Hledám dívku z autobusu do Brna

Den pracovní, třetí

Včera jsem se opravdu pochlapil. Spát jsem šel v půl čtvrté, z domu jsem odešel za pět minut deset a v práci jsem byl o půl jedenácté. Stáhnul jsem to o půl hodiny. Hurá, hurá, třikrát hurá.

Když jsem v podkroví usedl ke svému stolu, simsala bim, odkudsi se vyloupnul šéf a ptal se, jestli už mám co dělat. Ukázal jsem mu velký list papíru, na němž se krčily čtyři slova: Nevim, kam dřív skočit, už jsem si to musel dokonce sepsat a určit priority. Smál se.

Předevčírem se kolem mě pořád trousili nějaký lidi a divili se, jaktože k notebooku nemám zapnutou klávesnici a myš. Dneska se jejich touha projevila naplno. Během okamžiku jsem přišel o monitor, počítač i periferie. Zůstal mi úplně prázdnej stůl. Na něm jen noťas a list s prioritami. Ach. Čistý stůl, čistá mysl. Jak dlouho mi to asi vydrží?

V průběhu dne jsem si z těch priorit odškrtnul jen jednu položku. A pak, když jsem přemýšlel, jak dneska pojedu dvakrát do práce a dvakrát z práce, protože mám nedaleko bytu schůzku, políbila mě múza nebo tak něco. Zapsal jsem si na dnešní dopoledne do plánovacího kalendáře homeworking a nechal si ho schválit. Takže ne-vstá-vám!

…

A ještě, než půjdu spát, pochlubím se. Včera mě pochválil šéf: Mě tak mrzí, že tenhle tejden tady končím. S tebou by mě opravdu bavilo pracovat. Seš tak akční. (pro zwíře: Tož tak. ;-)) ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.