem se až před kinem, a jednou dokonce jdi sama.

…

Oholil jsem se, vzal si čisté trenýrky, kalhoty, ponožky, košili. Přeleštil jsem si boty a mrknul jsem na telefon. Dneska zůstaneš doma. Domluvili jsme se na čtvrtou do Kolébky. Když jsem lehce po čtvrté šel kolem zahrádky Příčného řezu, Marii skloněnou u stolku jsem poznal už z dálky. Doma na mě čekala zpráva, že má Kolíbka zavřeno.

…

Poděkoval jsem? Mám pocit, že Ti nikdy nepoděkuju dost.

…

A přeci není den, jako každý jiný. Ale do komentářů mi to nepište. ¶

Zaujalo: Hvězdičky se ze státních znaků přestěhovaly do hlav poctivých lidí, kteří chtějí hlavně pořádek, rovnost, spravedlnost, služby státu zadarmo a pro všechny stejné, a především — keš k utrácení v hyperPriorech a hyperJednotách. (SvB)