Hledám dívku z autobusu do Brna

Do Brna a zpátky

Šéfka je moje dobrá víla. Sice se z randete omluvila, že prý choří, ale zato mě poháněla, abych neminul vlak. Tak jsem nakonec stejně vyrazil jako obvykle. V 11.54 mi jel bus, v 11.57 mi ujelo metro, ve 12.05 jelo další, ve 12.20 přijel vlak k nástupišti, ve 12.21 jsem vystupoval z metra a ve 12.23 už jsem seděl v kupé. Pomohl jsem starému pánovi s těžkou taškou nad hlavu (nojo, já skřítek), a pak jsem ještě šest minut sledoval, jak lidi dobíhaj k vlaku na poslední chvíli. Nechápu je, to je tak těžký přijít včas?

Když se vlak dal do pohybu a z amplionu se ozvalo: Dobry den, vita vas česka vlakova četa ve vlaku ece sto sedumdesat jedna z eeee HambuBerlina…, otevřel jsem si knížku o kybernetické válce, co mi ji před měsícem vnutil Falko. Při čtení páté stránky jsem měl v sešitě osm stránek popsaných faktickými připomínkami a chybami překladu a pochopil jsem, že nemá smysl dělat si poznámky. Začal jsem ten nesmysl číst jako produkt kybernetické války — totiž jako cílenou dezinformaci.

Packety se po internetu přenášejí během několika sekund, a taky kabel z optických vláken užívá světlo probleskující svazky těchto dutých kabelů, případně BBS je počítačový program, jenž umožňuje uživatelům připojit se k BBS a tři sta padesát stránek dalších nehorázností.

Počítám, že pan Dunnigan opravdu napsal dvacet best sellerů o strategii války, ale dost dobře by u nás mohl psát i monology do Televariete. Zvláště, pokud by spolupracoval na překladech s Kateřinou Dolíškovou. Kdybyste někde narazili na knihu Bojiště zítřka, kupte si radši Trnky brnky nebo Sorry.

V České Třebové sice přistoupila do kupé blonďatá písnička a já si vzpomněl, jak mi brauzr říkal, že jestli jsem nadrbanej, tak do toho mám jít s první, co se namane, ale já byl z toho čtení tak vyčerpanej, že jsem slečnu nechal starému pánovi a šel jsem si sednout do jídeláku.

Guten Tag, was wünschen Sie bitte, mě opravdu příjemně překvapilo. Bál jsem se, jak se v tom maďarským jídeláku domluvím. A vida, steward mě ocajchnoval na Němce. Einen Milchkaffee und Mineralwasser, bitte. Was kostet das auf Kronen? Steward dělal jako by nikdy neslyšel, že se na těch pěti stech kilometrech trati může platit něčím jiným, než je euro, ale pak z něj vypadlo: Es ist vier-fufzisch Euro, also hundert-fufzisch Kronen. Když jsem mu nechal dvacku spropitného, vypadlo z něj i něco česky: Vielen dank, pekně děkuji und ščastou cestu.

Vrtalo mi hlavou, proč každýho v jídeláku oslovoval anglicky, jen na mě mu byla huba líná. Buď vypadám jako Skopčák, nebo si myslel, že neumim žádnej cizí jazyk, tak je prašť jako uhoď jestli kvávkne anglicky nebo německy. Kdybych byl co k čemu, odpovím mu česky.

Když jsem v Brně vlez do šaliny, sedl jsem si náhodou za dvě dívčiny, z jejichž rozhovoru jsem pochopil, že studujou totéž, co já, a nepochopil, jak mohly udělat ty přijímací testy. Děvčata nepochopila, že na Čáře staví třináctka dvakrát a vystoupila omylem zastávku před Veveřím. Snad jim na Gorkýho někdo ukázal cestu, není to tak daleko. Ale moc bych se na to nespoléhal, protože když jsem se na Grohově cvičně pár lidí zeptal, kde je FSS, asi mě odhalili podle protahovanéjch koncovék a poslali mě každej někam jinam. Naštěstí jsem hned zahlíd V.I.P. club, kde jsme jednou večeřeli s šéfkou, a tak jsem přesně věděl kudy, a nedal se zmást.

První přednáškové kolo bylo fajn. Ten první přednášející v látce plaval a nevyhovoval mu zabudovaný projektor, tak si přines vlastní s notebookem. Takže musel projektor podložit čísi kabelkou, dokud nezačala smrdět spálenou kůží a notebook se po půl hodině vypnul. Druhej přednášející byl chodící hypertext. Žádnou větu nedokončil rématem, které by odpovídalo tématu a celá jeho přednáška se dá shrnout do jedný věty. Tak třeba práce válečných zpravodajů, třeba ten Švejk, no, dovedete pochopit, když jsem seděl tady v Brně s tím Japoncem, oni vůbec třeba nevěděj, co je to radnice. Ale co, nebylo na mě vidět, tak jsem si hodil nohy na jednu volnou židli a dospal jsem spánkový deficit.

Když přednáška skončila, přiběhl ke mně Pepa Sedlčanký, že prej mě zná, že jsem určitě =M= a že ho moc těší, že mě vidí naživo, a jak je skvělý chodit do školy s tak známou osobností. Eh, kdyby věděl, že se do prváku letos přihlásil i Poulíček, nejspíš by to na něj už bylo moc. Holt je to malá země a já už udělal tolik ostudy, že mě všude někdo pozná.

Na zpáteční cestě jsem nějakým zázrakem obydlel v J. G. Mendelovi úplně prázdné kupé, a jelikož jsem si prohlížel ten časopis rakouských drah, tak si asi průvodčí myslela, že jedu už z Vídně, a já, jak mě pozdravila guten Abend, úplně zblblej jsem jí odpověděl Grüßgott a nechtěla po mně jízdenku. Proč se mi stávají takovéhle věci? ¶