Dal jsem jim na výběr.
Jako odpověď jsem dostal možnost jít do kina na Hellboye nebo Já robota. Nakonec jsme jeli s Webským do Čakovic na zahrádku U Pošty. Фили, вот ето культура!
Už po devátý jsme šli domů. To je pohoda, když jdeme tak brzy do hospody,
usmíval se Webský, když jsme přecházeli Cukrovarskou ulici a mně nezbylo než přitakat, Jojo, je příjemný odejít domů pře zavíračkou. Už se mi to dlouho nestalo.
. Najedli jsme se, vypili dvě piva (no, Webský tři, já to prásknu, ale on je taky větší kus chlapa) a já se radoval, že při práci u notebooku budu ještě poměrně čilej.
…
Jenže to by nahoře nesmělo zůstat po jedné lahvi Veltlínu a Irsaie od minula. Webský: Tohle archivní není tak štíhlý, jako to, co jsem pili minule.
Takže bylo čtvrt na jednu, když jsem zůstal v rohovém obýváku sám. Pak bylo půl třetí, když jsem se rozhodl, že tedy opravdu už nemá smysl práci odkládat, a půl šesté bylo, když jsem si šel lehnout.
Hned, jak jsem se převlékl do pyžama (přivezl jsem si tentokrát i kartáček a osušku — ale Sýkorko, neboj, zase jsem si to ráno odvezl) a přikryl se dekou, došlo mi, jak jsem to měl celé udělat, aby to mělo hlavu a patu. Nojo, to už je holt ten podělanej život. Vstávat se mi kvůli tomu nechtělo. Stejně to nikdo neocení.
…
Webský byl ráno akční. Asi byl tak zaskočenej, že jsme šli brzy do i z hospody, že vstal už v šest. Zmetek. Snažil se sice pohybovat po pokoji potichu, a poslat ho pryč z jeho vlastní ložnice se jaksi nesluší, ale já chtěl aspoň ještě dvě hodiny spát.
Deset minut před osmou mi kopl do pelesti a jelo se. Pokud jste na Tupolevově potkali usměvavého řidiče, který se šklebem od ucha k uchu akceleroval mezi městskými autobusy, nebo jste o něco dál na Prosecké slyšeli, jak se z auta ozývá zvolání: Já jsem Pražák! Jsem Pražák!
tak to mě Webský vezl k Telekomunikačnímu úřadu. ¶
Příspěvky odhalující identitu mých přátel mažu. Kdyby jich bylo hodně, zruším komentáře úplně. Pro soukromá a osobní sdělení použijte záznamník.