Hledám dívku z autobusu do Brna

Varování: psaní deníčku škodí zdraví

Jak je to s tím povedeným výzkumem o nebezpečnosti deníčků? Britská psycholožka Elaine Duncanová zjistila, že lidi, co si píšou deník, víc trpí bolestmi hlavy, nespavostí a zažívacími potížemi a společenskou neobratností. Hůře jsou na tom prý lidé, kteří píší o tíživých skutečnostech.

Na zásadní otázku, jestli tohle všechno je způsobeno právě psaním deníčků, nebo jestli je psaní deníčku jen dalším průvodním jevem něčeho komplexnějšího, Duncanová neodpovídá.

…

Řekl bych, že problém je v uchopení toho žánru. Před lety jsem zkoušel psát si deník klasický, papírový. Myslel jsem si, že když napíšu na papír, co mě tíží, prožiju nějakou katarzi, uvolnění. Už po pár popsaných stránkách ale bylo jasné, že člověk si sám nepomůže a tím psaním se jen stále víc a víc zavrtává do svých traumat a z nicotností se stávají neřešitelné problémy ve vývrtce.

Daleko lepší než psát deník je vypovídat se někomu, kdo je tak trpělivý, že vás bez přerušení vyslechne a pobídne vás k pokračování, když znejistíte. Máš to těžký, ale ty to zvládneš, viď. Kdyby něco, ovzi se, rád ti pomůžu, měla by pak znít odpověď bez ohledu na to, kolik vodky jste při tom spolu vypili a kolik cigaret vykouřili. A s ním si nelam hlavu, je to blbec.

…

Psaní deníku není totéž jako psaní blogu. Pokud je blog veřejně přístupný, chtě nechtě začne jeho autor brát v potaz své čtenáře. Proč by tam jinak byl formulář pro komentáře, číslo na icq, vzkazovník a počítadlo návštěv.

Čtenáři, zvláště pak ti pravidelní, jsou jako sudičky, které skrze blog dohlížejí nad mým životem. Psaní je návykové a pozornost čtenářů zavazuje. A tak bloger bez ohledu na to, v jak šedivé nebo tristní realitě se odehrává jeho život, je nucen hledat byť jen okamžiky a náznaky veselých příhod, aby své laskavé čtenáře neodradil.

A najít něco zajímavého a zábavného na svém životě pro jiné, znamená především najít něco takového ve svém životě pro sebe. ¶