Hledám dívku z autobusu do Brna

Poslední den na volné noze

Sestupoval jsem z galerie v Příčném řezu a s každým schodem jsem se cítil víc a víc osamělý. Tohle mi určitě Webský udělal naschvál!

…

Se Sýkorkou jsme se ráno sešli na Florenci u McDonald’s: Už jsi snídala? Na odpověď jsem nečekal, u Webskýho totiž nikdy není nic k jídlu. Tak se nejdřív zajdeme najíst do hotelu Imperial. (Chodím tam jenom proto, jak to honosně zní, a taky kvůli interiéru. Jinak to tam nestojí za nic a Archa je vždycky lepší cíl.)

Pak jsme vyrazili do ZOO. Naposledy jsem tam byl s Nadyou pár měsíců před povodní. Šla tam jen s největším sebezapřením, a jen proto, že jsem jí za to zaplatil (hodiny konverzace o zvířatech). Když jsme došli do pavilonu slonů, přeskočila příkop a vlezla si ke slonovi, který byl kvůli agresivitě odloučený od ostatních, objala mu nohu, plakala a demonstrovala za jeho svobodu. Vzhledem k tomu, že tam tenkrát kromě mě nikdo nebyl, demonstrovala zbytečně.

Když jsem Nadyu konečně přesvědčil, aby se od toho zlého slona zase vrátila zpátky, doprovodil jsem ji do informačního střediska, kde jí vysvětlili, proč to zvíře přivázali, a bylo po hodině konverzace. Za pár týdnů jsem se styděl napsat jí, že slona Kadíru nechali trápit v zatopeném pavilonu a nakonec ho zastřelili.

Jé, oni těm lachtanům právě myjí bazén, to je neuvidíme, řekla Sýkorka sklesle ještě před vchodem do ZOO. Půjdeme se tam aspoň podívat. — Tenkrát jsem se do ZOO vydal se spolužačkou Michalou. Po pravdě řečeno, už jsem nevěděl, kam s ní ještě jít. V kině už jsme byli. V ZOO ji zajímali jen lachtani. Vyfotila si je a pak mi zmizla naproti do zámecké zahrady, kde tenkrát byl na civilce Modr.

Ty s sebou nemáš foťák, Sýkorko? Zkoumal jsem, když se přehrabovala v kabelce. Neměla.

Zamířili jsme k ptačím voliérám. Hele, ten orel na nás sere, můj pozorovací talent je někdy neúprosný. To oni serou pořád, dal se s námi do hovoru ošetřovatel, který nedaleko sbíral slaměnou podestýlku, akorát to není většinou takovejhle proud, vysvětlil odborně. Hned na to se vysral ještě sup ve vedlější voliéře, Sýkorka se usmála a mně se začalo v ZOO líbit.

Podívej na ty legrační ptáky, táhla mě k vedlejší kleci, orel kejklíř, terathopius ecaudatus. A pak jsme proběhli mezi ptactvem ve vodním světě. Jé, hele, dětský koutek. Půjdeme se podívat na děti? Nechtěla. Místo toho jsme zamířili k Sečuánskému pavilonu, kde ptáci lítali přímo mezi lidmi. Pro mě to bylo první příjemné překvapení v popovodňové ZOO. Druhé nastalo o kus dál ve voliéře, kam směli lidi.

Pak jsme vyrazili za želvami. Takovou jsme měli kdysi ve firmě, říkám, běhala po zahradě a cestou ze školy se na ni chodily dívat děti z půlky Chodova. Občas se naštvala, prorazila plot a utekla. Jak prorazila plot? Prostě šla, dokud nepovolil. V pavilonu divokých koček jsme zapředli hovor na téma lehavé povolání. A pak jsme se šli podívat na terénkozy a paovce.

Na cestě k ovcím nás předběhl makak, který právě někomu sbalil Kinder Bueno. Vyšplhal s celou krabičkou na strom a začal vybalovat jednu tyčinku za druhou. Nebojte, čokoláda mu neublíží, uklidňovala překvapenou rodinku chovatelka, to takhle kdyby vám vzal třeba rohlíky, to by byl průšvih. Makakové nesmí nic, v čem je droždí. Ostatně ani psům byste neměli dávat pečivo nebo knedlíky.

Po okružní cestě jsme vystoupali k jelenům, tygrům, sovám, sobům, sobolům a sobcům. Přeběhli jsme silnici a v nově otevřené části ZOO jsme zabrousili do Arfického domu, kde měli v terárku moc pěknou slečnu. Půjčím ti rtěnku a můžeš jí na sklo napsat telefonní číslo, chceš? nabídla Sýkorka mně, ne já jí.

A to jsme byli teprve v polovině. Čekali nás prasata, psi, gepardi, tlusté antilopy, vlci, hyeny, losi, lososi, zubři a zubaři, vembloudi, takini, hřiště s prolejzačkou, zavřený obchod s koblížky, přímo i křivorožci, medvědi, kasuáři, pakoně, zebry, kloni a klokani, emu, pandy, pakobylky, švábi, hnusáci odporní a kočka, která zabloudila…

A zase jsme došli k voliérám, tentokrát papouščím. Slyšíš jak řvou. Jestli to nebude tím, že jim na střeše voliéry leží ta kočka.

…a dikobrazi a hadi a sloni a hroši a tučňáci a gorily (jé, ty už jsme přeci viděli) a Zajdem se ještě podívat na ty lachtany, co tam nejsou?

Když jsme vycházeli ze ZOO, bylo půl třetí odpoledne, Sýkorka byla ucaprtaná, já ucaptaný a oba jsme byli uondaní, takže jsme si ještě Kozí stezkou došli k Fata Morganě, abychom zjistili, že v pondělí nepremávajú.

A tak jsme sjeli na Kampu do Aztecy na pozdní oběd a Sýkorka zaskočila mě i sebe, protože si vybrala hned. Dala si buritos a já enchiladas, a abysme si nezáviděli, v poločase jsme si prohodili talíře (takže jsem mohl sníst všechny pálivé papriky).

Po obědě jsem Sýkorku přesvědčil, aby se se mnou šla podívat po obchodech s oblečením, takže jsme přešli na Národní třídu do Timeoutu, Máje/Tesca a ještě na Václavský Václavák do C&A. Pak už Sýkorka smutně koukala, že ji bolí nohy, a tak jsme si šli sednout ke kašně na Karlovo náměstí.

Na šestou hodinu jsem byl domluvený s Marií, že se stavím na její dámský dýchánek v Příčném řezu a vrátím jí knížku apokryfů, kterou mi půjčila někdy v minulém tisíciletí a já ji dodnes nedočetl. Sýkorka čekala venku, já jsem rychle vyběhl na galerii a u stolu už seděla Marie s Evčou a Holckou.

Připadal jsem si tam nepatřičně, a tak jsem hned běžel zpátky. S každým schodem jsem si víc a víc uvědomoval, že Sýkorku mám jen vypůjčenou a budu ji muset ještě večer vrátit. Můj chabý pokus o únos nevyšel (On mě táhne někam k sobě domů. Budu tam za tři minuty, vydrž.), a tak jsem měl po zbytek večera špatnou náladu.

Ale dneska, až pojedu do práce, zavolám ª a pozvu ji na kafe a řeknu jí — nejspíš zase spoustu důležitých věcí, ale že ji mám rád, k tomu zase nebudu mít odvahu. Kdyby to tak chtěla říct ona mně… ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.