Hledám dívku z autobusu do Brna

Na koberečku

Když jsem se v polovině září nechal přemluvit, abych šel pracovat, kamarádi uzavírali sázky, jestli vydržím měsíc, dva nebo týden. Abyste rozuměli, o nabídky jsem nikdy neměl nouzi. Potíž je spíš v tom, že už jsem tak dlouho nepracoval mezi lidmi, abych každý den musel někam jezdit a souvisle cosi dělat, že už to ani neumím.

Fandor se nedávno divil, že mám zaměstnání, našel jsem si děvče, dávám dohromady svůj život … úplně ho to vyděsilo. Poslal mi odkaz na deníček kopirajtra z Oskara, kterej se dokonce pustil do plození dětí. Přinejmenším první dcery. Tak tedy, Fandore, na to mám ještě čas.

Není všechno úplně v pohodě, jak se může čtenáři deníčku zdát. Před dvěma týdny na mě dopadla deprese. Ráno jsem nechal prozvonit budíka, nevstal jsem. Celý den jsem zůstal v pyžamu a kašlal jsem i na práci. Teprve v odpoledních hodinách jsem aspoň vykázal nějakou aktivitu, ale brzy se proláklo, že se doma flákám. Nezvedal jsem telefony, nestíhal termíny. Jestli mě znáte alespoň pár měsíců, bude vám to jasné.

V úterý jsem měl schůzku s šéfem s výmluvným tématem: My se ptáme proč. Už mi bylo i hloupé ukazovat se v kanceláři. Sedl jsem si do kuchyňky (zasedačku už nemáme, za týden se stěhujeme) a ani jsem se nevybaloval a nesvlékal. Čekal jsem rázný konec.

…

O hodinu později jsem si četl email se shrnutím všeho, na čem jsme se domluvili. Kromě chození do práce, držení termínů, průběžného odevzdávání práce, komunikace s kolegy a zanášení výkazů do intranetu tam byla i poměrně zajímavá poznámka. Totiž, že mi hrozí zvýšení platu hruba o dvě třetiny.

Nevím, jak vy, ale já si kolikrát říkám, že mám opravdu ohromné štěstí na lidi. Snad ho mají i oni na mě. ¶