Hledám dívku z autobusu do Brna

Reality show

Cestou z Rozkroku Karmi prohodil k nonamovi2: To zas budem za blbce, achjo, já to snad ani nechci číst.

Je zvláštní, když přátelé čtou váš deník. Chovají se pak tak trochu jakoby něco opravdu zásadního měli pronést, aby v téhle reality show před čtenářkami obstáli. Všímám si rozdílu v chování těch, kteří vědí, a těch, kteří nevědí. Ti první se někdy chovají, jakoby na ně svítily reflektory a mířil objektiv kamery. Jsou rozpačití a nesví. To je také důvod, proč příliš nestojím o to, abyste na můj deník odkazovali mým jménem. Nechci, aby se z mých přátel stávali exhibicionisti z budky vox populi.

Trochu se bojím pozvolna leč plynule rostoucí křivky čtenosti mého deníčku. Na jednu stranu se moje křehké ego tetelí blahem, že si ty každodenní cancy našly tolik pravidelných čtenářek, ale na druhou stranu se bojím, že jednoho dne prostě zblbnu a povýším čísla na počítadle na smysl života. V těchto dnech se mysl zatemnila některým blogerům, které jinak považuji za inteligentní. Držím jim palce, ať se z toho dostanou se ctí a zdravým rozumem.

Před dvěma týdny jsme se Sýkorkou běhali po pražském zoo a ona se chvíli co chvíli otočila s otázkou: A tohle napíšeš?

Přátelé si postupně zvykají, že o tom, co s nimi zažiju, píšu hlava nehlava. Někteří už se mnou mluví jako s novináři: Ale tohle je mimo záznam. Tím myslím, že nechci, abys o tom psal do deníčku. Webský mě naopak podezřívá, že některé situace nechávám v reálném životě vyhrotit jen proto, abych měl o čem psát: Tak ho chytli, no. Už teď ví, že má o čem psát. Ale napsat, že zaplatil pokutu, není nic moc. Tak ji zkusí nezaplatit. Prostě si tu situaci užije, aby to na blogu stálo za to.

Trochu jiné to je, když tu a tam provedu svými oblíbenými místy některé děvče, které můj svět pozoruje jako v akvárku zpoza bezpečnostního skla počítačového monitoru. Mohou si pak připadat tak trochu jako na procházce Babiččiným údolím. Tady v tý hospodě čepuje plzeň pan Václav, vidíte, venku stojí jeho šedivej peugeot. A v tom žlutém paneláku bydlí Great Cornholio. Jenže okouzlení trvá jen do okamžiku, než si milé děvče uvědomí, že je příběh pohltil. Už není samo pánem svého života, ale stalo se postavou v mém příběhu.

Za půl roku psaní deníčku jsem přišel o lásku ženy, ztratil jsem místo ředitele, našel několik nových přátel, udržel kontakt s těmi, na které mám málo času, získal jsem práci, která mě baví, navštívil pár míst, kam bych se normálně nevydal, zažil mnoho příhod, které by mě jinak minuly — sakra, je to půl roku života, je toho víc. Naučil jsem se pravidelnosti a vytrvalosti. Zjistil jsem, že můj život není úplně nudný — skoro každý den se najde něco, co mi stojí za zanamenání. Mám neskutečně tolerantní a moudré přátele a laskavé čtenářky. Díky psaní deníku jsem se také dozvěděl více o sobě. I kdyby to bylo jenom to, že jsem grafoman závislý na vaší pozornosti. ¶

Zaujalo: Jak v průběhu dějin kolísala výška člověka? Samozřejmě platí, že tato veličina má genetickou komponentu, tj. závisí např. na národnosti/etnické příslušnosti. Nicméně stejně tak platí, že výška je odrazem dalších faktorů, třeba kvality výživy v dětství. Proto můžeme vývoj lidské výšky chápat i jako určitý indikátor životní úrovně v tom kterém období. (Science World)