Hledám dívku z autobusu do Brna

Zaseknutý

Je to prosté. Zůstal jsem v práci až do půl jedenácté v noci, a tak když jsem odcházel, vchodové dvéře už byly zavřené. Jenže já si ještě nevydyndal vlastní klíče. A taky už jsem zabouchnul dvéře do firmy. Takže jsem byl zaseknutý na schodech.

Co teď? Zvonek u dveří není, bouchat nemá smysl, protože Veronika seděla až v podkroví se zapnutým jukeboxem (do kterého jsem jí zlomyslně nahromadil nějaké skladby, než jsem odešel). Také mi bylo trapné opsat si z firemního intranetu její telefonní číslo, takže zavolat jsem jí nemohl. Co s tím?

Mohl bych prostě zburcovat sousedy; byla u nich nějaká merenda. Jenže jak bych jim to vysvětlil? Proč v noci někomu tluču na dvéře a chci se dostat z domu? Uff, to by mohlo dojít taky na občanské průkazy a tak. Napadlo mě, že skočím z okna.

Sešel jsem do přízemí a otevřel okno na schodišti. Jenže ouha. Na tuhle stranu zeď spadá ještě dobře tři metry dolu na asfaltové parkoviště. A co teprve, kdyby mě u toho někdo chytnul. Budu nejspíš muset počkat, než to Veronika v práci zapíchne.

Jenže to bych taky mohl na těch schodech přenocovat.

Škoda, že ve firmě není wifi. Připojil bych se z chodby na intranet a opsal bych si to telefonní číslo. Heuréka! To je nápad. Vždyť já nemusím volat přímo.

Nevím, jak moc se pan ředitel divil, ale zabralo to: Ahoj, uvíznul jsem na schodech, nemám klíče. Zavolej, prosím, Veronice, ať mi dojde odemknout. Snad z té zprávy pochopil, že píšu z práce. Během okamžiku jsem byl vypuštěn na ulici.

Hned zítra si řeknu o klíče … nebo možná o číslo na Veroniku. ¶

Vstoupili jste do mé tajné třinácté komnaty, otevřeli jste pandořinu skříňku, vypustili z lahve džina. Čtete můj osobní deník, proto se o mně, o sobě nebo o někom, koho znáte, můžete dozvědět nepříjemné, trapné nebo naopak zábavné věci. V každém případě uvítám, když nedáte najevo, co víte. Číst cizí deník, to se přeci nemá.