Hledám dívku z autobusu do Brna

O strachu ze zaměstnanosti

Na osmou ranní jsem se objednal ke kadeřnici. Vražednej čas. Posledně, když mě Alenka stříhala, seděla tam Petrova maminka a baby spolu na něj nadávaly. Teď jsem se dozveděl: Alenka už tu nepracuje. Odešla do důchodu.

Moje oblíbená kadeřnice je o dva roky mladší než já. Ona je to jinak hodná holka, ale nechápu, proč zůstává s tím Petrem… nová kadeřnice si vystačila i bez toho, abych jí odpovídal na otázky. Až pak se zeptala: A vy Alenku nějak znáte? Znám ji od doby, kdy mně bylo pět a jí tři. Jenom trošku.

Já vám řeknu, ona je to hodná holka, ale… a spěcháte do práce? Přemýšlel jsem, co jí mám říct. Že právě vůbec ne? Že jsem si chtěl ještě půl roku válet šunky, ale že jsem dostal zajímavou nabídku a opravdu o ní uvažuju? Že vlastně každou chvíli dostávám velmi zajímavé nabídky, ale odmítám je, protože se bojím, jestli zvládnu chodit do práce, když jsem vlastně za celý život chodil do práce jen dva a půl roku? Že jsem zvyklý dělat doma, mít vlastní rytmus, dělat věci po svém, nepotkat půl dne žádného člověka, nemuset nikomu vysvětlovat, proč co jak dělám a nemuset obhajovat svoje postupy?

…a on vyskočil někde zpoza skříně a začal něco vykřikovat, a ten policajt byl celej nesvůj, a pořád řikal, že se jen přišel podívat, jak by ten jejich zločinec vypadal s jiným účesem. Nakonec jsem byl docela rád, že v ceně stříhání je i možnost nemuset nic říkat. ¶